BEZ VAROVÁNÍ
"Justine!" vykřikla šokovaná Cynthia zpoza svého stolu. "O můj bože," a nevěřícně se chytila za tváře, zatímco vstala a vydala se Justina obejmout.
"Ahoj, Cyn. Tak rád tě vidím."
"Nemůžu uvěřit, že jsi tady. Myslela jsem, že si Ted vymýšlí. Pamatuju si tě tak mladého..."
"Zas tak starý nejsem," zasmál se Justin.
"Tak jsem to nemyslela. Já jen... moc ti to sluší."
"I ty vypadáš skvěle. Jak to, že pořád pracuješ pro toho bručouna?"
"Jsem přímo tady," ozval se Brian hned.
"To víš, několikrát jsem se pokusila odejít, ale on vždy žadonil a slíbil mi větší peníze."
"Hezky. Ještě párkrát a budeš v pořádném balíku."
"Další vystoupení plánuji celkem brzo," naoko šeptala naprosto si vědoma, že Brian stejně slyší každé její slovo.
Justin se rozesmál a při pohledu na Briana, který se chystal vraždit pohledem, nemohl odolat ještě mnohem zvučnějšímu smíchu.
"Okey. Jdeme dál," Brian popadl Justina a už s ním směřoval do své kanceláře.
"Pak si dáme kafe!" křikl Justin ještě za Cynthiou.
Pro Justina bylo fajn se dneska pro změnu smát a ne hledat nejbližší záchod kvůli zvracení nebo přemýšlet nad tím, co se děje s Brianem... jenže v momentě, co se ocitli v Brianovo kanceláři, opět nad nimi visela ta nepříjemná atmosféra.
"Chceš něco? Kafe? Vodu? Džus?" zeptal se Brian, když si odložil kabát.
"Uh, džus?"
"Dobře."
Brian odešel z kanceláře splnit Justinovo přání, jež mezitím začal šmejdit po jeho kanceláři. Netrvalo dlouho, než měl možnost konečně vidět svoje obrazy. Zdálo se to být nereálné, tolik let je měl doma zavřené ve skříni a teď tu jsou přímo před ním v Brianovo kanceláři, stejně jako on.
"Tady máš," Brian mu podal sklenici pomerančového džusu. "Vidím, že jsi je našel."
"Nebylo to tak těžké," usmál se Justin. "Tvoje kancelář není zrovna tajemná komnata."
"Pitomče," Brian si skousl ret, ale nebyl schopný zadržet uculení. "Jsou opravdu skvělé. Zvlášť tenhle," ukázal na ten, kde jsou oni dva.
"Yeah. Miluju ten obraz. Řekl bych, že jsou na něm zaschlé i nějaké moje slzy. Namaloval jsem ho tu noc... kdy jsem odešel."
"Jo?"
"Uhm. Měl jsem tě pořád před očima. Naše poslední milování..." Justin se po něm nervózně podíval, slovo milování nikdy nebylo v Brianově slovníku.
"Pamatuju si ho, jako by to bylo včera," Brian se usmál, ujišťujíc ho, že i pro něj to bylo milování.
"Bože... jsem tak rád, že neskončily v cizích rukou. Kdybys tam tu noc nebyl... a koupil by si je někdo, nevím, co bych dělal... asi bych si pěkně nadával."
"Naštěstí jsem tam byl, Sunshine," Brian šel k němu a objal ho.
Justin za to byl rád, už si opravdu začínal myslet, že je na něj Brian kvůli něčemu naštvaný a možná, že je, ale v tuhle chvíli i on dal to cokoliv stranou a jednoduše si vychutnával kouzlo okamžiku.
"Miluju tě. To víš, že ano?" ujišťoval ho Justin.
"Samozřejmě, že to vím."
"Takže i víš, že mi můžeš cokoliv říct. Pokud jde o to, že chceš, abych se sem přestěhoval..."
Než měl Justin možnost doříct to, co měl na srdci, ozvalo se klepání, které bylo následováno Tedovým vstupem. Někdy bych tě s chutí uškrtil, Theodore, pomyslel si Brian hořce.
"Oh, vyrušil jsem něco?" Ted se na oba střídavě podíval. "Cynthia mi řekla, že jste tady."
"Jako vždy," odsekl Brian. "Co potřebuješ?"
"Využít toho, že jsi tady. Našel jsem pár nových kandidátů, kteří by nám mohli pomoct... nejsou tak v balíku jako Moore, ale..."
"Nepočká to?"
"No..."
"Jenom běž. Jde o Kinnetik," podpořil ho Justin.
"Dobře. Počkáš tady?"
