Remission... by 7Wildwaysup

BEZ VAROVÁNÍ

Remission

1. Zpomalení nemoci - zmenšení příznaků nemoci nebo jejich dočasné zmírnění či úplné vymizení

2. Zmenšení něčeho - zmenšení nebo snížení závažnosti něčeho

3. Uvolnění z něčeho - osvobození od dluhu, pokuty nebo závazku

4. Odpuštění - prominutí nebo odpuštění

Brian's POV

Remise, ano: přesně tam si myslel, že je... téměř ve všech aspektech svého života. Zvláště s Justinem;  věděl to ještě předtím, než vůbec odešel.

Už žádné slunce, když je pryč...

Možná je to takhle lepší... vždycky jsem byl Justinovou nemocí, jeho osobní rakovina... možná sám dokáže ty příznaky setřást; pocítit snížení závažnosti jeho citů ke mně. Konečně osvobozen od své povinnosti vzít si mě a doufejme, že jednoho dne pro mě najde odpuštění; za to, co se chystám udělat... nebo spíš neudělat...

Justin's POV

Je brzy. Bolí mě hlava nebo bych spíš měl říct, že mám kocovinu... vstanu, abych našel nějaký Brufen a lahev vody. Slunce právě začíná vycházet; Miluju vidět jako první po ránu panorama Manhattanu.

Popadl jsem skicář a sedl si na svůj malý balkon a začal kreslit. Jsem ve čtrnáctém patře; Nemám strach z výšek. Jen se zdá, že se u mě občas projevuje jistý případ závratí, když se podívám dolů...

Ale něco si přitáhne mou pozornost, utíkám a popadnu svůj dalekohled... já vím, ale každý tu má dalekohled, jinak byste nic neviděli, všechno je odtud tak malé...

Podívám se dolů na ulici a přísahám, že vidím Briana, jak sedí na lavičce přes ulici... je brzy... těsně před 7 hodinou ráno. Upravím zaostření zrovna když si zastaví taxi. Ano, jsem si jistý, že to je on. Proč odchází? Proč nepřišel nahoru?

Jak nastupuje do taxi, Brian zahodí noviny a něco tmavého do koše. Jsem zmatený. Nechápu, co se to děje... tedy aspoň dokud neuslyším tricka, kterého jsem si přivedl v noci, chrápat v ložnici.

Otočím se a podívám se na něj. Nevidím jeho tvář, ale jen při pohledu na jeho tělo bych přísahal, že tam spí Brian místo nějakého cizince. Teď už chápu, proč odešel... jedna věc je přivést si tricka domů, ale on je vždy po tom vyhodí, můj je pořád tady...

Proklínám se, když běžím dolů po všech těch schodech, nemůžu čekat na výtah. Z nějakého důvodu musím mít ty noviny, které vyhodil... musím se držet něčeho, co bylo v jeho rukou jen před pár minutami.

Jen stojím a zírám na koš, je tam faktura nebo účet založený do novin. Vidím obrys loga, ale nedokážu rozeznat, co říká.  Soustředím se především na malou modrou sametovou krabičku, která tam jen tak sedí nahoře.

Vím, co to je, ještě než to vůbec zvednu, nemůžu uvěřit, že to tu stále je. Že to nevzal žádný kolemjdoucí. Pomalu otevřu krabičku a zalapám po dechu. Byl jsem si jistý, že je vrátil, mám chuť se usmívat a brečet zároveň. Vezmu svůj prsten a nasadím si ho. 

Cítím se díky němu tak krásně a šťastně, když tu tak stojím a sním o tom, co mohlo být. Konečně si uvědomím, že na mě zírají lidi. Stojím na ulici bez trička, bosa a jen v trenkách. Rychle popadnu noviny a sprintuji zpět do svého bytu. 

Už se nestarám o čas, popadnu telefon a zavolám Tedovi. Potřebuji vědět, kde Brian pobývá, říká mi, že zůstává v Boca Rattan Hilton. Na Floridě, říkám...

"To si nemyslím." Říká Ted. To je informace, kterou má na svém blackberry.

Vykopnu toho tricka ven a pokouším se přemýšlet, kam by Brian šel. V tom si všimnu, že onen účet vypadl z novin a leží přede mnou na podlaze. Je to lékařský doklad, jako výsledek laboratorního testu... a na spodní straně je vytištěno datum jeho příští schůzky. Je to dnes v jednu hodinu, na onkologii chirurgické části v Johns Hopkins Oncology...

>>>>

Nepamatuji si, že bych se oblékal ani jak jsem se dostal do letadla nebo do nemocnice a jak dlouho už tu sedím. Přišla za mnou sestra a říká mi, že můžu jít za doktorem... najednou sedím naproti Brianovu onkologovi, musel jsem zabojovat s pracovníky kanceláře a nakonec nechat Mel poslat mi faxem moji plnou moc pro Briana, aby se mnou doktor promluvil.

