BEZ VAROVÁNÍ
Justin se zhluboka nadechl, snažíc se vymyslet, co dělat dál, ale pravda byla ta, že toho dělat moc nemohl. Tohle bylo na Brianovi. On se musel rozhodnout, co dál. Jo, Justin by ho klidně žadonil, aby mu odpustil, kdyby věděl, že by to k něčemu bylo... ale on teď musel nechat Briana, aby se s tím nějak popral a sám došel k nějakému rozhodnutí. Nejlíp k rozhodnutí, které bude zahrnovat společnou budoucnost. Justin sice úplně nevěděl, jak by ta budoucnost měla vypadat, protože si ještě ani neřekli, zda by se k sobě vrátili bez toho všeho kolem Ethana a teď se ta možnost zdála být ještě víc nereálná.
"Chceš, abych odešel?" zeptal se Justin, když sebral dostatek odvahy.
"Ne," To Justina přimělo se usmát, ale to jen do chvíle, než Brian pokračoval. "Půjdu já."
"Co?" vydechl Justin zaskočeně. "Je to tvůj loft... jestli mě nechceš ve své blízkosti, pochopím to, ale neodcházej kvůli mně."
"Neodcházím kvůli tobě. Já... musím do Kinnetiku. Ted potřebuje pomoct. A já potřebuju nějaké rozptýlení."
"Jinými slovy - odcházíš kvůli mně."
"Justine," Brian si povzdychl. "Já jen potřebuju pryč. A myslet chvíli na něco jiného. Ne na tebe s... s ním."
Justin mu rozuměl, o tom žádná, ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to neničilo. Ačkoliv věděl, že Briana tohle celé ničí asi ještě víc. Ani si neuměl představit, co se mu momentálně honí hlavou. A jak moc ho každá myšlenka jich dvou spolu musí bolet. A zároveň trápit to, že by Justin mohl být nějak v nebezpečí. Brian nejspíš ani neví, nad čím přemýšlet dřív - nad tím, že Justin spal s Ethanem... anebo tím, že Ethan je jím nejspíš posedlý a mohl by mu ublížit. Šlo jít jen o to první, Brian by ho nejspíš vyrazil a nechtěl by s ním mít nic společného, ale to druhé to pro něj komplikuje, protože přeci jen přes to všechno Justina pořád miluje a nechce, aby se mu něco stalo. Ale celé to pro něj musí být strašně těžké, proto je víc, než pochopitelné, že odtud a od Justina potřebuje vypadnout.
"Vážně mě to všechno mrzí, Briane. Vím, že jsem to podělal... vím, že jsem se od něj měl držet dál..."
"Teď už je to jedno."
"Jo, ale..."
"Justine, prosím. Prostě nic neříkej. Dobře? Promiň, ale já teď nechci nic víc slyšet."
Justin mohl cítit, jak se mu slzy derou do očí, ale mohl si za to sám a zasloužil si to. Však kolikrát Brianovi vyčítal jeho způsob života, to, že spal s jinými muži, ačkoliv o tom byl k Justinovi vždy upřímný... to, co udělal Justin jemu je mnohem horší a všechen Brianův vztek vůči němu je oprávněný.
Brian následně zmizel v ložnici. Když nakonec přišel zpátky ve svém pracovním obleku, Justin na chvíli zapomněl na vše, co se děje a díval se na něj jako na toho nejkrásnějšího chlapa na světě - kterým byl a o kterého nechtěl přijít. Ale to nebylo na něm.
"Kdy se vrátíš?" zeptal se Justin nervózně.
"Nevím. Večer."
Brian se na něj ani nepodíval, zatímco se obouval a oblékal do kabátu. Všechno v Justinovi se mu chtělo vrhnout kolem krku a přimět ho se na něj podívat. Dokázal se udržet jen tak tak.
"Dobře," odpověděl Justin tiše.
Brian následně otevřel dveře a vyšel ven, připravený je za sebou zase zavřít, aniž by se ohlídl, ale na poslední chvíli to přeci jen udělal, "O všem si promluvíme, dobře? Slibuju," a následně zavřel.
