Burning From The Inside // 14 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(July 2016 - současnost)

Justin si ani neuvědomoval, že mu po tvářích stékají slzy, až dokud mu terapeutka nepodala krabici kapesníků. V tu chvíli ho udeřila krutá realita. Najednou si uvědomoval, co se stalo - znovu prožil nejhorší den svého života. Znovu se ocitl v tom ohnivém peklu, který ho navždy poznamenal, jak fyzicky, tak psychicky. Mohl cítit, jak se třese, stejně jako pocit, že nemůže dýchat. Jeho hrdlo bylo stažené... přesně jako tehdy... až na to, že tentokrát to bylo jen v jeho hlavě. Byl před zhroucením a to se ještě nedostal k tomu nejhlavnějšímu.

"Justine?" zeptala se terapeutka opatrně.

"Uh-uhm?"

"Potřebujete pauzu? Můžeme pokračovat třeba zítra..."

"Nevím, jestli budu schopný znovu navázat, pokud odtud teď odejdu... jen potřebuju chvilku."

"Dobře. Budeme pokračovat za 15 minut, souhlasíte?"

Justin přikývl a následně se zvedl z křesla a opustil ordinaci. Potřeboval se dostat na čerstvý vzduch stejně jako si potřeboval zapálit cigaretu, což bylo s jeho třesoucíma se rukama téměř nemožné, ale nakonec se mu to podařilo. Přišlo mu to zvláštní, do toho dne měl panickou hrůzu s ohně, což je pochopitelné, ale přes to v sobě vždy našel sílu zapálit tuhle malou věc, která mu prakticky bere život kousek po kousku. Ale ve většině případů je to jediná věc, která ho dokáže uklidnit a toho se není ochotný vzdát.

Zkontroloval svůj telefon a zjistil, že má několik zmeškaných hovorů od Michaela a jeden dokonce od Bena. Měl je opravdu rád a vážil si, že se starají, ale... připadal si s nimi pod drobnohledem, jako kdyby čekali, kdy se konečně sesype. A možná i čekali oprávněně, ale on jednoduše potřeboval chvíli. Zvlášť teď... když znovu prožívá to, co se před třemi roky stalo.

Napsal proto Mikeymu, že je v pořádku a aby se o něj nebál. Následně utípl cigaretu a s hlubokým nádechem se vydal zpátky.

"Jak se cítíte?" zeptala se doktorka, když se usadil.

"Uhm, já... já ani nevím. Zmateně... vyděšeně... ale částečně cítím i úlevu... že jsem schopný... no nevím, jestli schopný vzhledem k tomu, že se tu v podstatě hroutím, ale... že o tom dokážu mluvit."

"To, co cítíte je naprosto normální. Znovu prožíváte trauma, které vás poslední 3 roky doslova drželo v hrsti a teď konečně zase přebíráte kontrolu... úleva dává smysl. Stejně jako zmatek a strach. Děláte opravdu pokrok."

"Jo... asi."

"Vím, že vám to tak nepřijde, ale pomalé krůčky jsou důležité víc, než si myslíte... když jste přišel poprvé, nedostala jsem z vás v podstatě slovo... to, že o tom teď mluvíte, je úspěch."

"Já vím, jen si přeju, aby to bylo snazší... abych neměl pocit, že uvnitř doslova umírám..."

"Je to běh na dlouhou trať, ale zaručuji vám, že nakonec se tam dostanete."

Justin přikývl, opravdu doufajíc, že doktorka ví, o čem mluví a že má pravdu.

"Tak... jste připravený pokračovat?"

"Hádám, že ano."

"Dobře. V tom případě mi povězte, co se stalo potom... co se stalo Brianovi..."

Justin se nadechl, střípky následných událostí přímo před jeho očima... a nový nával paniky...

----

Brian's POV

(May 25, 2016 - minulost)

Justin byl naložen na nosítka a následně do záchranky. Vzhledem k mírnějším popáleninám na Brianovi, nemusel čekat na jinou záchranku a společně s Gusem jeli rovnou s Justinem. Brian ho i přes bolesti rukou, držel za tu jeho, aby věděl, že je u něj a že nikam nejde. Oba dva následně dostali kyslíkovou masku. Gusovo dýchání se zdálo být v pořádku, takže v jeho případě nebyla třeba. Následně se rozeznělo houkání a zamířili do nemocnice.

