BEZ VAROVÁNÍ
Justin zůstal nehybně stát, než se konečně odvážil otočit, aby zjistil, kdo je mu v patách. Jenže k jeho překvapení za ním nebyl nikdo. Vlastně nikde nebyl vůbec nikdo, pokud nepočítal auto, které zrovna projíždělo kolem. Jenom tma ozářena pouličními světly a drásavé ticho, které až do této chvíle neměl možnost postřehnout. Byla to skoro scéna jako z nějakého hororu a on už teď věděl, že se nikdy v životě už na žádný nepodívá. Jasně, že lhal, ale právě teď mu vážně tuhla krev žilách. Ze všeho nejvíc však nechápal, proč měl pocit, že ho někdo sleduje, protože byl opravdu přesvědčený, že někoho slyší a nešlo jen o to, co slyšel, ale hlavně o ten nepříjemný pocit, který mu projel tělem...
"Haloo? Justine? Jsi tam ještě?" zasmál se Brian. "To se mi to tak bojíš říct?"
"Shhh, vydrž..." Justin se nadechl a udělal pár odvážných kroků zpátky, aby se podíval do uličky, která byla dostatečně temná na to, aby věděl, že tam rozhodně nevleze. Ale nemohl se zbavit myšlenky, že možná ten někdo by to mohl využít jako skvělý úkryt.
Uh-uh, kašlat na to, tam já nejdu! Křikl na sebe Justin v duchu a raději se zase vydal svým směrem. Půlky měl však stažené, o tom nebylo pochyb.
"Co se děje, Justine?" zeptal se Brian s obavami v hlase. "Odpověz, sakra!"
"Promiň, já... já, " Justin se pořád otáčel, jak spěchal rychlou chůzí, "Fuck, asi už opravdu blázním. Neměl jsem tolik pít," uchechtl se, ale pravda byla taková, že se sám sebe jen snažil uklidnit, že za to může to množství alkoholu, které vypil.
"Tak co se děje?"
"Nic, já jen... myslel jsem, že mě někdo sleduje... ale očividně se mi to jen zdálo. To je tak, když člověk, který trpí spánkovou deprivací, do sebe nahází několik panáků," zasmál se znovu, ale nervózně.
"Jsi blízko domova?" zeptal se Brian ihned, nepotřeboval znát detaily, jen potřeboval Justina v bezpečí domova.
"Jsem tam asi za pět minut. Ale jsem v pohodě, neboj se... mám jenom halucinace."
Doufám.
"Stejně nezavěsím, dokud za sebou nezamkneš dveře."
"To ti ani nedovolím!" zasmál se Justin, ale pravda byla taková, že potřeboval Briana slyšet, protože momentálně měl docela nahnáno.
Nechtěl zacházet do něčeho bláznivého, ale nemohl si pomoct a hned myslel na Ethana. Zdálo se, že už je z jeho života pryč, ale stejně dokázal najít způsob, jak Justina vystrašit. Ne, že by si Justin myslel, že to byl on, kdo ho sledoval, protože už byl celkem přesvědčený, že se mu to celé jenom zdálo... ale Ethan byl důvod, proč k tomu v první řadě vůbec došlo - udělal z Justina jednoduše paranoidní hromádku.
"Už tam jsi?" naléhal Brian.
"Yeah, akorát se chystám odemknout."
"Dobře."
Justin měl celkem problém trefit se klíčem do zámku, jak se mu třásly ruce a s narůstajícím napětím, zda se někdy trefí, mu začalo i rychle bít srdce v domnění, že na něj někdo zezadu skočí... proto ta úleva, když se mu konečně podařilo odemknout, byla přímo neskutečná.
"Oh, fuck!" Justin vykřikl, jak za sebe zabouchl a o dveře se následně radostí opřel, div se podél nich nesesunul na zem.
"CO? CO JE?"
"Oh, nic, promiň. Jen už jsem doma."
"Zamkni se," nakázal Brian bez přemýšlení.
"Briane, jsem v pohodě... říkám, že se mi to jen zdálo. Jo, vyděsil jsem sám sebe k smrti, ale... jsem v pořádku."
"S tím šílencem, který tě stalkoval pod okny, nehodlám nic riskovat, takže se zamkni, pokud nechceš, abych se teď sebral a letěl tam za tebou."
