Omlouvám se, že tu přes týden nic nebylo, ale bohužel jsem musela řešit zcela nečekané osobní záležitosti a nějak se s tím poprat - vyřešené to sice ještě není a nejspíš nějakou chvíli ani nebude, ale snad to již nebude nijak ovlivňovat už takhle dost chabý chod blogu🙈
Ale teď už k povídce... já vím, že to těm klukům nedělám vůbec jednoduché a to nejspíš ani Vám, už ani nevím, jak dlouho tuhle povídku píšu, ale je to sakra dlouho a věřím, že ti kteří jste ještě nevzdali její čtení, doufáte, že Brian s Justinem konečně dostanou nějaký ten happyend... nemůžu Vám říct, jestli ano nebo ne, ale doufám, že se to už brzy dozvíte... momentálně si však musí oba projít něčím, co nečekali a já doufám, že neztratíte úplně trpělivost a že nakonec to čekání bude stát za to!❤
"Vrátím se za několik dnů... max za týden," oznámil Brian u dveří, když se obouval.
Za týden?! To myslíš zcela vážně, Briane?
"Briane," promluvil Justin skoro neslyšitelně. "Nemůžeme si nejdřív promluvit?"
"Za chvíli pro mě přijede taxi."
"Nemůžeš takhle odjet!" vykřikl Justin najednou a sám sebe tím překvapil.
A to bylo poprvé, co se Brian opravdu zastavil, zhluboka se nadechl a následně se podíval na Justina... ten jeho pohled byl tak... prázdný. Justina to děsilo.
"Já musím odjet."
"Kvůli mně?" vydechl Justin.
"Kvůli Kinnetiku... potřebuju... potřebuju ty klienty."
"Já vím, že pro tebe Kinnetik hodně znamená a víš, že bych nechtěl, abys nějak ohrozil jeho fungování... ale, Briane, prosím tě, tady jde o nás dva."
"Na to jsi měl myslet dřív."
Justina doslova bodlo u srdce. Věděl, že si to zasloužil. Věděl to. Ale přes to na to nebyl ani trochu připravený. A Brian taky ne, z jeho výrazu bylo jasně znát, že tohle říct nechtěl... ale stalo se to a už to nemohl vzít zpátky.
"Vím, že jsem to celé podělal... ale miluju tě."
"Justine, já na tohle teď nemám čas," Brian začal sbírat svoje zavazadla, připravený odejít. "Promluvíme si, až se vrátím. Já jen... teď nemůžu... potřebuju čas."
Brian otevřel dveře a Justinovi v tu chvíli začalo splašeně tlouct srdce. Nevěděl, co dělat. Nevěděl, jak ho má zastavit. Ale pravda byla taková, že nemohl. Jenomže nemohl tu ani zůstat a čekat na to, až se Brian vrátí, to by se dřív zbláznil.
"Možná," začal Justin. "Možná bych se měl vrátit do New Yorku."
Brian se v tu chvíli zarazil mezi dveřmi, zády k Justinovi a naprosto ztuhl. Tohle naopak nečekal on, že uslyší, ale na druhou stranu... nemohl se tomu divit. On sám odtud utíká, protože není připravený to řešit a nemůže chtít po Justinovi, aby tu na něj čekal. Proto se zhluboka nadechl a následně se otočil čelem k němu...
"Možná to tak bude lepší," vydechl, ačkoliv ho ta slova bolela víc, než bylo možné vyjádřit.
Upřímně? Justin doufal, že se mu to Brian pokusí vymluvit nebo že jeho samotného to odradí před odchodem a bude ochotný si s Justinem konečně promluvit. Ale tohle? To nečekal.
"Briane," Justin vzlykl. "Je mezi námi konec?"
Justinovi přejel mráz po zádech. Jenom vyslovit tu otázku, pro něj bylo strašné. A čekat následně na odpověď ještě horší. Brian se na něj však jen díval se skelnýma očima, neschopný cokoliv říct...
