Tuesday, April 13, 2021

Maybe it's Too Late... // 5 //


BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(May, 2015 - New York, současnost)

Justin si frustrovaně povzdychl a zahodil štětec, kterým se snažil přenést na plátno přání jeho klienta, ale celé se mu to zdálo jako jedna velká čmáranice, která neměla hlavu ani patu, jen jeden velký barevný flek. No, byl si celkem jistý, že i to by dokázal prodat, měl pocit, že dneska je čím bláznivější, tím lepší... a dražší. Ale on měl vždy rád, když měly jeho obrazy smysl, i když to byl třeba jen jeden velký barevný flek, jemu musel prostě dávat smysl... tenhle nedával. Vlastně nic mu nedávalo smysl. Pomalu ani jeho vlastní dýchání.

A za to všechno mohl Brian. Je to týden, co se s ním viděl. Lépe řečeno, co do něj vrazil v kavárně a celý obsah jeho kelímku mu vylil na košili.

Od té chvíle není schopný racionálně, vlastně jakkoliv, přemýšlet a uvažovat. Věděl, že to jednou přijde, bylo mu jasné, že není možné, aby se už nikdy neviděli... ale pořád měl za to, že je to hodně vzdálená budoucnost a tak trochu doufal, že to bude čekat.

Tohle nečekal. A bylo to hrozné.

Zná Briana od hlavy až k patě, viděl ho skrz na skrz, nahého i jeho duši. Ví, jak přemýšlí, zná jeho chování, ví, co se skrývá v jeho srdci. Občas měl pocit, že dokonce ví, co Brian řekne dřív než to udělal a pokud nepoužíval slova, z jeho chování vždy poznal, co se mu snaží říct.

Znal ho. Víc, než znal Brian sám sebe.

A přes to během těch pěti minut, které spolu strávili, měl pocit, že ten muž před ním, už není tím, koho tak dobře zná. Ani jeden z nich nebyl.

To, co na sobě tolik milovali, to, proč se vzali a strávili spolu 14 let, se zdálo být... pryč. Jako kdyby někdo mávl kouzelným proutkem a prostě to zmizelo.

Ne, že by už Briana nemiloval, bože to nikdy. Ale to, co se je dělalo nimi, tam už zkrátka nebylo.

A Justin ví, že to by nemělo být překvapením. Však se rozvedli a důvod k rozvodu byl ten, že už jednoduše neuměli být spolu, že byli nešťastní a láska už prostě nestačila.

Ale to, co cítil v té kavárně, to bylo něco jiného... bylo to naprosté odcizení od člověka, kterého si vždycky přál vidět jako prvního ráno a posledního večer.

A na tohle připravený rozhodně nebyl.

"Kašlu na to," odfrkl si při pohledu na tu čmáranici.

Vzápětí na sebe hodil bundu a boty a v nepřetržitém dešti doběhl až do obchodu, aby si koupil nějaký alkohol na odreagování. V hlavě mu hrála Brianova známá věta "nikdy nepij sám", ale momentálně mu to bylo jedno.

"Oh, pan Kinney!"

Lhal by, kdyby tvrdil, že mu právě nebodlo u srdce. Jeho první myšlenkou totiž bylo, že Brian tam je. Pak mu to ale došlo...

"Zdravím, pane Li. Já už nejsem... Kinney," odpověděl smutně. Oficiálně Kinney nikdy ani nebyl, ale rád se tak nazýval.

"Pravda, já zapomněl. Vy rozvést s druhým panem Kinneym..."

"Um, jak to víte?" Justin si byl celkem jistý, že tu od rozvodu nebyl.

"Pan Kinney se tady stavit."

"Opravdu?"

"Ano. Před pár měsíci. Myslím, že to bylo na... ach ano, na pátek třináctého."

Justinovi hned proběhla hlavou vzpomínka na ten den. A především na to, co našel druhý den ráno ve schránce... Brianovy klíče. Do teď si pamatuje na ten pálivý pocit na hrudi, když je tam objevil.

Celý den pak přemýšlel nad tím, jak těžké to pro Briana muselo být. Není divu, že skončil v tomhle obchodě.

