Maybe it's Too Late... // 3 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(February 13, 2015 - New York, o tři týdny později)

Byl pátek třináctého. Justin ten den ze srdce nenáviděl. Dřív tomu tak nebylo, ale poslední roky se mu na každý pátek třináctého něco přihodilo a jeho pověrčivost tak měla volný průchod k vývinu. Brian si z něj vždy dělal legraci, ale nakonec pokaždé udělal vše pro to, aby se Justin cítil v pohodě. Takový Brian byl, i když mu občas Justinovo chování přišlo absurdní a hloupé, vždy se o něj postaral.

Teda než šlo všechno do kytek.

Ne, že by snad Brian na Justina kašlal, když se jejich vztah začal bortit, to by o něm Justin nikdy říct nemohl, i přes neshody se snažil, když věděl, že Justina něco trápí... ale věci už jednoduše nebyly tak, jako dřív. Brian nebyl jako dřív. A Justin nebyl jako dřív. Oba to cítili a i když se snažili slepit ty kousíčky zpátky dohromady, nikdy už znovu nedali dohromady celé puzzle. Spíš nějaké kousky poztráceli.

Dneska je to přesně tři týdny od jejich rozvodu. Přesně tři týdny, co Briana viděl nebo s ním mluvil naposledy. A bylo to těžké. Opravdu těžké.

Než se rozvedli, pořád spolu byli, viděli se, mluvili spolu... no pokud má být přesnější, hádali se. Ale i když se oba cítili opravdu mizerně, byli na sebe zvyklí. I když na sebe křičeli nebo práskali dveřmi... pořád věděli, že se nakonec uvidí. Jenže teď Justina obklopuje jen ticho a prázdnota.

A i když se to na připravoval a věděl, že to přijde, bylo to mnohem těžší než čekal.

Ale to bylo logické. Kdyby to byla procházka růžovým sadem, znamenalo by to, že Briana nemiloval... ale miloval. Miloval ho tak moc, že si právě teď přál mít ho u sebe.

A ta myšlenka ho opravdu ubíjela.

Byl večer, on ležel v posteli, sám, zírajíc do stropu. Jediné světlo v jeho bytě vycházelo z ulice z pouličních lamp. Vedle sebe měl krabici kapesníků obklopenou těmi posmrkanými. Na nočním stolku byla sklenka vína a miska popcornu. A jeho mozek se točil z toho všeho přemýšlení.

Věděl, že udělali dobře, když se rozvedli, protože být spolu nešťastní je oba ničilo. Ale nenáviděl, že tomu nedokázali zabránit. Nenáviděl, že Brian je právě teď kdo ví kde a ne s ním.

Ale hádal, že tohle všechno jsou po rozvodu normální pocity a myšlenky. Jen si přál, aby je dokázal spláchnout někam do odpadu.

Byl připravený se prostě otočit na druhý bok a zaspat to až do rána. Tak by alespoň zabránil tomu, aby se mu něco stalo. Pátek třináctého sice končí už za 4 hodiny, ale to je pořád kupa času na to se něco přihodit. A za předpokladu, že mu ve spánku na hlavu nespadne strop, se to zdálo jako nejlepší možnost.

Jenže pak se náhle rozeznělo klepání na jeho dveře a nejen, že jeho srdce vyběhlo napřed, ale i jeho mysl zabloudila do zakázaných míst.

Co když je to Brian? Chce, aby to byl Brian? A pokud to Brian je, proč přišel? Pustí ho dovnitř?

"Jesus Christ, Justine, vzpamatuj se," okřikl se a následně se začal hrabat z postele a došel až ke dveřím.

Lhal by, kdyby tvrdil, že nebyl nervózní. Protože pokud to Brian je, absolutně neví, co udělá. Ale tím, že to bude oddalovat, se nic nevyřeší, proto vzal za kliku...

"Vím, že tam jsi! Otevři, Justine!"

"Fuck! Daphne!"

Justin otevřel dveře a před ním se objevila rozesmátá Daphne a v ruce podle všeho držela DVD a nějaké jídlo.

"Co tady děláš?"

"Co by, nemůžu navštívit svého nejlepšího kamaráda?"

"Můžeš, jen... jsem tě nečekal. Rozhodně ne v tuhle hodinu."

"Nesu horor a na to je tahle hodina nejlepší."

"Horor?"

"Ano. Pátek třináctého," usmála se od ucha k uchu.

"Oh, jak tematické. Chceš mi způsobit trauma ještě větší, než z tohohle dnu mám?" Justin se najednou zamyslel. "Ou, tak proto jsi tady. Protože víš, jak ten den nesnáším a jelikož Brian... tu není... tak ses ho rozhodla zastoupit."

