BEZ VAROVÁNÍ
Justin byl uprostřed balení a pobíhání po bytě sem a tam, když mu zrovna začal vyzvánět telefon. Skoro to ignoroval, aby se vyhnul rozptýlení, protože už takhle byl časově dost na hraně, ale když zjistil, že ten volající je Brian, věděl, že přesně tohle rozptýlení právě teď potřebuje.
"Ahoj!" vyhrkl.
"Páni, zníš nějak zadýchaně. Provádíš nějakou aktivitu, o které bych měl vědět? Protože ti můžu pomoct," uchechtl se Brian. "Teda pokud už ti s tím nepomáhá někdo jiný?" zeptal se vážně.
"Ha-ha-ha. Balím si věci a v bytě to mám díky tomu jak po výbuchu, takže během toho se snažím i uklízet a..."
"Nudaa."
"Ty ses ptal," Justin sebou plácl na gauč, vděčný, že si může na chvíli sednout. "Tamtu aktivitu si nechávám pro tebe samozřejmě."
"Hmm, jak ohleduplné. Už teď se těším," Brian si olízl rty. "A v kolik ti to vůbec letí?"
"Ve 2. Takže si musím máknout."
"A opravdu tam musíš zůstat celý víkend? Víš, třeba bys stihl ještě po svatební večírek."
"Musím tam zůstat do neděle," povzdychl si Justin. "Navíc bych to stejně nestíhal kvůli tomu, jak příšerně dlouhé jsou ty lety... už jen z toho důvodu letím dneska, ačkoliv výstava začíná až zítra odpoledne ale chci tam být trochu s předstihem, abych se ubytoval a tak..."
"Jasný, to nevadí," možná Brian říkal tohle, ale jeho hlas ho zradil - vadilo to. Nebo spíš - mrzelo ho to.
Justin na něj chtěl zakřičet, že se nemusí bát, protože už brzo budou spolu, jelikož už pracuje na tom, aby se mohl za ním co nejdříve vrátit do Pittsburghu a to nadobro... ale z nějakého důvodu se rozhodl nechat si to ještě pro sebe. Nejen, že mu to chtěl říct osobně, ale ani to nechtěl zakřiknout, kdyby se jim náhodou rozhodl osud zase postavit do cesty.
Takhle nepřemýšlej, Justine. Vyjde to. Prostě musí!
"Vynahradím ti to, Briane." Víc, než si dovedeš představit.
"O to se nebojím. Já budu mít rozhodně lepší vynahrazení, než Honeycutt," zasmál se Brian.
"Je na mě hodně naštvaný? Když jsem mu to volal, říkal, že se nic neděje, ale... vím, že ho to ranilo."
"Je to Emmett, ten na nikoho nedokáže nikdy být dlouho naštvaný. Myslím, že momentálně víc šílí z toho, jestli náhodou v sobotu nezakopne, až bude procházet uličkou a kolik kapesníků si má radši zabalit s sebou."
Justin se musel začít smát, přesně to právě teď potřeboval. Nemohl si ale pomoct, věděl, že svého kamaráda musel zklamat a nenáviděl se za to. Sám ani moc nechápal, proč dává přednost Paříži před něčím tak významným v Emmettově životě. Ale teď už nebylo cesty zpět, všichni ho v Paříži očekávali, včetně jeho obrazů, které už tam poslal a on musel jednoduše zazářit. On chtěl zazářit. Jen si přál, aby všechno bylo jednodušší a on si nemusel vybírat.
"Briane, nechci se loučit, ale budu si muset jít dobalit."
"Jasně, napiš mi, až tam dorazíš, ať vím, že jsi v pohodě. A mně drž palce, abych to tady přežil, Emmett mě každou chvíli s něčím bombarduje... bez tebe je to tu fuška," povzdychl si Brian se smíchem.
Ale Justin věděl, že ač Brian vtipkoval, byla v těch náznacích pravda, kterou si Brian možná ani neuvědomoval anebo uvědomoval a chtěl tím Justinovi ukázat, jak moc by ho tam chtěl mít... ale oba věděli, že ta možnost je teď už nereálná.