"Pan Kinney být moc protivný... vy být mnohem milejší."

Justin se musel uchechtnout, "Hádám, že měl jen blbý den. Má i mnohem milejší stránku, věřte mi."

"No, bylo vidět, že být smutný... smutný za vámi."

Justin si skousl ret, který se mu zachvěl. "Jo... taky je mi za ním smutno."

"Tak proč vy rozvést?"

"Protože bez ohledu na to, jak moc jsme se snažili, aby to fungovalo, jsme nakonec selhali."

Justin měl tuhle větu už tak nacvičenou, že měl skoro pocit, že jí říká jen proto, aby se ohledně toho cítil líp. Pravdou ale bylo, že byly dny, kdy uvažoval nad tím, jestli neudělal největší chybu svého života... pak ale byly zase dny, kdy vzpomínal na to, jak poslední měsíce žili, hádali se a vyhýbali se sobě navzájem, protože společné chvíle byly čím dál tím větším utrpením, jelikož oba mohli cítit, jak moc se sobě vzdálili i přes veškerou snahu, aby k tomu nedošlo.

"Třeba k sobě zase najít cestu... jednou."

Justin se smutně pousmál. Kdykoliv s Brianem čelili odloučení, věděli, že nezáleželo na tom, kolik času uběhne, než se znovu uvidí, protože věděli, že k tomu nakonec dojde, vždy byli přitahováni jako magnet, jako dvě nerozlučitelné poloviny, které bez sebe nemohli být.

Jenže teď už na něco takového bylo pozdě.

Justin proto raději nic neřekl a udělal to, proč sem přišel. Následně obchod opustil s láhví alkoholu v ruce a vydal se zpátky do svého osamoceného depresivního a tichého bytu.

----

(June, 2015)

"Debb, já teď opravdu nevím... mám toho nad hlavu..."

"Neviděla jsem tě od minulého roku. Naposledy jste tu byli, když..." Debb se zarazila, když si uvědomila, že by Briana zmiňovat asi neměla.

"Já vím, Debb... na tvoje narozeniny."

"Které se shodou okolností znovu blíží."

Justin nemohl uvěřit, že je to opravdu už skoro rok od chvíle, co byl naposledy v Pittsburghu. Ale rozhodně nemohl zapomenout na to, jak dusno bylo mezi ním a Brianem. I když se oba snažili předstírat opak, doufajíc, že nikdo nic nepozná... ale nakonec nebyli schopni sedět ani vedle sebe u stejného stolu natož něco jiného. Ani malá hádka je neminula. Tehdy všichni pochopili, že mají problémy. A než se nadáli o čtyři měsíce později jim všem přes telefon oznámili, že se rozvádějí.

Tím pádem se jim vyhnula povinnost dorazit na svátky domů a proto je to najednou skoro rok, co všechny viděl naposledy.

"Já vím," povzdychl si Justin.

"Takže doufám, že aspoň na ty dorazíš."

"Pokusím se."

"Jak pokusíš? Jsou to moje narozeniny!" Justin si nemohl pomoct, ale doby, kdy mu narozeniny přišly opravdu důležité, už nějak odvál čas... je to jen jeden den v roce, který se neustále opakuje, připomíná vám, že jste se narodili a že jste zas o rok blíž smrti.

Bože, je ze mě Brian, odfrkl si v duchu.

Ale i když by je s Debb rád oslavil, právě teď pro něj nejsou prioritou a opravdu nemůže říct, zda na ně dorazí... on neví, co bude zítra natož v srpnu na její narozeniny.

"Slibuju, že udělám vše pro to, abych dorazil."

"To bych ti radila! Ani Brian se tomu nevyhne, obzvlášť když se vrací zpátky..."

"Co?" vydechl Justin, snažíc se pochopit, co Debb řekla.

"Co?" zopakovala Debb.

"Co jsi to právě řekla?"

"Nevím, co myslíš..."

"Debb!"

"Shit, ta moje huba... já si neuvědomila, že to nejspíš nevíš."

"Debb, co bych měl vědět?"

Na druhé straně bylo chvíli ticho, než se ozval povzdych, "Brian... on se stěhuje zpátky. Michael mi to řekl před pár dny."