"No, ne jen proto, ale... Zlobíš se?"

"Ne. Tak pojď dovnitř."

Společně připravili jídlo a pití na stůl, vzali si deku a pustili Pátek třináctého. Možná jim už bylo přes 30, ale to neměnilo nic na tom, že se oba dívali skrz prsty.

Justin si ihned vzpomněl na to, jak nějak podobně vypadaly večery s Brianem, když si dávali hororový maraton. Jediný rozdíl byl v tom, že Brian Justina držel v náručí, aby mu dal pocit bezpečí. 

Teď se to zdálo jako hodně dávná doba.

"Shit!" vykřikl Justin, když se tam objevil děsivý záběr na Jasona.

"Jesus!" přidala se Daphne hned.

Oba rychle sáhli po dálce a jeden z nich byl schopný zmáčknout tlačítko pauzy.

"Tohle byl blbej nápad."

"Jo, ale byl tvůj! Pouštět na Pátek třináctého horor, který se jmenuje Pátek třináctého."

"Ale aspoň jsou tam pěkný kluci. No ne?"

"Já nevím. Asi. Ten Clay vypadá dobře."

"Jo, toho hraje Jared Padalecki. Strašně pěknej chlap, měl bys vidět, jak vypadá dneska."

"Adam by tě měl slyšet," Justin se uchechtl.

"Prosím tě, nejsem tak naivní, abych si myslela, že se nekoukne za pěknou ženskou. Koukat může, hlavně, když nesahá... Ostatně to jste mě naučili vy dva."

Justin se zarazil, na malou chvíli byl schopný na Briana nemyslet, ale najednou byl vtažen zase zpátky do toho kolotoče myšlenek.

"Promiň, pořád zapomínám, že už spolu nejste... zdá se to tak nereálné."

"Věř mi, já vím. Ale jsou to teprve tři týdny... chce to prostě čas."

"Jo. Jak se říká, čas všechny rány zahojí."

"Doufám, že se počítají i ty na srdci."

Daphne se pousmála, ale bylo čitelné, že chce něco říct.

"Co je, Daph?"

"Nic. Já jen... chybí ti?"

"Samozřejmě, že mi chybí. Pořád ho miluju. Ale učím se žít bez něho a není to snadné... byl jsem s ním od 17, vlastně ani už nevím, jaký byl můj život před ním... všechno tohle je pro mě nové. Jen ale doufám, že je v pořádku. Nevědět, kde je a co s ním je... to je asi to nejtěžší."

"Můžeš mu zkusit zavolat," navrhla Daphne nervózně. "A zjistit, jak se má."

"A jak přesně by nám to pomohlo? Rozvedli jsme se... být v kontaktu by pro nás teď nemuselo být dobrý. Určitě by to nebylo dobrý. Ani pro jednoho. Navíc si dokážu představit, jak se asi má."

"Jen mě to napadlo, ale chápu. Jen doufám, že třeba jednou budete schopni alespoň nějak fungovat..."

"Jo, to i já."

Nastala chvíle ticha a Daphne věděla, že je potřeba přejít na jiné myšlenky. "Tak to dokoukáme?" zasmála se.

"Bože. Fajn. Tak to zapni."

Daphne rychle zmáčkla přehrávání a společně se zachumlali zpátky pod deku a vytáhli si ji až pod oči pro větší bezpečí.

Justin tohle opravdu potřeboval, rozptýlení bylo momentálně, kromě Daphne, jeho nejlepším přítelem.

Brian's POV

Brian nepřítomně přepínal programy na televizi, neschopný najít kanál, který by ho zajímal. Nakonec televizi raději vypnul a ovladač zahodil na stůl. To ticho bylo nesnesitelné. Jediné, co mohl slyšet, byly jeho myšlenky, které potřeboval nějak přehlušit, protože jinak věděl, že brzo zešílí.

Ostatně takhle probíhaly všechny jeho večery posledních několik týdnů. Byl zavřený v tomhle podělaně obrovském hotelovém apartmá, ve kterém by se měl cítit jako zatracený král.

Místo toho je mu mizerně. Tak mizerně, že před chvíli vyzvracel i to, co v žaludku neměl.

Byl v New Yorku, sám, bez bydlení a dělal pro firmu, kterou od prvního dne nemůže snést. Když se rozhodl vydat do New Yorku, Kinnetik přenechal Tedovi. Původní nápad, že ho rozšíří do New Yorku, ztroskotal stejně rychle, jako ho napadl. V Pitts byla jeho firma úspěšná, v New Yorku by byla jako každá jiná. A tak mu nezbývalo nic jiného, než se vzdát postu šéfa a vrátit se k pouhému zaměstnanci, plnícímu příkazy jednoho namyšleného, homofobního kreténa. Jasně, mohl by dělat jinde, ale ani zdaleka by si tam nevydělal to, co tady. A Brian byl typ, co snesl hodně pro svoje vlastní dobro, které pro něj peníze představovaly.

