BEZ VAROVÁNÍ
Justin vyběhl ze svého new yorkského bytu jako neřízená střela a schody sbíhal po dvou. Zase zaspal. Stávalo se to už pravidlem, protože s Brianem neměli přes den moc čas mluvit, jelikož ten byl dlouho do večera v Kinnetiku a Justin naopak většinou po večerech maloval, takže na sebe měli čas až pozdě v noci a kolikrát se jejich hovor pěkně protáhl. Ale oba se zařekli, že to bude fungovat. A tak Justin Brianovi ani neříkal, jak moc je poslední dny unavený, že by prakticky usnul, kdykoliv si někam sedne. Protože věděl, že Brian by mu volal méně... a nakonec by si nevolali vůbec. A tím si nehodlal znovu procházet.
Když vběhl do galerie, Kate už tam na něj jako obvykle čekala s pořádným hrnkem silného kafe. Miloval ji. Fakt jo. Neuměl si představit život bez ní.
"Zase jste volali do rána?" ušklíbla se Kate.
"Asi do 3."
"Musíš spát, Justine. Jsi jak zombie."
"Zvládám to, neboj."
"To vidím... tohle už je potřetí tenhle týden, co jsi přišel pozdě."
"To vím taky, Kate!" ohnal se náhle. Ta spánková deprivace mu nedělala dobře. "Promiň," špitl zahanbeně.
"Jen mám o tebe starost. Vím, že chceš, aby to s Brianem fungovalo, ale musíš taky žít."
"Slibuju, že to nějak vyřeším."
"Kdy se vůbec uvidíte? Už je to nějaká doba, co tu Brian byl."
Toho si byl Justin moc dobře vědomý. Od chvíle, co opustil Pittsburgh, se s Brianem viděli jenom 2x a pokaždé na pouhý jeden den. Oba věděli, že udržet jejich vztah bude těžké... ale tohle předčilo jejich očekávání.
"Emmett má příští víkend tu svatbu... takže letím do Pitts."
"Já zapomněla. Tak to se musíš těšit."
"Ani nevíš jak."
Jen myšlenka na to, že se s Brianem příští týden uvidí, ho poháněla kupředu. Celý víkend jenom s ním. S láskou jeho života. Bože, už aby to bylo, pomyslel si s přihlouplým úsměvem na rtech a s tím následně i běžel vykonávat svoje pracovní povinnosti.
"Justine, můžu s tebou mluvit po pracovní době?" dotázal se ho Jackson - jeho šéf, který mu rád okukoval zadek.
"Uh, jasně... o co se jedná, jestli se můžu zeptat?"
"Prostě za mnou přijď, až budeš mít hotovo," s tím odešel a Justina zanechal s myšlenkami na to, že má stoprocentně vyhazovat za ty pozdní příchody. Jedno vykouření by to možná spravilo, vyskočilo mu v hlavě pobaveně.
Ale pravda byla taková, že si nechtěl ani připustit, že by mohl dostat padáka. Miluje práci v galerii a taky to, že tu může pracovat se svojí nejlepší kamarádkou. Byl připravený o svoje místo bojovat. Jakkoliv bude třeba.
"Připravený odejít? Zastavila bych se v naší oblíbené restauraci, co ty na to?" přiřítila se za ním Kate, nadšená, že už je na čase jít.
"Musím za Jaksonem, chce se mnou mluvit."
"Oh, shit."
"Yeah. Pravděpodobně ze mě bude pouliční malíř," uchechtl se.
"No, zakruť mu tím svým zadečkem a myslím, že se o to nemusíš bát," mrkla na něj pobaveně.
"Shhh, jsi blázen," začal se smát.
"Jen ti radím, jak na to."
Justin se smíchem vydal do šéfovo kanceláře, na jednu stranu měl pocit, že jde na popravu, na tu druhou se musel hodně držet, aby se nezačal smát kvůli tomu, co Kate řekla.
Dveře byly otevřené, ale Justin radši i tak zaklepal.
"Uh, Justine, pojď a zavři za sebou," Justin udělal, jak řekl a šel dál. "Posaď se," Jackson ukázal na protější židli.