Justin měl příšerné bolesti, které bylo projevovány hlasitým pláčem doprovázené s občasným křikem. Brian nesnesl vidět ho takhle a snažil se ho všemožně uklidnit...

"Justine, no tak... shhh... budeš v pořádku, slyšíš? Dají tě dohromady a všechno bude dobrý... budeme spolu a pojedeme na nějakou parádní dovolenou a měsíc o nás nikdo ani neuslyší..." Brian se pousmál, snažíc se přivést sebe i jeho na mnohem příjemnější myšlenky.

"A budeme mít spoustu sexu," zasmál se Justin přes slzy a bolest.

"Jo... spoustu," Brian natáhl ruku a pohladil ho po vlasech.

Za několik málo minut zastavili u nemocnice, kde už na ně čekalo spoustu doktorů. Všude byl zmatek a všichni okamžitě začali odvážet Justina dovnitř, Brian u sebe držel Guse a snažil se Justina následovat, ale nakonec byl zastaven sestrou a požádán, aby počkal, protože dovnitř nesmí.

"Tati, kam vzali strejdu Justina?"

"Uhm... oni... oni ho ošetřují, víš."

"Je moc zraněný?"

"Uh, já... on... on je..." Brian nebyl schopný najít slova, kterými by popsal to, v jakém stavu Justina viděl. Dokázal se jenom modlit za to, aby byl v pořádku. "Strejda Justin bude v pořádku, Gusi."

"Slibuješ?" 

Gus se na něj podíval se svýma štěněčíma uslzenýma očima a i když Brian věděl, že mu nemůže slíbit to, co neví, zda tak opravdu bude, tak se nebyl ochotný smířit s ničím jiným, než s tím, že Justin bude v pořádku, proto odpověděl, "Slibuju, synku."

"Dobře. A ty?" Gus se vyděšeně díval na Brianovy ruce.

"Tohle? To nic není," Brian se usmál, snažíc se ho uklidnit, ale nemohl popřít, že ta bolest byla přímo nesnesitelná stejně jako pocit, že mu doslova hoří hruď.

"Potřebuješ ošetřit."

"Jo, hádám, že jo. Půjdeme za doktorem, dobře? Zkontroluje i tebe a potom půjdeme za Justinem."

"Tak jo."

Gus ho radostně chytil za ruku a společně se vydali na pohotovost.

"Vaše životní funkce se zdají být v pořádku, otok v krku se nezdá být veliký navzdory tomu, jak dlouho jste tam byl, ale nadýchal jste se hodně kouře, takže vás pošlu na nějaké testy."

"Oh, to zní jako sranda..." Brian se uchechtl, snažíc se být sarkasticky okouzlující jako vždy. "Nevíte něco o mém manželovi, Justin Taylor?"

"Omlouvám se, ale takové informace tu nemám, musíte si počkat na jeho ošetřujícího lékaře."

"Skvělý."

"Ale teď ošetříme vaše ruce, dobře? Tohle vypadá na popáleni druhého stupně," Doktor se dotkl jedné z ran.

"Au! Jesus... opatrně!"

"Bude se to hojit dlouho, ale myslím, že zjizvení by nemuselo být tak rozsáhlé."

"To doufám, jizvy zrovna nemusím."

Doktor nebyl daleko od toho protočit oči, nemohl uvěřit, že chlap před ním zachránil z hořícího domu dva lidi, zatímco jeho ruce byly doslova v plamenech a on se teď chová, jako by jizvy byly to nejhorší, co si z toho odnese, ale... on neznal Brian a nevěděl, že tohle je jeho způsob, jak se s tím vypořádat, protože uvnitř doslova šílel, netušíc, zda láska jeho života bude v pořádku.

"Ten krém si budete muset natírat každých 12 hodin, dobře?"

"Dobře, každých..." Brian nebyl schopný dokončit větu vzhledem k nekontrolovatelnému kašli, který ho přepadl.

"To nezní dobře..."

"Jsem v pořádku, doktore, vážně..." další vlna kašle přišla následně.