Vzdát se Kinnetiku byla jedna z mála obětí, kterou Brian učinil, když se rozhodl za Justinem vydat do New Yorku. Ne, že by ho o to snad Justin žádal a ani by mu to teď nemohl zazlívat, to on se tak sám rozhodl, už jednoduše nechtěl a především nedokázal žít stovky kilometrů od Justina a nevědět, kdy ho znovu zase uvidí. A tak po letech odloučení a vidění se párkrát do měsíce, někdy ani to ne, učinil největší rozhodnutí svého života a vydal se za Justinem. 

Několik týdnů na to se vzali a šťastní jako nikdy v životě začali společný život, na který celé roky čekali. Jenže jejich pohádka nebyla tak dlouhá, jak doufali.

Všechno se podělalo. Naprosto všechno.

A Brian teď neví, co se svým životem. Zdá se mu to absurdní, ale ani za boha si nemůže vzpomenout na svůj život před Justinem. Má jen takové letmé střípky, které mu občas problesknou hlavou. Jo, ví, kdo tehdy byl a ví, jak žil a jak se choval, ale teď to vnímá jako život někoho úplně jiného.

Jediné, co zná, je život po boku Justina a zatraceně netuší, jak fungovat bez něho, i přes to, že byly roky, kdy se viděli jen párkrát. Ale tentokrát je to jiné. Tentokrát je to definitivní.

Mezi ním a Justinem je konec.

A on je naprosto ztracený.

A co mu na tom všem přijde nejvíc absurdní, je fakt, že by stačil jeden telefonát od Justina, že ho chce zpátky a Brian by se k němu bez zaváhání vrátil. I přes to, že právě teď si malá část jeho přeje, aby ho nikdy nepoznal.

Ale pravdou bylo, že mu kurva chyběl a chtěl ho zpátky. Na rozvodu se shodli, ale momentálně litoval, že ten papír podepsal a víc o Justina nebojoval.

Jenže Justin už byl dávno pryč, nebylo o co bojovat.

"Fuck," zamumlal si Brian pod vousy, když zjistil, že jeho láhev Jima Beama je prázdná.

S tím, kolik alkoholu za poslední týdny vypil, si je celkem jistý, že do několika měsíců bude muset navštěvovat anonymní alkoholiky.

Ale usoudil, že čerstvý vzduch mu bodne a pro Jima si dojede do jeho oblíbeného obchodu. S Justinem tam roky chodili. Ano, ví, že by mohl zajít do kteréhokoliv jiného obchodu a vyšlo by mu to líp, ale jistá sentimentalita v tom hraje roli. A taky ten fakt, že obchod se nachází jen kousek od, teď už, Justinova bytu.

Brian si je vědom toho, že tohle mu rozhodně nepomůže, ale nemůže s tím bojovat, ta potřeba být mu nablízku, i když jenom takhle, je až příliš silná.

"Oh, pane Kinney, doblý večer."

Brian přivřel silně oči. Ne, tenhle ne, pomyslel si zoufale. Justin si s ním vždycky povídal, zatímco Brian nervózně přešlapoval u dveří, probodávajíc je pohledem. Ne, že by snad Briana odrazoval ten přízvuk nebo spíš komický způsob mluvy vzhledem k tomu, že prodavač byl z Číny, i když to s tím mělo taky dost společného. Ale šlo především o to, že v momentě, co upoutal vaši pozornost, bylo téměř nemožné ho setřást. Ale Justin vždy dokázal kouzlit tím svým šarmem a mluvil s ním tak snadně.

"Zdravím, můžu poprosit..."

"Kde být pan Kinney?"

Brian se zatvářil zmateně, "Já jsem Kinney, před chvíli jste to řekl."

"Ne, ne... ten druhý Kinney. Blonďatý Kinney."

"Oh, ten. No, ten už není."

"Ohhh," zděšení vepsané v jeho tváři bylo víc než zřetelné.

"Nee, ne takhle, žije... jen už to není pan Kinney."

Teda, ne že by jím snad někdy byl, alespoň ne na papíře, poněvadž si nechal svoje příjmení, jak mu poradil jeho agent, protože to tak bylo lepší pro jeho kariéru v té době, ale Justin všem vždycky rád říkal, že se jmenuje Kinney a přesně tak byl v tomhle obchodě znán.

Jenže podle zmatení v jeho tváři, bylo Brianovi jasné, že bude muset dát konkrétnější vysvětlení.

