VAROVÁNÍ 15+
Justin's POV
Celou noc jsem nespal, musel jsem nad tím neustále přemýšlet, nechápal jsem, za co se mi omluvil, to já jsem tady přece ten idiot, který by se měl omlouvat a vyjadřovat upřímnou lítost! A ještě k tomu je nejhorší to, že pokud u Briana existuje stav, kdy myslí vážně opravdu každičké slovo, je to právě ten opilý, takže opět se sám sebe ptám... Za co se mi, sakra, omlouval?!
Jednoduše mi to nešlo do hlavy, Brian se nikdy a za žádných okolností neomlouvá a když už ano, je to jen kvůli Kinneticu a přisadí k tomu, co nejvíc sarkasmu a ironie, jak jen dokáže, mně by se rozhodně za nic neomlouval, dal by tím najevo city a těmi by spustil mojí romantickou stránku a tak dále a tak dále... Takže co je teď jinak? Jasně byl opilý, když to říkal nebo spíš mumlal, ale bez toho, aby si to myslel by nic takového nevyslovil ani v opilosti. Do prčic, tohle je tak komplikovaná situace a já vůbec nevím, co s ní! Nejlepší asi bude počkat na to, až se vzbudí a zjistit, jestli si to vůbec pamatuje a pak podle okolností se pokusit zjistit, co tím vlastně myslel.
A asi to nejšílenější je, že začal víkend, tudíž ani jeden z nás nemusí do práce a tyhle dva dny v 99% vždycky trávíme spolu, jenže co teď? Budeme se celých 48 hodin ignorovat nebo se jeden z nás sebere a odejde pryč anebo to snad po jeho probuzení vyřešíme, udobříme se a všechno bude jako při starým? Proboha, Briane, vzbuď se už konečně, ať vím, na čem jsem!
Neohrabaně jsem vylezl z postele, Briana políbil na tvář a vydal jsem se do kuchyně spáchat nějakou snídani nejen, že bude mít hlad, až přijde k vědomí, ale taky je to dobrý začátek omluvy. Po zjištění obsahu kuchyně jsem ukuchtil jen omeletu se slaninou, takže nijak nóbl omluvná snídaně spíš jen taková klasická, ale i tak je dobrá, takže s ní snad bude spokojený. Nandal jsem jí na talíř, ten jsem položil na tác plus sklenici vody a aspirin a zamířil jsem do ložnice odhodlaný ho klidně probudit, ale to jsem nemusel - seděl na kraji postele s hlavou v dlaních...
J: "Dobrý?"...Chtěl jsem mu dát najevo, že jsem tady a vědět, zda je v pořádku, ačkoliv je jasné, že není.
B: "Bylo líp,"...Zachraptěl do dlaní.
J: "Máš tu snídani."
B: "Nemám hlad,"...Odsekl.
J: "Musíš jíst."
B: "Musím umřít... Tohle je jen nadbytek."
Tvrdohlavec jeden! Jasně rodíme se a na konci svých sil umíráme, ale mezitím jíst musíme, ale v jeho případě by se to podařilo jedině násilným způsobem, na který nemám právo jindy, natož teď, kdy je víc než zřetelné, že je naštvaný a to dost a já bohužel nemám slov... Možná díkybohu!
B: "Jdu do sprchy,"...Zvedl se a ani se na mě nepodíval.
Nepamatuji si, že by někdy nastala situace, kdy by se na mě alespoň jednou nepodíval, jenže tentokrát se tak stalo a mě to doslova ničí, vím, že je to mnohem horší, než jsem si vůbec myslel!
B: "Tak jdeš?"...Vykoukl z koupelny.
Oněměl jsem víc, než kdykoliv jindy, spadla mi brada a srdce mi začalo splašeně tlouct... Co se to s ním, sakra, děje?! Nejdřív se mi omluví ani nevím, za co, následně mě ignoruje a teď se mě ptá, zda se k němu přidám při sprchování! Mám se bát? Chystá se mě snad utopit nebo uškrtit ručníkem... Opařit vodou?! Tohle není normální, Justine, vzpamatuj se, on tě nezabije!
J: "Jdu,"...Bezmyšlenkovitě jsem vydechl.
No co? Mám si tuhle příležitost jen tak nechat proklouznout mezi prsty? Kdo ví, kdy nastane ta nepříjemná chvíle, ve které bude klít, házet po mně nábytek a řvát, abych si sbalil věci a vypadnul, takže pokud mě teď zve do sprchy, musím toho využít a pokusit se o smíření!
