Justin's POV
(January, 2015 - New York, současnost)
Justinovi se zamotala hlava, jak se shlédnul v zrcadle ve svém obleku. V obleku se nikdy necítil dobře, byl na něj jednoduše až moc formální. Což je asi logické, že. Jediný den, kdy se v něm cítil nejkrásněji za celý svůj život, byl jeho nejšťastnější den. Den, kdy si s Brianem řekli svoje ano. Den, který si nemyslel, že někdy přijde, rozhodně ne na začátku jejich vztahu a ještě několik let potom. A když už se k tomu schylovalo, postavila se jim do toho Justinova kariéra. Ale nakonec ani ta jim v tom nezabránila a oni našli cestu, aby byli spolu. A nakonec se vzali. Byla to krásná svatba. Byli tam všichni jejich blízcí. Tancovali až do rána, smáli se, užívali si začátek zbytku jejich společného života. A Justin na ten den nikdy nezapomene.
Měli spolu zůstat navždy.
Ale zdá se, že navždy není tak dlouhé, jak by mělo být.
Teď stojí před zrcadlem v obleku, který ho dusí. Nejdřív nad tím nijak nepřemýšlel, je to prostě jenom oblek. Ale když si postupně oblékal všechny jeho části, uvědomoval si, že tenhle oblek už bude navždy připomínkou toho nejhoršího dne jeho života. V tomhle obleku se jeho cesta rozejde s tou Brianovou. Možná napořád.
Pravda je, že sám neví, co chce, aby bylo potom. Nemůže si dovolit o tom přemýšlet. Brian je a navždy bude nedílnou součástí jeho života, ale teď zkrátka neví, zda chce, aby to bylo pouze už jen v myšlenkách, protože si upřímně neumí představit, že by pak s Brianem nějak dokázali fungovat.
Jako přátelé?
Může být člověk přítel s někým, koho miluje? Protože to, že jejich vztah končí, neznamená, že Briana přestane milovat. Možná to časem vyprchá, i když na to nechce ani pomýšlet a navíc mu to přijde naprosto absurdní, ale právě teď ví, že je to něco nemožného. Miluje ho už 14 let a to je sakra dlouhá doba na to, aby věděl, že taková láska jenom tak nepřejde.
Ale teď už ví, že láska není všechno a že ani ta je nedokázala zachránit před tím, co dnes přijde.
"Jsi připravený?" Daphne nakoukla dveřmi.
"Uhm, jo... asi jo."
"Sluší ti to... i když to je asi to poslední, co tě momentálně zajímá," zahanbeně sklopila zrak k podlaze.
"Děkuju," Justin se na ni usmál. "Jen by bylo fajn, kdyby mi šla uvázat ta zatracená kravata."
"Ukaž, pomůžu ti."
"Buď tak hodná," Justin si úlevou oddychl, opravdu na tu kravatu neměl nervy.
"Vím, že ti ji vždycky vázal Brian," Daphne se na něj usmála. "Ale teď jsem tu já."
"A já jsem opravdu rád, že jsi tady. Sám bych to asi nezvládl."
"Vždycky tu pro tebe budu."
"Já vím. A taky vím, že s Brianem jste si blízcí, takže pokud máš pocit, že ho nějak zrazuješ tím, že tam se mnou jdeš, tak..."
"Justine, jsem si jistá, že to pochopí. Teď hlavně dýchej, za chvíli musíme vyrazit."
"Dobře," Justin se zhluboka nadechl a následně se svůj dech pokusil uklidnit, protože jinak si byl jistý, že propadne panice, kterou si teď nemůže dovolit.
Následně se ještě jednou podíval do zrcadla a hledal poslední zbytky muže, kterým byl ještě dá se říct nedávno... než se všechno začalo bortit jako domeček z karet, který s Brianem tak dlouho a pečlivě budovali.
Poté vyrazil do auta.
"Chceš, abych řídila?" zeptala se Daphne, když viděla, jak malátně Justin vypadá.
"Asi to tak bude lepší."
"Dobře," Daphne si od něj vzala klíčky a následně vyrazili.
Vzhledem k tomu, že se na rozvodu oboustranně dohodli, nebylo třeba kvůli tomu jít k soudu. Všechno, co stačí, jsou oni dva, právníci a několik papírů, které oba podepíšou. A to na tom možná bylo to nejděsivější. Že prakticky jeden podpis skončí něco tak velkého.
