So Close... by 7Wildwaysup

BEZ VAROVÁNÍ

Brianovy myšlenky, když mu Justin vrací náramek...

Vyžaduje to veškerou mou vůli, abych si ho nepřitáhl do své náruče. Nevím, jestli jsem dost silný na to, abych ho nechal znovu odejít, ale musím. Je to pro jeho vlastní dobro, musí si najít svou vlastní cestu, i když mi to láme srdce. Jen si přeju, aby mi řekl, že je šťastný, ale vypadá tak smutně, nebo ať mi řekne, že je smutný a chce se vrátit domů.

To ticho je šílené, když stojíme a díváme se jeden na druhého. Je zřejmé, že jsme oba tak nešťastní, ale ani jeden z nás to není ochoten připustit. Bože, vypadá tak krásně, přál bych si vědět, co to je, to, co doopravdy chce. Dříve jsme se dokázali navzájem tak dobře číst a nyní je to všechno záhada...

"Neměl by ses vrátit ke svému příteli?"

Vážně jsem to právě řekl? Opravdu chci, aby odešel?

"Yeah..."

Jen tam stojím, když se otočí a kráčí dolů po schodech. Slyším hlas v mé hlavě, jak křičí: "Nechoď!" Ale nemůžu se hýbat, jsem paralyzován a nejsem schopný formulovat slova...

A pak je pryč... Opět...

Jsem takový idiot...

KONEC