Justin najednou mohl cítit knedlík v krku, který mu ztěžoval dýchání. Byl naprosto zaskočen.

"Sunshine?" zeptala se tiše Debb.

"Uh, já... já jen..."

"I já jsem byla v šoku. Nemyslela jsem si, že se velký Brian Kinney někdy vrátí do díry jako je Pitts... jeho slova ne moje."

"Hádám, že změnil názor," odpověděl Justin nepřítomně.

Nechápal, proč ho to tak moc vzalo, přeci jen spolu nežijí už několik měsíců, co záleží na tom, jestli teď budou žít každý v jiném městě... pravdou ale asi bylo to, že ho zaskočilo, jak rychle se Brian posouvá dál.

"Jsi v pořádku?"

"Yeah, Debb... jen mě to překvapilo. Kdy se stěhuje?"

"To nevím, příští týden sem letí, aby obhlédl byty. Hádám, že jakmile nějaký najde, tak brzo."

"Pravděpodobně se nemůže dočkat, až bude jinde než já," až do poslední chvíle si neuvědomoval, že to říká nahlas. "Fuck... nevím, proč mě to tak vzalo..."

"To, že jste se rozvedli, neznamená, že ti na něm přestalo záležet. Musí být těžké nic o něm nevědět a dozvídat se to od jiných lidí... on to určitě cítí stejně."

"Jo, asi jo."

"Chce to prostě čas."

Tu větu mu všichni říkali tak často, že už na ni začínal být alergický. Kolik času? Jak dlouho se ještě bude probouzet s pocitem, že nemůže dýchat, protože mu Brian tak moc chybí? Jak dlouho bude přemýšlet nad tím, zda udělali správnou věc? Jestli tomu přeci jen nemohli zabránit?

Jak dlouho ještě než bude jeho život normální?

Celé to bylo k zešílení.

----

(o tři týdny později)

"Tenhle kousek vypadá úžasně... líbí se mi ta technika, kterou je namalovaný. Máte opravdový cit."

"Díky," Justin se usmál od ucha k uchu. 

Dneska měl svojí sólovou výstavu v galerii a byl rád, že nějaké obrazy vůbec měl, natož takové, které zaujaly. Věděl o té výstavě dva měsíce a přes to mu to naprosto vypadlo z hlavy. Asi se nebylo čemu divit vzhledem ke všemu, ale je to jeho práce, alespoň to by měl mít pod kontrolou. Přes to ale jen díky svému agentovi, který mu to včas připomněl, stihl namalovat nějaké najaké obrazy a přihodit je k těm, které měl v zásobě.

"Myslím, že ho koupím."

"Vážně?" Justinovi se rozzářily oči. 

"Yeah. V ložnici bude vypadat skvěle."

"To se vsadím."

"A vím ještě o něčem, co by tam vypadalo skvěle."

"Oh, chcete ještě něco namalovat? Na tom se můžeme domluvit..."

"Nemyslím obraz."

"Aha. A co teda?"

"Vás."

Justin nadzdvihl obočí a ucítil, jak zčervenal. Zdá se, že už i zapomněl, jaké to je, když s ním někdo flirtuje, teď zpětně si uvědomuje, že to ten muž dělal celou dobu.

"Ou, já... uhm..."

"Nejsem váš typ?"

"Ne! Teda ano, jste, věřte, že jste, ale... není na to vhodná doba," Justin se usmál výmluvně.

"Škoda."

"Hádám, že ten obraz už nechcete?"

Muž se zasmál, "Pořád si myslím, že bude vypadat v ložnici skvěle i bez vás, takže nebojte, chci."

Justin se usmál, užívajíc si tuhle malou chvilku. Bylo to příjemné odreagování.

"Nechám vám ho zabalit."

"To budete hodný. A tady," muž natáhl ruku se svou vizitkou. "Až bude vhodná doba."

"Díky... Scotte."

"Já vám... Justine."

Justin mu věnoval ještě jeden úsměv a následně se vydal postarat o obraz. Tyhle peníze navíc se mu teď rozhodně hodí.

Ale v polovině cesty ho zastavil zvonící telefon. Bylo to neznámé číslo.

