Burning From The Inside // 15 //

 

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(July 2016 - Pittsburgh, současnost)

"Nemohl jsem se s ním ani rozloučit… prostě umřel… a já u toho ani nebyl. Pořád přemýšlím nad tím, co musel cítit, jestli se bál… na co myslel než… nemůžu to dostat z hlavy. A strašně si přeju, abych byl u něj, aby věděl, že není sám… abych mu řekl, že si ho zase najdu, až přijde můj čas… tolik věcí, co bych mu ještě chtěl říct… to, jak moc ho miluju, ale především… jak moc mě to mrzí a že se omlouvám."

"Za co byste se chtěl omluvit?"

"Za to, že umřel... kvůli mně."

"Justine, to, že jste zapomněl na ty svíčky, to se mohlo stát komukoliv… oba jste zapomněli… nikdo nemohl vědět, že…"

"Svíčky? Ne… o ty svíčky nejde… jasně, byly důvodem, proč nám vyhořel dům, ale důvod, proč tam vůbec v první řadě byly, je ten, že jsem se choval jako idiot, ale i kdybych se nechoval… tady jde o to, že se pro mě Brian vrátil. To kvůli tomu, že se vrátil, se nadýchal tolik kouře… vrátil se pro mě, protože mě nemohl nechat umřít a jako výsledek umřel on sám…"

Justinův smutek se začal opět proměňovat v sebe vinu a sebe nenávist za to, co se tehdy stalo… nenáviděl, že on byl ten, kdo přežil, zatímco Brian ne… jen a jen kvůli němu. Přitom to měl být on a ne Brian. Měl jsem to být já, pomyslel si Justin a srdce se mu sevřelo.

"Justine, odpovězte mi na jednu otázku. Kdyby to bylo naopak, kdyby byl Brian ten, kdo by zůstal uvnitř a vy byste šel pro Guse… vrátil byste se pro něj?"

Justin otevřel pusu naprázdno, naprosto zaskočený její otázkou a jeho výraz stačil k tomu, aby si doktorka domyslela, co je jeho odpovědí.

"Tak proč se tak moc nenávidíte, když víte, že byste udělal to samé, co on?"

"Protože on je mrtvý," odpověděl Justin rázně. "Myslíte si, že to nevím? Myslíte si, že si neříkám každý den, že kdyby to bylo naopak, vrátil bych se pro něj úplně stejně, že bych neváhal ani vteřinu, protože bych se sebou nedokázal žít, kdybych ho tam nechal… protože bych nedokázal žít bez něho? Ale víte co? Nezáleží na tom, protože on je mrtvý a já ne… a nic, vůbec nic na světě, to nezmění."

"Máte pravdu, to nezmění. Ale chtěl byste snad, aby se Brian cítil tak, jak se cítíte teď vy, kdybyste zemřel místo něj?"

"Samozřejmě, že ne…" vyhrkl Justin okamžitě. "Nechtěl bych, aby si to dával za vinu… aby se cítil tak, jako já… chtěl bych, aby žil dál, aby byl šťastný, ale… já vím, že by nebyl. Vím, že by beze mě nedokázal žít úplně stejně jako já bez něho… pravděpodobně by se nenáviděl víc, než se teď nenávidím já… a já vím, že to není zdravý a přeju si, abych to dokázal změnit, abych byl schopný jít dál… chtěl bych se zase cítit normálně… ale byl v mém životě dlouhých 13 let, když jsem ho poznal, byl jsem ještě naivní kluk, ale po jeho boku jsem dospěl a zažil s ním ty nejkrásnější chvíle mého života… a je to teprve tři roky, co jsem ho ztratil a jednoduše nejsem připravený na to smířit se, že tu není se mnou… a nejspíš toho nikdy nebudu schopný."

"To po vás ani nikdo nechce, Justine. Máte naprosté právo nebýt na to připravený, můžete být smutný tak dlouho, jak vy uznáte za vhodné… ztratil jste svou životní lásku a na to neexistuje lék ani postup, jak se s tím vypořádat. Terapie vám má pouze pomoct na té cestě, abyste věděl, že se s tím nemusíte potýkat sám a jak jste zmínil, máte kolem sebe spoustu lidí, kterým na vás opravdu záleží a měl byste jim dovolit, aby tu pro vás byli."

"Já vím. A chci to tak… chci je zase ve svém životě… chci to dát se všemi do pořádku."