"Uhm, nemůžu zrovna říct, že by mi to vadilo," zasmál se Justin svůdným hlasem teď už mnohem klidnější.
"Tady má někdo hříšné myšlenky," Brian si skousl ret. "Ale vážně, zamkni se."
"Rozkaz, pane," popíchl ho Justin a udělal, jak Brian žádal.
"Neboj, brzo mi budeš říkat pane kvůli jiným věcem. Až Emmett projde uličkou, tak my dva prožijeme velice divoký víkend."
"Shit," Justin se chytil za čelo.
"Co teď, Kriste?"
"Já... o tom jsem s tebou chtěl mluvit. Uhm, Briane, já... já..."
"Ty nepřijedeš, že jo?" v Brianově hlase byl slyšet jasný smutek, ale i zklamání.
"Dostal jsem možnost vystavovat v Paříži a je to pro mě obrovská příležitost, ale... Briane, já to odmítnu, jestli chceš, tak to udělám..."
"Justine," Brian si povzdychl. "Nikdy po mně nechtěj, abych ti říkal, co máš dělat... myslím, že mě znáš moc dobře na to, abys věděl, že bych po tobě něco takového nechtěl. Jde o tvůj život a měl bys dělat to, co TEBE dělá šťastným. A já na tebe můžu být jenom pyšný. Je to opravdu veliká příležitost."
Justin byl připravený brečet. Miloval toho muže víc, než bylo vůbec možné... ale přes to ho právě dokázal milovat ještě mnohem víc. Briana to očividně trápilo a bolelo, ale i přes to byl ochotný nechat Justin udělat to, co on chce, jen aby on byl šťastný.
"Nebude to jako tehdy, dobře?" řekl Justin, když zase získal hlas.
"Co tím myslíš?"
"My dva... tohle nás nerozdělí, jasný? Já vím, že tehdy jsme to nezvládli, protože jsem šel za svým snem, ale tentokrát to bude jiné. Ať už jsem tady nebo s tebou nebo v Paříži nebo na podělaném Měsíci... vždy jsem u tebe a vždycky tě miluju a milovat budu, dobře?"
"I já tě miluju, Sunshine. Možná bych tě občas uškrtil, ale..." Brian se zasmál.
"Jo tak uškrtil, hm?"
"Uhm."
"To bych si možná i nechal líbit, nějakou lehkou formu..."
"Dopřál bych ti orgasmus po telefonu, ale ty se potřebuješ vysprchovat a vyspat se z toho alkoholu, takže mazej."
"Ale!"
"Hned!" nakázal Brian. "Zítra ti zavolám. Dobrou," řekl Brian sladce.
"Dobrou," usmál se Justin a následně zavěsil.
<><><><>
Justin se probudil a mohl cítit tu příšernou bolest v podstatě okamžitě. Jesus, Kate, nesnáším tě, pomyslel si při vzpomínce na to, jak do něj házela jeden panák za druhým. Ale on je neodmítl, takže chyba byla i na jeho straně, to musel uznat.
A čím víc přicházel k sobě, tím víc vzpomínek vyplouvalo na povrch. Nejdřív si vybavil svoji hororovou cestu domů z klubu, kdy se domníval, že ho někdo sleduje a pravděpodobně plánuje zavraždit. Teď se sám sobě musel zasmát, ale brzo s tím přestal, když mu následkem toho vystřelila bolest do spánků.
A pak Brian. Konečně mu řekl, jak se věci mají. A byl rád za to, jak to Brian přijal. Justina to ani nepřekvapilo, Brian prostě takový byl, vždy dával přednost jeho štěstí před tím svým... a to možná Justina právě teď trápilo nejvíc, když už nebyl pod vlivem alkoholu a byl schopný plně uvažovat.
Bolelo ho, že Brian pořád musí dávat jeho na první místo a ne sebe. Jenže Justin nevěděl, co s tím teď může dělat. Tu Paříž už přijal a chtěl tam opravdu moc jet. Ale nechtěl, aby to bylo na úkor jejich vztahu a především Briana. A tak musel vymyslet, jak mu to vynahradí a to co nevidět.
A stejně tak věděl, že je tu ještě jeden důležitý hovor s Emmettem, který musí uskutečnit, ale právě teď se potřeboval jít vyzvracet... a to fakt nutně.