To je to k čemu celou tu dobu směřovali? K podpisu?
Justinovi se to zdálo všechno naprosto šílené. Měl pocit, že to ani není on, kdo tam jede. Jako kdyby to celé pouze sledoval zpovzdálí s krabicí popcornu. Jasně být to film, byl by do toho pravděpodobně zažraný až do poslední minuty, ale tohle je skutečnost, které je naprosto součástí. A kterou zcela nenávidí.
"Tak jsme tady," pronesla Daphne a vytáhla klíč ze zapalování.
Justin se okamžitě zděsil. Doufal, že ta cesta bude delší. Ale pravdou bylo, že tu cestu ani nevnímal, nevěděl proto, zda trvala jen pár minut nebo snad celou hodinu. Čas jednoduše utíkal rychle, ale zároveň příšerně pomalu.
"O můj bože," Justin mohl cítit, jak mu srdce buší jako o život. "Nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje."
"Yeah. Já vím. Ani já ne. Ale tak to chceš... nebo snad ne?"
"Daphne, kdybych to tak nechtěl, tak tu právě teď nesedím. Ale tohle ani není tak o tom, co chci, ale co potřebuju... co my oba potřebujeme. Oba jsme se snažili udržet naživu vztah, který už jednoduše nefunguje. Ani jeden z nás není šťastný, pořád se jenom hádáme, jsme neustále naštvaní, nemluvíme spolu tak jako dřív, vlastně skoro vůbec, o sexu ani nemluvím... jsme spolu, ale je to jako kdybychom byli tisíce kilometrů od sebe. A to si ani jeden z nás nezaslouží."
"Ale miluješ ho."
"Ano, miluju. Ale to už není dost. Láska už prostě nestačí. To už i on pochopil. Ani si nepamatuju náš poslední šťastný okamžik, mám pocit, že už je to tak dávno..."
"Nesnáším, že vám nemůžu nijak pomoct."
"Nám už nic a nikdo nemůže pomoct, to je to, Daph. Věř mi, že kdybych si myslel, že je sebemenší šance, že se z toho dostaneme, nikdy bych o ten rozvod nepožádal. Je to skoro jako bychom spolu byli už jen z povinnosti, protože snad nechceme ostatní zklamat nebo jim dát za pravdu, že jsme nikdy nemohli vydržet...milujeme se, to ano, ale nejsme šťastní..."
"V tom případě vím, že oba děláte správnou věc. Necháváte se jít, protože víte, že to ten druhý potřebuje."
"Jo. Ale proč mám pocit, že je zároveň to nejhorší rozhodnutí, kterého jsme společně dosáhli?"
"Protože je to to nejtěžší rozhodnutí."
Justin přikývl a zatlačil slzy, které se neúprosně draly ven. Poté se s hlubokým nádechem vystoupil z auta a s Daphne zamířili do budovy.
Bylo přesně 14:45 a schůzka byla domluvená na 15:00. Jeho právník mu doporučil být tu o chvíli dřív. Předtím se to zdálo logické, teď měl pocit, že jen prodlužuje svoje utrpení tím, že je tu o tolik dřív. Nebýt Daphne, jejíž přítomnost ho uklidňovala, pravděpodobně by odtud utekl.
"Pane Taylore, rád vás vidím. Za chvíli se do toho pustíme, pokud jste připravený."
"Uh, a-ano," Justin byl tak zmatený, že si ani pořádně neuvědomoval, že je to jeho právník, kdo na něj mluví. "Uhm, Brian tu je? Teda pan Kinney, myslím."
"Zatím jsem ho neviděl. Ale jeho právník už je uvnitř. Pravděpodobně má menší zpoždění."
Justin mohl cítit, jak v něm narůstá panika a pot se mu doslova dere kůží ven. Opravdu doufal, že Brian na to nezapomněl. I když, to je absurdní, že ano? Přeci by nezapomněl na jejich rozvod, proboha!