"To je dobře," doktorka se usmála za další viditelný pokrok. "Ale to, co tu řešíme, není váš smutek, je to váš pocit, že je Brianova smrt vaše vina a dokud nebudete schopný uvěřit, že tomu tak není, nebudete schopný se uzdravit…"

"Já vím," Justin si povzdychl. "Tak co mám dělat?" pohlédl na doktorku zoufale.

"Říkáte, že byste si přál mít možnost Brianovi říct spoustu věcí..."

"Ano, ale to nemůžu."

"Možná ne tak, jak byste chtěl, ale je tu způsob, který by vám mohl alespoň trochu pomoct."

"Jaký?"

"Chci, abyste napsal dopis..."

"Dopis?" Justin nadzdvihl obočí.

"Ano. Dopis. Brianovi. Chci, abyste do něj napsal vše, co jste Brianovi nestihl říct, co byste mu chtěl říct... všechno. A chci, abyste ten dopis přinesl na naši příští schůzku."

Justin nevěděl, co si o tom myslet, ale momentálně byl ochotný zkusit všechno. A tak souhlasil a následně zamířil domů. Celou cestu musel přemýšlet nad tím, co se stalo, nad tím, kolik toho byl schopný o té noci říct. Střídaly se v něm pocity smutku, zlosti a úlevy zároveň. Byl to takový zmatek, že Justin měl pocit, že je na tom ještě hůř než předtím. Ale věděl, že právě udělal velký krok, který je pouhým začátkem a ať se zdá to, co je před ním, sebevíc děsivé, chce tomu čelit.

Proto věděl, že je na čase udělat další krok, kterému se dlouho vyhýbal, ale vyhýbání nikdy k ničemu nevedlo, to už pochopil.

"Bože můj... Justine?" Jennifer vydechla, zcela zaskočená.

"Ahoj, mami."

"Zlato, co tady děláš?"

"Jsem v Pitts už pár týdnů... vím, že jsem měl přijít dřív, ale..."

"Ne, ne... hlavní je, že jsi tu teď," Jennifer už se nebyla schopná ovládat a vtáhla Justina do své náruče.

Ten chvíli jen nehybně stál, ale nakonec i on ovinul svoje ruce kolem své matky, pociťujíc nával štěstí a radosti.

Po chvíli se společně vydali dovnitř a sedli si k šálku čaje. Ani jeden nevěděl, kde začít...

"Jsi tak jiný," Jennifer se pousmála. "Tak dospělý. Tak moc jsi mi chyběl."

"Mami," Justin začal nejistě. "Přišel jsem, protože se ti chci omluvit za to, jak jsem se choval..."

"Justine, zlato, neomlouvej se. To, čím sis prošel, bylo něco strašného a já nechci, aby sis jen na chvíli myslel, že ti něco zazlívám, dobře? Ani nevíš, kolikrát jsem se ti chtěla ozvat, ale věděla jsem, že potřebuješ čas a až nastane ta pravá chvíle, tak přijdeš... a podívej se, jsi tady,"  s úsměvem natáhla ruku a pohladila ho po vlasech.

"Já to jen potřebuju říct... když jsem ztratil Briana, všechno se zbarvilo do černé barvy, všechno, a já jednoduše nevěděl, jak fungovat dál... a tys mi byla připomínkou té chvíle, pokaždé, co jsem se na tebe podíval, znovu a znovu jsem slyšel ta slova... to, jak mi říkáš, že Brian zemřel... a tak jsem tě raději odstřihl, protože jsem nechtěl prožívat tu nejhorší chvíli svého života pokaždé, co bych ti byl na blízku... ale uvědomuji si, že jsem ti tím musel moc ublížit a chci říct, že mě to opravdu strašně mrzí," Justin se neudržel a po tvářích mu začaly stékat slzy.

"Oh, zlato," Jennifer se natáhla, aby ho objala. "Udělal jsi, co jsi musel. Já tě ztratila jen na malou chvíli, ty jsi ztratil Briana navždy... takže jsi měl naprosté právo truchlit, jak jsi ty potřeboval."

Justin svoje objetí ještě víc upevnil a držel se Jennifer stejně, jako když byl malý kluk, který si udělal bolístku a věděl, že jedině ona ho dokáže utěšit.

"U koho vůbec jsi? U Debbie?"

"Ne, zůstávám u Michaela a Bena. Michael je vlastně důvod, proč jsem tady... byl neodbytný a nevzdal se, dokud jsem nesouhlasil, že přijedu," Justin se pousmál.

"Na Brianovo výročí smrti," domyslela si. "Byla jsem u jeho hrobu."

"Opravdu?"

"Ano. Přinesla jsem mu květiny."