"Taylor, prosím."

"Pane Taylore, tady Lenox Hill nemocnice... jste uvedený jako nouzový kontakt pro pana Briana Kinneyho. Pan Kinney měl nehodu a právě teď se nachází zde na pohotovosti."

Justinovi se okamžitě rozbušilo srdce. "Je... je v pořádku?" zeptal se roztřeseným hlasem.

"Udeřil se do hlavy a ztratil vědomí, takže mu budeme muset udělat CT mozku, aby se vyloučila vážnější zranění. Nicméně v tomto případě jsme nuceni informovat uvedenou osobu... je možné, abyste dorazil?"

Justin o tom ani nepřemýšlel, "Během hodiny tam budu," hned na to zavěsil a rovnou si zamířil pro kabát.

"Justine, kam jdeš?" vykřikl za ním jeho agent.

"Promiň, ale musím odejít."

"Tohle je tvoje sólová výstava!"

"Promiň!" křikl ještě jednou a vzápětí vyběhl z galerie.

Ihned si odchytil taxi a celou cestu se modlil za to, aby byl Brian v pořádku. Ani nepřemýšlel nad tím, v jaké situaci se právě teď nacházeli. Šlo pouze a jenom o Briana.

Sám moc dobře věděl, jak nebezpečná jsou zranění hlavy a o to víc ho to děsilo.

Jakmile taxi zastavilo u nemocnice, rychle zaplatil a vběhl dovnitř. Nikdy v téhle nemocnici nebyl a tak neměl ponětí, kam jít. Chvíli trvalo, než dokázal najít pohotovost.

"Uh, promiňte," snažil se odchytit právě procházející sestru, ale neúspěšně a tak zamířil rovnou k recepci.

"Jak vám můžu pomoct?"

"Asi před hodinou mi volali, že je tady můj manžel... promiňte ex-manžel. Že prý měl nehodu."

"Jméno?"

"Brian Kinney."

Sestra chvíli klikala na počítači a následně konečně promluvila, "Ach ano, právě teď je na CT. Během 15 minut by měl být zpátky."

"A je v pořádku?"

"Informace může podávat pouze ošetřující lékař. Tak se prosím zatím posaďte."

Nenáviděl tahle nemocniční pravidla. "Fajn."

Chvíli mu trvalo, než dokázal najít volné místo k sezení, pohotovost byla vždycky příšerně narvaná. Ale nakonec nebyl ani schopný sedět, místo toho pochodoval z místa na místo.

A pak se konečně otevřely dveře, ze kterých Briana vyvezli na kolečkovém křesle. 

"Díky, odtud už to zvládnu po svých," pronesl Brian sarkasticky a otráveně a ihned se z křesla zvedl. Justina si zatím ani nevšiml.

"Briane," vydechl Justin tiše.

Okamžitě mohl vidět, jak Brian ztuhl a několik vteřin nereagoval, nakonec se ale odvážil otočit a čelit mu. "Justine..." zašeptal, chvíli jen zírajíc na Justinovu tvář. "Říkal jsem jim, aby ti nevolali."

Tohle mu řekne? Je v nemocnici a jediné, co mu dokáže říct je to, že ho tady vlastně ani nechtěl.

"Jsem tvůj kontakt pro případ nouze..."

"Jo, já vím. Zapomněli jsme to změnit. Opravdu tu nemusíš být."

"Jsi zraněný."

"Jsem v pořádku. Jen jsem se praštil do hlavy..."

"A ztratil vědomí!"

"To ti taky řekli?"

"Měl by sis sednout."

"Jsem v pohodě," jen to Brian dořekl, tak se s ním zatočil celý svět a podlomily se mu nohy, Justin ho jen tak tak zachytil.

"To vidím."

"Shit. Možná bych si sednout měl."

"Určitě," Justin mu pomohl dojít k volnému místu. Ani jeden se nezarazil nad tím, jak blízko k sobě právě měli.

"Díky," řekl Brian se sklopeným pohledem k zemi. "Ale teď už opravdu můžeš jít."

"Jsem si celkem jistý, že kontakt v případě nouze znamená, že tu s tebou mám zůstat. A to hodlám, takže se s tím smiř."

