Maybe it's Too Late... // 17 //

Ano - i já sama jsem v šoku z toho, že tu máme druhý díl během jednoho týdne a ještě k tomu tak dlouhý (a vůbec jsem tu nešetřila obrázky, tak se nelekněte😀), takže prosím neodpadněte a radši si čtení užijte (a modlete se, že mi to snad vydrží😀)

VAROVÁNÍ 18+

(January, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Justin's POV

Justin se celou noc převaloval neschopný usnout, stále si v hlavě přehrávajíc včerejší rozhovor s mámou, zatímco sem tam hypnoticky sledoval spícího Scotta, doufajíc, že dostane nějaké znamení, že jejich vztah má opravdu nějakou budoucnost... že se dostane do bodu, kdy mu bude moct říct, že ho taky miluje. Opravdu ho totiž nechce ztratit, i přes to, že jsou spolu teprve čtyři měsíce, bylo jen málo chvil, které netrávili spolu a Justin si neuměl představit, že by najednou Scott nebyl součástí jeho života. Ale taky si uvědomuje, že držet ho v něm jen proto, že mu to tak vyhovuje, by bylo sobecké. 

Ale právě teď je ze všech svých pocitů tak zmatený, že nemůže s čistou hlavou říct, co k němu vlastně cítí...

Když se na hodinách konečně objevila sedmá hodina, Justin se opravdu opatrně vyplížil z postele a zamířil rovnou do sprchy. Potřeboval nutně životabudič a sprcha mu v tomhle většinou pomohla. Jenže dneska... dneska tam jen stál pod provazci té příjemně teplé vody a byl zcela ztracený ve svých myšlenkách, které neměly hlavu ani patu...

Zatraceně, Justine, vzpamatuj se konečně!

Než se nadál, Scottovy pevné ruce najednou něžně hladily jeho paže, zatímco se jeho tělo tisklo k jeho zádům a on tak mohl zřetelně cítit Scottovu erekci. Ať se do teď v jeho hlavě odehrávalo cokoliv, tohle bylo dostatečné rozptýlení od toho všeho... sám mohl cítit, jak pomalu tvrdne...

"Dobré ráno," zašeptal Scott v těsně blízkosti jeho ucha.

Justinovy rty se zvlnily do slastného úsměvu. "Dobré ráno," vzdychl, když ucítil Scottovu ruku na vnitřní straně svého stehna, jak putuje nahoru.

Okamžitě se opřel do jeho hrudi a nechal se unášet tou příjemnou rozkoší, kterou mu Scott dopřával. Jeho ruka ho nejprve jen jemně hladila, palcem si hrál se špičkou jeho penisu a sem tam i jemně stiskl jeho varlata. Justin zaklonil hlavu a položil si ji na Scottovo rameno, zatímco měl přivřené oči a vydával jemné steny a vzdechy.

Následně si Scott vzal mýdlo a použil ho jako lubrikant a rukou začal přejíždět po celé jeho délce ve správném tempu a sevření.

"Oh, f-fuck," vzdychl Justin a instinktivně začal hýbat boky, klouzajíc v jeho ruce.

A když se nakonec Scott svými rty přisál k jeho krku jako nějaký upír a začal sát to správné místečko, bylo to už jen otázkou vteřin, než Justin konečně vyvrchol. A bylo by to opravdu hlasitě, nebýt toho, že mu Scott rukou zakryl ústa.

Musel se usmívat nad tím, že mu déle trvalo právě prožitý orgasmus vydýchat, než ho dosáhnout, poslední dobou je schopný se udělat téměř okamžitě. Následně se se stále slastným úsměvem otočil ke Scottovi, aby na něj viděl.

"Čím jsem si to zasloužil?"

"Je těžké odolat tomu se tě dotýkat a vidět tvůj orgasmický obličej..."

Justin se uchechtl, "Mám orgasmický obličej?"

"Yeah. Měl by ses teď vidět," Scott si zkousl ret a pohladil ho prstem po tváři.

"Hmm, klidně ti ho budu ukazovat častěji."