"Uvidíme, jak dopadnou testy, ale určitě si vás tu budeme chtít nechat přes noc. Sestra vám půjde připravit pokoj, vy zatím počkejte v čekárně, dobře?"

"Musím dojít pro svého syna, je na dětském..."

"Sestra pro něj může zajít."

"Ne, nechci, aby se bál, že u něj nejsem, už takhle mě nechtěl opustit..."

"Dobře, ale prosím, vraťte se zpátky."

"Nebojte, mám důvod, proč tu zůstat," řekl s myšlenkou na Justina.

"A měl byste kontaktovat své blízké... v tomhle nechcete být sám..."

Až do tohohle okamžiku si Brian ani neuvědomoval, že jim musí zavolat. Proto následně našel nejbližší telefon, ale když se chystal zavolat, najednou nevěděl, komu... Mikeymu? Protože Mikey je to nejbližší, co má, k bratrovi... Debbie, která je prakticky jeho matkou... nebo snad matce Justina, která má právo vědět, v jak vážném stavu je její syn... a nesměl zapomenout na matky Guse, které doslova byly v jiné zemi a neměly ponětí, že jejich 13 letý syn právě přežil požár. 

Přál si, aby nemusel volat nikomu. Aby nemusel vyslovit ta slova. Ale nakonec byl schopný konečně vytočit číslo...

"Jennifer Taylor, prosím?"

"Jenn-Jennifer, tady Brian, uhm... já..." Brianův hlas se najednou zlomil a Jennifer mohla na druhém konci ihned vědět, že je něco špatně.

"Řekni mi, že je v pořádku..."

"Jsme v nemocnici, došlo k požáru... on... já nevím, jestli je v pořádku... já nevím... on byl..." Brian nebyl schopný ovládnout svoje slzy stejně jako čím dál víc se třesoucí hlas. "Musíš přijít, Jennifer."

Brian jí řekl, ve které jsou nemocnici a ona ani chvíli neváhala a ihned se tam vydala. Když Brian zavěsil, nebyl schopný ničeho, naposledy, když učinil takový hovor, bylo to také kvůli Justinovi, když mu Hobbs rozbil hlavu pálkou...

A právě teď věděl, že další hovor jednoduše nezvládne a tak se místo toho vydal pro Guse. Zbytek vyřeší potom.

"Tak co, Gusi?"

"Dobrý, dostal jsem lízátko."

"Páni, tady cukrem nešetří," uchechtl se Brian. "Je v pořádku?" obrátil se na doktorku.

"Naprosto, vdechl jen minimum kouře a ani nemá žádná viditelná zranění... může jít klidně domů."

"Jo, to bude trochu problém momentálně, ale díky."

Brian vzal následně Guse za ruku a společně se vydali zpátky do čekárny.

"Tati, už víš něco o strejdovi?"

"Zatím ne, ale určitě už nám brzo něco řeknou. Nicméně za chvíli dorazí babička Jennifer a pohlídá tě, než dorazí mamky, já tady totiž musím zůstat víš..."

"Proč?"

"Jen pro jistotu, doktorovi se moc nelíbí můj kašel, tak mě chce pohlídat..."

"Můžu tu zůstat s tebou?"

"To bohužel nejde, ale zítra půjdu domů a můžeme spolu být celý den..." Brian si najednou uvědomil, že žádné doma už neexistuje a přepadla ho neskutečná úzkost na hrudi. Jasně, byl to jenom dům, ale byl to taky jejich domov.

"A strejda Justin bude s námi?"

"Uh, to nevím, Gusi, on... on tu asi bude muset zůstat trochu déle."

"Jak dlouho?"

Brian opravdu začínal přicházet o rozum, neměl ponětí, jak má svému synovi vysvětlit, v jak vážném stavu se Justin nachází, protože on sám to nevěděl a všechno v něm chtělo jít a začít křičet na nejbližšího doktora nebo sestru, aby mu dali nějaké informace... jen kvůli Gusovi se držel na uzdě, jinak by tu už dávno rozpoutal peklo.

"Hned, jak to budu vědět, tak ti to řeknu, dobře?"

"Dobře."

Seděli tam celou věčnost, alespoň takový měl Brian pocit, než se konečně ozvalo to, co tak dlouho chtěl slyšet, "Je tu někdo od Justina Taylora?"