"Kam jinam bych šel?" zeptal se s tím nejroztomilejším úsměvem, co dokázal.
"Za chvíli jsem zpátky."
Brian už se chystal odejít, ale Justin ho na poslední chvíli zachytil a přitáhl zpátky k sobě, aby ho políbil. Skoro zapomněli, že se tam s nimi nachází Ted, který na sebe upozornil odkašláním.
V momentě, co Ted s Brianem odešli, se šel Justin posadit do Brianovy židle a několikrát se v ní zatočil, připadal si jako malý kluk a smál se na celé kolo, ale to trvalo jen do chvíle, než si uvědomil, že to nebyl ten nejlepší nápad, když vzal v potaz, že jeho žaludek ještě není plně zotavený.
Chvíli to proto rozdýchával a následně začal brouzdat po internetu. Došlo mu, že by možná mohl napsat Kate a ujistit ji, že je v pořádku. Přeci jen se sebral a prostě zmizel, jak se odtamtud potřeboval co nejrychleji dostat, sice jí nechal zprávu na záznamníku, že na pár dnů jede pryč a ať se o něj nebojí, ale vzhledem k tomu, že si nechal telefon doma, neměla se mu jak dovolat. Proto si zapnul Facebookovou stránku, ještě moc nerozuměl tomu, jak tahle vymoženost funguje, nebýt Kate pravděpodobně by si to nikdy nezaložil, ale právě teď to přišlo vhod.
Automaticky otevřel její chat a hned tam na něj vyskočilo několik zpráv.
KATE: Justine, jsi v pohodě?
KATE: Jak dlouho mě hodláš ignorovat? Zvedni ten telefon!
KATE: Opravdu se o tebe bojím!
KATE: JUSTINEEE!
KATE: Přísahám bohu, že zavolám na policii a nahlásím tě jako pohřešovaného, pokud se mi co nejdřív neozveš!
KATE: A dost, volám poldy.
KATE: Fajn, nezavolala jsem je. Ale nemysli si, že to neudělám!
Jak se Justin pročítal jejími zprávami, musel se několikrát zasmát, opravdu byl za kamarádku jako je Kate neskutečně rád, ale uvědomoval si, že od něj nebylo fér takhle zmizet. Než však stihl cokoliv napsat, další zpráva před ním vyskočila...
KATE: KONEČNĚ JSI ONLINE! ŽIJEŠ?!
JUSTIN: Ano, žiju. Promiň, že jsem se neozval, telefon jsem si nechal doma. Nechtěl jsem, aby ses o mě bála :(
KATE: Idiote! Takhle jsem se o nikoho snad ještě nikdy nebála! Tos nemohl napsat dřív?!
JUSTIN: Potřeboval jsem čas. Navíc tu řeším dost věcí a jednoduše... dobře, jsem idiot. PROMIŇ!
KATE: A kde, sakra, jsi? Nejel jsi snad na dovolenou beze mě?
JUSTIN: Nikdy! Pořád počítám s tím, že na Havaj jedeme spolu! :) Ale... jsem v Pitts.
KATE: V Pitts?
KATE: SHIT!
KATE: V PITTS??? Jakože... za ním?!
JUSTIN: ANO! Jsem s Brianem :)
KATE: FUCK! Tak teď už chápu, proč ses neozýval... hádám, že jste doháněli ztracené roky :D
JUSTIN: No tam máme ještě dost co dohánět. Převážně jsem se shledával s rodinou. Bože, ani nevíš, jak je skvělé s nimi zase být.
KATE: To se vsadím. Jsem ráda, že máš tu možnost :)
KATE: A už víš, kdy se vracíš domů? Chybíš mi :(
JUSTIN: Taky mi chybíš, Kate! Ale ještě nevím... pravda je.... že Brian chce, abych tu zůstal.
KATE: CO?!! :O To myslíš vážně?!
JUSTIN: Yeah.
KATE: A ty chceš zůstat?
Jednoduchá otázka, by měla mít i jednoduchou odpověď. Ale Justin se pořád nacházel ve stavu, kdy nevěděl vůbec nic... on chtěl být s Brianem, chtěl být zase součástí celé téhle bláznivé rodiny a tím si byl zcela jistý jen po dvou dnech tady, vlastně těsně, než je Ted vyrušil, se mu chystal říct, že to chce zkusit, nebylo to promyšlené, ta myšlenka mu vyskočila v hlavě zničehonic, z velké části protože chtěl Briana udělat šťastného... a sebe taky. Ale teď když si píše s Kate a uvědomuje si díky ní, co všechno má doma v New Yorku, neumí si představit, že by se toho vzdal. Dal by cokoliv, aby tyhle dva životy, svůj minulý a svůj současný mohl jednoduše nějak spojit dohromady. Ale to nejde. A on ví, že se dříve či později bude muset rozhodnout.