"Těším se," Scott se naklonil a lehce se pomazlil s jeho rty. "Myslím, že tvoje máma je vzhůru..." usoudil podle zvuku nádobí, který se zezdola ozýval.

"Yeah," Justin si povzdychl a přitiskl svoje čelo k tomu jeho. "Tuším, že nás čeká královská snídaně..."

"To si nenechám ujít. Měli bychom se obléct..."

"Jdi napřed, hned přijdu."

"Okay," Scott mu ještě letmo políbil tvář a opustil koupelnu.

V tu chvíli se Justin dokázal konečně zhluboka nadechnout, snažíc se pochopit, proč je naprostý kretén, který tohle celé sabotuje...

Potom Scotta následoval, ale mezi dveřmi se mu doslova zastavilo srdce, když uviděl, co Scott drží...

"Kde jsi to vzal?" zeptal se hruběji než plánoval.

"Leželo to pod nočním stolkem, zakutálelo se mi tam víčko od deodorantu... je tvůj?"

Justin neodpověděl, místo toho šel rovnou ke Scottovi a vzal si ten náramek do ruky. Brianův náramek. Oba si mysleli, že je navždy ztracený... pamatoval si, jak prolezli každou kout jejich bytu, snažíc se ho najít a nakonec si připouštějíc, že se už nikdy nenajde. Věděl, jaké emocionální pouto má Brian k tomuhle náramku a jak moc ho to tenkrát vzalo, když se ukázalo, že už ho nikdy neuvidí. Dokonce se kvůli tomu pohádali, protože Brian si stál za tím, že ho musel Justin někam založit... dokud nepochopil, že ho musel sám někde ztratit. Justinovi tehdy problesklo i hlavou to, že si ho možná Brian sundal, když byl s někým jiným.. ano, jejich vztah už byl tehdy v začátcích konce... a oběma občas hlavou probleskla možnost toho, že si možná ten druhý našel nebo najde někoho jiného...

"Ne... není můj," přiznal Justin, nemělo cenu mlžit.

"Brian?" domyslel si Scott sám.

"Uhm. Je to už opravdu dlouho, co jsem ho viděl naposledy... myslel jsem, že je navždy ztracený. Hodně pro něj znamená."

"Možná bys mu ho měl vrátit. Třeba mu to udělá radost..."

Justin byl naprosto zaskočen tím, jak dobrý člověk Scott vlastně je. A čím dál víc nechápal, proč jsou jeho city k němu tak zmatené. Vždyť on mu právě dával požehnání jít za svým ex manželem vrátit mu náramek, který pro něj má velkou hodnotu... Justin věděl, že si ho nezaslouží.

Nemohl jinak, než se natáhnout a pevně ho obejmout.

"Po někom mu ho pošlu."

"Jsi jistý? Nebude mi vadit, když za ním půjdeš..." Samozřejmě, že bude, ale jsi až moc dobrý člověk a tak mi v tom nebudeš bránit.

"Jsem si jistý," Justin se upřímně usmál.

"Okay. A už půjdeme na tu snídani? Mám docela hlad," uchechtl se Scott.

"Jasný."

Oba se rychle oblíkli a vydali se dolů. Ten fakt, že měl Justin Brianův náramek schovaný ve své kapse, bylo takové jeho malé tajemství.

"Děkuju, paní Taylorová, děláte úžasné snídaně."

"Uh-uh," Jennifer si odkašlala.

"Pardon, já zapomněl... děkuju, Jennifer."

"Jsem ráda, že ti chutnalo... alespoň někdo tady ocení moje kuchařské dovednosti..."

"Vždycky je oceňuji," ujistil ji Justin, ale je pravda, že momentálně byl myšlenkami jinde... ostatně asi jako vždycky.

"Co dneska budete dělat?"

"No... napadlo mě, že by mi Justin mohl ukázat svůj rodný domov... trochu mě tu provést... co myslíš?" 

"Tohle je Pittsburgh, Velkou čínskou zeď ani Sochu Svobody tu nenajdeš... není tu nic zajímavého, co bych ti ukázal."

