Pohroma! // 3 //

VAROVÁNÍ 12+

Brian's POV

Hned po práci jsem se za ním vydal do jídelny a ačkoliv jsem neměl ani páru o tom, co mu řeknu a už vůbec jsem se necítil na omluvu, tak jsem tam šel celkem sebevědomě a s jistým cílem - udobřit se s ním! Přece jen tři dny je pro nás dlouhá doba a i když se to těžko přiznává, chyběl mi a to hodně a jednoduše nechci dopustit, že bych bez něho měl být třeba jen další hodinu, takže je jasné, že to budu muset dát nějak do pořádku, ačkoliv na takové věci nejsem stavěný, ale tuhle pohromu jsem si způsobil já, tudíž jak už jsem říkal, budu jí muset i napravit, ať už to bude třeba udělat jakkoliv!

V momentě, co jsem dorazil k jídelně a viděl ho přes sklo, musel jsem se usmát, moc rád se na něho dívám, především když si myslím, že mě nikdo nevidí a opravdu si to ve většině případů jen myslím, ale tentokrát jsem snad byl nikým nezpozorován a mohl ho obdivovat, za to jemu se na tváři rýsoval takový umělý úsměv, ten, co říká 'Musím ho nasadit, abych dostal dýška, ale uvnitř jsem smutný/zlomený/naštvaný a cokoliv jiného!' a tentokrát to bude asi ten smutek, když si tu situaci přehraju zpátečně tak to opravdu vyznělo tak, aby vypadnul a část mě to možná i myslela vážně, ale ovšem dokud se tak opravdu nestalo, pak mi bylo bez něho vážně hrozně a proto jsem vlastně teď tady... Musím ho mít zase u sebe!

Pohroma! // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Jestli já ho nezabiju tak už vážně nevím, vždyť tohle už není normální, jednou jsem to skousl a ještě k tomu jsem pro něho musel jet až do New Yorku, abych ten jeho zadek zase dotáhl zpátky, ačkoliv já osobně bych ho tam v ten moment nejradši nechal a zbavil se tak té "přítěže," jenže tentokrát je to jiný, jsem vytočený a to ještě ani nevím, co přesně zmizelo, o tom žádná, ale na druhou stranu nechci, aby zase zpanikařil a vzal nohy na ramena... Teda to říkám teď, ale až budu v loftu, tak mu asi nejspíš zabalím těch jeho pět švestek, ze kterých mu určitě ani tentokrát nic nezmizelo a vykopu ho ven!

Právě jsem přistál v Pittsburghu a chytit taxík takhle v nočních hodinách je opravdu nadlidské, ale když už se u mě konečně nějaký idiot zastavil a já jsem mohl nastoupit, páchlo to tam jak v opičárně, ale momentálně mě spíš zajímalo, jak se rychle dostat domů, než poskytované služby. V momentě, co jsem zastavil před domem a zaplatil, jsem se vydal nahoru, jak překvapivé bylo, že výtah byl zase mimo provoz, tudíž jsem to musel vyjít po svých, a čím víc jsem se blížil, tím víc to ve mně vřelo a pak už jen stačilo otočit klíčem v zámku, otevřít dveře a spatřit naprostou pohromu!

Pohroma! // 1 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Jakmile jsem se doplazil domů, tak jsem měl pocit, že se snad zhroutím ještě mezi dveřmi, všechno mě bolelo a nohy mě už téměř neposlouchaly, připadal jsem si jako bych se měl za chvíli vznášet anebo naopak kácet k zemi, takhle mizerně mi opravdu dlouho nebylo! Přísahám bohu, že se už nikdy nebudu snažit zdolat zdejší posilovnu, protože to už si rovnou můžu přiložit zbraň k hlavě a zmáčknout spoušť! Stěží jsem se po čtyřech doplahočil do postele a úlevně vydechl, bože, jak mě ta postel chyběla... Vlastně chybí mi Brian! Nesnáším, když musí někam pracovně odcestovat, co to plácám? Já to přímo nenávidím, pak vyvádím tyhle hlouposti v podobě posilovny! Nebýt Emmetta a toho jeho smutného pohledu, který značil že tam nechce být sám, nikdy bych tam nešel anebo bych se alespoň krotil a odešel ve vhodnou dobu, ale já se tam místo toho mučil, dokud už jsem téměř neodpadl. Tohle je fakt bolest, kterou bych mohl označit na škále od 1 do 10 číslem 11 a ani si nechci představovat svůj zítřejší stav, ale teď už se tím nebudu zaobírat sotva totiž držím oči... Dobrou!