Justin se však čím dál víc bál, že svého rozhodnutí bude litovat. Jenže jak by vypadal? Všichni tam s ním už počítají. Nemohl riskovat, že se tím zadupe do země. Psali o něm ve spojení s Paříží dokonce v novinách. A Justin nemohl a ani nechtěl riskovat, že další článek bude o tom, jak se vybodl na takovou příležitost.
"Dělám správnou věc, Briane?" Sám nechápal, kde se to v něm vzalo, ale zničehonic z něj ta otázka vypadla.
"Co myslíš?"
"Že jedu do Paříže... místo na tu svatbu."
"Justine, pamatuješ, jak se braly Linds s Mel? Vyměnil jsem tu svatbu za White Party. Ty máš aspoň důvod, proč to děláš. Jsi génius a měli by tam tvůj talent vidět."
"A litoval jsi někdy, že si na tu svatbu nešel?"
"Justine, tady nejde o mě."
"Tak litoval?"
"Justine, já jsem - respektive byl člověk, který dal přednost White Party, zatímco ty jsi člověk, který mi dal košem a místo, abys jel se mnou, jsi tam zůstal. Tehdy jsem neřešil, co si kdo bude myslet, dělal jsem to, co jsem chtěl já... jo, možná malá část mě litovala, že jsem nakonec nezůstal, ale víc bych litoval, kdybych zůstal, protože tehdy jsem to prostě nebyl já. Ale se mnou se nemůže srovnávat. Udělal jsi tehdy stejně jako teď rozhodnutí, protože tak jsi cítil, že bys to měl udělat... musíš věřit sám sobě a v Paříži všem vytřít zrak."
"Je možné, abych tě miloval ještě víc?"
"Pravděpodobně ne," zasmál se Brian.
"Taky si myslím."
Justin přivřel oči a snažil se vstřebat to, že má opravdu toho nejlepšího muže na světě. A opravdu doufal, že má Brian pravdu.
<><><><>
Když Justin o spoustu hodin později konečně zakotvil na hotelu a chvíli si odpočinul, tak se rozhodl Briana informovat, že je stále živý a zdravý, jak slíbil.
JUSTIN: Stále žiju :P
BRIAN: To rád slyším. O sobě ale začínám pochybovat, před chvílí odešla Debb... další úkoly pro Kinneyho, proč ne.
JUSTIN: Aw, kéž bych mohl pomoct <3
BRIAN: Ty se hlavně soustřeď na to být nejlepší. Ačkoliv to už dávno jsi :)
Justinovi se na rtech vytvořil jeden velký přiblblý úsměv. Dal by momentálně cokoliv za to, aby si od Briana mohl ukrást polibek. Musel se však spokojit jen s představou.
Následně se vydal do sprchy rozhodnutý, že pro něj den ještě nekončí... chtěl využít svůj volný čas k co největšímu prozkoumání tohohle města lásky.
Paříž byla opravdu neskutečná. Justin nebyl schopný zpracovat, že se tam opravdu nachází. Vždycky tam chtěl, jen jeho představa byla poněkud jiná... chtěl sem na romantický výlet ve dvou, ať už to bylo sebevětší klišé, ale chtěl a doufal, že se sem s Brianem jednou dostanou. Nenapadlo ho, že z výletu bude pracovní záležitost, která k romantice s Brianem bude mít opravdu hodně daleko.
Rozhodl se jít podívat na Eiffelovu věž, která v té tmě vypadala přímo neskutečně. Bylo to dechberoucí. Justin, jako umělec, to prožíval mnohem víc, než kdokoliv jiný. Ostatně většina lidí tu byla spíš proto, aby si udělali zamilované fotky, ne proto, aby obdivovali kouzlo věže. Ale Justin jim v koutku duše vlastně záviděl.
Když to Justin nemohl vydržet déle, tak šel rychle zavolat Brianovi, kterého momentálně opravdu potřeboval slyšet. A nejlíp mít u sebe, ale splnitelné bylo bohužel jen to první.
