BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Jakmile jsem se doplazil domů, tak jsem měl pocit, že se snad zhroutím ještě mezi dveřmi, všechno mě bolelo a nohy mě už téměř neposlouchaly, připadal jsem si jako bych se měl za chvíli vznášet anebo naopak kácet k zemi, takhle mizerně mi opravdu dlouho nebylo! Přísahám bohu, že se už nikdy nebudu snažit zdolat zdejší posilovnu, protože to už si rovnou můžu přiložit zbraň k hlavě a zmáčknout spoušť! Stěží jsem se po čtyřech doplahočil do postele a úlevně vydechl, bože, jak mě ta postel chyběla... Vlastně chybí mi Brian! Nesnáším, když musí někam pracovně odcestovat, co to plácám? Já to přímo nenávidím, pak vyvádím tyhle hlouposti v podobě posilovny! Nebýt Emmetta a toho jeho smutného pohledu, který značil že tam nechce být sám, nikdy bych tam nešel anebo bych se alespoň krotil a odešel ve vhodnou dobu, ale já se tam místo toho mučil, dokud už jsem téměř neodpadl. Tohle je fakt bolest, kterou bych mohl označit na škále od 1 do 10 číslem 11 a ani si nechci představovat svůj zítřejší stav, ale teď už se tím nebudu zaobírat sotva totiž držím oči... Dobrou!
Měl jsem pravdu, ráno jsem se probudil jako mrzák, jehož tělo je naprosto paralyzované, bože, být tu teď Brian tak mi udělá tu svojí úžasnou masáž, která mě vždy dokáže zbavit veškeré bolesti a můžu se cítit jak rybička, jenže on tu není a ještě dva dny nebude, tudíž si musím vystačit s tím, co mám a to je horká sprcha, která mi snad alespoň trochu povolí ty zubožené svaly.
Nebyl to sice zázrak, ale aspoň něco se mnou ta sprcha udělala a já mohl tak nějak přiměřeně chodit, ačkoliv jsem stále vypadal jako by mě někdo nakopl do rozkroku! Oblékání mi trvalo snad dvě hodiny a to ani nemluvím o nazouvání bot, dokonce jsem začal uvažovat o tom, že si vezmu bačkory, ale to jsem nakonec zavrhl a nějak se nasoukal do bot, na což jsem se konečně vydal na svojí šichtu do jídelny... Já fakt umřu!
Debbie: "Bože, Sunshine, co se ti stalo?!"
J: "Jeho se ptej,"...Upřel jsem pohled na Emmetta.
Emmett: "Já nic!"... Vyjekl a raději se zakousl do svého citronového řezu.
Debbie: "Tohle mi někdo musí vysvětlit."
J: "Byli jsme včera v posilovně."
Debbie: "A ty si jí snad nejprve postavil, než si začal cvičit?"
Emmett: "Ne spíš se rozhodl ze sebe dostat stesk po Brianovi."
J: "Co kdyby si pokračoval v kousání?"
Emmett: "Jasně!"
Debbie: "Tak takhle to je? Ty teskníš po příteli?"
J: "Tohle s ním nemá nic společného!"
Debbie: "Samozřejmě!"...Uchechtla se a šla pro objednávku.
Že já se jí vůbec snažím něco vymluvit, ona má svůj vlastní radar na odhalování pravdy a s tím já bohužel nemůžu soupeřit! Šel jsem si proto raději pro zástěru a tác a dělal to, co obvykle - usmíval se a lítal sem a tam! Bylo to opravdové mučení, ale jak nejlépe to šlo jsem předstíral, že jsem zcela fyzicky všeho schopný a to jsem neměl, protože už asi po půl hodině jsem měl pocit, že bych potřeboval kolenní náhradu, vlastně náhradu celého těla, to by bylo asi nejlepší východisko, jenže takové vymoženosti asi zvládají jen v Číně podle toho, co už všechno vytvořili, ale opravdu nemám čas na to, abych si tam odběhl, tudíž se budu muset překonat!
Ted: "V pohodě?"...Tázal se, když jsem se vedle něho složil na sedačku.
J: "Jasně, jen si tu odpočinu."
Ted: "Ale vypadáš příšerně."
J: "Za to může Emmett! Donutil mě s ním jít do posilovny."
Ted: "Na to on je expert, nezapomeň."