Brian v podstatě vyběhl ze svého místa rovnou za doktorem, který možná zvažoval, že radši uteče, když viděl, jak se k němu Brian žene.

"Uh, ano, já... jsem jeho jeho manžel... Brian Kinney... jak je na tom?"

"Pane Kinney, váš manžel utrpěl popáleniny v oblasti zad, jedná se naštěstí především o druhý stupeň, ale místy i o třetí. Stejně tak se nadýchal hodně kouře, ale co mě znepokojuje nejvíc, je jeho noha... kdy přesně utrpěl původní zlomeninu?"

"Uh, asi před třemi týdny... chtěli mu do ní dát šrouby, ale říkali, že když ji bude šetřit, tak to nebude třeba..."

"Tak těm se teď už bohužel nevyhne. Zlomenina je ještě horší, než na jeho původních rentgenových snímcích... tím, že na ni dal svou veškerou váhu, došlo k opětovné zlomenině, která byla následkem toho ještě rozsáhlejší... bude trvat měsíce, než se na ni zase dokáže postavit a to za předpokladu, že začne včas s rehabilitací..."

"Počkat, chcete říct, že by nemusel chodit?"

"Rozhodně by měl doživotní problémy. Rehabilitace bude náročná, ale je to jediná cesta, jak bude schopný znovu chodit a i tak to nebude na sto procent... bude pociťovat občasnou bolest, nebude schopný ujít velké vzdálenosti..."

"Promiňte, já... já to teď nějak moc nepobírám. Tohle je moc. Můžu... můžu ho nejdřív vidět a pak teprve probereme ty doktorský věci, protože já opravdu potřebuju vidět na vlastní oči, že žije."

"Samozřejmě, odvedu vás za ním."

Brian ani vteřinu neváhal a ihned následoval doktora společně s Gusem. V hlavě mu kolovaly miliony myšlenek, o Justinovi, Gusovi, o tom, že všichni tři mohli umřít... a právě teď chtěl jen jedno, mít ty dva pohromadě a vědět, že jsou v pořádku, tak v pořádku, jak to momentální situace dovolí.

A to štěstí, když Justina konečně uviděl, bylo nepopsatelné...

"Hey," řekl Justin s tím svým sunshine úsměvem. Brian byl překvapený, že vypadá mnohem líp, než čekal.

"Hey," odpověděl a vydal se k jeho posteli. 

Jenže než se nadál, tak ho Gus předběhl a nebýt Brianovy pohotovosti, kdy ho jen tak tak zastavil, Justina by v podstatě zavalil.

"Gusi, jsi v pořádku?" zeptal se Justin hned.

"Jo. Jen trochu kašlu. Ale dostal jsem lízátko."¨

"Hmm a mně žádné nedali."

"Chceš to moje?"

Justin se pousmál, "To je dobrý, jen si ho nech."

"A bolí tě to?"

"Jenom malinko."

"To je dobře."

"Gusi, počkal bys chvilku v čekárně a nechal nás se strejdou o samotě? Já za chvilku přijdu..."

"Ale jenom chvilku."

"To je jasný."

Oba dva čekali na to, až Gus zmizí za dveřmi a následně se jejich pohledy ihned spojily. Brian šel okamžitě k němu s nepopsatelnou radostí ve tváři...

"Bože, tak moc jsi mě vyděsil," jeho rty se hned přitiskly k těm jeho.

"Jsem v pořádku, dali mi spoustu léků na bolest, takže si to užívám..."

"To vidím," zasmál se Brian.

"Co tvoje ruce?"

"Brnkačka, dostal jsem nějaký krémík..."

"Briane..."

"Jsou to popáleniny druhého stupně, ale mělo by se to zahojit... doktorům se moc nelíbí můj kašel, takže si mě tu dneska nechají... sestra už mě pravděpodobně hledá," uchechtl se.

"Briane..." Justin se na něj zadíval vážně.

"Neboj, jen co dorazí tvoje máma, tak se jim půjdu dobrovolně přihlásit."

"Tys jí volal?"

"Samozřejmě. Každou chvíli by tu měla být."

"Víš, že nás zabije, že jo?"

"Stejně jako Debbie."

"Tý jsi taky volal?"