"Neposlouchej mého syna, je tu spoustu zajímavých věcí a on ti je určitě rád ukáže," Jennifer Justina přísně sjela pohledem.

"Uh, fajn. Tak půjdeme."

"Super, jen si odskočím."

"Dobře."

Jen co Scott zmizel z dohledu i z doslechu, Jennifer věnovala Justinovi zkoumavý pohled.

"Co?"

"Nic zajímavého? Strávil si tu velkou část svého života..."

"Víš, jak jsem to myslel."

"Scott se tě snaží poznat ve všech směrech, chce o tobě vědět všechno a ty mu to zrovna dvakrát neusnadňuješ..."

"Jestli se mi zase snažíš říct, že bych ho měl nechat jít, pokud ho nemiluju, tak si to ušetři... to, že zatím nejsem schopný definovat, co k němu cítím, tak to hned neznamená, že se ho chci zbavit..."

"To si ani nemyslím, vidím, že ti na něm záleží... ale vím, jak hluboké a silné city si choval k Brianovi od samého začátku... a myslím, že v tomhle případě se tak necítíš ani z poloviny..."

"Každý vztah je jiný, mami..."

"Já vím, že je, já jen..."

Ať už mu chtěla říct Jennifer sebehlubší myšlenku, návrat Scotta jí v tom zabránil a Justin za to byl rád, opravdu tohle teď nechtěl rozebírat. Chtěl jenom strávit čas se Scottem a užívat si jeho přítomnost...

----

Justin bezmyšlenkovitě projížděl v mámině vypůjčeném autě Pittsburghem, ukazujíc Scottovi jeho rodný domov, aniž by mu vlastně cokoliv ukazoval. Byl si celkem jistý, že tohle tím na mysli Scott neměl, ale on opravdu nevěděl, kam by ho měl vzít a co mu ukázat... i když možností bylo spoustu, ale... Pitts je pro něj už minulostí, New York je jeho domov... a on se možná úplně necítí na to si připomínat dobu předtím...

Jenže když vidí, jak se Scott tváří, "Tohle je hloupý co? Říkal jsem ti, že tu není nic zajímavého..."

"To proto, že se mi nesnažíš nic ukázat... a já se nemůžu rozhodnout, zda proto, že je ti to není příjemné nebo proto... proto, že nechceš..."

Scott ho uměl opravdu dobře číst, občas to bylo až děsivé.

"Možná jsem z toho trochu nesvůj," přiznal Justin. "Ani nevím, co bych ti měl ukazovat..."

"Všechno. Cokoliv. Chci tě poznat, rozumíš? Chci vědět, kde si žil, kým si byl..."

"Co když se ti nebude líbit, kým jsem byl?"

"Líbíš se mi teď, myslím, že nezáleží na tom, zda si byl dřív namachrovaný studentík nebo nerd..."

Justin se rozesmál na celé kolo, "K obojímu jsem měl hodně daleko."

"No vidíš, o to víc mě to zajímá."

"Uh-huh... okay, fajn... je něco, co bys chtěl vidět jako první?"

"Překvap mě."

První volba byla jasná. Jak jinak začít ukazovat rodný domov, než právě domovem, ve kterém Justin vyrůstal... a opustil ho rychleji, než by ho kdy napadlo.

"Tak jsme tady..."

"Tady?" Scott nadzdvihl obočí.

"Tady jsem vyrůstal..."

"Žil jsi tady?"

"Uhm. Já, moje sestra, moje máma... a můj otec. Bydlel jsem tu do svých 17 než jsem... no, odešel."

"Odešel jsi v 17? Odvážnej."

"Neměl jsem zrovna na vybranou."

"Jak to myslíš?"

"Táta. Nemohl se smířit s tím, že jeho synáček to má rád do zadku..." Justin si odfrkl.

"Moc o něm nemluvíš. Teď už chápu proč."

"Jo. Neudělal mi to zrovna nejlehčí. Naštěstí jsem měl mámu," A Briana, doplnil si v duchu.