Justin mu to ani neměl jak připomenout, od toho večera, kdy Brian dorazil s těmi rozvodovými papíry, spolu mluvili jen párkrát. Nejvíc času spolu strávili, když si Brian přišel pro věci, což je obrázek, který Justin asi nikdy nedostane z hlavy. Nechtěl to tak, vidět Briana, jak si balí oblečení, bylo strašné... pro ně oba. Ale Brian chtěl odejít a Justin ho chápal. Vlastně ani on si neuměl představit, že by spolu snad žili, než si Brian najde svoje bydlení. Justin samozřejmě nabídl, že odejde on, ale Brian si stál za tím, že ten byt je jeho od samého začátku a mělo by to tak být i nadále. A tak odešel do hotelu. A pak už spolu prakticky nemluvili, pouze skrze právníky anebo kvůli domluvě na určitých věcech ohledně rozvodu. Vlastně rozvod byl to jediné, co spolu poslední měsíc řešili.
A ačkoliv by to nemělo být zvláštní vzhledem k tomu, že k němu právě směřují, pro Justina to uvědomění bylo najednou šílené.
Nechápal, kde jsou ty doby, kdy spolu mluvili naprosto o všem. Nechápal, jak se dostali právě sem.
Ale byl si celkem jistý, že Brian na tenhle den přeci nemohl zapomenout... leda, že by zapomenout chtěl.
"Myslíš, že si to rozmyslel?" Daphne řekla to, co si Justin myslel a jeho to opravdu vyděsilo.
Však se tak domluvili!
"Doufám, že ne. Opravdu doufám. Přeci souhlasil..."
"Jo, no, možná ho to vyděsilo. Možná mu došlo, že se to opravdu děje a teď není schopný přijet."
"Daphne, to mi nepomáhá."
"Promiň. Jen přemýšlím nahlas. Chceš, abych mu zavolala?"
"Ano. Počkat. Ne. Možná. Já nevím."
Justin zkontroloval hodiny. Bylo 14:58 a Justinova panika se prohloubila. Byl si celkem jistý, že každou chvíli začne zběsile dýchat, sedne si na zem, chytne se za kolena a bude se modlit, aby se propadl do země.
Následně uviděl, jak se k němu blíží jeho právník a okamžitě se mu zhoupl žaludek, "Pane Taylore, mluvil jste s panem Kinneym? Jeho právník se mu nemůže dovolat a za chvíli máme začít."
"Uh, ne. Já netuším, kde by mohl být..."
Chtěl navrhnout, že mu zkusí zavolat sám, ale nemohl si pomoct, nechtěl to udělat. Přišlo mu šílené volat mu, aby se ho zeptal, co dělá tak důležitého, že se rozhodl nedorazit k jejich rozvodu.
"Pokud brzo nedorazí, budeme to muset přehodit na jiný den."
To Justin nemohl dopustit, nechtěl si tímhle procházet znovu, to už by jednoduše nezvládl. Proto jasně odpověděl, "Zavolám mu."
"Dobře, ale rychle."
Justin přikývl a šel si stoupnout stranou. Vytáhnout telefon z kapsy byl pro něj nadlidský úkol, ruka se mu třásla, jako už dlouho ne. To, jak bylo těžké najít Brianovo číslo, ani nemluvě. Opravdu to nechtěl udělat, ale musel...
Brian's POV
Brian seděl v autě a zíral na tu zatracenou budovu. Nemohl se přimět k tomu jít dovnitř. Seděl tu už od půl třetí. Ve svém hotelovém pokoji prakticky jen pochodoval z místa na místa a popíjel sklenku Jima Beama. Dalo mu hodně zabrat, aby nevypil celou flašku. Ne, že by snad předchozí večer jednu nevypil, vlastně toho vypil tolik, že se divil, že právě teď neleží v nemocnici. I tam by byl radši, než kde je právě teď...
Vyrazil o tolik dřív, protože věděl, že jinak nedorazí vůbec. Nikdy, ani za milion let by ho nenapadlo, že tady s Justinem nakonec skončí. U rozvodu.
Najednou si připadal jako ta trapná imitace na heterosexuála, kterou vždy tak opovrhoval. Protože přesně tohle nechtěl, aby se mu stalo. Aby se zamiloval tak moc, že ztráta onoho člověka ho zcela srazí na kolena. Ztratit Justina pro něj znamená ztratit naprosto všechno. Doslova může cítit, jak se mu srdce tříští na kousíčky.
Ale pravdou je, že Justina ztratil už mnohem dřív. Nevěděl, kdy ten okamžik nastal, nemohl si v hlavě vytřídit všechny ty momenty, které za poslední rok vedly právě k tomuhle a vybrat z něj ten moment, kdy to s ním Justin vzdal, ale věděl, že v jistou chvíli k tomu došlo.