Následně se vrátil k vyzvánějícímu telefonu... že by Brian už informoval Debb a ta je připravená dát mu seřvání jeho života?
Úlevou mu však bylo, když na displeji uviděl jméno Kate.
"Hey!" vykřikla náhle do telefonu.
"Fuck, Kate, tiše prosím... už takhle mám pocit, že mi exploduje mozek."
"Vážně? Já jsem docela v pohodě."
"Bože, nesnáším tě... ta tvoje nadměrná tolerance alkoholu je otravná."
"Jenom závidíš," popíchla ho se smíchem. "Navíc říkám docela, obvykle to zvládám mnohem líp. Ale nebudeme si hrát na pacienty a zajdeme se najíst?"
"Teď jsem se probudil a vyhodil do záchodu všechno, co bylo v mém žaludku... pravděpodobně i žaludek samotný, Kate."
"Ew, jsi nechutný."
"No... to tak bývá, když do té kamarádka nahází polovinu baru."
"Takže se mám jít najíst sama?" zeptala se smutným tónem. Ta mrcha!
"Jesus, dej mi hodinu. Ať se zkulturním a trochu vzpamatuju."
"Jsi nejlepší! Tak na našem místě?"
"Jako vždy," odpověděl Justin a rovnou zavěsil.
Jeho cesta ihned vedla do sprchy, aby ze sebe smyl ten odporný smrad alkoholu, kouře a teď už i zvratek. Báječná to kombinace, pomyslel si znechuceně.
Když se celý vymydlil asi 4x, než měl konečně pocit, že je čistý, tak ze šatníku vyhrabal nějaké oblečení. Byl ve stavu, kdy mu bylo celkem jedno, jestli má stejné ponožky. Vzápětí do sebe hodil aspirin a modlil se, že brzo začne účinkovat. Pro jistotu do sebe hodil ještě jeden.
A pak se konečně dal na odchod, u dveří se musel znovu smát, když odemykal všechny zámky, které ho Brian přiměl zamknout. Jenže ten smích ho přešel hned vzápětí, když dveře otevřel a přímo přede dveřmi ležela na rohožce červená růže.
Justinovi se okamžitě zatočila hlava a srdce se mu rozbušilo neskutečnou rychlostí. Doslova se mu zatemnilo před očima a celé jeho tělo ztuhlo.
Věděl, že to je Ethan. Prostě věděl.
Když se trochu vzpamatoval, tak růži zvedl i se vzkazem, který u ní ležel. Stálo v něm: Omlouvám se za všechno.
Ruce se mu takhle netřásly ani včera a to už bylo co říct. Rychle dveře zase zavřel a snažil se z toho oklepat. Růži rovnou hodil do koše, ale ten vzkaz četl znovu a znovu, jako kdyby čekal, že tam vyčte ještě něco jiného.
Za co se sakra omlouvá?
Že zradil naše přátelství?
Že mě nerespektoval?
Že mě děsil k smrti?
Že mě naháněl všude, kde mohl?
Že mi znepříjemňoval život?
Že vystával před mými okny jako nějaký šílenec?
Že skoro zničil můj vztah s Brianem???
Kašlat na jeho omluvu! Justin okamžitě vzteky roztrhal ten kus papíru a hodil ho do koše za tou podělanou růží. Nehodlal mu to znovu dopřát, tentokrát ne, tentokrát ho nic nepřesvědčí o tom, že se změnil a nevezme ho zpátky do svého života. Ani za nic! Nechce s ním mít už vůbec nic společného... jediné, co od něj chce konečně mít, je pokoj!
S těmito myšlenkami, které ho vytočily do běla, byl rozhodnutý opustit byt rychlostí tornáda, nehodlal se jím nechat zastavit, jenže v momentě, co vzal za kliku, se zarazil neschopný otevřít. Měl sevřené srdce, když mu došlo, že Ethan by tam mohl pořád být...
Nechtěl být blázen. Vážně nechtěl být blázen a ani zdaleka to nechtěl přirovnávat k tomu, co se mu stalo před těmi lety na plesu... nechtěl Ethana přirovnávat k Hobbsovi, protože ta situace byla naprosto rozdílná. Ale Justin se jednoduše nemohl zbavit té úzkosti, kterou cítil tehdy, když se bál jít ven.
Začal ode dveří zase pomalu couvat, až dokud nenarazil na pohovku, na kterou se následně posadil. Hlavu svěsil do dlaní, zatímco se snažil uklidnit svoje srdce a dýchání.
