VAROVÁNÍ 12+
Brian's POV
Hned po práci jsem se za ním vydal do jídelny a ačkoliv jsem neměl ani páru o tom, co mu řeknu a už vůbec jsem se necítil na omluvu, tak jsem tam šel celkem sebevědomě a s jistým cílem - udobřit se s ním! Přece jen tři dny je pro nás dlouhá doba a i když se to těžko přiznává, chyběl mi a to hodně a jednoduše nechci dopustit, že bych bez něho měl být třeba jen další hodinu, takže je jasné, že to budu muset dát nějak do pořádku, ačkoliv na takové věci nejsem stavěný, ale tuhle pohromu jsem si způsobil já, tudíž jak už jsem říkal, budu jí muset i napravit, ať už to bude třeba udělat jakkoliv!
V momentě, co jsem dorazil k jídelně a viděl ho přes sklo, musel jsem se usmát, moc rád se na něho dívám, především když si myslím, že mě nikdo nevidí a opravdu si to ve většině případů jen myslím, ale tentokrát jsem snad byl nikým nezpozorován a mohl ho obdivovat, za to jemu se na tváři rýsoval takový umělý úsměv, ten, co říká 'Musím ho nasadit, abych dostal dýška, ale uvnitř jsem smutný/zlomený/naštvaný a cokoliv jiného!' a tentokrát to bude asi ten smutek, když si tu situaci přehraju zpátečně tak to opravdu vyznělo tak, aby vypadnul a část mě to možná i myslela vážně, ale ovšem dokud se tak opravdu nestalo, pak mi bylo bez něho vážně hrozně a proto jsem vlastně teď tady... Musím ho mít zase u sebe!
Debbie: "Můžeš mi říct, cos mu zase udělal?"...Pustila se do mě hned, jak jsem usedl na bar.
B: "Taky tě rád vidím,"...Neodpustil jsem si sarkasmus.
Debbie: "Promiň, zlato, ráda tě vidím... A teď k mé otázce!"
B: "Hádám, že spal u tebe?"
Debbie: "Přesně tak!"
B: "A neřekl ti, co se stalo, ani proč jsem přiletěl o skoro dva dny dřív?"
Debbie: "Nevypáčila jsem z něho ani slovo."
B: "Aha... Takže včera odpoledne mi volala policie s tím, že se mi někdo vloupal do bytu, takže jsem okamžitě jel na letiště a v nočních hodinách dorazil do Pittsburghu a jakmile jsem dorazil do loftu byla to pohroma - absolutní..."
Debbie: "A ty ses do něho hádám pustil s alarmem?"
B: "Jo přiznávám, nebyl jsem nejmilejší, ale nechtěl jsem, aby odešel z bytu, jenže to on si nenechal vymluvit."
Debbie: "Zlato, asi víš moc dobře, jak moc si mu chyběl, že se dokonce rozhodl s Emmettem zničit v posilovně, jen aby doma nemusel být sám a hádám, že když zjistil, co se stalo, bylo mu jasné, že mu to neodpustíš a když ses do něho nakonec pustil, nemůžeš se divit, že utekl."
B: "Jasně, Debb, máš bod."
Debbie: "Děkuju... A co všechno ti vůbec vzali?"
B: "To ani nechceš vědět... Tekutý mýdlo to ale zabilo."
Debbie: "Bože, to tě vykradl bezdomovec?"
B: "Ani to nevyslovuj!"
Debbie: "A co hodláš dělat s ním?"...Pohlédla na Justina.
B: "No asi takhle - potřebuješ ho tady nutně?"
Debbie: "Vezmi si ho."
B: "Děkuju,"...Vlepil jsem jí pusu na tvář a šel za ním.
Ach jo, proč pokaždé, když za ním jdu ho nenápadně poprosit od odpuštění, tak takhle zpanikařím? Připadám si jak puberťák nebo hůř jak puberťačka! Tohle přece bude v pohodě, Briane! Zvládnul si už i horší věci, než doprošování, půjde to levou zadní! Teda pokud tentokrát nepošle někam on mě, což by nebylo ani poprvé a ani naposled a občas jsem si to i zasloužil, jenže tentokrát se ale vážně snažím... nebo spíš teprve budu... pomozte mi, prosím, někdo!
B: "Ahoj,"...Pozdravil jsem ho, zatímco ke mně stál zády a připadalo mi, že ztuhl i přesto, že ví, že se v jídelně už nějakou chvíli nacházím.
J: "Ahoj,"...Otočil se ke mně čelem a usmál se, jenže opět uměle.
B: "Nechceš vypadnout?"
J: "Mám pocit, že už jsem z tvého bytu vypadnul v noci,"...Rýpnul si.
Sakra, to jsem opravdu tak moc nemožný ve vyjadřování? Já, který se mluvením živím? Jestli tohle není jen nějaká noční můra tak už vážně nevím!
B: "Do háje, Justine, já se tu snažím!"
J: "Snaž se víc,"...Odběhl pro objednávku.
Zdá se mi to nebo je opravdu víc naštvaný, než bych ve skutečnosti měl být já? Vždyť to mě vykradli, on jen strávil půlku noci v Maikeyho starém pokoji! Já jsem to asi vážně s tím vztekem přehnal, když je až tak moc odtažitý a bohužel teď už nemám sílu ani chuť vytahovat svůj byt, i když bych stále mohl, ale já nechci... Já chci jeho a on se musí zklidnit!
B: "Budeš se mnou mluvit?"...Zastavil jsem ho, když kolem mě procházel.
J: "Dej mi minutku,"...Odběhl obsloužit zákazníka.
Prý dej mi minutku... stál jsem tam jak blbec asi deset minut a pomalinku mi začínala docházet trpělivost, když už se ke mně konečně uráčil přijít...
J: "Takže o čem chceš mluvit?"
Přísahám bohu, že už nikdy nebudu hrát blbého, ono to totiž pěkně vytáčí... Víš, moc dobře, o čem chci mluvit, nenuť mě se vztekat!
B: "Sakra, chceš mě mučit?"
J: "Možná,"...Šibalsky se usmál.
B: "Počkat... To chceš říct, že tohle celé bylo divadýlko?"
J: "A pěkně zasloužené!"
B: "Přísahám, že já tě snad...!"...Neměl jsem možnost to dokončit, protože jeho ústa se přisála na ty má.
Tohle bylo snad poprvé za celý náš "vztah", co jsem se s Justinem líbal tak vášnivě a zároveň tak něžně, tudíž zamilovaně přede všemi zraky v jídelně a ani za nic jsem se jeho úst nechtěl vzdát... O tomhle uslyším ještě dlouho, tomu věřím!
J: "Takže... Vypadneme?"...Vydechl.
B: "Samozřejmě!"
Byli jsme, jak naprosto zbláznění, dalo by se říct, že jsme se svlékali alespoň pohledem už při odcházení z jídelny, cestou autem mi Justin neustále jezdil rukou po stehně a líbal na krk, přísahal bych, že se vybourám, kdybych se tak moc neovládal a jakmile jsme byli doma, mohli jsme odhodit veškeré zábrany a především oblečení. V tento moment jsem snad byl i rád, že má úžasná italská pohovka byla pryč, protože přesně na místě, kde předtím stála ona, jsme se s Justinem oddali tomu nejúžasnějšímu sexu na světě a hned potom dalšímu a dalšímu...
No comments:
Post a Comment