JUSTIN
varování: žádné
Tak nějak jsem tušil, že až se Brian vzbudí a nenajde mě vedle sebe, bude to pro něj šok, ale vyplížit se brzo ráno z postele tak, aby to nevěděl, byla jediná možnost. Nemohl jsem riskovat, že ze mě něco dostane... protože by dostal a to celkem snadno. Já a držení tajemství, to zrovna nejde dohromady. Nečekal jsem však, že mě bude už hodinu v kuse bombardovat telefonáty a textovkami, abych mu hned zavolal. Něco mi říká, že už se ptal všech ostatní, jestli mě neviděli a asi se nedočkal kladné odpovědi. Ach, jak mě těší, když vím, že se o mě strachuje... i když je to trochu zlomyslné, být to naopak, tak asi... ne asi, ale určitě šílím a chci ho zabít. Ale nedá se nic dělat, pokud chci, aby tohle překvapení vyšlo, musím to do poslední chvíle udržet v naprosté tajnosti. Přeci jen, je dost možné, že tohle auto, které mi Daph naštěstí půjčila, hned zase otočím a pojedu domů s prázdnou, ale s tím holt musím počítat, protože tohle je opravdu sázka na nejistotu.
Melanie: "Bože můj, Justine?! Miláčku, pojď se podívat, koho máme u dveří!"
Mel se na mě ihned vrhla a já jí objetí hned s láskou oplatil, tak hrozně rád jsem jí viděl. Vypadala naprosto úžasně. A hned na to přišla Lindsay, která vypadala stejně báječně...
Lindsay: "Justine, zlato?!"
J: "Tak hrozně rád vás vidím!"
Vítali jsme se snad pět minut, než jsme se konečně dokázali vzpamatovat. Neviděli jsme se rok, není divu, že jsme z toho byli tak odvaření... jsou zkrátka moje rodina.
Lindsay: "Pojď, posaď se, dáš si čaj nebo něco?"
J: "Kafe, pokud možno, ráno jsem si přivstal, tak jsem trochu grogy."
Lindsay: "Hned to bude."
J: "Kde jsou děti?"
Lindsay: "Ještě se peleší."
Melanie: "Kde se tu vůbec bereš?"
J: "Chtěl jsem vás vidět!"
Jasně, všichni víme, že důvod, proč tu jsem, asi bude mít trochu větší význam. Ale ano, opravdu jsem je chtěl vidět... kéž bych je mohl zase vídat jako za starých časů... kdy jsem se prostě jen sebral a do dvaceti minut okupoval jejich dům.
Lindsay: "Tady máš to kafe."
J: "Děkuju, Linds."
Lindsay: "A teď povídej... jak se máš, co děláš?"
Melanie: "Nech ho trochu nadechnout."
Lindsay: "Žádný takový, rok se nám neozval, mám právo ho podrobit křížovému výslechu."
J: "Eh... mám se dobře, vlastně přímo skvěle..."
Melanie: "Jo teď když si s panem úžasným opět v tom vašem skromném loftu... jak si tohle mohl vyměnit za New York?"
J: "Snadno, Mel, miluju Briana, víc, než cokoliv... v New Yorku to bylo skvělý, ale nebyl jsem tam šťastný..."
Lindsay: "Podle mě je to velmi romantické."
Melanie: "Ugh,"...Zašklebila se, ale já moc dobře vím, že mi to přeje.
J: "A co se týče toho skromného loftu... tak ten brzy s Brianem vyměním za ten největší palác na světě... po Vánocích se stěhujeme do BRITINU."
Lindsay: "Opravdu?!"
J: "Jo! Zjistil jsem to předevčírem... pořád to zpracovávám."
"Oh, omluvte mě," telefon mi zase začal vyzvánět jak na lesy a hned, jak jsem ho vzal do ruky, uviděl jsem jméno Briana. Jak moc jsem to chtěl zvednout a říct mu, že jsem v pohodě... ale já bych mu to hned vykecal, já se znám.
Melanie: "Ty to nezvedneš?"
J: "Ne, to je Brian."
Lindsay: "Myslela jsem, že jste v pohodě."
J: "Co? Jo! Jsme... jen... to, proč jsem tady, má tak trochu důvod..."
Melanie: "Tušila jsem to, jsi celkem čitelný..."
J: "Hmmm... což je důvod, proč Brianovi neberu hovory... on totiž neví, že jsem tady."
Lindsay: "CO?!"
J: "Kdyby to věděl, nebylo by to překvapení... a my spolu máme takovou domluvu... že si k letošním Vánocům věnujeme nějaké překvapení, on už mi to svoje dal... sice jsem ho z něj pomalu vymlátil, protož jsem blb, ale tím překvapením byl právě BRITIN... no a vy jste tím mým pro Briana... teda doufám,"...Skousl jsem si ret.
