Christmas Surprise(10)

Tak tu máme poslední díl naší vánoční povídky. Zítra ještě vyjde jedna jednorázovka, která se jako poslední bude týkat svátků. Pak zase naběhneme na "normální" příběhy. V hlavě si pohrávám s dvěma nápady a nemůžu se rozhodnout, který napsat dřív, tak se uvidí Každopádně ať se vám poslední díl líbí

JUSTIN

varování: žádné

Snažil jsem se Brianova podivného chování si moc nevšímat a to i po tom, co se mu začaly potit a snad i trochu klepat ruce... bože oni se mu fakt klepou? Fajn, tak tohle je vážně divný. Ale asi má toho všeho tady už trochu nad hlavu... nesmysl, Brian je zvyklý na narvaný Babylon a zadní místnost, kde si to rozdává každý s každým nalepení na sebe... pravda tam si aspoň užije, ale tady se musí účastnit rodinné sešlosti, které nikdy nebyly zrovna pro něj a ještě k tomu o Vánocích, jež taky nejsou jeho nejoblíbenějším svátkem. Tohle zkrátka není Brian...

J: "Jsi v pohodě?"

B: "Neměl bych být, Sunshine?"

J: "To se ptám já tebe... jsi nějaký... nervózní."

B: "Já a nervózní? K tomu snad někdy došlo?"

J: "Právě, že ne, proto mi to tak teď přijde."

B: "Ujišťuji tě, že jsem úplně v pohodě."

Brian mě políbil a hned na to si šel nalít skleničku vína, kterou do sebe v podstatě hodil. Ten, jestli je v pohodě, tak já jsem Santa Claus.

Maikey: "Je mu něco?"

Emmett: "Taky jste si všimli toho, jak je Brian nervózní?"

Ted: "Takže jsem si nevšiml jen já?"

J: "Ne to fakt nevšiml... je hrozně divnej... ale mně řekl, že je všechno v pohodě."

Maikey: "A to mu máme jako věřit? V životě jsem ho takhle neviděl."

Tak jestli si toho všimli i kluci, tak to už vážně musí něco znamenat... nejsem paranoidní, já teď vidím věci úplně jasně... jen netuším, co za tím je. Ale jak znám Briana, tak vím, že když něco nechce řešit, tak to zkrátka nechce řešit.

J: "Debbie?"

Debbie: "Copak, Sluníčko?"

J: "Co je s Brianem?"

Debbie: "Co tím myslíš?"

J: "No já nevím... ale je nějakej divnej..."

Debbie: "To se ti jenom zdá... nezapomeň, že je to náš Brian Kinney, který raději tráví večery trochu jinak."

J: "To mě už taky napadlo, ale..."

Debbie: "Nestrachuj se zbytečně."

---

Fajn, tak co tohle, sakra, je?! Debbie je většinou ta, která mým pochybám ještě přidá, jelikož se mnou takovýhle věci hned rozebírá, protože okamžitě ví, že moje podezření ohledně Briana musí být pravdivé... ale teď mě prostě jen odbyla. Já tomu prostě přijdu na kloub!

J: "Debbie, já si myslím, že ty něco víš a..."

Nestihl jsem to dokončit, protože u nás najednou stál Brian s výrazem, pro který neznám definici. Koukal se na mě jako na svatý obrázek a následně se zeptal "Justine, pojedeš se mnou někam?"

J: "CO?"...Doslova jsem vykulil oči.

B: "Mám svou otázku zopakovat?"

J: "Ty chceš jít domů?"

B: "To jsem neřekl."

J: "Tak co...?"

Debbie: "Myslím, že bys měl jít, Sunshine."

Podíval jsem se na ní a ona se tak podivně usmívala. Hned na to jsem se podíval po ostatních, kteří tápali úplně stejně jako já. Sakra, řekne mi tady někdo, co se tu, do háje, děje?!

J: "Briane, začínám se bát, že si se zbláznil... a ty taky."

Debbie: "Proč já?!"

J: "No to mi řekni ty... jste divní... ani jeden se nechováte normálně."

B: "Justine, sklapneš už a dotáhneš ten svůj pěknej zadek do toho auta konečně?"

Zavřel mi hubu a to doslova. Následně jsem si sice ještě nějaké poznámky typu, že ho zabiju, pokud má v plánu nějakou šílenost, neodpustil, ale přeci jen jsem ten svůj pěknej zadek dotáhl do auta.

J: "Řekneš mi alespoň, kam jedeme?"

B: "Uvidíš."

Tak to je výborný, nejen, že se chová divně a v podstatě násilím mě nahnal do auta, on mi ani nechce říct, kam jedeme... taky mě může vést na mojí smrt, že?

Rozhodl jsem se však být trpělivý a počkat si na to, co se bude dít. Zjištění, že jsem si nechal u Debbie telefon, kterým bych si mohl zavolat pomoc, nebylo sice super, ale co už.

