White Christmas/Party(2)

Nový díl.

BRIAN

Zůstal jsem chvíli sedět v autě, ale nakonec jsem se rozhodl, že se i přes tu chumelenici pokusím někam dojet a tím někam jsem myslel jídelnu, není to tak, že bych ve dvě ráno nějak významně prahl po společnosti Debbie, přiznejme si, že ona je momentálně ten poslední člověk, se kterým bych teď měl přijít do styku, poněvadž až se dozví moje plány na Vánoce, tak to pro mě rozhodně nebude vypadat dobře, ale shrnu to zkrátka tak, že domů se mi nechtělo, buď tam Justin je a já bych si vyslechl pár pěkných proslovů o tom, jaký jsem sobec a že na něj kašlu anebo tam naopak není a já bych se musel zabývat myšlenkou, kde teda je a co asi tak dělá a to taky není zrovna moje ideální představa trávení dnešní noci, vlastně jakékoliv noci!

---

Debbie: "Co tě sem přivádí uprostřed noci a samotného?"

B: "Hlad."

Debbie: "Vážně? Už mezi dveřmi jsem poznala, že to není jediný důvod,"...Zkoumavě si mě prohlédla.

B: "Ať už je anebo není, můžeme se nejprve zabývat mým žaludkem?"

Debbie: "Něco ti přinesu."

B: "Díky."

Pokud mám být upřímný, tak si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy něco jedl, poslední dny jsem byl tak zabraný do práce v Kinneticu, že na nějaké jídlo nebylo zkrátka moc času a vlastně na nic, tím samozřejmě myslím především Justina, nějak jsme se poslední dny míjeli, on v jídelně, já v Kinneticu a večer jsme oba vyřízením padli do postele, div jsme se u toho nepřerazili, proto si asi dokážete představit, že to, co se odehrálo před nějakou chvílí v Babylonu, bylo zcela naléhavé a oprávněné, další minutu bych bez jeho doteků asi nevydržel! Ale teď se zdá, že se k tomu zase budu muset vrátit, jeho tělo pro mě asi bude následující dny nepřístupné!

Debbie: "Tady to máš,"...Postavila přede mě sendvič.

B: "Díky. A můžu dostat kafe?"

Debbie: "Jasně, hned."

Během chvilky přede mnou stál i hrnek příjemně vonící kávy, která se zkrátka řadí do jiné ligy, než to, co jsem do sebe poslední dobou lil, jen abych se udržel při životě, jenže něco mi říká, že i tahle Debbiina úžasná káva pro mě bude nakonec představovat jen připomínku jejího dnešního vyzvídání a komandování a už teď lituji, že jsem se lezl!

B: "Tak spusť, nedočkavostí skoro nedýcháš, nerad bych Maikeymu vysvětloval, že jsem ti přivodil infarkt, už takhle se mnou pár dní nepromluví."

Debbie se zarazila, jako by snad vůbec nečekala, že se tahle má nálada může nějak týkat Maikeyho, jenže ona se ho týká, týká se totiž úplně všech, koho znám, protože ti všichni mi následující dny budou ze života dělat peklo jen proto, že jsem tím, kým jsem, lepší vyhlídky na vánoční svátky bych si představit ani nemohl!

Debbie: "Maikey? Co jste si udělali?"

B: "Já neudělal zas tak moc, ale všichni se mnou teď pravděpodobně nemluví."

Debbie: "Všichni?"

B: "Maikey, Justin... A i když mě ti dva nemají zrovna v lásce tak hádám, že i Emmett s Tedem. A co nevidět tam budu moct zařadit i holky a tebe."

Debbie: "Co si udělal? Způsobil nukleární explozi?"

B: "V jejich očích pravděpodobně ano."

Její nedočkavost nabrala na síle v momentě, kdy se vedle mě posadila a zadívala se na mě způsobem, že jsem se jí až bál a hned jsem věděl, že bych měl přestat chodit kolem horké kaše a prostě to vyklopit, zkrátka když nasrat všechny, tak všechny a bez výjimky!

B: "Jednoduše jsem vyhrál soutěž v Babylonu..."