Obě na mě zíraly jako bych spadl z jahody na znak. Nedivil jsem se, být na jejich místě, asi koukám stejně. Ale rozhodně to zmenšovalo moji naději na to, že to vyjde podle mých představ.
Melanie: "Budeš nás muset trochu zasvětit, zlato."
J: "Dobře... to, že s námi letos nebudete na Vánoce, Briana dost vzalo... a nejen Briana, Maikey je taky v háji... a i všichni ostatní vás chtějí vidět... a já vím, říkaly jste, že jste časově vytížené a že se nechcete na poslední chvíli nikam vydávat, ale..."
Lindsay: "Justine...."
J: "Já vím, já vím... je to bláznivej nápad, Vánoce jsou zítra a nikdo z vás nemá sbalené věci, vím, že to je narychlo, ale... se vším pomůžu a můžeme skočit do auta, které mi Daph půjčila a večer být v Pitts."
Vzájemně si vyměnily pohledy, které nebyly moc pozitivní... a to mi rozhodně nedělalo radost. Je mi jasný, že jsem je tu nečekaně přepadl a chci po nich nadlidské výkony, ale... zkrátka je potřebuju. Brian potřebuje Guse, Maikey potřebuje Jenny... dá se říct, že tohle překvapení není jen pro Briana, ale pro všechny... myslím, že by to ve skutečnosti mohlo být to nejlepší vánoční překvapení.
Gus: "Strejdo, Justine!"
Najednou ke mně přiběhl celý rozespalý a vrhl se mi do náruče. Nemohl jsem uvěřit, že tak hrozně vyrostl a víc, než kdy dřív, byl věrnou kopií Briana.
J: "Kriste, ty jsi tak vyrostl."
Gus: "Co tu děláš? A kde je táta?"
J: "Táta je doma, ale hrozně rád by tě viděl,"...Podíval jsem se po holkách s prosíkem a nadějí v očích.
Gus: "Já ho chci taky vidět! Ale mamky říkají, že letos budeme doma."
J: "Možná, že když je začneš hodně moc prosit, tak si to rozmyslí..."
Věděl jsem, že mě buď zabijí anebo... zabijí. Ale Gus je vážně začal prosit, tak moc, že nakonec opravdu souhlasily. Ale něco mi říká, že za to nemohlo jen Gusovo žadonění nebo moje přemlouvání... řekl bych, že jim taky všichni moc chybíme.
Lindsay: "Jsi fakt blázen, Justine."
J: "Já vím... ale neříkej, že se na ostatní netěšíš?"
Jen se pousmála a to mi jako odpověď stačilo. Hned na to jsme se všichni sebrali a šli balit, holky mě zaúkolovaly věcmi pro Guse, při čemž jsem se s Gusem opravdu nasmál. Mel si pak ještě musela zaběhnout do práce, aby udělala, co bylo třeba a odpoledne jsme se konečně vydali do Pittsburghu.
Od Briana a už dokonce i od Debbie s mámou jsem měl snad miliardu zmeškaných hovorů. Díky bohu, že nahlášení pohřešované osoby se dělá až po nějakých 24 hodinách, jinak by můj obličej byl už asi ve zprávách.
J: "Připravte se, asi bude trochu křičet,"...Oznámil jsem, když jsme stáli před loftem.
Gus: "Prooč?"
J: "Noo, já..."
Lindsay: "Strejda zlobil, víš."
J: "Tak bych to úplně neřekl, ale... Brian to tak asi taky vidí... jen co ale uvidí vás, tak názor změní..."
Trošku jsem se začínal bát toho, že mě Brian možná vážně zabije, ale nakonec jsem odhodlaně otevřel dveře, holkám jsem řekl, ať jsou ještě chvíli schované... přeci jen překvapení je překvapení ne?
J: "Briane?"
Začínal jsem mít pocit, že tu není, bylo tu nějak moc velké ticho, ale najednou vylezl z ložnice s takovým pohledem, že jsem byl rád, že pohledy nedokážou zabíjet...
B: "Kde si, sakra, byl, ty pitomče?"
J: "Něco jsem zařizoval."
B: "A to si nemohl napsat nebo zvednout jeden z těch 30 hovorů?"
J: "Mohl, ale nechtěl jsem, aby si věděl, kde jsem..."
Brian se na mě podíval takovým způsobem, že jsem hned věděl, na co myslí. Ach jo, proč si pořád myslí, že kdykoliv nejsem s ním, jsem, kdo ví s kým?
J: "Myslím, že bude snazší ti to ukázat... už můžete!"
Brian vůbec nechápal, co se děje, vsadím se, že očekával partu tricků, ale když se následně Gusovým hláskem ozvalo radostné "Tatiii!" tak se Brianovi na tváři usídlila taková radost, jakou jsem dlouho neviděl.
No comments:
Post a Comment