Do prdele, nejsem žádný malý podělaný teplouš!
Jenže ani tohle vnitřní povzbuzení ho nedokázalo přimět k tomu, aby se zvedl a z bytu vyšel. A tak zcela ztracený ve svém strachu a myšlenkách seděl na pohovce neschopný ničeho, až dokud jeho telefon nezačal vyzvánět...
"Kde sakra jsi?!" ozvalo se hned, jak si přiložil telefon k uchu.
"Oh, shit, Kate... promiň, já... já jsem..."
"Ty jsi zase usnul, že jo?"
"Ne, já... Kate on... on je zpátky."
Na druhé straně se rozeznělo hrobové ticho, ale to naštěstí trvalo jen pár vteřin, než Kate promluvila, "Za chvíli jsem tam!" a s těmito slovy zavěsila.
Justin nemohl být vděčnější, protože právě teď ji opravdu potřeboval.
Když se o 15 minut později rozeznělo klepání na dveře, Justin hrůzou nadskočil, než mu došlo, že je to Kate. Pro jistotu se však podíval kukátkem, než otevřel.
"Jsem to já!" křikla Kate, protože Justina dobře znala.
Justin okamžitě otevřel, "Ani nevíš, jak rád tě vidím," pronesl s úlevou a Kate objal.
"Tak co se stalo? Byl tady? Co ti říkal? Bože, nakopu mu prdel."
Justin se musel zasmát a byl za Kate opravdu rád, tohle totiž potřeboval slyšet.
"Uh, takže... když jsem odcházel, našel jsem za dveřmi růži se vzkazem 'omlouvám se za všechno'."
"Počkat, co? Růži? A jsi si jistý, že to není nějaký tvůj ex nebo něco?"
"Řekl bych, že žádný z mých ex nebyl tak creepy, aby něco takového udělal a navíc takovou růži už jsem od Ethana dostal ten den, kdy jsem to s ním zcela ukončil a on mi v podstatě řekl, že jsme ještě neskončili."
"Okey, je to on," pronesla hned. "Už jsi to řekl Brianovi?"
"Zbláznila ses? Ten byl připravený skočit na letadlo, když mě Ethan včera pronásledoval."
"COŽE?"
"Teda ne tak docela, ale když jsem šel z klubu domů, tak... měl jsem pocit, že mě někdo sleduje, nikoho jsem neviděl, ale... navíc mám pocit, že jsem někoho viděl včera pod okny..."
"Já jsem vážně připravená vraždit. Justine, musíme s tím něco sakra udělat!"
"Já vím, já vím... v pondělí zajdu na policii. Je toho už moc."
Justin opravdu doufal, že dočista nezešílel, ale nemohl si jednoduše pomoc, tohle už zašlo příliš daleko a on nehodlal čekat na to, až Ethanovi naprosto přeskočí.
<><><><>
Kate strávila s Justinem celé odpoledne ve snaze ho rozptýlit, což Justin skutečně potřeboval. Byl už mnohem klidnější, ale stejně nemohl setřást ten nepříjemný pocit, že Ethan by mohl být někde v blízkosti a jenom čekat na to, až Justin vyjde na ulici.
Bože, nesnášel to, že tohle s ním dokázal udělat za jeden jediný den. Už byl v pohodě, měl Briana, práci, která ho baví, Kate... všechno bylo v pohodě. Ne ideální, ale v pohodě. Ethan byl pryč a on si mohl žít svůj život dál v klidu. Mohl zapomenout na ty měsíce, kdy ho přiváděl k šílenství, na to, jak mu vystával pod okny a nakonec ho vyděsil tak, že se radši sebral a vydal za Brianem.
Což sice bylo to nejlepší, co se mu vlastně stalo, protože se s Brianem dali zase dohromady, ale okolnosti, které k tomu vedly, by raději nezažil. A teď se to děje znovu. Zatraceně!
"Heleť?" začala Kate.
"Uhm?"
"Umírám hlady... máš tu něco dobrého?"
"Shit, tys vlastně nejedla kvůli mně."
"A máš tu něco?"
"Pár dnů jsem nebyl nakoupit, takže..."
"Takže nee. Tak co kdybych skočila pro pizzu naproti přes ulici?"
"Můžeme si ji objednat."