Justina by to mělo těšit, ale místo toho byl spíš připravený se sesypat. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si uvědomoval, jaký idiot vlastně je. Spal s Ethanem po tom, co se znovu shledal s Brianem. Jak jsi, sakra, mohl?! Křičel sám na sebe v duchu.
Ne, že by to bylo lepší předtím, ale aspoň by tím Brianovi neublížil přímo. Takhle ho v podstatě podvedl, nezáleželo na tom, že nejsou spolu, protože pravda je taková, že oni jsou vždycky spolu - spojení navždy - ať už jsou ve stejné místnosti nebo stovky kilometrů daleko, ať už se vídají nebo ne, jsou spolu.
A Ethan je kapitola, která měla zůstat uzavřená. Nebo se rozhodně neměla opakovat. On s ním spát ani nechtěl. Ať už k němu cítil cokoliv, nebyla to touha po tom s ním být nebo s ním mít sex. Ale udělal to a nic na světě to nemůže omluvit. Ani to, že si nic z toho nepamatuje. Protože se to stalo. Stalo se to. A Brian to teď ví... tak, jak to měl vědět už dávno, ale Justin se příliš bál být k němu upřímný. Jenže měl být, měl být od začátku, protože tohle si nezasloužil. Když Briana tenkrát před lety kvůli Ethanovi opustil a on ho nakonec vzal zpátky, slíbil mu, že tohle už nikdy neudělá. Slíbil mu to. A nebyl schopný to dodržet. Bože, jaký měl na sebe vztek!
Když se trochu vzpamatoval, rozhodl se, že si dá sprchu a vezme si na sebe nějaké čisté oblečení. Neměl však tušení, co udělá se zbytkem dne, protože představa toho, že by čekal na to, až Brian přijde domů a utápěl se tu do té doby ve svých myšlenkách, byla nesnesitelná.
Proto se rozhodl jít ven, ale kam, toť byla otázka. Možností měl sice spoustu, ale u všech existoval důvod, proč by právě tam chodit neměl. Nakonec měl ale Justin jasno v tom, koho by chtěl vidět ze všech nejvíc, jen ještě úplně netušil, jak se s danou osobou spojit.
Věděl, že by bylo nejlepší pořídit si nějaký telefon a tak se zastavil v obchodě. Okamžitě si tam uložil číslo na mámu a na Briana - jediná čísla, která si pamatoval zpaměti. A to první hned vzápětí použil...
"Taylorová, prosím?"
"Mami... mami, to jsem já, Justin."
"Justine? Zlato? Odkud mi voláš?"
"Z nového telefonu, musel jsem si konečně nějaký koupit," zasmál se. "Mami, máš ještě číslo na Daphne?"
"Daphne? Um, já myslím... myslím, že jo. Pokud si ho nezměnila. Zlato, děje se něco?"
"Ne, já jen... chci ji vidět a nemám u sebe její číslo."
"Dobře, tak já ti ho pošlu."
"Děkuju."
"A opravdu se nic neděje?" zeptala se starostlivě.
Justin měl chuť se zasmát, protože realita byla taková, že se toho dělo strašně moc a on nevěděl, jak se s tím má vypořádat, protože skutečnost byla taková, že musí jenom tiše čekat na to, jak se Brian rozhodne.
"Já... asi jsem... asi jsem to všechno podělal," Justinovi se na konci zlomil hlas.
"O čem to mluvíš, Justine?"
"S Brianem, já... udělal jsem něco, co mi asi nikdy neodpustí."
"Co jsi udělal? Justine, děsíš mě."
"Promiň. Já jenom... nevím, co dělat. Ale nechci o tom mluvit přes telefon."
"Tak přijď. Promluvíme si, všechno mi řekneš... ať jde o cokoliv, určitě se to vyřeší."
"Když tak se později stavím, ale teď potřebuju vidět Daphne. Pošli mi prosím to číslo. A nezlob se."
Justin se s ní následně rychle rozloučil a zavěsil, na tohle teď opravdu neměl. Možná se zase cítil jako ten 17 letý kluk, co by momentálně ze všeho nejvíc potřeboval mámino objetí, ale musel se držet pohromadě... alespoň dokud nebude vše ztracené a to doufal, že nebude nikdy.