"Sunshine, už ti chybím?"
"Vždycky," odpověděl sladce. "Hádej, kde teď jsem," zeptal se Justin hravě.
"Hmm, v posteli... nahý... a..."
"Briane!" zasmál se Justin.
"Okey, tak kde jsi?"
"U Eiffelovy věže. Je nádherná. Kéž bys tu byl."
"Hmm, směšná romantika... to si umím představit."
"Opravdu, Briane, chci, abys tu byl. Chci být s tebou."
Chci to víc, než cokoliv... tak proč jsem teď sakra tady?
"Budeme spolu, Justine. A uděláme si i výlet do Paříže. Uděláme si tolik výletů, kolik jenom budeš chtít a kamkoliv budeš chtít."
"Slibuješ?"
"Slibuju," odpověděl Brian něžně. "Už ses zabydlel?"
"Uhm, ale jen co jsem vyložil věci, musel jsem jít ven. Chci využít všechen volný čas k prozkoumání tohohle úžasného města. Zítra nebudu mít vůbec čas," povzdychl si Justin. "Ale dost o mně, jak se máš ty?"
"Připravuji řeč na Emmettovo svatbu. A než cokoliv řekneš, on mě přinutil. Chce, abychom všichni řekli povinně pár hezkých slov. Snažil jsem se mu vysvětlit, že na to si vybral špatnou osobu, ale nenechá si to vymluvit."
"Určitě to bude skvělá řeč."
"Chceš říct, že ti to nepřijde šílený?"
"Je to naprosto šílený," zasmál se Justin. "Ale Emmett ti věří a já vím, že ho nezklameš."
To samé nemůžu říct o sobě, pomyslel si Justin hořce. Pocit viny si zase začal prokousávat cestu na povrch. Zvlášť teď, když byl v tomhle městě lásky zcela sám a věděl, že jeho nejbližší se pomalu chystají na největší událost Emmettova života, zatímco on dal přednost práci.
"Možná bys mi to mohl napsat," uchechtl se Brian.
"To musí být od srdce, Briane!"
"Od srdce? Já přeci žádné nemám."
"To už nikdy neříkej. Máš to největší a nejúžasnější srdce. A vím, že tvoje řeč Emmetta přiměje k slzám."
"Vážně, Sunshine? Ten cvok je jak prasklý potrubí, když přijde na takové události jako je svatba natož ta jeho... řeč nebo ne, bude brečet od první minuty do té poslední."
"Jo, to máš asi pravdu," rozesmál se Justin. "Ale nekaž mi kompliment!"
"Dobře, omlouvám se... a děkuju... někdo mě holt naučil, že mít srdce není zas tak špatná věc."
Justin se zaculil, moc dobře si vědomý, že to někdo je on. A miloval Briana za to, že se nebál mu to říct. Bože, jak moc si přál být s ním. Být doma se svojí rodinou.
<><><><>
Justin se druhý den hlásil v Pařížské galerii a srdce měl až v krku. Bylo to tam naprosto fascinující a Justin měl skoro bradu až na zemi, zároveň jeho nervozita byla na zcela nové úrovni, protože tohle byla zkušenost obřích rozměrů a on opravdu doufal, že nic nepodělá. Že jeho obrazy udělají dojem a že se skutečně prodají. Stejně tak, že si neudělá ostudu před ostatními umělci, se kterými doufal, že se seznámí a dostane tak svoje jméno dál.
"Ty budeš Justin?" přivítal ho mladý pohledný francouzský kluk, který kupodivu mluvil dobře anglicky jen s přízvukem.
Toho se Justin taky bál, že by se tu třeba nedorozuměl, ale zatím se zdálo, že zbytečně.
"Jo, uhm. Justin... Justin Taylor," nabídl mu svou ruku.
"Těší mě, Justine, já jsem Andre. Pracuji tady a šéf mi řekl, abych ti dal pomocnou ruku. Trochu se zdrží, má ještě nějakou práci."
"Jasně, v pohodě."
"Tak pojď za mnou, ukážu ti, kde je tvoje místo."