"Tak... o co jde?" zeptal se nervózně Justin. "Ačkoliv mám asi tušení."
"Vážně?" zeptal se Jackson překvapeně.
"No... tenhle týden jsem přišel 3x pozdě... vím, že se mi to nepodobá, ale..."
"Oh, o to nejde. Nebo jsem si toho vědom, ale... to se stává i těm nejlepším," mrkl na něj.
"Ou, tak... to se mi ulevilo," uchechtl se Justin. "A o co teda jde?"
"Jak by se ti líbilo podívat do Paříže?"
"Co?"
"Volali mi, jestli tu nemám někoho talentovaného a hned si mě napadl ty... měl bys tam výstavu."
"To vážně?" Justin pomalu vyskočil ze židle.
"Jasně. Vím, že na to máš. Tak co říkáš?"
"Že určitě! Na to se ani nemusíš ptát."
"Super, tak já jim zavolám, že tam příští víkend budeš."
"Určitě, nemůžu uvěřit, že... počkat, příští víkend?"
"Uhm. Je to snad problém?"
"No... mám už nějaké plány."
"Lepší, než taková příležitost?"
Justin v tu chvíli polkl tak hlasitě, že to museli slyšet všichni, co tu ještě byli. Věděl, že pokud to vezme, nezklame jenom Briana, ale i Emmetta. Jenomže tohle byla příležitost, která znovu nemusí nastat.
"Počítej se mnou," odpověděl Justin, netušíc, jestli dělá správně, ale nemohl si pomoct.
Když opouštěl jeho kancelář, měl stažený žaludek. Byl za ty roky úspěšný, ale něco takového byl vždy úspěch na úplně jiné úrovni. Udělat si jméno v New Yorku je jedna věc, ale udělat si ho i ve světě je věc druhá a milionkrát lepší. A on o tu příležitost nechtěl přijít.
Jenže zároveň nechtěl zavolat Brianovi a říct mu, že příští víkend nedorazí. Stejně tak Emmettovi, v jehož případě to bylo ještě horší... šlo o jeho svatbu, proboha!
"Tak co, tak co?" naléhala Kate. "Jsi bez práce?"
"Vlastně právě naopak."
"Huh?"
"Příští víkend letím do Paříže kvůli výstavě."
"CO?! O můj bože!" Kate začala skákat jako šílená a objímat Justina. "Ale počkat, příští víkend? Není to náhodou..."
"Ani to neříkej. Sám nevím, co s tím mám dělat."
Kate udělala ten svůj výraz, kterým na jednu stranu vyjadřovala Justinovi podporu, ale na tu druhou mu ani trochu nezáviděla, v jaké je momentální situaci a Justin nevěděl, jestli se má cítit líp nebo hůř.
Rozhodl se však, že to pro teď nechá být a později to nějak vyřeší. S Kate se následně vydali najíst.
<><><><>
Justin po příchodu domů skočil do sprchy. Potřeboval ze sebe spláchnout nejen celodenní pot, ale i pocit provinění, jenomže s tím druhým to nebylo tak jednoduché. Nejspíš by potřeboval skočit do ledové vody a otupit si mysl, aby se tak necítil.
Jenže na pár minut ho zaměstnalo něco zcela jiného, když vylezl ze sprchy a v ručníku prošel kolem svého okna, které mířilo do hlavní ulice... nemohl si pomoct, ale měl pocit, že tam periferním pohledem zahlédl postavu... která náhle zmizela.
Logicky ho napadl Ethan, ale pravda byla taková, že o něm už několik týdnů neslyšel, vlastně to vypadalo, že zmizel z povrchu zemského. Ale i tak byl Justin občas paranoidní. Chvíli proto ještě koukal z okna schovaný za závěsem, a když usoudil, že si s ním hrála jen jeho představivost, šel se věnovat tomu, na čem záleželo. Jackson mu řekl, co za obrazy by si měl do Paříže připravit a Justin byl odhodlaný udělat ty nejlepší.
