BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Vždycky jsem to já, kdo se při nebo po hádce zvedne a uteče, ale protentokrát to byl Brian, kdo za sebou hlasitě bouchnul dveřmi a už několik hodin se nevrátil a ani se mu popravdě nedivím, vážně jsem to tentokrát přehnal, řekl jsem věci, které jsem říkat neměl, ale to když jsem zařval, že si přeju, abych ho nikdy nepoznal, bylo asi to nejhorší! Prostě mi to vyklouzlo a ani jsem to v ten moment nemyslel vážně, ve skutečnosti jsem ho chtěl jen hodně naštvat. I když naštvat Briana Kinneyho citovými výhružkami a vším tomu podobné, je opravdu nemožné, tak tentokrát se mi skutečně povedlo a to přímo na jedničku, aniž bych si vlastně uvědomoval, co tím vůbec způsobím! Myslel jsem, že se naštve, ale následně si uvědomí, že jediný důvod, proč jsem mu něco takového řekl je, že mi tím odmítavým postojem, který trvá už víc, jak čtyři roky, ubližuje a třeba ten svůj postoj potom změní, ale... Omyl! Vytočil jsem ho to jo a nejspíš přímo do nadmořských výšin, ale ničeho jako je přehodnocení svého chování jsem se od něho nedočkal... Jak šokující!
Chtěl jsem mu napsat, zavolat a dokonce ho i jít hledat, ale pak jsem si uvědomil, že to by právě teď bylo asi to nejhorší, kdyby stál o mojí přítomnost určitě by jí už dávno vyhledal, tudíž jsem se své nutkání něco udělat ihned zase zahnal, obléknul se a vydal se na svou večerní šichtu...
Debbie: "Nejsi tu nějak brzy, Sunshine? Začínáš až za půl hodiny."
J: "Alespoň ti pomůžu, musíš si taky trochu oddychnout."
Debbie: "To je od tebe hezké, zlato, ale proč mi to zavání něčím... Jak to jen říct? - Brianem?"
J: "Tentokrát jsem to vážně přehnal."
Debbie: "Ty, Justine?"
J: "Ano já,"...Hlesl jsem a sklopil pohled.
Debbie: "Co se stalo?"
J: "Byla to ve skutečnosti hloupost, na kterou jsem přehnaně reagoval - Brian po celém dni přišel z Kinneticu a přinesl si vlastně jako obvykle zbytek práce domů, ke které ihned usedl a nebral ohled na to, že jsem připravil večeři a ano podotýkám, že o svíčkách a ano znám ho, jen jsem myslel, že alespoň jednou by mi mohl vyjít vstříc, jenže to se nestalo a já se neudržel, když mi řekl, že má důležitější věci na práci, než večeřet se mnou a zařval jsem na něho, že si přeju, abych ho nikdy nepoznal, prostě mi to vyklouzlo - neúmyslně, no a on se sebral a odešel pryč."
Opět jsem se zadíval do podlahy, styděl jsem se, určitě ani Debb na mě není hrdá za to, co jsem mu řekl, ona ho bere jako syna, ačkoliv jí někdy pěkně vytáčí, no ona nás bere za syny všechny, ale vždycky jsem měl pocit, že právě s Brianem, samozřejmě kromě Maikeyho, má nejhlubší vztah a taky pochopení pro jeho chování, i přesto, že se snaží dávat najevo, jak moc se jí nelíbí, takže jsem si zcela jistý, že se na mě trochu zlobí, i když mě může částečně i chápat, ale ona ví, že je jen pár věcí, které dokáží Brianovi vážně ublížit a to bohužel víc, než komukoliv jinému a dát mu najevo, že chvíle s ním strávené pro mě byly ty nejhorší v mém životě a že bych je s ním nejradši nikdy neprožil, je asi na vrcholu toho piďi seznamu všeho, co se ho může doopravdy dotknout vzhledem k tomu, jaké ke mně chová nevyřčené city... Sakra, jak jsem mu tohle mohl říct, i přesto, že jsem věděl, jak moc mu to musí ublížit, kde jsem v tu chvíli měl rozum?!
J: "Jsem vůl, že?"...Nevydržel jsem její neobvyklé nemluvení.