Jakmile mu poslala číslo na Daphne, chvíli mu trvalo, než se konečně odvážil ho vytočit. A pak když se na druhé straně opravdu ozval její hlas, skoro mu vyskočilo srdce z hrudi...
####
Když Justin o hodinu později seděl v kavárně, zdálo se mu to celé nereálné. Jako kdyby se mu to celé jenom zdálo a on se každou chvíli probudí. Ale skutečnost byla ta, že tu čekal na Daphne. Na jeho dávno ztracenou nejlepší kamarádku, bez které by pravděpodobně nebyl tím člověkem, kterým dnes je. Vždycky tu pro něj byla za každé okolnosti. A jen ta myšlenka ho ještě víc rozzlobila, protože stejně jako opustil Briana a všechny ostatní, opustil i ji... a nesnášel se za to.
Jak byl ztracený ve svých myšlenkách, tak si ani nevšiml, že už vešla do kavárny, natož toho, že stála přímo u něj...
"Ahoj, Justine."
"Daph!" okamžitě vyskočil, neschopný vyprodukovat nějaké další slovo.
"Jsi stejně v šoku asi jako já, když jsi mi zavolal," zasmála se. To bylo rozhodně dobré znamení.
"Já jen... nemůžu uvěřit, že jsi opravdu tady."
"To ani já ne!"
Oba se na sebe dívali s úsměvy na rtech, ale přes to se v jejich očích odrážel zmatek, strach a nevědomí, co bude následovat dál. Po dalších pár vteřinách se byli alespoň schopni obejmout na přivítanou. Bylo to tak zvláštní.
"Jsi tak... velký," uchechtla se Daphne.
"Um, díky," zakřenil se Justin.
"Tak jsem to nemyslela, já jen... tvoje postava zesvalnatěla... a celkově jsi zmužněl. To strniště ti sluší."
"I tobě to sluší."
"Jo.. jasně," ušklíbla se s úsměvem.
"Myslím to vážně. Možná jsem gay, ale ženskou krásu poznám."
Daphne se pousmála a následně se konečně posadila na protější židli. Ani jeden moc nevěděl, co říkat dál. Stále se snažili zpracovat, že tu spolu opravdu sedí... po všech těch letech.
Daphne byla následně ta, která prolomila jejich mlčení smíchem. "Tohle je divné."
"Já vím," přidal se Justin se smíchem. "Ale tak rád tě vidím."
Daphne se na něj pouze usmála, ani od ní nečekal, že by řekla to samé, protože si to nezasloužil, ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to trochu nezabolelo.
"Kdy ses vůbec vrátil?"
"Um, před pár dny."
"Oh. Myslela jsem, že jsi tu už dýl, ale vyhýbáš se mi."
"Nee... teda možná trochu... nevěděl jsem, jestli mě budeš chtít vidět. Ale jsem tu jen pár dnů, takže..."
"A na dobro?"
"To ještě nevím."
"Nevíš?"
"Je to trochu komplikované."
"Brian?" usoudila okamžitě.
"Nejen to, ale... jo, Brian převážně."
"Po všech těch letech jste pořád nerozluční... kdy jste se znovu zkontaktovali?"
"Před pár měsíci... objevil se v New Yorku na mojí výstavě... a koupil všechny moje obrazy," Justin se musel zaculit při té vzpomínce.
"A že Brian Kinney není romantik."
"Spíš blázen."
"Nebo tak."
Oba se okamžitě rozesmáli a ve vteřině se vrátili do svých sladkých 17, kdy spolu debatovali o Brianovi a o tom, jaký bude nejlepší způsob dostat se mu pod kůži. Tehdy byli oba tak naivní. A Justin hned věděl, jak moc lituje toho, že tohle přátelství zkazil.
"Ale pověz mi teď radši něco o sobě, Daph... umírám touhou vědět, co všechno jsi zažila... jestli někoho máš... co děláš... všechno!"
"Whoa! Nehodláš mě šetřit," zasmála se. "Tak si nejdřív objednáme a pak se můžeme zasvětit, co ty na to?"
"Skvělý nápad."