"Máš to přes ulici, Justine, tam snad zvládnu dojít."
"Určitě?"
"Určitě. Mě nepronásleduje šílenec," popíchla ho.
"Ha-ha-ha," Justin se na oko zamračil. "Vezmi si peníze z peněženky."
"To se vsaď, že vezmu!" vyplázla na něj jazyk a než se Justin nadál, byla pryč ze dveří.
To ticho, které se rozeznělo bytem, bylo najednou opravdu nepříjemné. Nelíbilo se mu tady být sám, ale snažil se nad tím nepřemýšlet, věděl, že Kate tu do 20 minut bude a to ho udržovalo v klidu... tak trochu.
Okey... potřeboval s někým mluvit. Potřeboval mluvit s Brianem. Tentokrát před ním nesmí nic tajit.
"Tady se nám někdo konečně probudil," zasmál se Brian. "Tak co kocovina?"
"Na kocovinu jsem upřímně úplně zapomněl," uchechtl se Justin a úplně nevěděl, jak začít.
"Vážně? To mi budeš muset prozradit, co na to funguje. Budu to muset taky vyzkoušet."
"Až ti to řeknu, tak o to asi nebudeš úplně stát..."
"Dobře, mluvení v hádankách ti sice jde, ale já se moc nechytám. Děje se něco?"
"Děje se toho spoustu," povzdychl si Justin. "A já úplně nevím, jak ti to říct. Ale slíbil jsem ti, že ti budu říkat všechno a nebudu o ničem lhát..."
"Justine?"
"Jde o Ethana," vydechl Justin a bylo mu hrozně jen z toho, že k Brianovi vyslovil jeho jméno.
A podle ticha, které se ozvalo, věděl, že Brianovi v hlavě hned vyskočily vzpomínky a věci, na které se snaží usilovně zapomenout.
"Co udělal?" zeptal se po chvíli, ale bylo znát, že snad ani nechce vědět odpověď.
Justin se však zhluboka nadechl a začal mu říkat všechno, co se za těch pár dní událo. Když to říkal, připadal si opravdu jako blázen, který třeba zbytečně přehání... ale bylo to opravdu zbytečné?
"Zabiju ho," pronesl Brian, kterému vřela krev.
"To můžete naplánovat něco s Kate, má tu touhu taky," zasmál se Justin ve snaze uvolnit atmosféru.
"Myslím to vážně. Opravdu mi to za to stojí."
"Briane... nějak to vyřeším, dobře? Nemusíš se bát. Nechám si udělat ten zákaz přiblížení."
"Ten potřebuje víc, než zákaz přiblížení. A já mu to rád dám."
"Briane, ty víš, že miluju, když mě chráníš, ale... vraždit kvůli mně opravdu nemusíš," uchechtl se Justin.
"Jsem ochotný to udělat."
"To se vsadím. Ale já doufám, že najdeme řešení, které tohle nebude vyžadovat, dobře?"
"Nic neslibuju."
"Briane?"
"Já..."
"Briane?"
"Nic neslibuju, ale budu dělat, co je v mých silách."
"To mi stačí... tak trochu. Uvědom si, že bych pak taky musel něco udělat, abych se dostal do vězení za tebou a my byli spolu."
Jako kouzlem se oba začali smát jako malí kluci. Situace to byla vážná a Justin věděl, že Brian by byl opravdu schopný Ethana přejet autem, ale ten smích jim momentálně bodl.
"Oh, počkej, Briane... klepe Kate, asi si zapomněla klíče."
"Kate? Tak ji pozdravuj."
"Nese mi pizzu, heč."
"Ty malý pitomče!"
Justin se znovu zasmál, tentokrát hravě a následně Kate otevřel dveře... avšak smích ho hned vzápětí přešel, když zjistil, že ten někdo není Kate.
"Ethane?"
<><><><>
Dobře, vím, že teď někteří budou naštvaní za ten konec🙈, ale já to tentokrát opravdu neplánovala... bohužel by se mi to sem ale zas celé nevešlo a raději jsem zvolila tu možnost, že Vás holt zas budu napínat, než tu, že bych to musela useknout v polovině něčeho, protože by mi blog nedovolil víc znaků😑
Tak to se mnou ještě vydržte, ju?❤ Povídka už pomalu směřuje ke konci!🙏
No comments:
Post a Comment