"Promluvíme si, až se vrátím," řekl, nijak odpovídajíc na Justinovu otázku. "Teda... pokud tu budeš."
Brian následně vyšel ven, otočil se, aby zavřel a ještě jednou se na Justina podíval... Justin mohl vidět, jak moc to Briana samotného ničí, jak moc nechce odejít za takových okolností... ale zároveň, že přesně kvůli nim odejít musí.
Poté Brian zavřel.
A Justinovi se sevřelo srdce jako nikdy v životě. Byl přesvědčený o tom, že tohle je konec. Že Brian to s ním vzdal... a pokud ještě ne, nakonec to stejně přijde.
Chvíli mu trvalo, než byl schopný přestat zírat na ty kovové dveře v naději, že se Brian přeci jen třeba vrátí. Ale když pochopil, že se tak nestane, zamířil do ložnice. Okamžitě padl do postele, přitiskl si Brianův polštář k tělu a propukl v pláč, který ho zanedlouho odnesl do říše snů.
####
Když se znovu probudil, venku už byla noc a na hodinách chvíli po půlnoci. Cítil se naprosto příšerně. Jako kdyby se probudil s tou nejhorší kocovinou... až na to, že předchozí den nepil. Ale rozhodně věděl, že momentálně by mu drink bodl. Nejradši by se opil do němoty a na všechno tohle zapomněl. Alespoň na chvíli.
Neměl absolutně ponětí, co by měl dělat. Nechtěl tu zůstávat. Ne takhle. Ne sám. Ještě s vědomím, že Brian se nemusí celý týden vrátit. Ale Brian mu stejně řekl, že by se měl vrátit do New Yorku. Možná to neřekl přímo, ale podpořil Justinův návrh. Ale ta představa, že by se dneska opravdu sebral a letěl domů - ať už to znělo sebevíc zvláštně, protože doma si najednou připadal tady - byla hrozná.
Najednou si připadal tak ztraceně. Být v New Yorku, jeho cesta by okamžitě vedla ke Kate domů. Nezáleželo na tom, že už je tak pozdě, protože tam pro sebe vždycky byli, za všech okolností. Nebo by si šel sednout do svého oblíbeného baru a Steve by mu dělal společnost, nějak by ho rozesmál a pomohl mu přijít na jiné myšlenky. Pak tu byl taky jeho klub, kde se často scházeli jeho známí. Ale tady?
Jo, měl tady celou rodinu. Ale přiznejme si, že nebyl v postoji, kdy by jim mohl uprostřed noci zaklepat na dveře a doufat, že mu nabídnou rameno. Debb by mu ho nejspíš nabídla, ale zároveň by mu to pořádně nandala a to teď nepotřeboval. Michael by mu nejspíš vrazil, protože jak říkal Ben, stále jsou s Brianem propojení pupeční šnůrou a mají potřebu se chránit. S Daphne sotva navázal nějaký kontakt, takže mu taky nepřipadalo správné chtít po ní, aby mu pomohla se tímhle prokousat, zvlášť když Daphne ho před Ethanem varovala už v minulosti. Za mámou jít nemohl, to by si připadal ještě víc nemožně. Je dospělý sakra, měl by se s tím umět sám nějak vypořádat!
Ale pravda je, že momentálně si připadal jako ten naivní kluk, co doufal, že ho Brian bude jednou milovat. Až na to, že teď doufal, že ho milovat nikdy nepřestane.
Nakonec však došel k rozhodnutí, ať už bylo sebevíc bláznivé, ale momentálně bylo jediné, ke kterému byl schopný dojít. Proto se šel vysprchovat a následně na sebe hodil ty nejlepší kousky z jeho nového oblečení. Ne, že by na tom tak záleželo, jestli jsou nejlepší... jde ven, protože se potřebuje odreagovat a přijít na jiné myšlenky... a taky proto, že by asi zešílel, muset zůstat v loftu ještě další minutu sám.