Justin si klasicky objednal vanilkové Latte a Daphne horkou čokoládu a k tomu si dali každý kousek cheescaku. Následně se ponořili do vyprávění naprosto všeho. Během chvilky se vrátili do dob, kdy byli nejlepší přátelé.
"Mám z tebe radost, Daph. Je vidět, že jsi šťastná. Přítel, práce, kterou jsi vždycky chtěla dělat..."
"Yeah. Mám se fakt dobře," usmála se. "A podle všeho ani ty se nemáš špatně. Justine, o tomhle jsi vždy snil! Jsi v New Yorku známý!"
"Zas tak známý nejsem."
"Noviny říkají jinak... ne jednou jsem o tobě četla. A neříkej mi, že z toho nemáš radost."
"Jasně, že mám! Nebo teda bez toho být v novinách bych se obešel, ale... malovat v New Yorku... jo, to je něco, z čeho radost rozhodně mám."
"To se vsadím. A teď, když máš Briana zpátky v životě... musí to být ještě lepší. A věřím, že i pro něj... když jsem ho viděla naposledy, byl na tom opravdu špatně."
Justin po ni hned střihl pohledem a rozšířily se mu oči. Ano o jejich shledání mu Brian říkal, ale... nemluvil o žádných konkrétních detailech.
"Špatně?"
"Um... on... já nevím, jestli bych ti to měla říkat."
"Daph, už jsi to nakousla!"
"To jsem celá já. Velká pusa," ušklíbla se s uchechtnutím. "Je to asi 2 roky, co... mi zavolal..."
"Počkat... on zavolal tobě?"
"Uhm."
"Řekl mi, že jste na sebe narazili a zašli na skleničku..."
"No... v momentě, co mi Brian zavolal, už jich v sobě několik měl... vlastně byl úplně na šrot."
"Co?" Justin vydechl, zcela zaskočen.
"Joo. Zavolal mi z nějakého baru a chtěl, abych pro něj přijela... vlastně spíš nechtěl, ale já ho přiměla říct mi, kde je. Pak jsem ho vzala domů a zůstala s ním do rána."
"Jako v loftu?"
"Ano. Bála jsem se ho nechat o samotě. Ráno jsem mu udělala vyprošťovák... a musela jsem mu slíbit, že o tom nikdy nikomu neřeknu, takže to, že to teď dělám ode mě není moc pěkný."
"Nechám si to pro sebe, Daph."
Daphne přikývla a následně pokračovala, "On... než jsem odešla, zeptal se mě, zda jsem s tebou mluvila... když jsem mu řekla, že ne, měl ve tváři výraz jako by tě zas a znovu ztratil. Byl bez tebe úplně v háji, Justine."
Justin měl pocit, jako by mu někdo vrazil pěstí. Věděl, že Brian jejich odloučení/rozchod/ať už to bylo cokoliv, nesnášel moc dobře, ale tohle bylo ještě horší, než si myslel. Sakra, vždyť ještě dva roky zpátky se kvůli němu opíjel a snažil se o něm cokoliv zjistit... musel mít zlomené srdce. A Justin mu ho teď zlomil znovu. Zlomil mu ho už tolikrát, že se divil, že Brian ještě nějaké má.
"Ale teď už jsi tady!" rozveselila se Daphne, ve snaze ho uklidnit, když viděla ten jeho výraz. "A všechno bude dobrý. Brian tě má zpátky."
"Daph," Justin si zoufale povzdychl. "Všechno jsem podělal."
"Co tím myslíš?"
"Pravděpodobně mě budeš nenávidět, až ti to řeknu... ještě víc, než už mě nejspíš nenávidíš..."
"O čem to mluvíš? Nemám důvod tě nenávidět."
"Daph, no tak... vykašlal jsem se na tebe."
"Justine... ano byli jsme nejlepší přátelé, ale byli jsme taky děti... následoval jsi svůj sen a oba jsme dospěli, posunuli se ve svých životech a jednoduše se naše cesty rozdělily. Štve mě to? Jasně, že jo. Doufala jsem, že mi zavoláš? Mnohokrát. Ale nemůžu tě nenávidět za to, že sis šel splnit to, o čem jsi mi mluvil od dob, co jsme se poznali, Justine."