Debbie: "Kterou? Nejvíc ošukaných zadků za tenhle rok?"

B: "Taková soutěž je?"...Zablýskalo se mi v očích, ale spíš jsem se ptal s humorem.

Debbie: "Nevím o tom, ale už kvůli tobě by jí měli zavést."

B: "Taky si myslím!"...Smál jsem se.

Debbie: "A už mi konečně řekneš, o co jde?"

B: "Zkrátka jsem vyhrál lístky na Bílou párty na Ibize."

Debbie: "Dobře a co to má co dělat s ostatními? Pukají snad závisti?"

B: "To zrovna ne, víš ono je to na Vánoce... Tudíž si teď všichni myslí, že jsem sobec, co myslí jen na sebe a kašle na oslavu Vánoc v rodinném kruhu."

Debbie utichla a dívala se jako by skrze mě, v tu chvíli jsem z toho měl pocit, že je ze mě nešťastná, možná dokonce až zklamaná a že její mysl právě teď zaměstnává hledání mi nové přezdívky, která by vystihovala, jak velký idiot vlastně jsem, jenže když ani po další chvíli nezačala mluvit, nevěděl jsem už, co si o tom mám myslet.

B: "Nejsem si jistý, zda tohle mlčení je dobrý anebo zlý... Ty na mě snad nezačneš pořvávat, že jsem pitomec?"...Udivoval jsem se.

Debbie: "A k čemu by mi to bylo dobrý, Briane? Změnilo by to snad něco? Nemůžu po tobě žádat, abys dělal něco, co nechceš, tohle jsou Vánoce, je to období, kdy má být každý šťastný a pokud ty svoje štěstí najdeš někde na Ibize, měl bys to tak nechat a být šťastný... Už tě znám, až moc dobře, abych věděla, že si prostě takový, jaký jsi."

Popravdě tohle jsem ani trochu nečekal a musím se přiznat, že část mě jí chtěla skočit kolem krku a vlepit jí jednu velkou pusu, protože ať už to zní sebevíc ujetě, přesně něco takového jsem potřeboval slyšet, abych si byl jistý, že to, co dělám, je opravdu správné a že nejsem takový sobec, jak si všichni myslí, já zkrátka jen jdu za tím, co chci, i když to znamená, že si pár lidí naštvu, některé sice míň, než jiné, ale proč bych se, sakra, měl přetvařovat, kvůli lidem, co mě nejsou schopní jednou pro vždy přijmout takového, jaký zkrátka jsem?!

B: "Díky... Mami."

Debbie: "Nemysli si ale, že mě to nemrzí... Pokud si ale šťastný ty, jsem i já."

B: "Kéž by to tak viděli i ostatní."

Debbie: "Myslíš Justina?"

B: "Myslím všechny."

Debbie: "Ale Justina víc?"

B: "Debb!"...Žalostně jsem na ní pohlédl... To ale nemění nic na tom, že má zase pravdu, mám rád všechny svoje blízké, ale Justin je Justin, ostatní jejich naštvání nakonec přejde, ale u něj je to zkrátka jiné.

Debbie: "On ti odpustí... A ostatní taky, jen musí pochopit, že kdyby tě tu drželi, tak by to bylo horší, než když tě nechají jít."

Tohle je snad poprvé, co můžu říct, že mi při rozhovoru s Debb bylo fajn, necítil jsem se najednou tak blbě jako do teď, když však ale vezmu v potaz to, že jsem se blbě nikdy kvůli ničemu necítil a jednal jsem vždy bez výmluv, omluv a výčitek, dokud se v mém životě neobjevil Justin, tak je to docela rána pro moje ego!

Debb bohužel byla nucena jít zařídit nějaké objednávky a tak jsem zůstal na přemýšlení o tom sám a mezitím jsem svůj žaludek konečně plnil tím lahodným sendvičem a kávou, po čemž mi bylo hned o něco líp... Pak se však stalo přesně to, co jsem právě teď nepotřeboval - dorazili kluci a společně s nimi i Justin, hned mi bylo jasné, že ti museli vést velmi zajímavý rozhovor na téma Kinney a jeho sobeckost!