Když se nakonec ocitl před vstupem do Babylonu, chvíli váhal, zda by měl jít dovnitř. Přišlo mu to úsměvné, dřív tu trávil 5 nocí v týdnu. Jenže dřív byly věci jinak. Nakonec se ale zhluboka nadechl a vydal se do víru hudby, světel a polonahých těl.
Jeho však zajímala jen jedna jediná věc. Alkohol. Proto usedl k baru a ihned si objednal whisky. Bylo to spíš Brianovo pití, ale usoudil, že dneska mu rozhodně bodne. Připadal si tak mizerně. Když tam tak seděl sám, popíjel a odmítal každého, kdo se s ním pokusil navázat kontakt. Ale nikdo ho nezajímal. Jenom Brian. A ten byl v Chicagu.
"Jsi to opravdu ty!" zaslechl za sebou náhle jemu dobře známý hlas. "Myslel jsem, že se mi to jenom zdá."
"Emme?" Justin se otočil a pokusil se nasadit ten nejupřímnější úsměv.
"Co tu děláš, zlatíčko? A kde je Brian? Tancuje?" Emmett se automaticky začal rozhlížet po parketu.
"Je v Chicagu."
"Um... mám pocit, že jsem se přeslechl, ale říkal jsi, že je v Chic..."
"Ano, říkal," přerušil ho.
"Ale, ale... PROČ?"
"Kvůli klientovi," Justin si povzdychl, vědomí si, že je to pěkná blbost. "Kvůli mně," přiznal nakonec s těžkým srdcem.
"To mi budeš muset vysvětlit. Co se stalo?"
"To je dlouhý příběh, Emme... a asi nemám sílu říkat ho znovu. Pointa je ta, že jsem idiot... a že jsem Briana nejspíš nadobro ztratil."
Emmett se na něj vševědoucně podíval, tím svým jedinečným pohledem, který byl tak nějak uklidňující. Bylo jasné, že by chtěl Justinovi nějak ulevit, ačkoliv nevěděl žádné detaily, ale víc, než kamarádskou ruku mu momentálně nabídnout nemohl.
"Pojď," natáhl k němu ruku.
"Kam?"
"Tancovat!" oznámil důrazně, jako by to byla ta nejvíc jasná věc na světě.
"Emme... já nevím... měl bys jít tancovat s Drewem. Kde ten vůbec je?"
"Není tady. Jsem tu sám. Já měl chuť tancovat, Drew ne... tak mě nenech taky na holičkách, Sluníčko."
Justin chvíli váhal, opravdu se necítil na to tancovat. Ale na druhou stranu, přišel sem kvůli odreagování. A to se mu nedostane, pokud bude sám zoufale sedět na baru a popíjet. Emmett mu vlastně nabízel nejlepší řešení.
Chytil proto Emmetta za ruku a nechal se jím odvést na parket. Chvíli mu trvalo, než se byl schopný roztancovat, ale jakmile se do toho dostal, myslel si, že ho nikdo nezastaví. Dovolil si jednoduše vypnout a nemyslet. Jen tancovat.
"Jsi blázen!" smál se Justin, když konečně dosedli na bar po tom, co se zdálo, že tancovali celé hodiny.
"Já vím," uchechtl se Emmett tím svým hlasem královničky.
"Nemyslím si, že se budu zítra schopný hýbat."
"Však nemusíš. Celý den lež v posteli! Věř, že já budu," zachichotal se.
"To si bohužel nemůžu dovolit," oznámil smutně, pomalu se vracejíc do reality. "Zítra budu sedět v letadle do New Yorku."
"CO?!" Emmett se chytil za hruď a otevřel pusu dokořán. "Nebuď blázínek. Brian se uklidní."
"To si nemyslím. Vlastně mi řekl, abych se do New Yorku vrátil."
"Ten idiot!"
"Ne, Emme... on je v tom nevinně. To já jsem ten idiot."
"Zlatíčko," povzdychl si. "Sotva ses vrátil. Nemůžeš zase odjet. A co moje svatba? Na tu musíš přijít!"