Zněla tak moc jako Brian. Oba ho ujišťovali v tom, že ho nemůžou nenávidět za to, že si splnil svůj sen a bohužel je při tom procesu vyčlenil ze svého života. Ale nemohl si pomoct, u Daphne měl pocit, že to opravdu myslí zcela upřímně. Ne, že Brian by to tak nemyslel, ale... ale...
"Děkuju, Daph. Ale... já se za to nenávidím. Sakra, všechno a všechny jsem tu opustil... myslel jsem, že se vrátím... že tam nevydržím ani rok a budu zpátky... nečekal jsem, že..."
"Že bys mohl opravdu uspět."
"Ne," vydechl. "Vlastně jsem tam jel s vědomím toho, že nemám šanci... část mě v to i doufala, protože jsem chtěl zpátky za Brianem, chtěl jsem si ho vzít a strávit s ním zbytek života... jen jsem mu potřeboval dokázat, že New York nám to nepřekazí. Tak moc nechtěl, abych se ho kvůli němu vzdal a tak jsem tam jel s tím, že se vrátím a on už nebude mít důvod myslet si, že pro něj něco obětuju. A pak jsem se do New Yorku naprosto zamiloval."
"Chápu tě, Justine. Mít tvoji příležitost, dopadla bych úplně stejně. A Brian taky."
"Yeah," zhluboka se nadechl. "Vím, že Brian dostat takovou příležitost, nejspíš bych ho už nikdy neviděl. Vždycky tvrdil, že je důležité být úspěšný, mít tolik peněz, kolik je jenom možné vydělat a být tím nejlepším homosexuálem, jakým je možné být... on nechtěl, abych o to přišel. A sám sebe by o něco takového nepřipravil. Ale vím, že ho to zlomilo, vím, že nechat mě jít pro něj muselo být hrozné... stejně jako by to bylo hrozné pro mě být to naopak..."
"Ale nechal bys ho jít?"
"Samozřejmě, že nechal... kdybych věděl, že je to pro něj to nejlepší... i když by to bolelo..."
"Tak se přestaň ubíjet."
"Ale slíbil jsem mu, že se vrátím. A on čekal. A když mě nakonec zase našel... tak já všechno podělal."
"A řekneš mi, o co jde?"
Justin věděl, jak moc Daphne nenáviděla Ethan, jak moc nechtěla, aby zničil jeho vztah s Brianem a jak moc byla ráda, když byl konečně pryč... proto mu bylo jasné, že až jí všechno řekne, nevezme to nejspíš ani trochu dobře, ale musel doufat, že na něj za to nezanevře...
Když konečně domluvil, Daphne měla ve tváři tak nečitelný výraz, že ho to naprosto děsilo, ale chápal ji, být to naopak, tvářil by se úplně stejně. Ale opravdu doufal, že něco řekne, klidně ať mu vrazí, křičí na něj, pošle ho do háje, ale ať hlavně něco řekne.
"Daph?" Justin si nervózně skousl ret.
"Já..."
"Myslíš si, že jsem idiot..."
"Jsi, Justine, jsi ten největší idiot pod sluncem," Justin si zoufale přejel rukou po tváři. "Ale... nemohl jsi čekat, že se tohle stane. Nebo... víš moc dobře, jaký jsem měla na Ethana názor, ale pokud sis myslel, že se po těch letech změnil a myslel sis, že můžete být přátelé, nejspíš si k tomu měl důvod. Ale měl jsi to ukončit hned po tom, co tě políbil, co jsi věděl, že je v tom z jeho strany něco víc..."
"Já vím," povzdychl si. "Upřímně už ani sám nevím, proč jsem to neudělal. Ano nechtěl jsem přijít o naše přátelství, ale... Brian byl a je mnohem důležitější a já si neměl Ethana pouštět zpátky do života... ne předtím a rozhodně ne po tom, co jsem s Brianem zase navázal kontakt."
"A jak je na tom Brian?"
"Nevím. Nebo - mizerně, samozřejmě. Ale nechce se mnou mluvit, odešel do práce, protože nedokázal být v mé blízkosti... slíbil mi, že si o všem promluvíme, ale bojím se, že dojde k závěru, že už se mnou nechce nic mít."