Justin ho následoval a mezitím se rozhlížel na všechny strany. Bylo tam tolik umělců a přípravy byly už v plném proudu. Byl v téhle branži už spoustu let, ale pořád nepřestal být udivován.
Připadla mu obří stěna uprostřed galerie, vlastně to bylo to nejlepší místo, jaké mohl dostat. Připadal si jako nějaká celebrita. Ale to možná i byl. Všichni tady byli zvědaví na kluka z Pittsburghu, který to dotáhl v New Yorku mezi nejlepší.
"Takhle ti to vyhovuje?" zeptal se Andre, když po několikáté změnil místo určitého obrazu.
Justin si nemohl pomoct, pořád měl pocit, že tomu něco chybí. Ale nejspíš jen zbytečně hledal chybu tam, kde žádná nebyla. Protože chtěl, aby to bylo perfektní. Chtěl udělat dojem a svoje obrazy prodat, ale především si tu udělat jméno... protože pokud to nevyjde, vykašlal se na Emmettovo svatbu zbytečně.
"Uh, asi... asi jo."
"Jestli chceš, můžeme to ještě předělat."
"Ne, necháme to takhle. Myslím, že lepší to nebude."
"Je to skvělý, Justine. Tvoje obrazy jsou skvělý."
"Díky."
"Oh, šéf je tady... pojď, představím tě."
Justin ani nepotřeboval představovat, udělal si nějaké čtení, než sem letěl. Potřeboval vědět, u koho v galerii vlastně bude vystavovat...
"Patricku!" vykřikl Andre.
"Co je, Andre?"
"Tohle je Justin... ten z New Yorku."
"Oh, jasně. Těší mě. Doufám, že se vám tu líbí. Andre se vším pomohl?"
"Je to tu skvělé, vaše galerie je úžasná. A Andre taky. Dokáže snést moji panovačnou náladu, takže..." Justin se uchechtl. "Každopádně děkuju, že mě tu necháte vystavovat.. Je to čest."
"Jackson vás doporučil, vždycky poznal talent, takže jsem nemohl odmítnout. Známe se z dob, kdy jsme oba začínali."
"Oh, to jsem nevěděl. Ale ještě jednou děkuju."
"Za málo. Pak si když tak ještě promluvíme, teď musím udělat nějaké zařizování."
"Jasně," usmál se Justin.
<><><><>
Jakmile začali přicházet návštěvníci, Justin si opravdu přál mít po boku Kate, protože věděl, že by mu pomohla zvládnout jeho nervozitu. Místo toho se však musel momentálně spokojit se šampaňským a s cigaretami. Skoro na svůj zlozvyk zapomněl, ale momentálně věděl, že se to bude hodit.
Spoustu lidí si jeho obrazy prohlíželo, někteří u nich strávili dlouhé minuty, dokonce se ho ptali na otázky a Justin jim je jako profesionál s radostí zodpovídal. Nikdo ale zatím nebyl natolik ohromen, aby si nějaký jeho obraz koupil.
To ho znervózňovalo. Ale nechtěl se tím nechat vyvést z míry. Měl před sebou celý víkend a nehodlal si připouštět, že by odtud odlétal s plným počtem obrazů.
"Všechno v pořádku?" zeptal se ho Andre, když procházel kolem.
"Jo, jasně. Jen... asi nedělám moc velký dojem."
"To bych neřekl. Všichni tu o tobě mluví."
"Co?" Justin vydechl.
"Podívej..."
Justin nejprve nechápal, ale když se následně rozhlédl a opravdu začal vnímat, co se kolem něj děje, mohl vidět, že téměř všichni, co byli poblíž, se dívali jeho směrem, když si vyměňovali slova.
"Jsi hvězda večera, užívej si to."
Justin neodolal úsměvu. Najednou měl pocit, že je jedno, kolik obrazů tu prodá nebo popřípadě neprodá... protože právě teď všichni vědí, kdo je a to mu stačilo.
Ale nakonec i těch několik těch obrazů prodal a nemohl být víc spokojený.