A pokud má být upřímný, on se tomu nijak nesnažil zabránit. Má pocit, že i on to v jistou chvíli vzdal. Nechtěl si to připustit, odmítal to, ale když za ním nakonec Justin přišel s těmi papíry a řekl mu, jak se cítí, v tu chvíli mu to došlo. Došlo mu, že to, co spolu tak dlouho budovali, nechali oba dva vyhasnout. Byli nešťastní. Ne snad proto, že už by se nemilovali, ale proto, že se přestali snažit. Navíc se toho stalo tolik, co jim ani trochu nepomohlo, že Brian ví, že to, že jsou právě teď tady, má svůj důvod.
Ale nic to nemění na tom faktu, že to nechce. Ale na tom teď už nesejde, protože Justin to potřebuje a on vždy dával jeho potřeby na první místo a udělal by pro něj cokoliv. Dokonce i tohle. Ačkoliv to tak zatraceně bolí...
Dokonce viděl Justina, jak přijel. Dorazil s Daphne. Byl opravdu rád, že ji teď má po svém boku, protože věděl, že ji bude potřebovat. Justin je silný, ale někdy se snaží být silný až moc a bude potřebovat někoho, kdo mu dovolí mít slabou chvilku, před kým se nebude bát ukázat to, co cítí... do teď tím člověkem byl Brian, ale on už jím být nemůže...
Ví, že by tohle všechno bylo mnohem snazší, kdyby to Justinovi dokázal zazlívat, kdyby ho jednoduše nenáviděl za to, že to s ním vzdal, kdyby si dokázal říct 'Justine, ty jeden idiote, tohle je přesně důvod, proč s mými city tak moc bojoval, proč jsem tě tak moc odmítal... no doufám, že jsi šťastný, teď když jsi mě zničil!', ale to prostě nemůže. Protože ví, že to, kde skončili, je úplně stejně jeho vina, jako Justinova... vlastně tohle není ničí vina, tohle je jednoduše život a oni oba prohráli...
Takže bylo na čase se tomu postavit čelem. Proto se zhluboka nadechl a zamířil dovnitř, vyděšený jako nikdy v životě.
Chvíli mu trvalo se zorientovat, do jakého patra má jít a následně trvalo celou věčnost, než přijel výtah. Myslel si, že se každou chvíli zblázní. Potily se mu dlaně tak moc, že si byl jistý, že to pero neudrží, až bude muset všechno podepisovat. No, pot rozhodně nebude jediný důvod, proč s tím bude mít problém...
Jakmile se otevřely dveře výtahu, Justin byl první, koho uviděl, bez ohledu na to, kolik lidí se tam zrovna nacházelo, Justin vždycky vyčníval. Justin byl vždy první, koho uviděl.
A najednou mu to došlo, najednou si uvědomil to, proč tady je a že až odsud bude odcházet, bude svobodný. Ale především - bude bez Justina. A to byla ta nejděsivější myšlenka, která ho téměř přiměla odtud odejít. Ale to by nic nezměnilo, pořád ho ztratí, teď má alespoň šanci postavit se k tomu jako chlap...
Jak se blížil, ihned mohl zaslechnout Justina.
"Má podělanou hlasovku. Kde, zatraceně je!"
"Přímo tady," odpověděl stojíc za ním.
Justin se k němu otočil, naprosto zaskočený. Ten hněv, který do této chvíle nejspíš cítil, se ale začal pomalu vytrácet z jeho tváře, místo toho jeho rysy zněžněly a jeho oči se zalily tím známým pohledem, který měl jenom pro Briana. Byl plný lásky, přitažlivosti, něhy a touhy. Ale tentokrát tam bylo i něco jiného, tentokrát Brian mohl vidět i tu bolest a strach, který se celou tu dobu snažil ignorovat, když doufal, že všechno špatné vyprchá a oni se vrátí zpátky do normálu. Ale teď už to ignorovat nemůže...
"Kde jsi sakra byl, Briane?"
"Promiň, uvízl jsem v zácpě."
"Tvůj právník se ti snažil dovolat... já taky!"
"Asi se mi vybil telefon."
"Asi?"
"Není to jedno. Jsem tady, ne? Pojďme, ať to máme za sebou."