"Zatím ne. Nechtěl jsem je děsit, myslím, že s tvojí mámou se mi to podařilo až až..." Brian se pousmál nad zděšeným výrazem Justina. "Ale musím zavolat hlavně Lindsay a Mel, ale myslím, že nám Guse už nikdy nepůjčí..."

"Víme už vůbec, co se stalo?"

"Myslíš, že víš, Justine..."

Justin se zatvářil zmateně, ale pak mu to došlo, "Bože můj, ty svíčky! Nechali jsme je hořet... proboha... já jsem takový idiot..."

"My oba jsme... ale hlavní je, že jsme v pořádku, jasný? Gus, ty, já... na ničem jiném nezáleží. Já zavolám Lindsay a tvoje máma zatím pohlídá Guse. Přes noc si tu, podotýkám, zbytečně poležím a zítra se pojedu podívat, co z našeho paláce zbylo... potom nám začnu hledat nové bydlení a do té doby to budeme muset nějak přežít u Michaela."

"Určitě bude rád."

"Jo, hlavně z nás s Benem 24 hodin denně nespustí oči."

"S tím počítám," zasmál se.

Chystali se políbit, když v tom se rozrazily dveře pokoje, "Bože můj, Justine!" vykřikla naprosto vyděšená Jennifer. "Zlato, co se stalo?" ihned zamířila k jeho posteli a nemohla uvěřit svým očím.

"Mami, jsem v pořádku. Všichni jsme v pořádku."

Jennifer byla tak paralyzována strachem o svého syna, že nebyla schopná uvědomit si význam jeho slov a pouze nekontrolovatelně brečela, zatímco ho hladila po vlasech.

Trvalo 15 minut, než se dokázala alespoň trochu uklidnit, "Vyděsil jsi mě k smrti. Vy oba," hodila pohledem po Brianovi. "Ty jsi v pořádku? A co Gus?"

"Gus je naprosto v pořádku, sedí v čekárně. A co se mě týče, jsou to jen popálené ruce a nadýchal jsem se trochu kouře, musím na nějaké testy a taky tu zůstat přes noc..." neodpustil si protočení očí.

"A co děláš tady? Máš být v posteli!"

"Jennifer, děláš jako bys mě neznala. Nemohl jsem ho nechat samotného."

"No teď jsem tady já, takže ty hezky pomažeš na svůj pokoj, necháš si udělat všechny testy a budeš odpočívat..."

Justin se jen v pozadí usmíval, zatímco si užíval sprďana, kterého Brian dostával od jeho mámy.

"Doufám, že si to užíváš," ozval se Brian hned.

"Moc," usmál se ještě víc.

"Dobře, fajn. Půjdu na ten pokoj, když vám to udělá radost. Ale musím tě požádat, abys pohlídala Guse, než si pro něj přijedou holky."

"To je samozřejmé. Za jak dlouho tu budou? Určitě musí být strachy beze sebe..."

"No... ještě jsem jim nevolal."

"Já ani nevím, co říct, pravděpodobně bych ti dala pohlavek nebýt toho, že už sis dneska užil svoje..."

"Vidím, že jsi něco pobrala od Debbie..."

Brianův dávivý kašel se ozval hned vzápětí a jak Justina, tak Jennifer přesvědčil o tom, že si opravdu musí jít lehnout.

"Dobře, Lindsay zavolám já, ty půjdeš na svůj pokoj a ty, mladý muži, budeš mít co vysvětlovat, až se vrátím."

"Já vím, mami, já vím."

"Matky," uchechtl se Brian a následně šel blíž k Justinovi. "Uvidíme se později."

"Později. Miluju tě."

"A já tebe..." Brian mu věnoval polibek a následně opustil jeho pokoj a s posledním pohledem na Justina za sebou zavřel dveře.

----

Justin's POV

Justin stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo... nemohl uvěřit, že to byla jeho vina... že úplně zapomněl na ty svíčky, ale děkoval tomu nahoře, že to všichni tři přežili. Nechtěl si ani představit, že by se jednomu z nich něco stalo. Bolest z popálenin a zlomenou nohou dokáže přežít, ale ztrátu jednoho z nich... to by nepřežil.