Když po tom dlouhém dni konečně dorazil na svůj osamocený hotelový pokoj a padl do postele, věděl, že potřebuje slyšet Briana...
"Jak se má můj malý Picasso?"
"Uhm, skvěle. Všichni tu o mně mluví. Je to tu úžasné."
"Ty jsi úžasný. Jsem na tebe pyšný."
"Jsem úžasný díky tobě... tys mě nikdy nenechal to vzdát."
"Protože jsem věděl, že to můžeš dotáhnout daleko... a měl jsem pravdu," Brian si neodpustil samolibý tón hlasu.
"Děkuju."
"Mně neděkuj. To ty jsi to dokázal," Brian se odmlčel a pak pokračoval. "Bože, chybíš mi."
"Ty mně taky, Briane."
Oba na chvíli utichli a vstřebávali slova tak jednoduchá, ale přitom krásná. V tom tichu si však Justin uvědomil, že může slyšet nějaké hlasy z Brianovy strany telefonu...
"Ty nejsi doma?"
"Ne. Všichni jsme u Debb. Emmett si užívá poslední den svobodného muže. Jsou tu i holky s dětmi."
"To je Sunshine?" ozvalo se najednou. Justin moc dobře poznával Debbiin hlas.
A hned na to následovaly hlasy i ostatních, kteří nejspíš pochopili, s kým Brian vlastně volá. Než se nadál, všichni začali v pozadí křičet otázky na jeho osobu... jako kdyby snad měl možnost jim nějak odpovědět.
"Co kdybyste si mu zavolali pak sami?" utrhl se na ně Brian.
"Ach, dej mi to," ozvala se Debb a než se Justin nadál byla to ona na telefonu. "Sunshine! Zlatíčko..."
"Oh, D-Debb."
"Jak se máš? Je všechno v pořádku?"
"Uhm, jo... všechno je super."
"Chci, abys věděl, že všichni jsme tu na tebe moc hrdí."
"Děkuju, Debb."
"A chybíš nám."
"MOC!" ozvalo se jednohlasně.
Justin se v tu chvíli rozesmál, byla to opravdu bláznivá rodinka. Ale nebyl to jen smích, co ho přepadl, byly to i slzy... štěstí a smutku zároveň. Štěstí, že má v životě tak úžasné lidi, ale smutku, protože je od nich stovky kilometrů daleko.
"Vrať mi to konečně," rozčílil se Brian. "Jdu radši na verandu, než mě kvůli tomu telefonu roztrháte na kusy," Justin mohl slyšet, jak zabouchl dveře. "Šílenci," zasmál se do telefonu.
"Možná šílenci, ale ti nejlepší."
"O tom bych se mohl hádat."
"To vím, ale já bych vyhrál," zasmál se Justin. "Bože, jak bych tam chtěl být s vámi."
"Taky chci, abys tu byl," přiznal Brian tiše. "Ale dělej, co musíš, abys tam měl úspěch."
"Já vím, já vím... jen mě štve, že tam zítra nebudu."
Justin věděl, že být tady a dělat si jméno mimo New York, je obrovská příležitost a už jen z toho důvodu tu právě teď byl, ale... příležitostí má člověk za život spoustu, avšak významných událostí jako je Emmettova svatba zas tak mnoho není a přijít o ni se mu zdálo čím dál víc šílené.
Ale znovu... co teď mohl dělat?
Když se s Brianem o několik minut později rozloučili a Justin se oddal tichému a temnému pokoji ve snaze usnout, nemohl jednoduše vypnout svůj mozek... ten tok myšlenek, který ho nutil zcela zpochybňovat to, že je tady, nechtěl utichnout.
Celou dobu se snaží přesvědčit o tom, že být tu je správná věc. Ale teď když tu opravdu je, tak se nemůže zbavit toho pocitu, že tu vlastně být nechce.
Jenže... co mohl dělat?
Není to tak, že by se právě teď mohl prostě zvednout z postele a letět prvním letem do Pittsburghu. Že ne? Anebo snad...
No comments:
Post a Comment