BEZ VAROVÁNÍ
"Co jsi to právě řekl?" ozvalo se v telefonu, jen z Brianova hlasu bylo znát, že mu musel tlak vystřelit až ke stropu. "Justine, odpověz mi," naléhal.
"Já, uh... on... on je tady," vysoukal ze sebe Justin. "Ethane, co tady sakra děláš?!"
"Chci si jen promluvit."
"Nehodlám s tebou mluvit. Odejdi. Hned."
"Justine."
"Ne, Ethane. Ne. Mluvení s tebou nikdy nikam nevedlo a po tom všem, čím si mě donutil projít, tě nechci ani vidět. Takže jdi pryč. OKAMŽITĚ!"
Justin se už chystal zabouchnout mu přímo před nosem, když náhle Ethan dal nohu mezi dveře a zabránil mu v tom. Justin v tu chvíli cítil, jak v něm roste panika. Jeho tělo jako by ho přestalo poslouchat a nebyl tak schopný se s Ethanem nějak prát, jen na něj upřeně zíral a modlil se, že Ethan odejde. Nebyl ani schopný poslouchat, co na něj Brian křičel do telefonu...
"Justine? Justine, sakra, co se děje? Přísahám bohu, že jestli neodpovíš, tak letím hned za tebou!"
Justin jako by se v tu chvíli vrátil zpátky na zem a byl znovu schopný vnímat a dokonce uvažovat o tom, co bude teď nejlepší udělat.
"Briane, já... já ti za chvíli zavolám, dobře? Budu v pohodě."
"Justine, neopovažuj se zavěsit... Justi..."
Justin zavěsil. Musel to udělat. Potřeboval se s Ethanem vypořádat jednou provždy a věděl, že s Brianem na uchu toho nebude schopný. Musel se k té situaci postavit čelem a Ethana nadobro poslat pryč. Jakkoliv bude jenom třeba.
Mezitím mohl jen doufat, že Brian opravdu nesedne na letadlo... nebo hůř nezavolá policii.
"Dej tu nohu pryč, Ethane."
"Justine, jen mě prosím poslouchej... dobře?"
"A proč bych to sakra dělal? Víš, čím se mě poslední měsíce přiměl si projít?"
"Vím."
"Víš?! Sakra, ty nemáš ani ponětí! Vezmi si tu svojí zatracenou růži a táhni někam!"
Justin v návalu vzteku pustil dveře a vydal se rovnou ke koši, aby onu růži z něj vylovil. Až potom si teprve uvědomil, jakou chybu udělal, když se znovu otočil a Ethan byl uvnitř jeho bytu.
Doslova ho bodlo u srdce.
"Odejdi z mého bytu, Ethane!"
"Justine, uklidni se, prosím."
"To myslíš vážně?! Musel jsem odtud doslova utéct, protože už jsem nesnesl to tvoje pronásledování, stalkování pod mými okny... Ethane, ty jsi šílený, uvědom si to konečně!"
"Já vím, dobře?! Proto tady jsem. Uvědomuji si všechno už zcela jasně."
"A čemu vděčíš za takové osvícení?" zeptal se Justin pobaveně, ani trochu mu nevěříc, že by si to opravdu uvědomoval.
"Zasáhl jsem dno, jasný? Po tom, co jsi zmizel... měl jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Neuvědomoval jsem si, že to, co k tobě cítím, není láska, ale doslova posedlost... byl jsi v mém životě prakticky to jediné dobré a já o tebe nechtěl za žádnou cenu přijít... a dělal jsem věci, které nejsou ani trochu omluvitelné, já to vím... ale všechno jsem si to uvědomil, až když jsem zjistil, že jsi pryč a... a udělal tohle..."
Ethan si v tu chvíli vytáhl rukávy a Justin mohl vidět jeho ruce... na každé měl několik už zacelených, ale stále viditelných ran. Justin byl naprosto v šoku.
"Kdyby mě nenašli, nevím, co by se stalo... nejspíš bych tady teď nestál a neměl bych možnost říct ti, jak moc mě to všechno mrzí. Sbíral jsem k tomu odvahu několik dní..."
"Ethane," Justin vydechl, zcela zaskočený, neschopný říct nic dalšího.
Nevěděl, že je to až takhle vážné. V životě by ho nenapadlo, že Ethanova posedlost jím by mohla vyústit v něco takového. Myslel si, že je Ethan šílený a že se ho musí za každou cenu zbavit. Ale ani ve snu by ho nenapadlo, že on ve skutečnosti potřeboval pomoc.