"Jsi s ním v kontaktu?"

Justin se zasmál, "Ani nevím, kde je. Nemluvil jsem s ním už několik let."

"To mě mrzí."

"Nemusí, je to minulost."

Scott šel blíž k němu a položil mu ruku kolem ramen, "Děkuju... že jsi mi to tu ukázal... a že jsi mi to řekl."

"Yeah," Justin si povzdychl, ale musel uznat, že to byl z části dobrý pocit takhle se mu svěřit. 

"Co teď?"

"Chceš vidět moji bývalou školu?"

"Rozhodně. Rád si tě představím ve školní uniformě," pronesl Scott se šibalským úsměvem.

Justin se pousmál, ale už teď věděl, že tuhle představu mu zanedlouho překazí.

"St. James Academy..." řekl Justin, jakmile autem zastavil před hlavním vchodem, zrovna z ní vycházelo spoustu studentů a jemu se hned před očima zobrazil obrázek jeho a Daphne. Jedna z mála dobrých vzpomínek. 

A nemohl opomenout ani tu, kdy ho tady Brian s Michaelem vysadili po jeho první noci s ním a Brian se ho zastal před tím homofobním kreténem.

 

Automaticky ho to přimělo k úsměvu. Brian ho možná tehdy neznal a rozhodně ani znát nechtěl, tou nocí to pro něj mělo skončit, ale pořád ho to neodradilo od toho ho chránit.

"Takže tady jsi strávil nejlepší roky života? Musel jsi být oblíbenec," Scott se zaculil a projel mu prsty ve vlasech.

"Tady jsem skoro umřel..." Justin to řekl tak, jak to je, bez příkras kolem, bez mlžení. Protože tohle byla pravda. 

"Počkat, co?" Scott absolutně nevěděl, jak s touhle informací naložit ani, co si vlastně myslet.

"Když se ukázalo, že jsem gay... řekněme, že jsem se rozhodně nezařazoval mezi školní oblíbence... bez šikany se můj život rozhodně neobešel."

"To mě opravdu mrzí, Justine."

"Nakonec jsem se svému tyranovi postavil... přede všemi ho zesměšnil... byl to naprosto skvělý pocit. Vidět ho, jak dostává ochutnat svojí vlastní medicínu... cítil jsem se neuvěřitelnou moc..." Justin se ušklíbl nad tou vzpomínku. "Samozřejmě jsem si tehdy neuvědomil, že jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem mu dal důvod... k tomu mě chtít zabít... a to se mu nakonec skoro povedlo. Na maturitním plese. Rozbil mi hlavu pálkou..."

Scott se na něj díval naprosto beze slov, jediné, co bylo v jeho tváři zřetelné, byl vztek.

"Justine," vydechl téměř neslyšitelně. "Co se s ním stalo? S tím hajzlem?"

"Uh... dostal veřejně prospěšné práce..."

"To si děláš srandu?"

"Kéž by. Ale takhle to funguje. Je větším zločinem být gay, než vrah. Nebýt Briana, tak bych tu teď nebyl..."

"Byl tam?"

"Jo. Zachránil mi život... jen díky němu jsem se dostal včas do nemocnice," Justin přivřel oči a vydechl. Pořád bylo těžké na tu noc vzpomínat. "Každopádně... tohle je temnější část mé minulosti..."

Scott se na něj podíval a aniž by cokoliv řekl, si ho přitáhl do náruče. Chvíli tam jenom stáli a objímali se. Pak pokračovali na další zastávku...

"Teď jsme kde?"

"U Babylonu..."

"Klub?"

"Ne jen tak ledajaký. Propařil jsem tu tolik nocí, že to ani nespočítám. Tady jsem měl pocit, že opravdu žiju... byly to ty nejlepší chvíle mého života, místo, kde jsem mohl být sám sebou a nestydět se za nic..."

"To zní fajn."