KATE: Justine? Jsi tam ještě? :D
JUSTIN: Promiň, jsem. Já jen... upřímně nevím, co chci.
KATE: Miluješ ho, ne?
JUSTIN: Samozřejmě, že ho miluju. Neumíš si ani představit, jak silné city se ve mně probudily po těch 7 letech, ale... v New Yorku mám svůj život. Nemůžu se ho jen tak vzdát.
KATE: A co kdyby šel on s tebou?
JUSTIN: To už mi taky navrhl. Ale nechci, aby se on vzdal toho, co má tady. Je to strašně komplikované.
KATE: Víš, že mi na tobě strašně záleží a chci pro tebe to nejlepší, sice představa, že bych o tebe přišla, mi trhá srdce, ale pokud se tam rozhodneš zůstat, víš, že tě v tom podpořím.
JUSTIN: Vím a děkuju :)
Když Justin zaslechl blížící se hlasy Briana s Tedem, chtěl se s Kate rychle rozloučit, protože počítal s tím, že s Brianem už půjdou, ale když viděl, že Kate ještě něco píše, rozhodl se počkat...
KATE: Mimochodem, vím, že o tom asi nechceš slyšet, ale... zase tě hledal. Možná bychom měli konečně udělat to, o čem jsme mluvili?
Justinovi v tu chvíli píchlo u srdce neskutečným způsobem. Dej mi už sakra konečně pokoj!
KATE: A možná bys to měl říct Brianovi.
JUSTIN: Ještě ne... chci to nějak vyřešit sám.
JUSTIN: Musím jít, promiň.
Justin mohl vidět, že Kate ještě něco píše, ale neměl možnost si to přečíst, protože Brian akorát přišel a tak se rychle odhlásil a vrátil na plochu počítače.
"Co tam děláš?" zeptal se Brian zvědavě.
"Jen tak koukám na internet. Už jste někoho vybrali?"
"Dva kandidáti jsou celkem slibní."
"Takže za nimi pojedeš?"
"To ještě nevím... asi pojede Ted."
"To kvůli mně, že jo? Jde o Kinnetik, pokud chceš, tak jeď. Vím, že radši tyhle věci řešíš osobně."
"Uvidíme," pousmál se Brian, ale Justin už teď věděl, co to znamená. Brian se nehodlá vzdát jakéhokoliv času s ním... a to ani kvůli Kinnetiku. "Každopádně tady už mám hotovo. Takže můžeme jít. Možná bychom měli jít na nějaké nákupy, přeci jen potřebuješ oblečení svojí velikosti."
"Jinými slovy vypadám jako blázen, co zdědil oblečení po starším bráchovi?" zasmál se Justin.
"Ne tak úplně, ale... radši bych na tobě viděl obepnuté kalhoty."
"Hmmm... když to říkáš."
####
O několik hodin později Justin s Brianem konečně překročili práh loftu s několika taškami různých značek. Justin se mu po celou dobu snažil vysvětlit, že tolik oblečení opravdu nepotřebuje - kort když nevěděl, jak dlouho tu ještě bude a i kdyby se nakonec rozhodl zůstat v Pitts, pořád by musel jet do New Yorku pro vše, co tam má, takže opravdu nebylo třeba tolik nakupovat - ale Brian si stál za tím, že všechno na něm vypadá skvěle, sexy a lichotivě, takže Justin neměl šanci. Kde však neměl šanci Brian, bylo placení.
"Nemůžu uvěřit, že jsi mě donutil toho koupit tolik."
"Už jsme o tom mluvili, nemohl jsem si vybrat, co je nejlepší... protože na tobě všechno vypadá skvěle."
"Ty lichotníku," Justin šel k němu a objal ho kolem ramen. Byl opravdu rád, že Brian už vypadá být v pohodě. O důvod víc, proč mu zatím nemůže říct o tom, co se v New Yorku stalo... když sám ještě úplně nechápe, co se to děje, jen to, že ho to přimělo sebrat se a jet do Pitts.
"Ale měl jsi mě nechat to zaplatit."
"Nesmysl. Copak si nepamatuješ na ten balík, co jsi mi dal za ty obrazy? Když nad tím tak přemýšlím, tys to oblečení v podstatě zaplatil."
"Hned je mi líp."