Je téměř 18:30, Brian se vůbec neukázal na svou operaci... nezavolal a ani nezvedá svůj telefon... ne mně, Tedovi, Michaelovi nebo Lindsay... dokonce mu zanechala zprávu, že byl Gus v nemocnici v domnění, že by svého syna nikdy neignoroval...

Dr. Martin Ishmael říká, že Brianova rakovina se rozšířila do jeho dalšího varlete a že by měl co nejdříve podstoupit operaci. Nyní mu hrozí, že se mu rozšíří i do prostaty... a všech ostatních orgánů...

>>>>

Zvláštní věc na našem vztahu je to, že se střídáme v tom být vyděšení, ale jsme dost dobří v tom, abychom nikdy nebyli vyděšení ve stejnou dobu... jen tiše sedím v nějakém sousedském baru, popíjím skleničku Jima Beama a přemýšlím, co se tak může honit hlavou mého neurotického přítele...

Otevřu svůj telefon a zavolám jeho společnosti vydávající kreditní karty; moje plná moc mi dává přístup ke všem možným informacím pana Kinneyho... to jsem nevěděl... rozhodně se to bude hodit...

Ah, přesně jak jsem mohl tušit... Ibiza...

Zarezervuji si další let.

>>>>

Leží na terase na lehátku a spí na slunci... vypadá jako zlatý Bůh, můj osobní Adonis... neviděl jsem ho celé měsíce, kromě těch pár záblesků z dnešního rána..

Vidím, že zhubl, je příliš hubený... vždy měl ploché břicho, ale nyní mu jsou vidět žebra... a jeho čelist je velmi tenká... vypadá nemocně... potřebuji vidět jeho oči, vždycky z něj dokážu číst skrze oči...

Umím si představit tu přednášku, kterou by mi dal o rakovině kůže a tak se rozhodnu, že potřebuje víc opalovacího krému. Začnu mu ho aplikovat na ramena - klečím za ním a přejíždím rukama po jeho hrudi. Prstem kroužím kolem jeho pupíku a následně se ponořím lehce pod linii jeho pasu...

Opře se do mě, jak se mi úspěšně podaří chytit jeho ptáka do ruky... něžně ho hladím, zatímco on si rytmicky hraje s mými prsty... na tváři se mu vytvoří široký úsměv, když ho slyším opakovaně zašeptat moje jméno, jak se udělá... stále spí...

>>>>

Brian's POV

Probudil jsem se k vůni cigarety a kokosu... vůně cigarety vychází z druhé místnosti a vůně kokosu se zdá vycházet ze mě... podívám se směrem k otevřeným posuvným skleněným dveřím a vidím malé kousky papíru přilepené po celém skle...

Cítím trochu nevolnost a závratě, jak se postavím... při bližším pohledu vidím, že sklo je pokryto dvaceti pěti nebo třiceti malými portréty mě nakreslenými na malých poznámkových papírech... vím, že je tady...

Nikdy jsem ho nepotřeboval tak zoufale jako teď... jsem rád, že jeho intuice stále funguje, bál jsem se, že ho možná už neuvidím... vím, že nemám moc času... stabilně se držím rámu dveří a všimnu si přírůstku na mé levé ruce a usmívám se, když cítím chladnou platinu na mé kůži...

V mé náruči je rychleji, než rychlost světla... stáhne mě dolů na postel a řekne mi, že mě miluje... že nemůže žít beze mě... a že nebude... že už mě nikdy neopustí... že očekává, že si ho vezmu... že to chce všechno... a neuspokojí se s méně... pomilujeme se a usneme si v náruči...

>>>>

Justin's POV

Probudím se a rozhlížím se po místnosti, nerozumím... jsem ve svém bytě v New Yorku... sám...

Sednu si na kraj postele a přemýšlím, co se to kurva děje... nemohl to být všechno jen sen, že? Vypadalo to tak skutečně.

Na hodinách je 9:30 ráno, otevřu telefon a vytočím jeho číslo... odpovídá na první zazvonění, nedokážu zastavit svoje slzy... myslí si, že něco není v pořádku.

Když mě konečně uklidní, řeknu mu, že to nefunguje... že se vracím domů a že tentokrát do toho nemůže mluvit. Jen chci, aby mě vyzvedl na letišti hned, jak mi pošle e-letenku... stále se musí cítit potřebný...

Ani se se mnou nehádá, jen mi říká, že mě miluje a že se uvidíme odpoledne.

Stojí u brány a čeká, až se ukážu. Vypadá skvěle... zdravě, pohledně a rád, že mě vidí...

Vběhnu do jeho náruče rychleji než rychlost světla... přitáhnu si ho k polibku a řeknu mu, že ho miluju... že bez něj nemůžu žít... a ani nebudu... že ho nikdy neopustím... že očekávám, že si mě vezme... že to chci všechno... a neuspokojím se s méně... a doufejme, že mě tentokrát slyší a že je to skutečné...

KONEC