"Já... nevěděl jsem, že... myslel jsem..."
"Justine, hlavně si nemysli, že si mohl něco udělat, abys mi v tom zabránil. Nic z toho nebyla tvoje vina. Ty jsi mi jasně řekl několikrát, že se mnou nechceš nic mít, že jsme jen přátelé a já tě neposlouchal, protože jsem byl zaslepený... protože jsem tě potřeboval a kvůli tomu jsem tě nerespektoval, bylo mi jedno, co chceš, hlavní pro mě bylo, co chci já a tím jsi byl ty."
"Nevěděl jsem, že je to takhle vážné..."
"To ani já ne. Ne, dokud si nezmizel, nevěděl jsem, kde jsi, co se děje, nedokázal jsem pochopit, proč bys mě opustil. Hledal jsem tě všude, byl jsem v galerii za Kate, která mi jasně řekla, že se mnou nechceš mít nic společného... žil jsem v depresích a tebe jsem vnímal jako to jediné, co mě udržuje při životě... a pak když jsem tě neměl... no nemyslel jsem, že má smysl dál žít. Teď už vím, jak hloupé to bylo. Chodím na terapii, kde o všem mluvím a uvědomuji si spoustu věcí. Teď už se cítím mnohem líp a chtěl jsem, abys to věděl. Abys věděl, že už se mě nemusíš bát."
Justin byl neschopný něco říct, stále se to snažil zpracovat, ale měl pocit, že tohle se zpracovat snad ani nijak nedá. Cítil se provinile, ano věděl, že tohle není jeho chyba a věděl, že kdyby to měl celé udělat znovu, zachoval by se stejně, protože Ethan mu opravdu naháněl strach, ale... tohle zjištění s ním zcela zacloumalo a měl pocit, že mohl udělat něco, čím by Ethanovi zabránil v tom udělat něco tak hrozného.
"Nejspíš to víš, ale... už jsem se ti to snažil říct dřív... sbíral jsem odvahu před tvým domem, ale ty jsi mě uviděl z okna a já se schoval jako nějaký zbabělec. Pak taky včera v noci, když jsi šel domů... nezdálo se ti to, Justine, byl jsem to já. Šel jsem za tebou jako nějaký šílenec a chtěl si s tebou promluvit, ale na poslední chvíli jsem se ztratil..."
"Byl jsi v té uličce, že jo?"
Ethan dokázal pouze přikývnout, cítil se zahanbeně, "Řekl jsem si, že ti to prostě nedokážu říct osobně a tak jsem ti tu nechal tu růži se vzkazem. Ale později jsem si uvědomil, že nic horšího jsem udělat nemohl a rozhodl se, že ti tohle všechno řeknu osobně," Ethan se odmlčel a pak pokračoval, "Já vím, že to po tobě nemůžu chtít po tom všem, ale opravdu doufám, že mi jednou odpustíš... tohle všechno."
"Ethane, opravdu mě mrzí, co se ti stalo... že jsem na tom měl svůj podíl a nikdy jsem nechtěl, abys... ale já nemůžu... nemůžu tě mít zpátky ve svém životě."
"To ani nechci. Vím, že jsem ti ublížil a nezasloužím si, abys mě přijal zpátky... ale stejně tak vím, že být ti poblíž není dobré pro mě. Musím jít se svým životem dál. A tebe nechat žít ten tvůj, ať už je jakýkoliv... nebo s kýmkoliv."
Justin se pokusil o úsměv, ale nebyl v tom tak úspěšný, jak doufal. Byl tímhle vším zcela otřesený a věděl, že bude ještě nějakou chvíli trvat, než se z tohohle dostane. Ale byl opravdu rád, že Ethanovi se očividně dařilo lépe a že je se vším konec.
"A ještě něco bys měl vědět."
"Co?" zeptal se Justin vyděšeně, už si myslel, že je všechno v pořádku... Jasně, že muselo ještě něco přijít.
"My... tehdy, když jsme... nestalo se to, dobře? Nespali jsme spolu."
"CO?"
"Když se ráno ukázalo, že si z té noci nic nepamatuješ a že si očividně myslíš, že se to stalo, řekl jsem si, že tě v tom nechám. Pravda ale je, že jsi mě zastavil, pořád jsi opakoval, že to nemůžeš udělat... že miluješ Briana a chtěl jsi odejít, ale bylo ti až moc špatně, tak jsem tě uložil do postele. Myslel jsem ale, že když si budeš myslet, že jsme spolu spali, že si třeba začneš myslet, že ke mně taky něco cítíš... bože, když to teď říkám nahlas, cítím se opravdu hrozně. A omlouvám se ti."