Brian Justina obešel a zamířil do místnosti za svým právníkem. Nechtěl se chovat chladně, opravdu ne, ale asi bylo v jeho přirozenosti se takhle chránit.
Justin byl jeho chováním zaskočen, skoro měl pocit, že se Brian nemůže dočkat toho, až se ho zbaví, ale on Briana znal a věděl, že tohle je jen jeho způsob, jak se s tím vším vypořádat. Přeci jen, tohle byla stresující záležitost pro ně oba a chtěli to mít už konečně za sebou... i když si v hloubi duše přáli, aby se do téhle situace nikdy nedostali.
"Pane Taylore, můžeme začít, tak pojďte," ozval se jeho právník.
Justin ihned ucítil, jak se mu sevřelo srdce, ale postavil se vzpřímeně a vydal se naproti nevyhnutelnému.
Po celou dobu jim právníci prezentovali všechny části rozvodu a dohody, na které se společně shodli, zatímco oba jen nepřítomně přikyvovali a podepisovali. Pomalu ani nevěděli co, nebýt toho, že ty papíry oba studovali doma.
Oba se ale mohli asi shodnout, že nejtěžší na tom všem bylo sedět naproti sobě a dělat vše pro to, aby se jejich pohledy nestřetly, jako kdyby věděli, že pokud k tomu dojde, ani jeden nebude schopný tohle dokončit. Přes to však mohli cítit tu téměř hmatatelnou energii, která z nich vycházela a která je stále spojovala navzdory všemu.
"Tak a tento papír finalizuje váš rozvod. Pane Taylore, prosím o jeden podpis tady."
Justin se okamžitě zarazil. Finalizuje? Tohle formální slovo navždy ukončí jejich vztah? Jejich manželství? To, co si oba tolik let střežili a nechtěli to nikdy ztratit?
Jenže oba selhali v tom si to všechno udržet a to je zklamání, se kterým budou muset žít do konce svých životů.
"Tady?" zeptal se Justin pro jistotu, ačkoliv tam bylo tučným písmen napsané 'podpis', ale pravdou bylo, že se to jen snažil oddálit, alespoň chviličku...
"Ano."
Justin se nadechl a přitiskl pero k oné lince, ale na poslední chvíli se zarazil, potřeboval se na Briana podívat, potřeboval vidět ještě jednou jeho tvář před tím, než to podepíše.
Jeho oči byly plné bolesti, pravděpodobně stejně jako ty Justinovo. Oba to bolelo. A oba to věděli. Pořád v nich byl ten instinkt utěšit toho druhého, když jim je nejhůř a přáli si, aby tomu tak mohlo být i tentokrát. Jenže nemohlo, bylo na čase naučit se žít jeden bez druhého, protože společně už jednoduše nebyli šťastní. A tak i když Justin věděl, že právě Brianovi naprosto zlomí srdce, svým podpisem ze své strany finalizoval jejich rozvod.
"A teď vy, pane Kinney."
Brian nijak nezareagoval, jeho pohled byl stále upřený na Justinovi. Sám nevěděl, co právě teď cítí, ale vidět ho, jak podepisuje ten kus papíru, který zcela ukončí jejich vztah, ho ranilo, i přes to, že přesně proto tady jsou.
"Pane Kinney?" ozval se jeho právník.
Brianovi ihned škublo v lícních kostech a následně byl konečně schopný vzít do ruky pero. Poté si k sobě přitáhl ten kus papíru a zadíval se na Justinův podpis. Okamžitě se mu udělalo zle, skoro měl pocit, že se pozvrací.
"Briane?" vydechl Justin téměř neslyšitelně.
"Tohle podepíšu a je konec?" obrátil se na svého právníka a Justina ignoroval. Sám nevěděl, proč se na tu otázku zeptal, ale potřeboval tu odpověď slyšet nahlas.
"Ano, tohle podepíšete a vaše manželství bude ukončené."
Brian hlasitě polkl a svou roztřesenou rukou přitiskl pero k papíru. Vzápětí se hluboce zadíval do Justinových modrých očí a přál si, aby ho milovaly napořád, ale už bylo pozdě... opravdu pozdě.
Proto podepsal.
A následně se z té místnosti vyřítil, nezastavujíc se, dokud neseděl ve svém autě.
Aj tak si myslím,že je Justin obyčajný sobec a v ich vzťahu vždy aj bol.
ReplyDelete