Ale najednou se cítil ještě víc provinile... ještě Brianovi ani neřekl, jak se věci mají a on už tu plánuje, co namaluje. Ale on věděl, že Brian bude mít pochopení, že by mu ani nedovolil se něčeho takového vzdát... i Emmett to pochopí.
Doufám, že to oba pochopí.
Bylo chvíli po půlnoci, když Justin dodělal první obraz. Už teď věděl, že ho ráno ještě bude muset na některých místech doladit a možná dokonce předělat, ale byl tak unavený, že neměl sílu se s tím teď zabývat.
Šel si proto nalít sklenici vody k posteli a do té následně ulehl. Věděl, že musí zavolat Brianovi, ale stejně tak věděl, že mu do toho telefonu nejspíš začne během několika minut chrápat.
Ale potřeboval s tím mluvit a říct mu, jak se věci mají... i když měl strach z jeho reakce.
"Už jsem se bál, že nezavoláš," zněla první Brianova věta.
"Promiň, pracoval jsem na obrazu."
"Jak jinak," ušklíbl se Brian s úsměvem. "Picasso každým coulem."
"Ještě ne... ale snad brzo," uchechtl se Justin, ale neubránil se zívnutí.
"Jsi unavený," řekl Brian starostlivě.
"Ne... jen trochu."
"Justine... už tři noci spolu mluvíme skoro do rána a vím, že vstáváš brzo... nemůžeš takhle fungovat. Co kdybys šel spát, a zavoláme si zítra nebo pozítří?"
"Chci s tebou mluvit. Na hovor s tebou se vždycky těším celý den."
"To i já, ale musíš být produktivní... a já taky. Ted mi dneska řekl, že vypadám jako zombie.
Justin se rozesmál, "Kate mi řekla to samé."
"Drzouni," uchechtl se Brian. "Chci s tebou mluvit... protože slyšet tvůj hlas je to jediné, co teď mám, ale... nechci, abys přežíval o třech hodinách spánku denně. Takže si promluvíme zítra?"
"Kdy se z tebe stal takový romantik?" zeptal se Justin přes zívání.
"Bože, to kdybych věděl," zasmál se. "Snad existuje nějaký lék."
"Obávám se, že s tím se nedá nijak bojovat."
"Shit."
"Ale líbíš se mi tak."
"To doufám! Není to nic snadného."
"To se vsadím," pousmál se Justin, pomalu se ztrácejíc v říši snů. "Tak zítra teda?" zeptal se svým ospalým roztomilým hlasem.
"Zítra, Sunshine. Miluj..."
Než mohl Brian dokončit, co chtěl říct, na druhé straně telefonu se rozeznělo Justinovo pochrupkávání. "Opravdu bys měl přestat usínat, když se tě snažím zahrnout láskou," ušklíbl se Brian se smíchem při vzpomínce na noc, kdy Justina líbal od hlavy až k patě a on mu usnul. "Dobrou, Sunshine," špitl nakonec a telefon zavěsil.
<><><><>
Když Justina ráno probudil budík, byl až překvapený, že ho slyšel, pak si ale uvědomil, že jeho hovor s Brianem skončil rychleji, než začal.
FUCK!
Úplně mu zapomněl říct o jeho situaci... nebo spíš příležitosti. Ale byl tak zatraceně unavený, že měl Briana problém vnímat, natož mu něco říkat nebo vysvětlovat a už vůbec se necítil na to se s ním hádat. Teda nemyslel si, že by se měli hádat... Brian ho určitě podpoří... ale vždy je lepší být připraven, než překvapen.
No... bude to muset vyřešit dneska. Teď když naspal víc, než tři hodiny, bude snad schopný s Brianem vést normální konverzaci s příslibem, že mu to vynahradí hned ten další víkend.
Jen ještě netušil, jak to vynahradí Emmettovi. Další svatbu kvůli němu mít asi nebude.
"Dneska na čas, to čumím," popíchla ho Kate, když dorazil. "Ale stejně tu mám pro tebe radši připravené kafe."
"Díky. S Brianem jsme tentokrát mluvili asi jen 4 minuty."
"Nevzal to dobře s tou Paříží?"
"Neměl jsem ani možnost mu to říct, začal jsem mu chrápat do ucha dřív, než jsme si řekli, jaký jsme měli den."