"Dokud se někdo nerozhodl, že si všichni tady zasloužíme umřít..." Justin se zhluboka nadechl, než pokračoval. "Jednoho večera, když jsme tu byli téměř všichni, to tady někdo vyhodil do vzduchu. Zbyly jenom trosky... Michael skoro umřel, byl na tom opravdu špatně... a my ostatní... jsme byli traumatizovaní tím, co se stalo... byl to nejděsivější den mého života... protože ten den nešlo jenom o mě, šlo o všechny..."

Další vzpomínka probleskla Justinovou myslí. Vzpomněl si na to, jak se probudil, kouř ho dusil, hlava mu třeštila a všude kolem něj byl oheň. Bylo to peklo. A pak ho uviděl a okamžitě se cítil bezpečněji. V jeho náruči.

"Upřímně nevím, co říct... nemůžu uvěřit, že tohle všechno se ti stalo..."

"Neříkám ti to, protože chci, abys mě litoval... říkám to, protože mě chceš poznat a to, kým jsem dneska, je definováno tím, co se mi v minulosti stalo..."

"Jsi opravdu silný. Nevím, jestli bych ustál to, co ty..."

"Jenom jsem přežil..."

"Ne jen přežil... žil jsi s tím vším... a každý den si bojoval dál i přes to všechno... to je sakra úctyhodné..."

Justin se pousmál a úplně netušil, jak na tenhle kompliment reagovat a tak řekl jednoduché, "Děkuju. A jsi připravený na další místo? Neboj, tentokrát to není nic, co se týká mého skoro umírání..." 

"Díky bohu."

"Tak pojď," Justin se s ním chytil za ruku a společně zamířili na poslední místo.

"Kde to jsme?" zeptal se Scott, jakmile Justin zastavil.

"Tady dělají ty nejlepší lívance na světě. Vím to, protože jsem tu pracoval... tohle je Debbiina jídelna," pronesl s obrovským úsměvem. "Doufám, že máš hlad."

"Šílený."

"Super."

Ihned zamířili dovnitř a usadili se do úplně posledního boxu. Tam Justin stejně vždycky sedával nejraději, je odtud skvělý výhled, jak na jídelnu, tak i mimo ni.

"Takže tohle je Debbiina jídelna?"

"No... teď už spíš byla. Už tu nepracuje, ale když se rozhlídneš kolem, rozhodně poznáš, že tu pracovala," Justin se široce usmál. "Takže dáme si ty lívance?"

"Sem s nimi."

Oběma se doslova za ušima dělaly boule, jak moc dobré ty lívance byly, Justin si je tu vždycky rád dával na snídani... ale občas zhřešil i během dne.

"Sakra... to byly opravdu nejlepší lívance, co jsem kdy měl..."

"Já vím. Říkal jsem ti to," Justin se natáhl přes stůl a pohladil Scotta po ruce. "Chceš ještě něco podniknout nebo pojedeme zpátky?"

"Možná bychom mohli strávit ještě nějaký kvalitní čas s tvojí mámou než ráno odletíme. Co myslíš?"

"Že není divu, proč se jí líbíš."

"Líbím se jí?" Scottův úsměv nemohl zářit víc.

"Komu by ses nelíbil?"

"Lichotníku," Scott se ušklíbl. "Tak já si ještě odskočím a vyrazíme?"

"Dobře."

Scott se s úsměvem odporoučel na toaletu a Justin měl sám problém zbavit se svého přihlouplého úsměvu. Jak se mu zpočátku nechtělo do toho ukazovat Scottovi cokoliv ze svého bývalého života, najednou měl pocit, že je to opravdu sblížilo. Pochyby, které měl ještě ráno ohledně jejich vztahu, se najednou nezdály být tak velké. A doufal, že to bude dál pokračovat tímhle směrem.

Rozhodl se, že půjde na Scotta počkat před jídelnu. Když tam tak stál, přál si, aby si na sebe ráno vzal něco teplejšího a ve snaze se alespoň trochu zahřát, pochodoval na místě jako nějaký blázen. Musel se sám sobě smát.

Ale stačilo, aby Justin zvedl pohled a podíval se před sebe a v tu chvíli se celý jeho svět naprosto zastavil společně s jeho srdcem tak, jak to bylo pokaždé, když ho uviděl.

