Nový díl.
JUSTIN
Začal jsem si kapsy kalhot prohledávat jako smyslů zbavený, div jsem si je ze sebe nesundal, abych prohledal i nohavice v případě, že bych měl děravou kapsu, ale nakonec jsem si prostě připustil, že ten papírek je v čudu. Držel jsem se naděje, že jsem ho prostě ztratil někde na ulici nebo během toho, co jsem běhal mezi stoly. Ale i přes to jsem se začínal smiřovat s tím faktem, že mi v loftu vypadnul, když jsem se ráno oblíkal a právě teď leží na nějakém super místě vedle pohovky, nebo nedej bože, v Brianovo dlani!
Debbie: "Co tady ještě děláš?"
J: "Já... jenom... něco hledám."
Debbie: "A to má být co? Odvaha?"
J: "Právě teď? Přesně to bych potřeboval."
Debbie: "No tak, Sunshine, mluvili jsme o tom, že si to s ním prostě půjdeš vyříkat a uvidíš. Buď to se ukáže, že tu prezentaci fakt dodělával a toho tricka si pozval, jen aby brianovsky zabil čas anebo tě překvapí a ukáže se, že lhal, aby s tebou byl doma, a to třeba povede k tomu, že tak budete trávit večery častěji."
J: "Debb, věř, že bych si o tom s ním šel rád promluvit, jenže je tu další problém."
Debbie: "A to jakej?"
J: "Brian!"
Debbie: "Jo to vím, ale..."
J: "Ne, Brian jde sem,"...Zahlédl jsem ho u dveří přes Debbiino rameno.
Zcela jistě jsem začal panikařit, měl na sobě sice pracovní oblek a to mohlo znamenat, že jde teprve z Kinneticu, ale taky tu byla ta možnost, že mi přišel říct, ať se domů ani nevracím a zavolám svému novému "příteli".
B: "Ahoj."
Debbie: "My o vlku..."
B: "Neříkejte mi, že jsem vaše každodenní žhavé téma?"
Debbie: "To by ses divil, zlato. Můžu ti něco donést?"
B: "Kafe postačí."
Debbie: "Jak je libo."
Brian si takhle pozdě kafe většinou nedává, šetří si totiž místo na alkohol v Babylonu, proto se nedivte, že mi je opravdu divné, že sem přišel kvůli kafi.
J: "Co tady děláš?"
B: "Řekl jsem si, že tě hodím domů."
Tak dobře, očividně mě nemá v plánu vystěhovat... i když, kdo ví, co má v plánu, třeba mě zaveze někam, kde mě zavraždí. Každopádně pokud mu jde opravdu pouze o to, aby mě hodil domů, tak i to zní dost děsivě, ještě včera se přede mnou schovával ve sprše a nechal mě spát na pohovce a teď si hraje na řidiče slečny Daisy?
J: "To si ale nemusel."
Jeho oči se v mžiku přeměnily na kostky hněvu a ledu, jako bych se ho snad dotknul tím, že ani nemám zájem o to s tím jet v jednom autě. To ale není pravda, spíš mám strach, že se to bude vyvíjet špatným směrem.
J: "Ale jsem rád, že nemusím jít pěšky,"...Usmál jsem se a snažil se zachránit situaci.
Debbie: "Tady máš to kafe,"...Ale zachránila jí naštěstí ona.
B: "Díky, Debb."
J: "Debb, můžu tě taky poprosit o jedno?"
Debbie: "To si to nemohl říct dřív?"
J: "Promiň."
Debbie: "Já tě přetrhnu."
Debb s povzdechnutím šla pro další šálek kávy a já se posadil naproti Brianovi. Věděl jsem, že pokud to chci přežít tak to kafe budu potřebovat, aby mi dodávalo tolik důležitou energii na konverzaci s Brianem.
J: "Jak dopadla ta prezentace?"
B: "Skvěle, jak jinak."
Brian a jeho ego, to je zkrátka nerozlučná dvojice. Něco mi říká, že to já jsem v tomhle vztahu navíc, takovej křen asi, řekl bych.
J: "Tak to jsem rád. A je pravda, že už si jí měl hotovou v pátek?"
Do hajzlu! Já to nechtěl říct nahlas, prostě se to stalo! Jen jsem si tu otázku opakoval v hlavě v případě, že dostanu odvahu na to jí vyslovit nahlas, až budeme doma a zničehonic to ze mě vypadlo! A Brian vypadá, že dostane mrtvici!
Debbie: "Tady to máš,"...Další její dnešní záchrana.
J: "Dě-děkuju."
Debbie: "Proč se oba tváříte jako byste viděli ducha?"
J: "Ehm... My..."
B: "Všechno v pohodě, Debb."
Debb po něm hodila ten svůj vševědoucí pohled říkající 'nepokoušej se mi lhát', ale naneštěstí byla nucena jít odnést objednávku a tak jsme s Brianem zůstali o samotě každý si hrající se svým hrnkem kafe. Fakt bych se měl naučit držet pusu!
BRIAN
Kdybych jen tušil, že se to takhle vyvine tak bych sem nechodil, vlastně já to tak trochu tušil, ale i tak jsem si nedal říct! Všechno se to prostě až příšerně zkomplikovalo, já to zkomplikoval, protože jsem idiot a ignoruju Justinovo pocity a signály, kterými se mi snaží říct, že chce víc, než mu dávám. Ano, říkal jsem, že toho nejsem schopný, ale i tak část mě toho chce být schopná, protože ho nechci ztratit, už jsem ho jednou ztratil a párkrát téměř taky a vždycky to stálo za nic, nechci, aby se to někdy opakovalo. Proto jsem se chtěl překonat a dát mu to, co chce - MĚ. Jenom mě. Vymyslel jsem sice totální blbost s prezentací, i když nějaká část na tom byla pravdivá, dodělat jsem jí musel, ale já jsem Brian Kinney - kdy naposledy jsem si dobrovolně odepřel Babylon, jen abych dodělal nějakou prezentaci, na kterou bych si lusknutím prstů našel kohokoliv jiného, komu důvěřuju - tedy Theodhora. Ale já v tom prostě viděl příležitost, jak být jenom s Justinem a celý jsem to tím podělal, protože Justin si to očividně vyložil jinak. A já se vytočil a zbytek už znáte. Jenže teď se zdá, že někdo mluvil a tím někdo bude Debbie... To ona mě v pátek poučovala o tom, že bych měl dávat tolik pozornosti, co dávám Kinneticu i Justinovi a během toho ze mě vypadlo, že ta prezentace už je téměř hotová, mohlo mě napadnout, že všechno půjde do kytek díky Debbie.
B: "Měli bychom vyrazit."
J: "Briane?"
B: "Jdeme,"...Přikázal jsem v naději, že se přestane snažit ze mě vydolovat odpověď.
J: "Fajn."
Justin se za mnou do auta táhl jako smrad, dokonce i nastoupit a zapnout si pás pro něj byl nadlidský výkon. Začínal jsem mít proto znova vztek, štvalo mě, že se chová takhle, jako bych mu snad ubližoval tím, kdo jsem, i přes to, že to ví a vždy říkal, že to respektuje, že mě miluje takového, jaký jsem, ale právě teď se choval jako by to bylo naopak. Neovládl jsem se a z úst mi uniklo "Mám toho dost."
No comments:
Post a Comment