"Kéž bych mohla říct něco, čím bych tě uklidnila, ale... ublížil jsi mu, Justine. Je to Ethan, proboha! Víš, jak jsi mu zlomil srdce tenkrát. Tehdy Brian poznal, jakou bolest může způsobit někoho milovat. A teď jsi udělal tu stejnou chybu, možná okolnosti a průběh byl jiný, ale... jde o Ethana, o jednu z dvou osob, která mu tě skoro vzala."
"Z dvou osob?" Justin nadzdvihl obočí.
"Hobbs," řekla tiše, nejistá si, že tohle jméno může vyslovit.
"Ach... ten. Ale to bylo jiné."
"Máš pravdu, Hobbs tě chtěl zabít, nevybral sis ho místo Briana... Ethana ano."
Bože, jak moc mu Daphne připomínala Kate. A Kate zase Daphne. Bylo to matoucí, ale obě byly opravdu naprosto stejné. Kate by mu řekla to samé. A Justina by to úplně stejně zasáhlo. Bože, byl opravdu ten největší idiot pod sluncem.
"Dej mu čas, Justine. Potřebuje ho. Možná ho bude potřebovat mnohem víc, než doufáš. Ale dej mu ho. Ať už to bude trvat jakkoliv dlouho... ale tohle je na něm. On musí rozhodnout, jestli s tebou chce ještě být."
"Ničíš mě..."
"Promiň, Justine, ale je to tak... to jediné, co mu teď můžeš a musíš dát, je čas. A pokud budeš muset čekat několik let na to, až ti odpustí, tak..."
"Budu muset čekat. Ale co když mi neodpustí?"
"Tak to budeš muset respektovat a nechat ho jít."
Justin opravdu doufal, že se z téhle noční můry nakonec probudí. Protože si neuměl představit několik následujících hodin bez Briana, natož několik let... nebo snad zbytek života.
"Všechno jsem zničil. Ještě před několika dny mě prosil, abych tu s ním zůstal... a teď pravděpodobně doufá, že až přijde domů, tak už budu dávno pryč."
"On chce, abys tu zůstal?"
"Jo. Nebo to alespoň chtěl... vlastně chtěl, abychom byli spolu, bylo mu jedno, jestli já se vrátím do Pitts nebo on půjde se mnou do New Yorku, ale chtěl, abychom byli spolu."
Daphne ho chtěla nějak utěšit, ale věděla, že nemůže a že by neměla... tahle situace nebylo něco, co se dá jen tak smést ze stolu a jít dál... Justin s Brianem toho před sebou měli ještě hodně, než dokáží svůj vztah uzdravit... pokud vůbec.
"A co budeš dělat s Ethanem?"
"Bože, to mi ani nepřipomínej. Doufám, že jednou pro vždy pochopí, že s ním nechci mít nic společného."
"Nechci tě strašit, ale pokud to nepochopil do teď tak... asi bys možná měl udělat to, co navrhla tvoje kamarádka. Um, Kate?"
"Jo, Kate. A nejsi jediná, kdo si to myslí... než se mnou Brian přestal mluvit, říkal, že bych to měl udělat. Ale přijde mi to naprosto šílené. Je do mě zamilovaný, není blázen."
"Justine?" Daphne se mu zadívala do očí. "Ten cvok ti volá, píše a stojí ti před okny... to rozhodně není normální chování."
Justin si povzdychl, ať už se mu to nechtělo přiznávat sebevíc, Ethanovo chování opravdu nebylo v pořádku a věděl, že bude muset udělat mnohem víc, než mu jen vtlouct nějaký rozum do hlavy... ale rozhodl se, že to nechá jako poslední možnost.
####
Mluvili spolu ještě asi hodinu, Justin záměrně změnil téma a raději se vyptával na Daphnin života, ne jen kvůli rozptýlení, ale protože ho to opravdu zajímalo. Ta však vždy našla nějaký způsob, jak se vrátit zpátky k Brianovi... na jednu stranu to Justinovi pomáhalo, na tu druhou ho to ničilo. Ale celá ta konverzace pro něj byla svým způsobem terapeutická.
