BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
New York
O tomhle se mi ani nesnilo, že jednoho dne dosáhnu něčeho tak velkého a budu mít výstavu v Londýně se všemi těmi významnými malíři. Pořád si to v duchu musím opakovat, jinak bych tomu snad ani nevěřil. Londýn, Londýn, Londýn... Je to jako sen, úžasný sen!
Chtěl bych to jít někam oslavit, ale s kým? Daphne není k mání, je se svým přítelem a můj spolubydlící David, no přiznejme si, že šprty nemá nikdo rád, trpím ho jen proto, že nemá kam jít a já ho nechci vystrčit na ulici, obzvlášť po tom, co mi při mých začátcích v New Yorku tak pomohl, takže mu to svým způsobem dlužím, když si to tak vezmu tak není zas tak špatný, jen jsem holt před ním byl zvyklý na úplně jinou společnost, ale o tom vám nemusím vyprávět, vy to moc dobře víte! Sakra, už zase myslím na Briana, to ne, to nesmím, nebudu si tenhle úspěch kazit tím, že celej večer probulím nad romantickými filmy, musím se jednoduše nějak zabavit!
Už vím, zavolám Peterovi, ten vždycky ví, kam zajít, navíc je taky gay a ještě k tomu kus, příležitostně spolu spíme, ale vždycky to bylo pouze na kamarádské úrovni, ani jeden z nás nechce, aby se to posunulo někam dál, oba za sebou máme vztah a tak víme, co to obnáší!
J: "Ahoj nemáš dneska čas? Chtěl bych jít slavit a vzpomněl jsem si na tebe,"...Spustil jsem, jakmile se ozval v telefonu.
Peter: "No nazdar, moc rád s tebou oslavím ten tvůj velkej úspěch, akorát jsem s pár kamarády v klubu, takže pokud ti nevadí větší společnost tak přijeď."
J: "Čím víc lidí tím líp, tak do půl hoďky jsem tam, zatím se měj."
Peter: "Ok, čau."
J: "Ahoj, Petere, tak jsem tady."
Peter: "Ahoj, Justine, jsem rád, že si se ozval, dlouho jsme spolu nikde nebyli."
J: "Bohužel jsem měl frmol, to víš výstavy a práce."
Peter: "Jo chápu... Vlastně nechápu."
J: "Já vím ty a práce to nejde dohromady."
Peter: "To máš recht, že nejde. Heleť tohle jsou ti moji kamarádi, naštěstí pro nás všichni gayové... Takže to je Scott a naše dvě čerstvě zasnoubené hrdličky James a Henry."
J: "Páni zasnoubení, to gratuluju, moc vám to přeju."...Oba mi líbli pusu na tvář a byli neuvěřitelně milí, to samé Scott, kterej byl také neuvěřitelně sexy!
Celej večer jsme propili, já s Peterem a Scottem jsme pořád tancovali, bylo to strašně super se po tak dlouhé době odreagovat od toho stresu a zároveň slavit můj úspěch s Londýnem a čerstvé zasnoubení Jamese a Henryho. Neustále jsem je musel pozorovat, bylo vidět, jak jsou šťastní, pořád se k sobě tak měli!
Ale najednou mě popadl smutek, uvědomil jsem si totiž, že jsme s Brianem teď mohli být svoji, kdybych tenkrát neodjel, mohli jsme být taky šťastní jako James s Henrym! Najednou jsem musel přemýšlet nad tím, proč jsem vlastně tenkrát odjel, ano chtěl jsem být malíř asi už od mých 8let, ale mohl jsem přece malovat i v Pittsburghu a navíc po tom, co mi Briana konečně řekl, jak moc mě miluje, koupil mi dům, vlastně palác a dokonce mě požádal o ruku, dvakrát, tak, jak jsem ho, kurv,a mohl opustit a proč? Kéž bych tak znal odpověď! Něco mi ale říká, že jsem asi měl strach, ale z čeho vlastně? Z toho, že se Brian tolik změnil, ale vždyť je to to, co jsem celých pět let chtěl, aby mi řekl, že mě miluje a byl z něho dokonalý manžel a mohl jsem to mít! Anebo jsem měl strach úplně z něčeho jiného?
Najednou se mi zatočila hlava, musel jsem si jít sednout na bar a zapálit si. Peter si toho všiml a šel hned za mnou.
Peter: "Tak co se děje?"
J: "Co by se mělo dít? Já jsem naprosto v pohodě."
Peter: "Nemel nesmysly, něco ti musí bejt, už asi 20 minut se tváříš, jak kdyby někdo umřel. A jelikož, co se týče malování, si měl úspěch, takže se mi nabízí možnost číslo dvě - Brian?"
J: "Jak to na mě vždycky poznáš?"
Peter: "No jelikož tři metry od nás tancují ty dvě hrdličky a ty a Brian jste se měli brát... Tak jsem si dal dvě a dvě dohromady."
J: "Já vím, už je to trapný, ale já si nemůžu pomoct, snažil jsem se na něj zapomenout, ale já prostě nemůžu, strašně mi chybí,"...Začaly se mi hrnout slzy do očí
Peter: "Vůbec to není trapný, tys toho chlapa miloval a on miloval tebe, vsadím se, že pořád miluje a je na tom stejně jako ty."
J: "Tak na to bych nesázel, podle mě se teď nachází v zadní místnosti Babylonu a nechává si ho tam suprově vykouřit."
Peter: "To je sice možný, ale nemění to nic na faktu, že mu musí bejt mizerně, přece jenom ty si jedinej, komu kdy dokázal vyznat lásku a dokonce si tě chtěl vzít a ty si pak odjel splnit si svůj sen a on tam musel zůstat v prázdným loftu a čekat na tebe nebo alespoň na telefonát, kterej si nikdy neuskutečnil, věř mi, je mu mizerně."
J: "Vím, že jsem mu měl alespoň zavolat, ale já prostě nemohl, víš přece proč?"
Peter: "Věř mi, že vím, říkáš mi to pokaždý, když vedeme tenhle rozhovor. Ale nemůžeš se pořád vymlouvat jenom na kariéru, pokud někoho miluješ, dokážeš to skloubit dohromady. Ty máš spíš strach, stejný strach jako si měl tenkrát, když ses rozhodl pro New York... Strach z toho, co by se stalo, kdybyste se tenkrát vzali, strach z toho, že ten vztah nezničí Brian, ale ty."
A tak mi Peter dokázal pár věty odpovědět na otázku, nad kterou jsem si lámal hlavu už od odjezdu z Pittsburghu. Na otázku, která zní "Proč jsem ho tenkrát opustil?" Ano byl to strach z toho, co by se stalo, kdybych zůstal, kdybych si ho vzal a nastěhoval se s ním do našeho paláce... Měl jsem strach z toho, že ten vztah zničím, že to budu já a ne Brian, kvůli komu to skončí! S Brianem to byl vždy volný vztah, on to nikdy nebral vážně nebo to alespoň nedával najevo a já si vždycky myslel, že to on není schopný vést vážný vztah, jenže pak se to stalo, řekl mi, že mě miluje a chtěl si mě vzít, chtěl to brát vážně a mě najednou popadl strach z toho, že to já nejsem schopný vést vážný vztah a usadit se, navíc po tom fiasku s Ethanem! A tak, když se mi naskytla možnost jet do New Yorku, bral jsem to jako příležitost, ale ve skutečnosti to byla úniková cesta před něčím, čeho jsem se tak moc bál!
No comments:
Post a Comment