J: "Teď už to mám přímo vryté do paměti."
Ted: "Tomu věřím."
J: "A co vůbec Brian, mluvil si s ním?"
Ted: "Justine, věř, že pokud najde nějaký čas na volání, nebude ho plýtvat na mě, ale využije ho na tebe."
J: "To doufám, je pryč dva dny a ještě se mi neozval."
Ted: "Znáš ho, snaží se uzavřít obchod a ničím se nerozptylovat a přiznejme si ty si velké rozptýlení."
J: "Jo to máš asi pravdu... No nic já se do toho zase pustím, než na mě Debb uvalí další utrpení."
Ted: "Dobře."
Sice jsem nejprve myslel, že se z té sedačky nezvednu a umřu tam, ale nakonec jsem to dokázal a šel jsem pokračovat v tom šílenství, které mi každým dnem pije víc a víc krev! Musím říct, že už jsem ani nelítal mezi stoly, ale jen se tak coural, zatímco jsem se snažil zabránit fyzickému i nervovému zhroucení! Strávníci začínali být netrpěliví a stejně tak já, když na mě pořvávali, abych hnul tím svým pěkným zadkem, jindy bych to možná bral jako poklonu, ale dnes jsem měl nervy na krajíčku a bylo pro mě těžké držet jazyk za zuby.
Debbie: "Justine, nechceš jít domů?"
J: "Jsem v pořádku, Debb."
Debbie: "Jo to jsem viděla, přísahala bych, že mu ty vajíčka hodíš na hlavu."
J: "Zasloužil by si to."
Debbie: "O tom se nemůžu hádat, ale stejně tak si nemůžu dovolit, aby se to stalo."
J: "Ovládám se, věř mi, nepotřebuju, abys mě kontrolovala."
Debbie: "Zlato, o to já už se ani nepokouším, od toho máš Briana, ten tě vždycky hlídá, aby ses nedostal do problémů, ale teď tu není tak se alespoň trochu snažím tě zklidnit."
J: "Já vím a děkuju, ale vážně můžu pokračovat."
Debbie: "Tak dobře, ale kdyby něco, stačí říct."
J: "Řeknu."
Začínám trošku litovat toho, že jsem nevyužil té možnosti jít domů, jsem vážně vyřízený, ale jednoduše jsem jí chtěl dokázat, že se bez Briana nehroutím tak, jak ona si myslí, přeci jen bez něho pár dní přežiju, takže nejde zas tak o nějak velkou věc, chybí mi to je jasný, ale já to zvládnu, o tom není pochyb!
Jakmile odbyla poslední minuta mé šichty mohl jsem štěstím téměř umřít, všechno jsem rychle odložil, rozloučil jsem se s Debb, poslechl si od ní pár poučných vět a vydal se domů, jenže v půli cesty mi začal zvonit telefon a v momentě, co jsem zahlédl jméno na displeji, mě popadla neuvěřitelná radost...
J: "Briane, Ahoj!"...Radostně jsem doslova zakřičel... Chudák jeho ušní bubínek.
B: "Ahoj, jak se máš?"...Proč mi připadal jeho důraz sarkastický?
J: "No dobře a ty?"
B: "To jsem rád. Já? No mám jednu otázku!"
J: "Ptej se na cokoliv,"...Použil jsem svůdnější tón.
B: "Taky, že se zeptám... Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi právě teď volala policie s tím, že se mi někdo vloupal do bytu?!"
J: "Co? O... O čem to mluvíš?"
B: "To mi řekni ty! Já jsem mimo Pittsburgh, pokud sis nevšiml, teda už jen na pár hodin, protože jedu na letiště, ty pitomče... Až přijedu tak tě snad zabiju!"...Zavěsil.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo nebo spíš tomu, co mi řekl... Já byl přesvědčený o tom že jsem zamknul a zapnul alarm, tak jak je možný, že...? Ne v tom musí být nějaký háček nebo chyták, tohle se nemůže dít, znova už ne, jednou mi to odpustil, ale po druhé mě snad už vážně zabije!
Rychle jsem se i přes svou indisponovanost rozeběhl a nezastavil se, dokud jsem nestál před domem a následně jsem bral schody po dvou a v momentě, co jsem spatřil byt a policistu uvnitř, jsem věděl, že tuhle pohromu si za rámeček nedám!
No comments:
Post a Comment