Justin se zasmál, vědomý si toho, co za taktiku na něj Emmett zkouší, ačkoliv to z velké čásit myslel i vážně. Chtěl Justina na svatbě. Na svojí bláznivé nejteplejší svatbě, co kdy byla a bude.
"Budu tam. V tom mě nic nezastaví, neboj se, Emme."
Emmett se pousmál, ale nemohl schovat smutek v očích, protože věděl, že ať už řekne nebo udělá cokoliv, Justin se zítra vrátí do svého domova v New Yorku.
"Věnuješ mi alespoň ještě jeden tanec?"
Justin přikývl a se snahou zadržet slzy, protože mu tohle lámalo srdce, chytil Emmetta znovu za ruku a vydal se s ním na parket.
####
Druhý den ráno, po bezesné noci, se vydal rozloučit s ostatními. Ještě úplně nevěděl, co jim řekne, ale věděl, že nemůže jen tak odjet, beze slova. On nechtěl vůbec odjet, ne takhle, nechtěl si připustit, že by tohle mohl být s Brianem konec... ale momentálně věděl, že tu nemůže zůstat.
Jeho máma byla první na seznamu, sice věděl, že se s ní uvidí a to nejspíš hodně brzo, ale i ona si zasloužila pořádné rozloučení... a Justin ho navíc potřeboval.
"Takže ať už řeknu cokoliv, tvůj názor nezměním, zlato?"
"Mami, já... já tu prostě nemůžu zůstat. Nemůžu čekat na to, až se Brian vrátí, zešílel bych."
"Neměl vůbec odjíždět, měli jste si promluvit. Vyřešit to."
"Ublížil jsem mu," Justin musel přivřít oči, jako by mu snad postupně teprve docházelo, co vlastně udělal. "Být to naopak, asi bych se na něj už nedokázal podívat. On to vlastně zvládá líp, než jsem čekal... jeho staré já by mě vykoplo a dalo by mi to pořádně sežrat."
"Dospěl. A miluje tě. Určitě to mezi vámi dobře dopadne. On opravdu jen potřebuje čas. Nemyslela jsem si teda zrovna, že odjede, ale... pokud to potřebuje, tak..."
"Ho musím nechat. Ale i já potřebuju odjet... alespoň, dokud nebude Brian připravený se mnou mluvit."
"A co pak?"
"Co pak?"
"No pokud to vyřešíte... vrátíš se sem? Nadobro?"
"Mami, o tom teď nemůžu přemýšlet. Já... já prostě nemůžu."
Jennifer přikývla, vědoma si toho, že tohle opravdu není momentálně ta nejvhodnější chvíle na to řešit zrovna tohle.
Když Justin odešel z mámina domu, jako dalšího člověka na seznamu měl Debbie. Věděl, že to nebude ani trochu snadná návštěva, natož loučení, ale musel tam jít.
"Justine? Zlatíčko, co ty tady? Přišel jsi mě poctít návštěvou?" Debb ho automaticky pozvala dovnitř a vydala se do kuchyně postavit na čaj, zatímco Justin se nervózně rozmýšlel, jak takovou informaci sdělit. "Teda, ty vypadáš... moc jsi nespal, že? S Brianem jste se udobřili?" mrkla na něj.
"Uh, vlastně se ukázalo, že naše pouto není zas tak silné," Justin se zoufale uchechtl, snažíc se potlačit slzy.
"Sunshine? Co... co se stalo?" Debb k němu hned přispěchala.
Justin jí proto dal zkrácenou verzi toho, co se stalo, už ho unavovalo ten příběh říkat, ale věděl, že je to nutné. A Debbiino zklamání nemohlo být znatelnější.
"Všechno jsem podělal."
"Justine," povzdychla si Debbie. "Udělal jsi obrovskou chybu. Ale jsi člověk jako každý jiný a ty dělají chyby... tvoje práce teď je to napravit. Jakkoliv jen můžeš."