Debbie: "O tom se s tebou nebudu hádat, vyhrála bych a cítil by ses po tom ještě hůř, ale... Zároveň máš i mé pochopení, život s ním je těžký, avšak to si věděl od začátku, ale zase na druhou stranu člověk má jen jedny nervy, které jednou vybouchnou, tudíž si nejsem moc jistá tím, jak moc si to vlastně přehnal."
J: "Teď jsem ještě víc znepokojený."
Debbie: "Taky si to zasloužíš... Snad poprvé za váš vztah lituji Briana, tohle si opravdu neměl říkat, Sunshine, jsi člověk, kterého miluje z celého svého srdce a slyšet od tebe něco takového, je pro osobu jako je on, přímo devastující."
J: "To už si uvědomuji, Debb... Jenže teď už je pozdě."
Debbie: "V tom případě udělej přesně to, co po něm žádáš ty, když ti ublíží."
J: "Co máš na mysli?"
Debbie: "Omluv se mu!"
J: "Víš, že mě s omluvou pošle někam."
Debbie: "To sice jo, ale věř, že i on ocení alespoň snahu."
Má pravdu i samotný Brian Kinney ocení snahu, i když jen skrytě a i kdyby ne, omluva je momentálně na místě, ať už je sebevíc v tomto případě k ničemu, nedokázal bych se mu podívat do očí, kdybych to jen tak přešel a nedal mu najevo, jak moc svých slov lituju, vlastně i tak s tím budu mít problém - dívat se do jeho očí, ze kterých skoro pořád můžu číst jen tři věci a to chtíč, radost a lásku ke mně a najednou v nich mám spatřit jen zlost a zklamání... Teď už vím, jak se cítí on, když se mu podaří říct mi něco nemilého a mám pocit, že v jeho případě to bude asi tak milionkrát horší... Sakra, momentálně se mi vůbec nelíbí představa toho, kde všude by právě teď mohl být, on není jako já, neuteče k někomu domů, on si buď půjde pro potěšení v podobě nějakého tricka anebo se oddá alkoholu a nevím, která z těchto možností je horší!
Vydal jsem se domů zhruba kolem 11 a i když jsem věděl, že Briana tam rozhodně nenajdu malý plamínek naděje se té možnosti, že je doma, nechtěl vzdát, až do chvíle, kdy jsem se přesvědčil o tom, že doma vážně není. Znepokojilo mě to, i přesto, že naše dohoda určuje třetí hodinu, ale tentokrát je to přece jiné, co když nepřijde vůbec? Ne to je hloupost, Brian takový není, takže tu myšlenku okamžitě zažeň, Justine!
Šel jsem si ohřát vystydnutou pro nás připravenou večeři a i s jídlem jsem se usadil na pohovku, v televizi dávali velké kuloví, ale i tak jsem se od ní zhruba dvě hodiny nehnul, díky ní mi alespoň trochu ten čas utíkal a když už mě přestala bavit pustil jsem si hudbu a tancoval po bytě, připadal jsem si, jak blázen, ale bylo to uvolňující, musel jsem se usmát při vzpomínce na své začátky v jeho loftu na to, jak jsem si občas tancoval jen v trenkách a sváděl jej... Já sváděl Briana Kinneyho "Boha sexu" v dobách, kdy byl pro každého nedosažitelný, vlastně to pořád je, kromě mě - já jsem výjimka, dnes už se mi prakticky oddává stejně jako já jemu! Vzpomínám na to, jak se snažil předstírat nezájem, to, že ho za žádnou cenu nedostanu, že nějaký taneček na něho nemá žádné účinky a přitom v jeho očích se blýskal jedině a jedině chtíč, on mě chtěl, pořád chce a já... Já říkám takové hlouposti! Proboha, co to se mnou je? Vždyť mám prakticky Briana, jakého jsem vždycky chtěl, tak na co si, do háje zeleného, pořád stěžuju?!
Následující nadávání si do idiotů bylo zastaveno další nádhernou, ale bolestnou vzpomínkou, když se loftem začala linout jedna pro mě významná píseň Save the last dance... Ani nevím, že jí tu Brian má a představa toho, že jí třeba poslouchá, když nejsem v dohledu ani v doslechu mě rozradostňuje, ale zároveň se mi svírá srdce z představy, že mě třeba teď nenávidí! Hrne se mi z toho krev do tváří a nechtěné slzy se mi tlačí do očí, snažím se je zadržet, ale nakonec si přece jen jedna najde cestu ven a ostatní se k ní hned přidávají, je mi mizerně, bojím se, že mi Brian neodpustí, on je opravdu typ člověka, vlastně on je asi jediný svého druhu, komu taková věta může ublížit monstrózními rozměry i přesto, jak moc se bude snažit předstírat opak... Tohle je vážně den blbec! Ne to já jsem blbec!