Kate se rozesmála na celé kolo, "Věřím, že slyšet tě chrápat ho muselo hodně pobavit."
"Ani to nechci vědět. Místo sex telefonů, mě musí poslouchat, jak spím... kam jsme se to dostali," zazoufal si Justin.
Vztah na dálku nebyl snadný, to se mu potvrdilo už poprvé... ale myslel si, že tentokrát to bude jiné. Jenže je to vlastně těžší a to nejspíš proto, že tentokrát se opravdu snaží, tehdy to prostě vzdali. Vzdát se je vždy jednodušší, než bojovat. Ale to se už nebude opakovat. Justin nehodlá o Briana znovu přijít.
"Musíte přijít na nějaký způsob, jak takhle na dálku fungovat a časem to určitě bude lepší," Kate se usmála na podporu.
"Jenže, jak přesně si mám zvyknout na to, že se každý den probouzím sám? Že se k němu nemůžu přitisknout kdykoliv se cítím na hovno nebo prostě jen tak? A především na to, že kdykoliv se vidíme, je to jen na malou chvíli a to loučení je tak těžké?" povzdychl si Justin. "Chci být s ním, ale nevím, jak to udělat."
Kate nevěděla, co mu říct, ale pravda byla taková, že Justin ani nestál o lítost nebo něco podobného. S Brianem se takhle rozhodli, protože to bylo nejlogičtější řešení... nechtěli obětovat Justinovu kariéru a život, který si v NY vybudoval, stejně jako Brianovo firmu a život v Pitts. Jenže Justin se teď musel sám sebe ptát, zda je možné, aby tohle přežili bez nějaké oběti?
Ne, tohle teď dělat nemohl. Nemohl se tu sesypat, byli teprve na začátku toho všeho, až po čase uvidí, jestli je možné jejich vztah takhle udržet... ale teď ještě není čas na to se hroutit.
"Co kdybychom to šli dneska vytancovat?"
"Huh?"
"Nehuhuj na mě. Dlouho jsme nebyli v žádném klubu. A ty očividně přesně to potřebuješ. Klidně se obětuji a zajdeme do toho tvého... stejně netoužím po tom, aby mě někdo nabaloval."
"Ty netoužíš po tom, aby tě někdo nabaloval?" Justin nadzdvihl obočí.
"Hej! Říkáš to, jako bych byla nějaká... mám ráda mužskou pozornost, na tom není nic špatného."
"To rozhodně není, sám ji mám rád," uchechtl se Justin. "Ale nevím, Kate, měl bych pracovat na těch obrazech..."
"No taak, je pátek.. máš na ně celý víkend. Zatancujeme si, opijeme se a půjdeme domů. Lehké jako facka."
"Oh, nepovídej."
"Pěkně prosím," Kate na něj zkusila taktiku psích očí. Za ty roky ji měla pěkně vypilovanou.
"Bože... nesnáším tě."
"Miluješ mě," Kate mu skočila kolem krku a následně mu vlepila pořádnou pusu na tvář.
Justin se mohl jenom smát... vlastně ona byla jediným důvodem, proč ještě fungoval docela normálně, protože ta její bláznivá osobnost ho vždy rozesmála, jako nic jiného.
<><><><>
Jakmile se Justin ocitl před klubem, cítil se tak zvláštně. Skoro zapomněl, že mu tahle budova patří. Nebyl tu už nějakou dobu. Vlastně od noci, co sem vzal Briana, tu byl asi jen dvakrát. Bože, jak si přál mít tu Briana a protancovat s ním celou noc. A na závěr s ním mít jeden žhavý, bouřlivý sex, který by vydýchávali ještě druhý den. Vlastně jakýkoliv sex. Už si ani nepamatoval, kdy se dotýkal sám sebe.
"Hey!" Kate přiběhla, tváře zarudlé z té zimy. "Pojďme dovnitř, než umrznu."
"Není se čemu divit v těch šatech. Zbláznila ses nadobro? A pokud jsi zapomněla, tohle je gay klub."
"Co ty víš? Třeba někdo s chlapců bude mít chuť experimentovat."