"Ale co když nemůžu? Co když Brian nechce, aby se to napravilo?"
"To nevím, zlato. Ty jen musíš udělat vše pro to, abys to zkusil... a když tak Briana respektovat," Debbie se chvíli odmlčela. "Jsi si jistý, že chceš letět do New Yorku?"
"Ano, Debb. Já tu teď nemůžu zůstat. Potřebuju něco dělat... v New Yorku mám práci."
"A co budeš dělat, s ty víš kým?"
"Nechci nad tím ani přemýšlet. Doufám, že se to nějak vyřeší. Ale teď je to to poslední, co by mě trápilo."
Debb si povzdychla a pohladila Justina po vlasech. Tentokrát i ona věděla, že nemůže udělat nic, aby klukům pomohla, ale doufala, opravdu hodně doufala, že k sobě najdou zase cestu.
Když se spolu následně loučili, Debb téměř nebyla schopná propustit ho ze svého objetí.
Vzápětí se Justin vydal do Kinnetiku rozloučit se s Tedem a se Cynthií, se kterými ještě ani neměl možnost pořádně strávit čas. Cítil se opravdu hrozně.
"Bylo mi divné, že se Brian tak náhle žene do toho za těmi potencionálními klienty jet. Předtím byl celkem odhodlaný poslat tam mě, aby mohl být s tebou," Ted se zarazil, když si uvědomil, že takhle mluvit asi není nejlepší.
"On se určitě uklidní a za pár dnů se vrátí," snažila se ho povzbudit Cynthia. "Navíc - dlužíš mi kafe!"
"Já vím," Justin se zatvářil smutně. "A dáme si ho. Jen ho budeme muset trochu odložit. I kdyby to s Brianem nevyšlo, nezmizím zas na několik let... budu sem jezdit na návštěvy. Slibuju."
Oba ho vzali za slovo, doufajíc, že to tentokrát Justin myslí opravdu vážně a že tohle není na několik let nebo snad i nadobro, co ho vidí naposledy.
Za Daphne se stavil opravdu v rychlosti, protože měla zrovna náročnou směnu v nemocnici, kde pracovala. Jejich rozloučení bylo emotivní skoro stejně jako před těmi 7 lety.
"Slib, že se mi ozveš... a že přijedeš."
"Slibuju, Daph," Justin ji pevně objal.
"Jste fakt dva idioti," utrousila se smíchem, ale smutně.
"Já vím," ušklíbl se Justin.
Jakmile se rozloučil s Daphne, zbýval už jeden člověk, za kterým musel jít. Michael. Vlastně tedy dva společně s Benem... dva a půl ještě s malou Deborah. A nemohl si pomoct, tak nějak věděl, že tahle návštěva bude ze všech nejtěžší. Proto si ji nechával na konec.
"Oh, Justine..."
"Ahoj, Mikey. Můžu dál?"
"Um, jo, jasně," Michael mu ustoupil a nechal ho vejít.
"Doufám, že neruším?"
"Vůbec ne. Dáš si čaj nebo něco?"
"Už jsem měl čaj u Debbie, ale děkuju."
"Byl jsi u mámy?"
"Uh, jo. A taky u té svojí a za Tedem se Cynthií."
"Dneska máš koukám perný den," zasmál se. "Co tak najednou?"
"Nechtěl jsem odejít bez rozloučení."
"Co? Rozloučení?" Michael nadzdvihl obočí.
"Dneska se vracím do New Yorku."
"Do New Yorku? Proč, proboha? Teda bylo mi jasné, že nakonec se tam asi vrátíš, ale... co tak najednou? To jste se s Brianem tak moc pohádali?"
"Je to složitější, než to. Ublížil jsem mu. A on je teď v Chicagu. A já tu jednoduše nemůžu zůstat."
"Začal bych se vyptávat, ale něco mi říká, že to je to poslední, co momentálně potřebuješ."
