Všem Vám přeji Šťastný Nový rok!!!
JUSTIN
varování: žádné
Vánoční den byl konečně tady... a pro mě hned začal pěkně tvrdě. Probudil jsem se totiž na zemi vedle pohovky, na kterou jsme se museli zmáčknout s Brianem, jelikož holky s dětmi si zabraly naší postel. A Brian se podle všeho nesmířil s tím malým prostorem, tak mě sprostě skopl dolů. Ale klid, Justine, jsou Vánoce... není důvod se nějak rozčilovat.
"Co děláš na zemi, ty cvoku?" ozval se náhle Brianův rozespalý hlas z pohovky. Co mu na to asi tak říct? Musel jsem se držet zuby nehty, abych ho neuškrtil. Má štěstí, že stejně jak je sexy, tak je i roztomilý... zvlášť s těmi rozcuchanými vlasy, které ho teď zdobí.
J: "Zkus hádat,"...Neodpustil jsem si ironii.
B: "Skopl jsem tě?"
J: "Páni, hned na první pokus si to uhodl."
Brian se začal smát jako pominutý... teda on si vážně koleduje! Nemohl jsem proto odolat a hned jsem na něj skočil a začal ho lechtat po žebrech. Svíjel a smál se jako smyslů zbavený. A já ostatně dělal to samé.
Gus: "Co to děláte?"...Oba jsme nadskočili, protože jsme ho absolutně nečekali.
B: "Gusiii!"
J: "Oh, my s tátou... táta zlobil, tak ho lechtám... chceš se přidat?"
B: "Co?"
Gus: "Jooo!"
Brian se nenadál a mordovali jsme ho s Gusem společně. V tu chvíli jsem si přál jednoho dne mít tu možnost s Brianem vychovávat naše vlastní dítě a zažívat přesně takovéhle okamžiky... ale všichni víme, jak pravděpodobné to je.
Melanie: "Vy jste se zbláznili."
Lindsay: "A naprosto."
Stály nad námi obě zívající a pravděpodobně s chutí nás všechny tři zabít. My si ovšem vyměnili pohledy, které říkaly to samé... holky najednou musely čelit třem chlapům, co je lechtali. Byli jsme jako jedna velká smějící se koule... nebo spíš jedna velká šťastná rodinka. Nakonec jsme se nenadáli a přidala se k nám i Jenny, ta sice sotva chodí, ale zvládala to obstojně.
Když přišlo odpoledne, všichni jsme se nastrojili a vydali se k Debbie, kde se všechno jako každoročně odehraje. Už jsem se těšil na pohledy všech, až uvidí, co za překvapení jim přivedeme...
Debbie: "No konečně! Už jsem... co? Co-co tu děláte?!"
Lindsay: "Jeho se ptej,"...Ukázala na mě.
Melanie: "Prakticky nás přepadl, hodil do auta a odvezl sem."
Gus: "Ahoj, babičko."
Debbie: "Gusi... Jenny... vy jste tak vyrostli,"...Hned je oba mačkala v náruči.
Maikey: "Jenny?!"...Celý rozjančený si jí ukradl pro sebe.
Po chvíli se začali sbíhat i všichni ostatní a s holkama i dětma se vítat. Byla to skoro jak scéna z nějakého rodinného filmu. Byla dost kouzelná. A ještě kouzelnější... nebo spíš šokující bylo, když mě Maikey začal objímat a děkovat mi.
B: "Tak to by stačilo,"...V podstatě nás od sebe odtrhl.
Maikey: "Neboj se, neukradnu ti ho... možná."
Brian, kdyby mohl, tak si mě nejradši nějak označuje. Ale co, já bych nezlobil... však jsem přesně na tohle čekal několik let. Nemůžu si proto teď stěžovat.
Všichni jsme si sedli, kde jsme mohli a užívali si společně večer. Bylo tak zatraceně dobré být zas pohromadě jako celá rodina. Nemůžu ani říct, jak hrozně mi přesně tohle chybí, a myslím, že nikdy chybět nepřestane. O to víc si ale teď musím vážit přesně takových chvil.
Povídali jsme si, vychutnávali si to skvělé cukroví, popíjeli svařené víno a poslouchali koledy, které Brian jako vždy musel nějak zkritizovat, ale neumím si představit, že bychom si zrovna dneska pouštěli hudbu určenou pro Babylon.