Brian se kousl do tváře, aby zabránil úsměvu, miloval, když byl Justin panovačný. Následně si Justin sundal kabát a posadil se vedle něj.

"Jsi oblečení nějak svátečně," utrousil Brian.

"Měl jsem výstavu. Sólovou."

"Nechceš mi říct, že ses na ni vykašlal, protože mám malý bebí?"

"Přesně tak."

"Copak jsem tě nic nenaučil? Nikdy nezahazuj příležitosti a velké věci."

"Však proto jsem tady."

Oba se v tu chvíli zarazili, ani jeden nevěděl, co říct a tak raději utichli. Už to bylo opravdu dlouho, co spolu dokázali normálně mluvit a přes to ani jeden netušil, co by vlastně měli v takové situaci, ve které byli, říkat.

"Co jsi vůbec dělal?"

"Uklouzl jsem ve sprše a vzal to hlavou o zeď," Brian mu natočil hlavu tak, že Justin konečně mohl vidět ránu, která se na ní nacházela.

"Jesus, to je obrovské!"

"Yeah. Není divu, že jsem ztratil vědomí. Rozhodně dostanu pár slušivých stehů," povzdychl si otráveně.

"Hlavně, abys byl v pořádku."

Brian se pousmál, bylo hezké vidět, že Justinovi na něm pořád záleží. Ale dřív než stihli říct cokoliv dalšího, přišel k nim doktor.

"Dobrá zpráva, pane Kinney, žádná vážnější zranění se neukázala."

"Bezva, takže můžu odejít?"

"Ne tak zhurta. Sice se zdá, že nemáte otřes mozku, ale pořád vám musíme zašít tu ránu. A pro jistotu si vás tu necháme pár hodin na pozorování."

"To je prostě fantastický," neodpustil si ironii.

"Tak pojďte za mnou."

Brian se vrávoravě zvedl a tak Justin ihned vyskočil, aby mu znovu pomohl a odvedl ho až do ordinace.

"Počkám venku," ujistil ho, když uviděl pohled, jakým se na něj Brian díval.

"Dobře."

Trvalo to zhruba 20 minut, než Brian konečně vyšel ven.

"Jak se cítíš?" zeptal se Justin ihned.

"Jako kdyby mě právě někdo bodal jehlou do hlavy."

"Jsem si celkem jistý, že ti to znecitlivěli..."

"Stejně to nebyl skvělý zážitek."

"To se vsadím," Justin se uchechtl. "A teď co?"

"Musím tu zůstat do rána, pro jistotu."

"To je dobře, zranění hlavy není sranda... vím svoje," Justin se snažil zavtipkovat, ale pro Briana tohle bylo stále bolavé téma. "Promiň. Můžu pro tebe něco udělat?"

"Vzhledem k tomu, že si mě tu nechají, tak asi není třeba, abys tu zůstával..."

"Můžu tě ráno vyzvednout... jestli chceš."

"Justine, vážím si toho, že jsi dorazil, ale... od teď už to zvládnu sám."

Justin mohl cítit, jak se mu svírá srdce, ale byl čas vrátit se zpátky do reality... Brian měl pravdu, nemůžou předstírat, že je všechno v pořádku a spoléhat se jeden na druhého.

"Dobře," vydechl tiše. "Jsem rád, že jsi v pořádku," i když to pro něj bylo těžké, rozhodl se, že je čas zvednout se k odchodu.

"Justine..." zastavil ho Brian na poslední chvíli.

"Jo?"

"Já jen... něco bys měl asi vědět..."

Justin okamžitě věděl, co má na mysli, "Já to vím. Debb mi to před pár týdny řekla."

"Samozřejmě," Brian se ušklíbl.

Chvíli se na sebe jen dívali, vstřebávajíc momentální okamžik, kdy prostě dokázali dát svoje neshody stranou. A následně Justin konečně promluvil...

"Doufám, že budeš šťastný... ať už budeš kdekoliv..."

"I ty, Justine," odpověděl Brian stejně upřímně.

Oba se na sebe vzápětí smutně pousmáli a poté se s těžkým srdcem opět rozloučili.

2 comments: