Burning From The Inside // 10 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(July 2016 - současnost)

Vidět, jak se Daphne cítí ohledně všeho, Justina opravdu zasáhlo. Celé roky trávil tím, že všechny odstřihl a denně si přemítal nejhorší den jeho života, kdy ztratil muže, kterého miloval celým svým srdcem. Kterého miluje. Ale ani na vteřinu se nepozastavil nad tím, jak se musí cítit ostatní... a teď když postupně odkrývá pravdu, je na sebe naštvaný ještě víc. Za svou sobeckost a zahleděnost. Ale především za to, že to dovolil... že se tím dnem nechal tak moc užírat a nedovolil nikomu být mu nablízku... jenže jak mohl, když si to tak moc dával za vinu... a stále se toho pocitu nemůže zbavit, i když už začíná chápat, že to všechno byla opravdu jenom nehoda.

"Opravdu doufám, že se zase brzo uvidíme," pronesla Daphne, než nastoupila do taxi.

"Já taky, Daph," Justin se pousmál a otevřel jí dveře. "Dobře dojeď."

Justin doufal, že se mu alespoň trochu podařilo dát Daphne nějaký klid na duši. Ale představa, že celé tři roky žila s pocitem, že za to celé může ona, ho ničila. A dal by cokoliv za to, aby jí byl tehdy lepším přítelem a pomohl jí to překonat. Aby dovolil ostatním pomoct jemu.

Byl tak ztracen v myšlenkách, že na stejném místě stál ještě dalších 15 minut bez hnutí, neschopný udělat další krok... jako kdyby ten krok znamenal novou budoucnost a on se bál šlápnout vedle. Ale nakonec se nadechl a jednoduše vyrazil... bez cíle...

Než se však nadál, najednou stál u budovy, která mu byla dlouhá léta domovem... podkrovní byt, který v sobě skrýval tolik vzpomínek, těch nejlepších a občas i špatných, ale ve výsledku to byly nejúžasnější chvíle jeho života.

 

Neuměl si ani představit, že tam teď někdo žije. Bylo to Brianovo království. Místo dost velké jen pro jednoho... až dokud nepřišel on a nepřiměl Briana tohle malé pravidlo změnit. Brian mu otevřel nejen dveře, ale především svoje srdce. Nejen otevřel, on mu ho dal. Dal mu ho zcela odevzdaně, protože chtěl být Justinem milován po zbytek života.

Justin měl stále klíč od vchodu a nutkání jít dovnitř bylo opravdu velké, ale... za čím přesně by šel? Všechno je to pryč.

Dal by cokoliv za to, aby mohl jít domů... opravdu... ale bez Briana takové místo už zkrátka neexistovalo. Ani tady v loftu, ani v jejich paláci, který... a ani nikde jinde na celém světě...

Proto po chvíli pouhého zírání odešel pryč s pocitem naprosté prázdnoty.

Ale věděl, že pokud se má někdy zase cítit normálně, musí začít brát věci vážně a přestat se vyhýbat svojí cestě za uzdravením... ať už se to zdá být sebevíc těžké... musí si zkrátka nechat pomoct.

"Justine, co tady děláte?"

"Moc se omlouvám, ale nevěděl jsem, kam jinam jít... já... potřebuju mluvit... potřebuju to ze sebe konečně dostat... a vím, že jsme domluveni až za týden... a vzhledem k tomu, že jsem se vám včera prakticky vysmál, si zasloužím, abyste mi bouchla dveřmi před nosem, ale prosím, opravdu vás prosím, pomozte mi..." Justin se na ni díval tak zničeně, že i ona mohla cítit, jak moc je uvnitř vlastně zlomený.

"Tak pojďte..."

Justin vděčný jako dlouho ne, následoval doktorku Brownovou do její ordinace a následně na křeslo, které až do této chvíle opravdu nesnášel, ale právě teď si nepřál nic víc, než si do něj jednoduše sednout.

"Tak co se stalo?"

"Uhm... já... právě jsem strávil hodinu se svou nejlepší kamarádkou, kterou jsem neviděl prakticky od té... od toho dne... a zjistil jsem, že si ten večer dává za vinu úplně stejně jako já. A mně to přišlo naprosto absurdní, protože jediné, co ten udělala, bylo, že se mi snažila pomoct... a nějak přirozeně ke mně přišlo uvědomění, že to byla pouhá nehoda, protože tak jsem se jí to snažil vysvětlit, ale..."

"Stále vám dělá problém přijmout fakt, že to nebyla vaše vina?"

"Ano, protože... protože byla..."

"A proč to podle vás byla vaše vina?"

"Protože... protože jsem se choval jako podělané děcko!"

"Justine?" terapeutka ho vybídla, aby pokračoval, když se zarazil.

"Zlomil jsem si ten měsíc nohu, dost ošklivě, takže jsem byl v podstatě jen kousek od toho jít na operaci a dostat šrouby... musel jsem proto být neustále v posteli a bez vozíku jsem se ani nehnul... abych neriskoval zhoršení... byl jsem frustrovaný, jelikož se o mě musel neustále někdo starat, prakticky jsem si sám nedošel ani na záchod... Brian se mnou byl chvíli doma, ale nakonec se musel vrátit do práce, takže se o mě střídaly máma, Debbie a Daphne, moje nejlepší kamarádka... a měl jsem toho opravdu plné zuby... což jsem si samozřejmě vybíjel na Brianovi..."

----

(May 2013 - minulost)

"No tak... chytni se mě pořádně..." naléhal Brian, když Justina zvedal do své náruče, aby ho snesl dolů.

"Au! Shit..."

"Co se děje?" Brian ho rychle položil zpátky. "Ublížil jsem ti?"

"Ne... ty ne. Jen to pekelně bolí... za což si můžu sám, že..." Justin utrousil otráveně. "Nesnáším to. Cítím se tak bezmocně."

"Já vím," Brian ho pohladil po vlasech.

"Co ty o tom víš? Pořád jsi pryč... sedím tu celé dny v posteli a spoléhám na to, že mě někdo přijde nakrmit..."

"Jsem si jistý, že jíst zvládáš sám," Brian se snažil ignorovat Justinův jedovatý tón.

"Víš, jak to myslím," Justin protočil oči. "Jsem jenom přítěž."

"Hej. To neříkej. Nejsi, jasný?"

"Jo a proto odtud každé ráno s chutí utíkáš?"

"Justine, to není pravda a ty to víš."

"Mohl by sis vzít volno... a být tu se mnou. Pořád jen pracuješ... skoro se nevidíme... a byl bych radši, kdyby ses o mě staral ty, protože mi opravdu není příjemné, aby mě na záchod doprovázela moje matka," Justin se uchechtl.

"Rád bych, ale teď je toho v Kinnetiku nad hlavu... musím spoustu věcí zařídit, než..."

"Než co?"

"Ale nic. Jen tam musím být."

"Jo, jasně. Jako vždy... práce přednější."

"Justine, já chápu, že jsi frustrovaný, to jsem i já, ale nevybíjej si to na mně."

"No, jestli jsi frustrovaný, jsem si jistý, že se najde někdo, kdo ti s tím pomůže."

"To si myslíš? Že mi jde o sex?"

"A ne snad? Kvůli mojí podělaný noze nemůžeme nic dělat, takže..."

Brian si odfrkl, "Tak to asi budeš překvapený, ale poprvé v životě mi nejde o sex... ale o muže, kterého miluju celým svým srdcem, jež se chová jako podělané děcko."

Brian se otočil k odchodu, ale těsně u dveří se zastavil, "Za chvíli dorazí Daphne, kdyby něco, tak mi zavolej," a s tím odešel, očividně raněný tím, co si o něm Justin stále myslí.

----

"Mohl jsem slyšet, jak bouchl dveřmi. Byl na mě tak hrozně naštvaný a já se mu v tu chvíli ani trochu nedivil. Tolik let se snažil dokázat mi, že mu na ničem z jeho života přede mnou nesejde, že mě miluje a chce jenom mě... a já to jednou jedinou větou smetl ze stolu... bylo jedno, že jsem to tak nemyslel, že jsem byl jen naštvaný... protože Briana to dokázalo ranit, to, že jsem něco takového vůbec řekl... nechtěl, abych si to o něm myslel... a ani jsem nemyslel... byl jsem jen idiot."

"Co se stalo pak?"

"Dorazila Daphne..." Justin si skousl ret. "V tu chvíli jsem byl opravdu rád, že jsme jí nechali udělat klíč, jelikož mě Brian nechal nahoře," Justin se zasmál, aby odlehčil situaci. "A opravdu jsem ji potřeboval, aby mi pomohla si to u Briana vyžehlit."

----

"Halo?! Je tu někdo? Pečovatelka dorazila!"

"Jsem nahoře, Daph!" křikl Justin zoufale, že nemůže jít za ní.

O necelé dvě minuty později se Daphne objevila ve dveřích ložnice, "Co tady děláš? Vždycky jsi dole. Začínáš tloustnout a Brian tě neunesl?" zeptala se s uchechtnutím.

"Ha-ha-ha," Justin předstíral otráveně smích. "Noha mě moc bolela na to, aby mě Brian snesl dolů... a nejspíš by mě někde po cestě úmyslně upustil, i kdyby mě nebolela."

"Mám se ptát?" 

"Myslím, že nemusíš, jednoduše ti rovnou odpovím... jsem kretén."

"Ou. Co jsi udělal?"

"Kromě faktu, že jsem proti Brianovi použil jeho minulost, kdy spal s každým? Choval jsem se jednoduše jako idiot... Brian se tak moc snaží mi pomáhat a já mu to takhle vracím."

"Je toho na tebe moc."

"Jo, ale to na něj taky... jen si přeju, abychom spolu byli víc... ale je pořád v Kinnetiku... a já to chápu, byl jsem u jeho zrodu... sakra pojmenoval jsem ho a vím, co znamená pro Briana... ale někdy si jednoduše přeju, aby ani neexistoval..."

"Překonáte to uvidíš... teď je všechno prostě na hlavu."

"Jo, včetně mě."

Daphne se jen souhlasně zasmála, "O tom se hádat nebudu."

"Díky," Justin se ironicky usmál. "Ale potřebuju to napravit... udělat pro něj něco, abych mu ukázal, že si opravdu vážím toho, jak se o mě stará... a že ho miluju. Takže... pomůžeš mi?" Justin se na ni podíval štěněčím pohledem.

"Co byste vy dva beze mě dělali?"

"Upřímně nemám ponětí."

"Určo něco vymyslíme, ale pro teď... co si dáš k snídani?"

"Cokoliv, co uděláš."

"Okey," Daphne se vypravila do kuchyně.

A Justin začal sám přemítat nad tím, jak tohle všechno s Brianem napraví. Poslední dobou je to mezi nimi tak napjaté, jsou dny, kdy je všechno v pořádku, jsou jednoduše zamilovaní, popichují se, milují se na všech místech, kde to jenom jde, dávají spolu seriálové maratony, což je něco, co nikdy nečekal, že bude s Brianem dělat, a zkrátka si užívají vzájemnou společnost. 

A pak najednou nastane období, kdy se zdá, že by se navzájem zabili. Brian se chová zvláštně a Justin to připisuje tomu, že má hodně práce kvůli čemuž se moc nevidí. No a teď má zlomenou nohu, v hlavě šílí a o to víc si přeje mít Briana při sobě... a chová se pak jako naprostý idiot a říká věci, kterých hned vzápětí lituje.

Jen si přeje, aby mezi nimi bylo všechno dobrý.

"Vualá... snídaně alá moje specialita," Daphne před něj postavila tác se snídaní.

"Jsou to lívance..." Justin se uchechtl.

"A jsou speciální! Protože jsou dělané s láskou."

"Oh, tak to opravdu jsou."

"A navíc, měla jsem čas přemýšlet... a víš, co bys měl udělat?"

"Co?"

"Připravit nějaký večer pro vás dva... romantika... víš jak, večeře, hudba, svíčky... žhavý sex."

"Uhm, nevím, jestli sis všimla, ale... mám zlomenou nohu."

"Bože... opravdu?" Daphne předstírala šokovaný výraz. "Pomohla bych ti, všechno bys nechal na mně a pak byste si to jednoduše užili."

"I s tou částí se sexem bys mi pomohla?"

"Hmmm," Daphne dělala, že o tom přemýšlí.

"Daphne!"

"No co, tvůj manžel je kus... vždy jsem pro něj měla slabost."

"To bych vůbec neřekl," Justin se zasmál. "Ale nezní to jako špatný nápad."

"Vím, že ne. Oba to potřebujete. Co takhle v sobotu?"

"Za předpokladu, že se se mnou do té doby nerozvede... tak klidně."

"Jsem si jistá, že by radši prodal ledvinu."

Justin se musel zasmát, vybavil si okamžik, kdy Brian říkal to samé... jen tam nešlo o něj, ale o jeho postel, které se nechtěl ani za boha vzdát.

"Ale myslím, že bych měl udělat ještě něco..."

"Co máš na mysli?"

"Chybí mu Gus, nám oběma, a teď ho moc nevídáme, sice tu byli dva týdny zpátky kvůli mně, ale zůstali stěží pár hodin, takže si ho Brian ani neužil."

"Tak to zařiď. Brian dostane 2v1 - Guse i tebe. V pátek si ho užijete oba a v sobotu je nenápadně vyšoupneš z domu, aby si užili chvíle otec se synem a já tu zatím připravím vaši romantiku..."

"To asi nebude moc velká romantika s Gusem..."

"Věřím, že má večerku... a pokud ne, tak ji mít bude. Neboj, všechno se vymyslí."

Justin se zasmál nad tím, jak se Daphne se vším hotová, ale opravdu jí byl vděčný za pomoc. Momentálně jsou jeho možnosti omezené a víc než tohle udělat nemůže... a je pravda, že večer ve dvou - klidný a bez hádek - opravdu potřebují. A víkend s Gusem bodne jakbysmet.

----

"Stačil jeden telefonát a byl jsem domluvený s Lindsay, jeho matkou, že Guse v pátek přiveze. Chtěl jsem, aby ten víkend byl speciální. Nemohl jsem toho moc dělat, ale na tom nezáleželo, protože jediné, co jsem chtěl, bylo, aby byl Brian šťastný a to s Gusem vždycky byl. Celý den jsem se těšil na to, až dorazí z práce a já mu to řeknu. Jen ten společný večer jsem si chtěl nechat pro sebe jako takové překvápko."

----

"Ah, zdá se, že pro dnešek je moje práce hotová," pronesla Daphne, když se otevřely vchodové dveře. Za nedlouho se Brian objevil v obývacím pokoji, kde se Justin s Daph dívali na televizi.

"Oh, ahoj vy dva," Brian se zarazil, "Co děláš dole?"

"Daphne mi pomohla," Justin se výmluvně usmál.

"Zešílel jsi? Víš, že na tu nohu nemůžeš dát ani trochu zátěže... a jsem si jistý, že Daphne není žádný Rambo, aby tě snesla dolů sama."

"Byli jsme opatrní... a vidíš, žiju..."

"Kriste."

"Opravdu jsem na něj dávala pozor," ujišťovala ho Daphne. "A asi bych už měla jít," usoudila, když viděla, že Brian není ani trochu nadšený. Objala proto Justina a se slovy, "Buď hodný... nebo večeře nebude stačit," odešla.

"Promiň, Briane."

"Hlavně, že jsi v pořádku... ale byl bych rád, kdybys příště tak neriskoval," Brian si odložil věci.

"Myslím všechno... omlouvám se, dobře? Chovám se teď naprosto příšerně a to ráno... neměl jsem to říkat."

"To je dobrý."

"Ne, není. Zasloužím si, abys na mě řval, takže pokud chceš..."

Brian si povzdychl, "Nechci na tebe řvát. To je to poslední, co bych chtěl. Jen... se nechci hádat. Chci toho Justina, co mi vykouzlí úsměv na tváři a zajistí, že po 12 hodinách v práci budu mít příjemný večer po jeho boku."

"To chci taky."

"Dobře," Brian už na nic nečekal a šel se posadit k němu na gauč. "Vážně tě miluju, ty pitomče. A chci s tebou být co nejdéle."

"Však budeš... máme před sebou celý život... věř, že ti ještě mnohokrát polezu na nervy."

Brian se jen zvláštně pousmál, ale Justin tomu tehdy nevěnoval moc pozornosti, jak by taky mohl, když jako další ho Brian políbil tak něžně, že kdyby stál, podlomila by se mu kolena.

"Měl bys vědět, že jsem se svoje chování rozhodl odčinit..."

"Nepovídej."

"Uhm... Lindsay v pátek přiveze Guse."

A přesně ten pohled v Brianových očích Justin očekával... čistou radost, nadšení a vděk... Brian jen chtěl svoje kluky pohromadě.

----

"A co následovalo potom, Justine?"

"Nejhorší den mého života... do dnes si pamatuji ten zápach kouře, který mě probudil..."