Téměř pět měsíců. Tak dlouho ho neviděl. Byly doby, kdy se neviděli mnohem déle, ale přes to se tohle zdálo jako doba nejdelší. Neuměl to vysvětlit, bylo jedno, zda jsou od sebe a že už spolu nikdy nebudou... bylo jedno, že jen kousek odtud se nachází Justinův přítel vedle kterého stráví dnešní noc... to, jak se cítil ohledně Briana, se nikdy nezmění.

Oba se na sebe dívali, jako kdyby se čas zastavil na místě. Ani jeden nevěděl, co říct, jak se zachovat. Nakonec to byl Brian, kdo sebral odvahu udělat krok blíž k Justinovi.

"Hey," vydechl Brian téměř neslyšitelně.

"Hey," odpověděl Justin podobně, ale víc zřetelněji.

"Zeptal bych se, jak se máš, ale..."

"Zní to hloupě, já vím, chtěl jsem udělat to samé," ušklíbl se Justin. "Mrzí mě, že jsi včera nedorazil..."

"Jo, měl jsem toho hodně... vracím se v Kinnetiku zpátky na post šéfa, takže..."

"Slyšel jsem. Gratuluju. Věděl jsem, že to dokážeš."

Justin moc dobře věděl, že včerejší večer neměl nic společného s Kinnetikem, ale s ním, nehodlal tím však Briana trápit... neměl na to ani právo... už spolu nejsou a Brian si může svobodně vybrat, zda s ním chce být ve stejné místnosti nebo ne, ať už to bolí sebevíc...

"Díky," odpověděl Brian s vřelým úsměvem.

Pak svět kolem nich zase utichl, byli tam jen oni dva a jejich přihlouplé, ale přes to bolestné úsměvy na rtech, které přesně definovaly, jak se momentálně cítili. Šťastní, že se vidí... ale přesto pociťujíc, jak se jejich rány, které se celé měsíce snažili zacelit, znovu otevírají...

"Nechtěl bys..." začal Brian.

Ale ať už se chtěl zeptat na cokoliv, ta otázka se změnila v prach v momentě, co se otevřely dveře jídelny a Scott k oběma přistoupil stejně jako se zmatením tak se zvědavostí ve tváři a položil si ruku kolem Justinových ramen. V jeho očích byl Brian jen někým, kdo nabaloval jeho přítele, nemohl vědět, o koho se jedná... za to Brian to věděl moc dobře... ještě se osobně nesetkali, ale to bylo jedno, Brian věděl...

"Scotte, uh... tohle je.... tohle je..." Justin si opravdu přál se právě teď propadnout do země.

Naštěstí to byl právě Brian, kdo ho zachránil, "Jsem Brian. Myslím, že už jsi o mně slyšel," a s tím Scottovi nabídl svou ruku.

Scottovi chvíli trvalo než se dokázal vzpamatovat a Brianovu ruku přijmout, "Uhm, jo, slyšel. Vím, kdo jsi."

Brian se ušklíbl a nechtěl si ani představovat, co vše o něm vlastně slyšel. Jediné, co chtěl, bylo se z téhle pekelné situace dostat. "Měl bych jít."

"Yeah, my taky," přitakal Justin. Ne, že by snad odejít chtěl, ale tohle nebyla zrovna situace, ve které by se chtěl nacházet ještě déle. "Rád jsem tě viděl", věnoval mu ještě jeden úsměv a následně ho společně se Scottem obešli a dali se na cestu. Věděl, že svoje rozbušené srdce ještě dlouho nedokáže uklidnit.

A Brian tam ještě chvíli stál, neschopný sebrat odvahu ohlídnout se za nimi, už takhle to dost bolelo, nepotřeboval vidět víc.

A pak se zhluboka nadechl, smířený s tím, že tohle je zkrátka realita a dal se zase na cestu.

----

Budu ráda za hvězdičku, komentář cokoliv... však víte, ať mě to motivuje a udrží v týhle psací formě😁😎