Ihned jsem se za ním rozešel. Zatímco on na sobě měl jen ty trenky, co jsem mu nechal a teď je mohl během vteřiny sundat tak já měl tepláky, tričko, ponožky a trenky a to trvalo trochu déle, ale myslím, že jemu to nevadilo, po celý čas tohoto procesu mě soustředěně pozoroval a párkrát si olízl horní ret anebo stiskl zuby spodní... Obojí bych mu rád dělal sám! Ale co se to tu vlastně, sakra, děje, on není naštvaný? To přece není možné, musí zuřit, tak jak to, že na jeho tváři jsou jen známky klidu a chtíče, ani kocovina na něm není znát! Unesli ho snad mimozemšťani a převychovaného ho vrátili?!
B: "Pojď už ke mně,"...Popoháněl mě.
What the fuck?!! Briane, co se ti, sakra, stalo?! Já prostě nemám slov, buď to sním anebo on je na hlavu, jinak se to vysvětlit nedá, od kdy on naléhá na to, abych se konečně nacházel v jeho blízkosti?! Vím, že mě má rád u sebe, ale nikdy tak moc nedává najevo, že to potřebuje a obzvlášť teď... Teď by mě měl topit v záchodu a za každé slovo, které jsem včera vyslovil pohlavkovat a on místo toho touží po tom, aby se u něho nacházel v těsné blízkosti?! Proč se mi na tom něco nezdá?
Sebral jsem veškerou odvahu a vklouzl k němu... Díky bohu, nechce mě uvařit, pomyslel jsem si, když jsem zjistil, že voda je tak akorát, ale co jiného má za lubem? To je otázka za milion!
B: "Otoč se,"...Přikazuje s ďábelským úsměvem na rtech.
A je to jasný - on mě chce ošukat a ne jen tak nějak, ale tvrdě, pořádně, divoce, vášnivě a především bolavě - on mě chce trestat přesně takhle, ale... Asi si ale neuvědomuje, že to mě spíš vzrušuje, než trestá! Ha! Chce, abych se otočil, má to mít!
Jakmile jsem k němu stál zády, byl jsem na to připravený, na cokoliv, co chce udělat... Držet mi ruce za zády, tahat mě za vlasy anebo do mě jednoduše hned proniknout, vlastně jsem chtěl, aby udělal všechno, zadek jsem na něho již začal pomalu a snad nepatrně špulit a čekal jen na to, až se to stane... A pak jsem ucítil žínku na svých zádech!
J: "Briane?"...Můj tón převládal nechápavostí.
B: "Copak?"
J: "Co to děláš?"
B: "Stavím bobří hráz... Co asi? Myju ti záda!"
J: "Já vím!"
B: "Tak proč se tak hloupě ptáš?"
J: "Myslel jsem..."...Zadrhl jsem se.
B: "Že tě ošukám?"
Sakra, že jo! Vykřiklo mé podvědomí. Ale pak jsem si uvědomil, že vzhledem k tomu, že nevím, jak moc je naštvaný, co ví a co všechno si přesně pamatuje, není to moc příhodné, takže budu muset změnit přístup...
J: "Ne,"...Všichni v Pittsburghu mi věří!
B: "Fajn,"...Očividně i on, jeho tón byl plný důvěry... Bože, já neumím lhát!
Raději jsem už překypoval mlčenlivostí a vychutnával si jeho jemné doteky a krouživé pohyby žínkou, nebylo to sice to, co jsem očekával, ale i tak to bylo příjemné a hodně, ačkoliv jsem nechápal, proč to Brian po tom, co se stalo, dělá, pečuje o mě s takovou láskou a něžností jako snad nikdy dřív a já nevím, zda za to mám být rád anebo se toho spíš bát.
Ale pak mě trkla ta jeho noční věta "Omlouvám se, Sunshine," na kterou se mi pořád nedostalo vysvětlení a opravdu bych ho ocenil, jenže na to budu muset jít opatrně...
J: "Můžu se zeptat?"...Spíš jsem zasténal pod tou jeho péčí.
B: "Můžeš."
J: "Pamatuješ si na něco z toho, co jsi v noci mumlal?"
B: "Justine, já si ani nepamatuju včerejší den, tudíž proč jsem se opil, takže moje mumlání není nijak podstatné."
Sklopil jsem pohled k zemi, hledal jsem tam totiž svoje srdce, svědomí, podvědomí, mozek a oči, které hrůzou vytřeštily... On si jako opravdu nic nepamatuje? Nic?! Jak horší to ještě může být? V mém případě nejspíš mnohem víc! Vždyť co si s ním mám teď počít? Mám ho nechat ve sladké nevědomosti a tím pádem být za ještě většího mizeru anebo mu všechno připomenout a nechat ho tu bolest prožívat znova a riskovat, že teď už to vážně bude konečná?
No comments:
Post a Comment