Justin si myslel, že byl v šoku do teď, ale až teprve teď zjistil, co ten význam opravdu znamená, protože tohle ani ve snu nečekal. Celou tu dobu žil v tom, že udělal něco tak hrozného a že tím ublížil Brianovi a zjištění, že se to ve skutečnosti nestalo... vlastně cítil takovou úlevu, jakou už dlouho ne. Proto na Ethana nemohl ani křičet, byl jenom rád, že teď už ví, co se doopravdy stalo.
"Opravdu jsem tě miloval, Justine... tehdy. Když jsme byli jenom kluci. A udělal jsem obrovskou chybu, že jsem tě podvedl a nechal jít. Ačkoliv vím, že jsi mi ve skutečnosti nikdy nepatřil. Ty patříš k němu. A on zase k tobě. Vždycky k sobě nějak najdete cestu," Ethan došel až k němu a věnoval mu polibek na tvář. "Sbohem, Justine."
Než se Justin stihl vzpamatovat, Ethan z jeho bytu odešel... a protentokrát nejspíš i z jeho života a to nadobro. Pro Justina to bylo hořkosladké, na jednu stranu byl opravdu rád, že je všemu konec, že je dá se říct volný a že i Ethanovi se daří lépe. Na tu druhou i přes to všechno, pro něj Ethan přeci jen něco znamenal.
Ale konečně bylo po všem a Justin mohl slyšet ten obří kámen, co mu spadl ze srdce.
"Pizza je tady!" ozvalo se náhle ode dveří. "Ou, vypadáš, jako bys viděl ducha," zasmála se Kate.
"Ani nemáš ponětí," Justin se uchechtl a začal Kate říkat všechno, co se právě odehrálo nad tou nejlepší new yorkskou pizzou.
<><><><>
"Fuck!" vykřikl náhle Justin.
"Co, co je, Justine?" zděsila se Kate.
"Brian! Já... úplně jsem na něj zapomněl. Musím mu zavolat. Zatraceně! Jestli už sedí v letadle na cestě sem..."
Tak by to nebylo zas tak špatné, pomyslel si Justin s úsměvem. Jasně, že by si nestěžoval, kdyby měl možnost Briana vidět. Ale rozhodně nechtěl způsobit, aby Brian kvůli strachu o něj tuhle cestu podnikl.
"Justine??" ozvalo se hned do telefonu. "Jsi v pohodě?"
"Ano, Briane, jsem v pohodě."
"Tak proč ti to tak dlouho trvalo, Kriste?! Víš, jak jsem se o tebe... do háje, Justine, co se sakra stalo? Řekni mi všechno. Kde je ten červ? Doufám, že mi voláš, protože jeho tělo leží ve tvé kuchyni a potřebuješ s ním pomoct?"
Justin se začal nekontrolovatelně smát, nebyl si úplně jistý, zda je to z větší části, protože měl důvod se smát anebo proto, že už začínal z toho všeho doslova šílet. Ale prostě se smál.
"Jsem rád, že se bavíš, zatímco já tu trnu hrůzou."
"Promiň, Briane, já jen... po tom všem je zatraceně dobré se moct zasmát."
"To slyším," řekl Brian jehož hlas už byl o něco uvolněnější, jak mu došlo, že Justin je nejspíš opravdu v pohodě. "Ale pořád bych rád věděl, co se tam stalo. Neudělal ti nic, že ne?"
"Vlastně právě naopak."
"Huh?"
"Je konec, Briane. Konec. Je pryč. Všechno ti řeknu, jen nejdřív... chci, abys věděl, že tě moc miluju."
"Taky tě miluju, Justine. Ale právě teď mě docela děsíš," uchechtl se Brian. "Většinou tohle lidi říkají předtím, než shodí nějakou bombu."
"Žádná bomba, Briane. Nebo teda... je to bomba, ale ne taková, jaká myslíš."
"Víš, jak jsem ti říkal, že mluvení v hádankách ti jde? Začínáš mě s tím pěkně štvát!"
"Promiň, já jen... sám nechápu, co se to právě stalo. Ale řeknu ti všechno."
Justin se zhluboka nadechl a začal Brianovi vyprávět, co všechno se s Ethanem odehrálo. Brian reagoval všemožně, od zděšení přes nepochopení až po překvapení.