Justin se vděčně usmál. Byl si celkem jistý, že sem jde na popravu, že mu Michael dost možná vrazí. Ale místo toho se choval mnohem vlídněji, než by Justina napadlo za daných okolností. No možná, kdyby Michael věděl všechny podrobnosti, vypadalo by to jinak, ale nejspíš už pochopil, že se jim do těhle věcí nemůže plést.
"A uvidím tě ještě? My všichni?"
"Já... ano. Jenom nevím kdy. Musím počkat na to, jestli se mnou bude chtít Brian vůbec mluvit. Ale nemůžu jednoduše čekat tady."
"Já to chápu. Nelíbí se mi to, ale chápu to," Michael se chvíli odmlčel a pak pokračoval. "Nevím, co jsi udělal... ani co se mezi vámi stalo, ale... nějak to vyřešíte. Jako vždycky všechno."
Justin tomu chtěl věřit, ale nebylo to tak jednoduché. Věděl, že pokud se Brian rozhodne s ním dál nebýt, bude to oprávněné. Ale pravděpodobně ho to zlomí.
"Jedl jsi?"
"Moc ne."
"Tak pojď," pobídl ho Michael s úsměvem.
Justin neodmítl, pravdou bylo, že měl šílený hlad. Žaludek měl sice z nervů stažený, ale věděl, že se potřebuje najíst. Po jídle se šel věnovat trochu malé Deborah, doufajíc, že bude mít možnost ji ještě vidět. Za nedlouho dorazil z práce i Ben, jenž byl Justinovou novinkou taktéž zaskočen, ale měl pro něj stejné pochopení jako Michael.
"Určitě ještě přijeď, Justine. U nás jsi vždy vítaný," ujišťoval ho Ben.
"Navíc nesmíš přijít o Emmettovu svatbu. Bude to svatba roku," smál se Mike.
"Nebojte, Emmovi jsem to slíbil. Budu tady," Nebo v to alespoň doufám, přiznal si Justin v duchu.
Když se Justin následně vydal zpátky do loftu, byl už večer. Bylo mu příšerně. Strávil tu jenom pár dnů, ale bylo to dost na to, aby věděl, že nechce, aby to bylo naposledy. Vlastně věděl, že se sem s jistotou vrátí a že to nejspíš bude dřív, než si myslí... ale taky věděl to, že se může cokoliv podělat a na tu možnost musel být připravený.
Vzápětí se s loftem tak trochu rozloučil a srdce měl z toho sevřené. Poté si zavolal taxi, které ho mělo dopravit na letiště. Těsně než odešel, tak si neodpustil Brianovi napsat alespoň vzkaz "Omlouvám se, Briane. Nemohl jsem zůstat. Snad mi odpustíš - J.". Poté loft opustil.
Co však nevěděl, bylo to, že jen pár minut po jeho odchodu, se rozezněl záznamník, na kterém byl vzkaz od Briana...
"Ahoj, to jsem já, Brian. Nebereš mi to, takže předpokládám, že spíš... nebo jsi venku... bože, doufám, že nesedíš v letadle do New Yorku," Brian si povzdychl. "Tohle je tak divné, mluvit na můj vlastní záznamník," zasmál se. "Ale jenom jsem ti chtěl říct, že... že se omlouvám za to, že jsem tak zmizel. Neměl jsem to udělat. Byl jsem naštvaný... ale ze všeho nejvíc spíš... vyděšený. Protože upřímně, já nevím, co dělat. Nevím to. Ale nechci, aby to skončilo takhle. Sakra, já nechci, aby to vůbec skončilo," Brian se odmlčel a pak pokračoval. "Ale potřebuju čas. Ale nějak to zvládneme. Jako vždy, že?" na rtech se mu vykouzlil úsměv, který však v další vteřinu znovu zmizel. "Budu zpátky co nejdřív. Tak prosím neodjížděj. Počkej na mě."
***************
Tak schválně, koho jsem teď naštvala?🙈
No comments:
Post a Comment