Justin musel přivřít oči, ale nakonec se mohl jedině rozesmát. Bláznivějšího člověka snad neznal. Daphne jen obdivovala gay život, ale Kate, to je jiný level.
"Až po tobě," Justin natáhl ruku a nechal jít Kate první.
Hudba hned oba pohltila, ale zatímco Justinovi pouze proudila tělem a rozbušila mu srdce, Kate rozproudila sebe a cestou na bar vytvářela různě taneční kreace. Justin byl skoro přesvědčený, že už si musela dát doma nějakou skleničku.
Justin hned vzápětí věděl, že nebyl dobrý nápad nechat Kate objednat, protože jim donesli čtyři panáky. Zatímco ona ty dva do sebe hodila na ex, Justin chvíli otálel...
"Ale co, kašlat na to," pronesl a už je do sebe házel.
"Pojď tancovat!" Kate ho chytila za ruku a hned ho vláčela na parket.
Všichni kolem na ně koukali, jako by snad odněkud spadli. Bylo zcela výjimečné vidět tu nějakou ženskou, natož nějaký pár, protože přesně tak zrovna působili.
"Mám pocit, že si myslí, že spolu chodíme," zakřičel Justin přes hudbu.
Ale i přes tento fakt tu bylo dost kluků, kteří Justinovým směrem slintali. Vlastně i směrem ke Kate, které to nesmírně lichotilo a Justina to překvapovalo. Ale nehodlal ji kazit zábavu. Jen on nestál o tuhle pozornost, protože žádný chlap na světě mimo Briana ho nezajímal.
Tanci se ale nakonec zcela oddal a užíval si ho plnými doušky, stejně jako alkohol, který Kate neustále objednávala.
Už teď věděl, že zítřek leda tak prozvrací, místo promaluje. Ale bylo mu to jedno. Měl pocit, že si zaslouží pro jednou vypnout a nic neřešit.
Byly 2 ráno, když se rozhodli, že je na čase to zabalit a vyrazit domů. Oba byli na šrot, Kate víc, než on. Posadil ji proto na taxi a sám se domů vydal pěšky. Usoudil, že mu procházka na čerstvém vzduchu prospěje.
Náhle ho však píchlo u srdce, když si uvědomil, že měl zavolat Brianovi. Ihned z kapsy vylovil telefon a zjistil, že od něj má dva zmeškané hovory.
Do háje!
"Yeah?" ozvalo se rozespale na druhé straně telefonu.
"Oh, shit, vzbudil jsem tě? Promiň, Briane."
"Kolik je?"
"Chvíli po druhé. Běž spát, zavolám ti ráno."
"Volal jsem ti."
"Já vím. Úplně jsem zapomněl... byli jsme s Kate tancovat a trochu to přepískli s pitím."
"Jsi opilý?"
"Mírně řečeno," uchechtl se Justin.
"A už jsi doma?" zeptal se Brian starostlivě.
"Za chvilku. Jdu pěšky, řekl jsem si, že vzduch mi prospěje."
"Neměl bys chodit v noci pěšky, ještě k tomu opilý."
"Miluju, když se o mě strachuješ."
"Justine..."
"Já vím, já vím... ale opravdu jsem za chvilku doma."
"To doufám. Příští víkend spolu probereme základy pudu sebezáchovy... kromě jiných věcí," řekl svůdným hlasem.
Justin se v tu chvíli zarazil na místě. Jak mu teď měl sakra říct, že příští víkend nedorazí? Ale říct mu to prostě musí...
"Justine? Jsi tam ještě? Nebo si zas usnul?" zasmál se Brian.
"Haha, vážně vtipné," Justin se na oko urazil, ale následně s povzdychem pokračoval, "Briane, je tu něco, co ti musím říct..."
"Když věta začíná takhle, nikdy to neznačí nic dobrého."
"Uh, já... dostal jsem příležitost... uhm, abych..." soukal ze sebe jako zaseknutá gramofonová deska.
Než měl však Justin možnost říct to podstatné, přemohl ho náhle strach, když si uvědomil, že za sebou slyší kroky...
No comments:
Post a Comment