Pak když musela Daphne jít, slíbili si, že se ještě uvidí a pokud ne, tak že rozhodně zůstanou v kontaktu. Justin byl rozhodnutý tento slib dodržet, chtěl Daphne v životě.
Pak se rozloučili.
Justin se po tom ještě zastavil u mámy, která z toho všeho nebyla o moc víc nadšená, než Daphne... ale byla to jeho máma a tak se ho snažila, co nejvíc pochopit a podpořit v tom, že všechno dobře dopadne. Avšak apelovala na to, že by měl Brianovi dát nějaký čas. Ať chtěl nebo ne, musel to udělat. Ale nehodlal se jen tak vzdát... byl připravený o něj bojovat, jakkoliv to bude jenom možné.
Bylo chvíli před sedmou večer, když se konečně ocitl před dveřmi loftu, netušíc, co za nimi najde. Doufal, že Brian už je doma a že si snad konečně promluví. Proto s opravdu těžkým srdcem otevřel... přepadla ho ihned úleva, když uviděl, že se všude svítí.
Odložil si a následně začal očima pátrat po Brianovi... nebyl v kuchyni... ani na pohovce... či u počítače. Takže ložnice. Zhluboka se nadechl a vydal se za ním, doufajíc, že Brian je připravený mu čelit. Byl připravený na tu možnost, že ho vykopne dřív, než cokoliv řekne i na to, že si řeknou všechno, co mají na srdcích, ale stejně se rozejdou. Byl připravený na všechno, ať už ho to děsilo sebevíc. Teda myslel si, že na všechno...
"Briane, jsem doma..." Justin to skoro nedořekl, když uviděl postel. Ležel tam kufr... otevřený a napůl plný kufr. "Briane?" vykřikl, pomalu panikařícím hlasem.
"Oh, Justine..." Brian vyšel z koupelny a v ruce nesl svoji hygienickou tašku.
"Co se děje?" Justin střihl pohledem na kufr a pak zpátky na Briana.
"Jedu do Chicaga," odpověděl, jako by ani o nic nešlo.
"Do Chi-Chicaga?"
"Uhm."
"Proč?"
"Pracovně. Víš, jak jsem ti říkal o těch potencionálních klientech? Tak za jedním jedu do Chicaga... a za druhým následně do LA."
"Ale... myslel jsem, že se toho ujme Ted."
"Jo... no. Sám si říkal, že tyhle věci radši řeším osobně."
Justin se v tu chvíli nenáviděl za tu svojí velkou pusu. Jo, věděl, že Brian má radši věci pod kontrolou... ale právě teď to byl argument, který mohl Brian použít a to mu do karet moc nehrálo. Ale kašlat na nějaké karty... Proč sakra Brian odjíždí? A zrovna teď?! Jo jasně, zrovna teď... vlastně to dává smysl. Ale... Fuck!
"Musíš jet dneska?"
"Bohužel. Další schůzku bych si mohl domluvit nejdřív za dva možná tři týdny."
Justina hned napadlo, že do teď taky nějak Kinnetik přežíval, takže by to ještě nějaké dva možná tři týdny přežil, jenže tady vůbec nešlo o Kinnetik... tady šlo o ně dva. Brian potřeboval vypadnout. Potřeboval pryč. Od Justina. Od všeho.
"Klidně tu ale zůstaň... jestli chceš."
Sám? V loftu? Kam jsem se sotva po tolika letech "vrátil"?
"Briane," začal Justin, ačkoliv nevěděl, co chce vlastně říct. "Nejezdi, prosím," a jenom tak z něj vypadlo tohle.
Brian mu na to však nijak neodpověděl, místo toho pokračoval v balení. Justin mohl doslova cítit, jak se mu chvěje srdce. Cítil fyzickou bolest z představy, že tohle je ono... že Brian se rozhodl, jen neví, jak mu to říct a tak raději utíká pryč a doufá, že Justin to sám pochopí. Prosím, nevzdávej to se mnou, pomyslel si Justin, jak cítil, že se mu slzy derou do očí.
No comments:
Post a Comment