Justin si skousl ret, snažíc se zastavit další nával slz. "Já tam nevydržel ani dvě minuty, šli jsme tam všichni a já utekl jako nějaký zbabělec... a nejhorší je, že mě ani nenapadlo říct ti, abys tam šla s námi."

"Justine," Jennifer ho chytila za ruku. "Přestaň si to tolik vyčítat. Potřebuješ se uzdravit a ne si vše zazlívat."

"Jo," Justin si povzdychl. "O to se snažím. Chodím na terapii."

"Vážně?"

"Uh-hm. Dneska jsem byl poprvé schopný říct, co se tehdy stalo... nikdy jsem to nikomu nahlas neřekl. Se všemi těmi detaily. Bylo to tak děsivé... ale zároveň osvobozující."

"To věřím. Potřeboval jsi to ze sebe dostat. Žít s tím sám a dusit to v sobě musí být opravdu těžké."

"Strašně. Ale pořád se nedokážu zbavit toho pocitu, že to byla moje vina... nemůžu na to přestat myslet, pořád si v hlavě přehrávám, že kdyby se pro mě nevrátil, byl by teď naživu..."

"Justine, tohle neříkej. Kdyby se pro tebe nevrátil, teď bys tu neseděl a Brian by byl naprosto zničený. Já vím, že ani zdaleka nerozumím tomu, jak se cítíš, a vím, že bys dal cokoliv za to, aby se ti Brian vrátil, i já bych si to moc přála, protože věř, že i mně strašně chybí, ale Brian tě zachránil, protože tě miloval. A to není vůbec ničí vina. Brian ti dal druhou šanci na život, tak ji teď nezahoď."

Justin byl zvyklý na to, že mu lidi říkali, že to není jeho vina, a i když byly okamžiky, kdy se snažil tomu opravdu uvěřit, nikdy nebyl úspěšný, ale slyšet ta slova od své mámy, na něj mělo z nějakého důvodu úplně jiný dopad. Věděl, že má před sebou ještě kus cesty, ale cítil, že je konečně na nějakém začátku.

Po večeru stráveném s Jennifer se nakonec vydal zpátky k Michaelovi a Benovi, s příslibem, že se co nevidět zase staví a že budou neustále v kontaktu. Už nikdy nechtěl svojí mámě takhle ublížit. Ale taky věděl to, že pokud nemá ubližovat lidem okolo, musí nejprve přestat ubližovat sám sobě.

"Oh, Justine, tady jsi," Michael se hned zvedl z gauče, aby se ujistil, že je v pořádku. "Měli jsme o tebe strach."

"Jsem v pořádku. Byl jsem na terapii... a taky u mámy. Dal jsem na tebe."

"Vážně?" Michael byl očividně překvapený, ale v dobrém slova smyslu.

"Jo."

"A jak to šlo?"

"Dobře a dobře."

"Víc z tebe nedostanu?"

"Dneska ne, jsem unavený. Promluvíme si zítra, dobře?"

"Zatnu zuby a pokusím se to vydržet," odpověděl se smíchem.

"Díky," usmál se Justin nazpátek a vydal se nahoru.

Rychle ze sebe shodil oblečení a zalezl si do postele. Po dnešku byl naprosto vyčerpaný a jediné, co chtěl a potřeboval, byl pořádný spánek.

"Hey."

"Oh, shit!" Justin se v tom šoku skutálel z postele a mohl hned slyšet Brianův hlasitý smích. "Doufám, že se dobře bavíš!"

"Já vždycky, Sunshine."

"Co tady děláš?"

"Chtěl jsem tě vidět... nebo spíš ty mě, ale chápeme se."

"Chtěl jsem spát."

"A snít o mně..."

"Snít... ne si s tebou povídat," Justin si zalezl zpátky do postele a otočil se zády k Brianovi.

"Dobře, tak já půjdu pryč."

"Ne!" Justin se rychle otočil. "Neodcházej. Ještě ne... ještě nejsem připravený."

"Ale nakonec budeš," Brian se smutně pousmál.

"Nakonec ano, vím, že jo... jen ještě potřebuju chvíli... s tebou."

"Nikam nejdu, ne dokud to nebudeš chtít."

"Dobře," Justin se pousmál a přitiskl se k Brianovi. A s klidným úsměvem následně usnul.

Možná nebyl připravený právě v tuhle chvíli, ale už teď věděl, že ta správná chvíle nakonec přijde a že bude schopný Briana nechat jít, což je víc, než si myslel před několika hodinami a to Justin bral jako opravdu dobrý začátek... smutný, ale dobrý.