Řekl bych, že tohle vlastně byly tak nějak první Vánoce, které jsme s Brianem oslavovali jako oficiální pár, který ví, jak moc se miluje.
B: "Nad čím přemýšlíš, Sunshine?"
J: "Nad tím, jakej šťastlivec jsem."
Brian se pousmál a hned na to mě něžně políbil. A hned po polibku zašeptal "Myslím, že tím šťastlivcem jsem já." Kdo by to byl řekl, že Brian bude schopný jednoho dne říkat 'Miluju tě' i jinými slovy.
B: "Už jsem ti vůbec říkal, jak moc vděčnej ti jsem za to, že si je sem přivezl?"
J: "Hmm... říkal... ale myslím, že to dokážeš ukázat i jinak."
B: "Tady je ale někdo zlobivej kluk..."...Zasmál se.
J: "Možná... občas."
B: "Ale když na tom trváš,"...Začal rukou pomalu mířit k mému rozkroku.
J: "Briane!"
B: "Co? Chtěl si, abych ti poděkoval."
J: "Myslím, že oba víme, že jsem nemyslel hned a tady."
B: "Aaaah... no tak fajn... necháme si to na později."
Brian je prostě blázen, ale blázen, kterého ho miluju, vždycky jsem miloval a vždycky milovat budu. Jsem fakt rád, že jsem tenkrát vytrval a pronásledoval ho tak dlouho, dokud mi nepodlehl.
Debbie: "Tak já nachystám na stůl, abychom se na to konečně vrhli."
Všichni jsme souhlasili, kručení našich žaludků bylo zřetelně slyšet. A myslím, že jsme se už těšili na ty dárky nebo spíš asi hlavně děti... a Emmett, co tak koukám, taky.
Ben: "Máš to výborné, Debbie."
Hunter: "Jo, je to mňamka."
Debbie si libovala, zatímco jsme jí všichni chválili, ale taky bylo proč, měla to vážně výborné. A hned po večeři jsme se konečně přesunuli ke stromečku. Lindsay s Mel na chvíli odešli s dětmi nahoru, abychom nachystali dárky, a vzápětí jsme je začali rozbalovat.
Gus: "Jéééé!"...Rozplýval se nad lego stavebnicí, kterou jsme mu pořídili s Brianem.
Vlastně by se dalo říct, že takhle jsme asi reagovali všichni na všechny svoje dárky. Obdařili jsme se opravdu úžasnými věcmi... ale myslím, že největší dar pro nás byl ten, že jsme byli pohromadě.
Gus si mě hned přivlastnil a nutil mě s ním tu stavebnici stavět, ale vlastně mi to ani nevadilo... asi ve mně opravdu začínají růst nějaké mateřské... i když asi spíš otcovské pudy.
Něco ovšem po chvíli upoutalo mou pozornost a tím byli Debbie s Brianem, kteří spolu byli v kuchyni a něco si povídali... já vím, co je na tom divného, ale... měl jsem z toho ten dojem, jako tehdy v jídelně... a všichni víme, jak to dopadlo, prozradil jsem si svoje překvapení předčasně, ale... zkrátka jsem neodolal a šel jsem za nimi...
Debbie: "Dobře to dopadne, uvidíš."
J: "Co dobře dopadne?"
Oba se na sebe podívali a hned na to se podívali na mě... sakra, už zase nějaká tajemství? Anebo jsem prostě jen paranoidní blb, co opakuje znova tu samou chybu?
B: "Jenom jsem si stěžoval, že doufám, že ti stěhováci neponičí žádný kousek z mého kurevsky drahého italského nábytku."
Těžko říct, zda jsem mu věřil, Brian se lhaním živí, ale... řekl to tak přesvědčivě, že jsem mu zkrátka věřit musel. Navíc už jsem ho nechtěl osočovat ze žádného lhaní, to jsem si podělal už minule... jsem jen domýšlivý pitomec, co za vším trošku podezřelým, vidí něco víc.
Zbytek večera pokračoval v úžasné atmosféře, trochu jsme to okořenili, když jsme přeci jen koledy vyměnili za trochu rychlejší hudbu, na kterou jsme tancovali. S Brianem jsme se tiskli k sobě a neustále si vyměňovali zamilované pohledy... něco mi však na něm trošku nesedělo... přišel mi nějaký nervózní...
No comments:
Post a Comment