"Takže... takže jste spolu nespali?"
"Ne, Briane, nespali."
Justin měl tak nějak tušení, že tohle bude první otázka, na kterou se Brian zeptá a byl za to vlastně rád, protože opravdu potřeboval slyšet tu úlevu v Brianově hlase, protože kvůli tomuhle opravdu trpěl. Oni oba.
"Bože," vydechl Brian.
"Yeah."
"Myslel jsem, že takový věci se dějou jenom ve filmu," utrousil Brian.
"To i já. Stále se to snažím vstřebat."
"Obávám se, že já to asi nevstřebám. Nechápu, že se kvůli tobě pokusil... nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale část mě ho vlastně lituje. Ale tím se nemění nic na tom, že chci, aby to bylo naposledy, co jsi ho viděl."
"To i já, Briane. A věř mi, že tohle je konec. Jinak bych to ani nechtěl. Část mě cítí vinu, že jsem to neviděl, že potřebuje pomoc..."
"Justine..."
"Já jen, jako někdo, kdo si prošel po Hobbsovi depresemi a pocitem, že na tomhle světě nemám místo..."
"Chceš říct, že jsi... že jsi chtěl..?" Brian tu otázku ani nedokázal vyslovit, nemohl, protože jen ta představa pro něj byla nesnesitelná.
"Jestli jsem myslel na sebevraždu? Ne, Briane. To ne. Protože jsem měl tebe a mámu a všechny kolem, kteří jste tu pro mě byli a já věděl, že se z toho nakonec dostanu. Ale právě proto... Ethan měl vlastně jenom mě a mně nedošlo, že by mohl potřebovat pomoc."
"Není tvoje zodpovědnost hlídat, kdo potřebuje nebo nepotřebuje pomoc, Justine. Zvlášť ne za takových okolností, ve kterých jsi kvůli němu byl."
"Já vím, já vím. Máš pravdu, Briane... je to jen můj pocit."
"Vždycky jsi měl potřebu starat se o druhé, to na tobě miluju. Ale musíš to nechat být. Cítit vinu kvůli něčemu, za co nemůžeš... by tě sežralo zaživa."
Justin se odmlčel, ale nakonec si neodpustil otázku, "Ty pořád cítíš vinu?"
"Co máš na mysli?"
"Ty víš. Ples. Hobbs."
"Justine," Brian si povzdychl. "To je něco úplně jiného."
"Vážně? Taky jsi za to nemohl... ale přes to ses nenáviděl za to, že jsi na ten ples šel."
"To proto, že kdybych tam nešel, nic by se ti nestalo."
"A jak to můžeš vědět, Briane? Jak můžeš vědět, že by si Hobbs nenašel jiný důvod, proč vzít na moji hlavu pálku? Nevíš to. Stejně tak nevím já, zda bych dokázal pomoct Ethanovi. A pokud já nemám cítit vinu za tohle, nechci, abys cítil vinu za ten ples. Už je na čase, abys to nechal být."
"Jen si přeju, aby se ti to nikdy nestalo."
"To i já. Ale na druhou stranu spustilo to řetězec událostí, který mi zcela změnily život. V první řadě sis uvědomil, že mě opravdu miluješ," zaculil se Justin.
"To uvědomil. Skoro jsem tě musel ztratit, abych si to uvědomil. A pak jsem tě skoro ztratil podruhé a díky tomu ti to konečně řekl. A teď když jsem tě získal zpátky, si můžeš být jistý, že už nikdy nebudu čekat na důvod ti to říct. Protože tě opravdu miluju, Sunshine."
Justin se musel usmát a ze všeho nejvíc si přál mít Briana právě teď při sobě, aby mu mohl věnovat ten nejsladší, ale zároveň nejvášnivější polibek.
Vlastně v tu chvíli věděl, že už od něj nechce být takhle daleko a že udělá vše pro to, aby tomu tak nebylo. Celá tahle konverzace a to, co se stalo s Ethanem, ho přimělo si uvědomit, že život je příliš krátký a nevyzpytatelný na to, aby všechno neustále odkládal na později. Nechtěl už žít v nevědomí, zda s Brianem budou někdy skutečně spolu. Chtěl s ním být. Chtěl s ním být po zbytek života. A na ničem jiném mu momentálně nezáleželo.
"Taky tě miluju, Briane. Víc, než cokoliv."
No comments:
Post a Comment