"Rozvedli jsme se. Za chvíli to bude měsíc."

"Neeee! Vy být krásný pár."

"No, bejvávalo. A teď můžu poprosit láhev Jima Beama?"

"Proč vy rozvést? Vy milovat!"

Brian si hlasitě povzdychl, proč sem kurva lezl? "Jak se zdá, láska je jen něco, co si lidi říkají, aby dosáhli toho, co chtějí," nemyslel to tak, ale prostě to řekl. "Teď už můžu dostat toho Jima?"

"Pan Kinney o vás vždy mluvit. Moc hezky mluvit."

Brian se chytil hřbetu nosu a znovu se sám sebe zeptal, proč sakra nemohl jít do obchodu naproti hotelu. Ah, už ví, protože trpí potřebou sebedestrukce.

"To je skvělé. Tu láhev prosím."

"Ale je pravda, že poslední dobou být smutný."

"Justin?"

"Ano, pan Kinney. Jeho úsměv už tolik nezářit."

Brian se ušklíbl, jeho pověstný sunshine úsměv. Tak každý vždy poznal, že se s Justinem něco děje, když nezářil jako obvykle.

"To bude tím, že asi v hlavě střádal plán, jak se mě jednou pro vždy zbavit." Ani tohle Brian tak nemyslel, ale měl jen jedny nervy a momentálně z něj mluvil vztek. "A teď vás naposledy požádám o láhev Jima Beama nebo se otáčím a odcházím."

"Druhý pan Kinney být mnohem milejší."

Brian se křečovitě usmál a jen čekal na to, až mu konečně přinese Jima. Měl pocit, že si ucucne v momentě, co ho vezme do ruky.

"Díky, drobný si nechte," bankovku hodil na pult a otočil se k odchodu.

V tom zahlídl na zdi dnešní datum. "Dneska je pátek třináctého?" otočil se zpátky k prodavači.

"Ano. Hnusný den."

Jeho mysl okamžitě zabloudila k Justinovi, věděl, jak moc Justin nenávidí Pátek třináctého, i když jemu to přišlo naprosto absurdní a hloupé, ale přes to nějak roztomilé. Musel ale uznat, že Justin měl na ten den opravdu smůlu a asi i chápal, proč si myslel, jako miliony jiných lidí na světě, že ten den je prokletý, ale Brian by mu to nikdy nahlas nepřiznal.

Ale Justin vždy potřeboval blízkost Briana a ten pocit bezpečí, co s ním cítil a Brian se nikdy nebránil tomu mu přesně to dopřát. Zvlášť od Chrise Hobbse cítil potřebu ho chránit přede vším, i před hloupým pověrčivým dnem.

A i přes to všechno si právě teď přál být u něho, držet ho v náruči a dát mu ten pocit bezpečí. 

Jak ubohé, Kinney. On už tě nechce.

V momentě, co byl Brian zpátky na ulici, otevřel si láhev Beama a několikrát si loknul. Potřeboval se uklidnit a tohle jediné mu pomáhalo.

Potom se vydal domů. Pardon, do hotelu.

Ale nakonec se ukázalo, že jeho srdce zná jeho domov víc než jeho hlava. A tak aniž by si to Brian uvědomil, skončil naproti přes ulici od Justinova bytu, ve kterém sám strávil posledních tři a půl roku svého života.

Justin ten byt miloval, a i když Brian jeho nadšení nesdílel a dokázal si představit doslova cokoliv lepšího, nakonec mu taky nějak přirostl k srdci. Byl to jednoduše jejich domov. Ale hlavně, Brianovi nezáleželo ani tak na tom, kde jsou, ale že jsou spolu.

Věděl, jak jednoduché by bylo jít rovnou za ním, ještě pořád měl klíče ode dveří, Justin se po nich nesháněl a Brian se nepřipomínal. Z nějakého důvodu mít ty klíče u sebe ho uklidňovalo, jako kdyby mu to snad dávalo ještě naději.

Ale vzápětí si uvědomil, že naděje je přesně to, co mu ubližuje. Myslet si, že nějakým zázrakem se k sobě s Justinem vrátí, když je víc, než jasné, že se oba musí posunout v životě dál a na toho druhého zapomenout. Jedině tak se oba dokáží uzdravit.

A tak udělal to, co bylo třeba. Otevřel si vchodové dveře a našel Justinovu schránku, na které bylo stále napsané i jeho jméno. A po hlubokém nádechu klíče vhodil dovnitř.

Byl to jeho způsob, jak tohle ukončit a nechat minulost minulostí. Jak nechat Justina jít. I když to z hloubi srdce nenáviděl. Ale potřeboval to.