Jeli jsme už nějakou chvíli a začínal jsem být opravdu nedočkavý... pak mi ale ta cesta začínala být podezřele povědomá... byl jsem tu jen párkrát a naposled před dvěma roky, ale... jo byla to cesta k BRITINU.

J: "Briane, proč jedeme do BRITINU?"

B: "Koukám, že cestu si ještě pamatuješ."

J: "My už se stěhujeme dneska?"

B: "Víš, co se říká? Kdo je zvědavý, bude brzo starý."

Vzdal jsem to, bylo mi jasný, že Brian mi zkrátka neřekne, co má v plánu. A tak jsem se rozhodl místo toho šklebení a popichování, být natěšený. Něco ve mně začínalo mít pocit, že ať už si pro mě Brian připravil cokoliv, asi mě to opravdu šokuje... jen doufám, že v tom dobrém slova smyslu.

J: "Páni... je to tu pořád stejně krásný,"...Obdivoval jsem ten palác, když jsme konečně dorazili.

B: "Čekal si, že za dva roky zchátrá?"

J: "To jsem zrovna nemyslel, Briane. A už mi řekneš, co tu děláme?"

B: "Proč nevystoupíš a nejdeš to zjistit?"

Brian si skousl ret a hned na to se usmál. Najednou jsem měl pocit, že plánuje něco opravdu velkého a nervozita najednou pronikla i ke mně. Brian mi hned na to dal klíč a já se tak vydal dovnitř.

Bylo to tu pořád stejně obrovský... jasně, pochybuju, že se dají nějaký pokoje snad odebrat. Ale trošku jsem tu zkrátka bloudil. Brian mi byl v patách a neustále se mi smál. Něco mi říkalo, že bylo zkrátka na mě najít cokoliv, co tu nachystal... a pak jsem to našel a byl jsem naprosto v šoku. Uprostřed našeho obývacího pokoje stál ten největší vánoční stromek... ehm strom, tak úžasně ozdobený, že mi jednoduše spadla brada... ale bylo tu něco, co zaujalo mojí pozornost ještě mnohem víc... a tím byla malá krabička stojící přímo pod stromkem. Najednou jsem přesně věděl, co tohle všechno znamená...

J: "Briane?"

B: "Co kdyby sis šel pro svůj dárek?"

Rozbušilo se mi srdce a v krku jsem měl doslova knedlík, ale šel jsem si pro tu krabičku, o které jsem věděl přesně, co obsahuje, ale chtěl jsem to jednoduše vidět na vlastní oči... vzal jsem jí do ruky a pomalu ji otevřel... byly tam... naše svatební prsteny, které Brian podle všeho opravdu nikdy nevrátil.

Doslova jsem měl slzy v očích a jen na ně šokovaně zíral... nakonec jsem ale dokázal zvednout pohled k Brianovi, který tam stál celý nervózní, ale přes to s úsměvem...

J: "Briane, znamená to to, co si myslím, že to znamená?"

B: "Záleží na tom, jestli to tak chceš..."

J: "Myslím, že to budeš muset říct,"...Zasmál jsem se.

B: "Dobře... tak tedy Justine... Sunshine... můj princi... prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě... konečně?"

Mlčel jsem, i když jsem přesně věděl, jak bude znít moje odpověď, ale chtěl jsem vidět ten malinkej strach v Brianových očích a netrvalo to moc dlouho, než tam byl...

J: "ANO!"...Zakřičel jsem nakonec.

B: "Bože, málem jsem dostal infarkt..."

Na nic už jsem nečekal a běžel jsem rovnou k němu. Doslova jsem mu skočil do náruče a začal ho líbat jako blázen a Brian mi polibky s láskou oplácel...

J: "Teda byl jsem přesvědčený, že mě jedeš zabít..."

B: "To byla možnost číslo dvě."

J: "Hele! A proč vůbec tady... mohl si mě požádat kdekoliv..."

B: "Jo, mohl... ale už jednou si mi tu řekl ANO... tak jsem došel k závěru, proč bys to neudělal znova?"

J: "Takže si sázel na jistotu?"

B: "Tak trochu."

J: "Víš, že tě šíleně miluju?"

Brian mě hned políbil a nezůstalo pouze u polibků. Naše královská postel zažila něco, co bude zažívat ještě hodně dlouho... do konce našich životů vlastně. Pak jsme jen leželi v objetí a užívali si to vědomí, že se vezmeme... protože teď už jsme byli oba připravení a nic nám v tom nemohlo zabránit.

Zničehonic se rozezněl Brianův telefon a hned jak to Brian zvedl, ozvala se velmi hlasitě Debbie "Tak co řekl?!" Já věděl, že v tom má taky prsty...