Justin ho bouchl do ramene, ale hned na to se oba rozesmáli. Najednou byli zcela uvolnění. Brian byl pořád odhodlaný si s Justinem promluvit o tom, co se v noci stalo, ale rozhodl se začít uvažovat racionálně a nepanikařit třeba úplně zbytečně - mohla to být jen blbá noční můra. Ale právě teď chtěl jednoduše myslet na cokoliv jiného, jen ne na Ethana Golda, ačkoliv to nebylo nic jednoduchého...
"Co myslíš, že bych si měl obléct na tu dnešní večeři?"
"Něco, co jde snadno a rychle sundat."
"Briane!"
"Coo?"
"Jsi neuvěřitelný."
"Yeah. To jsem."
"Ale asi bychom se měli začít připravovat, ať nepřijdeme pozdě."
"To rozhodně... máme přeci jenom hodinu a půl... musím si stihnout udělat make-up. Možná bych měl zavolat Emmettovi, aby mi dal pár tipů."
"Haha," Justin na něj vyplázl jazyk. "Nechci, abychom přišli pozdě. Pro to jsme známí."
"Jo, přesně tak. Zvyky by se neměly porušovat. Navíc mám skvělý důvod, proč stojí za to přijít pozdě."
"Nepovídej."
"Hmmm," Brian si olízl rty a následně Justina něžně políbil.
Jenže než se Justin nadál, Brian najednou drtil jeho rty ve vášnivých polibcích. Líbal ho s celým svým tělem, držel ho za zátylek a kolem pasu tak pevně, že Justin neměl šanci se z toho sevření vysvobodit. Ani si nepamatoval, kdy naposledy ho Brian líbal takhle vášnivě, kdy jejich jazyky byly hluboko v puse toho druhého, zatímco prahli alespoň po troše vzduchu, avšak neschopní svoje rty rozpojit. A pak mu to došlo... takhle ho Brian líbal jen jednou jedinkrát...
Sám Brian nevěděl, co ho to najednou popadlo, ale nemohl si pomoct, když svoje rty spojil s těmi jeho, v mysli se vrátil o spousty let dozadu, kdy mu Justin zlomil srdce, protože si vybal toho houslistu. Měl to doslova před očima. Všechna ta bolest, jako by se najednou vrátila, zničehonic, nemohl to ovládnout. Myslel si, že ta krysa je minulostí a pak se setkal znovu s Justinem a zjistil, že se zase dokázal nějak vetřít do Justinova života. A i když ho Justin ujišťoval, že tomu je konec, někde vzadu ve své mysli nemůže jednoduše přestat myslet na ta slova, které Justin v noci říkal. Nemůže přestat myslet na to, jestli mu Ethan něco udělal, jestli během těch tří měsíců, co se neviděli, zase navázali kontakt a i když by bylo snazší se Justina jednoduše zeptat, on se vždy lépe vyjadřoval svým chováním, než svými slovy.
Proto s každým obrázkem, co se mu přemítl před očima a ve kterém figurovali Ethan s Justinem, byly jeho polibky čím dál hladovější a jeho sevření kolem Justina pevnější...
"Bri.. Briane. Pře-přestaň," Justin se ho snažil zastavit, ale Brian nebyl schopný ho vnímat. "Briane!" Justin využil veškerou sílu, co v sobě měl a Briana od sebe doslova odstrčil.
"Uh, promiň... já... promiň," Brian se na něj nebyl ani schopný podívat. "Nevím, co to do mě vjelo."
"Tohle už nikdy nedělej." Justin se doslova třásl, nikdy takhle Briana nezažil.
"Justine... omlouvám se," Brian se pokusil jít k němu, ale Justin začal couvat. Ten pohled, který měl očích, ho vyděsil. Hned věděl, že to podělal.
"Co to sakra bylo? Byl jsi jako úplně někdo jiný. Řekneš mi konečně, co se s tebou dneska děje?"
"Ty, Justine... ty se děješ."
"O čem to mluvíš? Jestli jde o to, že chceš, abych tu zůstal..."
"O to nejde. Ty si to opravdu nepamatuješ co?"
"Nepamatuju co?"
"Tys... v noci mluvil ze spaní."
"Coo? Já nechápu..."
"Mluvil jsi o něm, Justine. Mluvil jsi o Ethanovi."
Justin okamžitě zamrzl. Teď už mu Brianovo chování dávalo smysl a to ještě ani nevěděl, co přesně říkal, ale šlo o Ethana a to byl člověk, který v Brianovi vždy dokázal vyvolat to nejhorší. Ať se mi to líbí nebo ne, je na čase říct Brianovi konečně pravdu...
No comments:
Post a Comment