Když jsem se trochu vzchopil, tak jsem se šel podívat kolik je hodin a při zjištění, že už je půl 3 ve mně zatrnulo, ani jsem si neuvědomil při vzpomínání a přemýšlení, jak moc ten čas utíká, ale především mě děsilo, že Brian se tu pořád nenachází, ačkoliv měl ještě půl hodiny... Zatím jsem ale raději moc nepanikařil a šel se oddat horké sprše na uklidněnou, ale nebyl jsem v ní ani pět minut a ozvalo se naléhavé klepání na dveře, rychle jsem vylezl, omotal si kolem pasu ručník a šel zjistit, co se děje a když jsem otevřel, zhrozil jsem se... Byl to Maikey a vedle něho "stál" Brian, jehož ruku musel mít Maikey kolem ramen, jinak by se zhroutil, jak byl opilý a zřízený... Poprvé si přeju, aby svůj vztek zaháněl šukáním!
J: "Sakra,"...Vydechl jsem.
Maikey: "Co kdyby si mi radši pomohl?"...Štěkl po mně a já odtušil, že mu Brian v opilosti všechno vyklopil.
J: "Jo hned,"...Přemístil jsem k Brianovi a také si dal jeho ruku kolem ramen... Byl pekelně těžký a ani nevím, zda byl při vědomí.
Maikey: "Kam ho dáme?"
J: "Do postele, to bude nejlepší."
Maikey: "Fajn."
Byl to pořádný záhul, ale nakonec se nám opravdu podařilo ho tam dovláčet a hned na to si mě Maikey vzal stranou, okamžitě jsem věděl, že se to nebude týkat ničeho pěkného...
Maikey: "Co si mu, sakra, řekl?!"...Snažil se krotit svůj vztek, ale bylo vidět, že to jde ztuha.
J: "On se ti nesvěřil?"...Udiveně jsem nadzvedl obočí.
Maikey: "Sakra, je to Brian... Když jsem ho našel, tak už byl v tomhle stavu a jediné, co jsem mu rozuměl, bylo 'Ničím mu život' a 'Sunshine,' takže jsem si domyslel, že to musí být spojené s tebou."
J: "Řekl jsem něco, co jsem neměl."
Maikey: "To mi došlo, ale co?!"
J: "Já to teď nechci řešit... Prosím, Maikey,"...Skoro jsem žebral.
Maikey: "Jak si přeješ, ale naprav to, v takovém stavu jsem ho nikdy neviděl."
J: "Napravím, slibuju."
Maikey: "A zavolej, kdyby něco."
J: "Zavolám a děkuju, že si ho přivedl."
Maikey: "Není zač."
Když odcházel, věděl jsem, že je pořád naštvaný a to dost ani jsem se mu nedivil, Brian je jeho nejlepší přítel, položil by za něj život a jsem si dost jistý, že ho stále miluje víc, než jako kamaráda a to s ním asi zůstane už navždy, takže je pochopitelné, že by mi nejraději vrazil, ale jím se teď nemůžu zaobírat, Brian mě teď potřebuje... Vrátil jsem se zpět do ložnice a našel ho ve stejné poloze, v jaké jsme ho zanechali - tedy na zádech. Začal jsem z něho sundávat oblečení, nejprve boty a pak kalhoty s košilí, trenky jsem mu nechal, ani nevím proč, ale nechal a hned na to jsem ho přikryl peřinou a vlezl si k němu, přitiskl jsem se na jeho bok, hlavu si položil na jeho hruď a poslouchal jeho srdce, rukou jsem mu hladil břicho a nohou jsem mu přejížděl přes nárt chodidla, chtěl jsem, aby věděl, že jsem u něj, i když to bylo asi to poslední, co si momentálně přál! Už jsem skoro spal, když jsem zaslechl, jak něco mumlá, ale absolutně nesrozumitelného, až na jednu věc, která mě rozhodila, bylo to "Omlouvám se, Sunshine."
No comments:
Post a Comment