"Lindsay s Melanie sedají do auta, za pár hodin by tu měli být," Jennifer se vrátila zpátky společně s Gusem.

"Vsadím se, že jsou vyděšené."

"Samozřejmě, že jsou vyděšené, jejich syn málem..." Jennifer utichla, když pohlédla na Guse.

"Mami, jsme v pořádku. Opravdu jsme."

"Já vím, to je nejdůležitější."

"Ale mohla bys jít prosím tě zkontrolovat Briana, chci si být jistý, že do toho pokoje opravdu došel a neutekl odtud..."

"Neboj se, mám to v plánu a když tak ten jeho zadek najdu a dotáhnu ho sem zpátky."

"To bych ti byl vděčný," zasmál se. "Vyřiď mu, že ho miluju."

"Samozřejmě," Jennifer se usmála a následně odešla.

"A co ty, Gusi? Co budeme dělat, než přijedou mamky a hlavně neříkej, abychom si pustili horor, protože to by tvůj táta asi nepřežil."

"Můžu ti namalovat na tuhle sádru?"

"Dobře, ale opatrně. Jdi se zeptat sestry, jestli ti nepůjčí nějaké fixy."

"Dobře."

Gus vyběhl jako neřízená střela a vrátil se stejně rychle s rukou plnou fixů a hned se jal malování. Justin byl rád, že mohl vidět, jak šťastný dokáže být jen z takové maličkosti navzdory tomu, co právě zažil.

Povídali si a smáli se různým vtipům, Justin ho chtěl rozptýlit úplně stejně jako sebe od všech těch myšlenek a bolesti, která byla příšerná, ale v porovnání se vším ostatním, přijatelná. 

Teda dokud se neotevřely dveře, ve kterých se objevila Jennifer...

"Tak co, byl na pokoji nebo si ho musela vystopovat a dotáhnout zpátky?" Justin se uchechtl.

Ale když následně uviděl, jak bledá jeho matka je, mohl cítit rostoucí paniku stejně jako svoje bušící srdce, "Mami?"

"Gusi, zlatíčko, mohl bys na chvilku ven?" požádala ho Jennifer.

"Ale proč?"

"Jen na chvilku. Kup si něco v automatu, tady máš peníze..."

"Juchůů," Gus se hned zvedl a vyběhl z pokoje, Jennifer za ním zavřela dveře a otočila se k Justinovi, sotva držíc slzy.

"Mami, začínáš mě děsit, co se děje? Brianovi se přitížilo?"

"Justine, uhm... on..."

"Co, on?"

"Justine, Brian... Brian zemřel..."

Justin byl chvíli v naprostém šoku ze slov, která jeho matka právě řekla, ale nakonec se zmohl jen k zasmátí, "O čem to mluvíš, Brian je v pořádku... před chvíli tu byl a byl v pořádku... jen trochu kašlal..."

"Justine, on... on dostal infarkt. Řekli mi, že je následkem toho množství kouře, které vdechl, byla to velká zátěž na jeho srdce a... nedokázali ho znovu oživit."

"Ne... ne... ne! Je v pořádku, slyšíš? On je v pořádku..." Justin se okamžitě začal zvedat z postele, neřešíc, která hadička vede kam, všechno ze sebe začal strhávat a následně se chtěl postavit, ale byl na to příliš slabý a tak se sesunul rovnou k zemi.

"Justine, zlato... já... tak moc mě to mrzí," Jennifer nebyla schopná ovládat svoje slzy.

"Ne! Přestaň to říkat, mami... on je v pořádku... rozumíš, Brian je v pořádku... on jen kašlal... je v pořádku... je v pořádku!"

"Je mrtvý, Justine."

"Ne... ne to není..."

"Justine..."

"NE!"

Justin nebyl schopný ničeho, jeho oči se začaly zalévat slzami a jeho srdce se doslova roztříštilo na milion kousků, bylo to jako kdyby přímo tam na té zemi umíral a nikdo ho nemohl zachránit... a pak propadl s křikem nekontrolovatelnému pláči, volajíc Brianovo jméno...

Comments

  1. Normálne mi vyhrkli slzy. Úplne citim tu bolesť s ním.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ač jsem to psala, i já měla problém a bylo mi ho šíleně líto :(

      Delete

Post a Comment