The Bond Between Us // 22 //

BEZ VAROVÁNÍ

Co se dělo v New Yorku po Brianově odchodu?

Justin's POV

O 2 měsíce dříve

Ode dne, co se musel s Brianem rozloučit, v sobě Justin cítil zcela nový level prázdnoty. Byl tak zvyklý na to být bez něho, že po jednom dni s ním, si myslel, že se věci prostě vrátí do starých kolejí. Že bude schopný fungovat jako předtím. Ale místo toho na něj nemohl přestat myslet. Strávil s ním jen několik hodin, ale i to mu stačilo na to, aby si uvědomil, jak moc mu na něm pořád záleží. Jak moc ho miluje.

"Tady je tvoje Latte," Kate k němu natáhla ruku s kelímkem, ale Justin byl ztracen ve svých myšlenkách. "Justine?"

"Uh, sorry. Děkuju. Je vanilkové?"

"Jako vždy," mrkla na něj. "Nad čím přemýšlíš?"

"Včera mi volal Brian. Zase."

"Asi mu opravdu chybíš."

"Jo. A on mně taky. Šíleně. Jenže tohle nám to nijak neusnadní. Někdy mám chuť se prostě sebrat a jet za ním, ale... nemůžu."

"Proč ne?"

"Už jsem ti říkal, proč to nejde."

"Joojo - protože každý máte svůj život a ještě nejste připravení. Blah blah."

"To není legrace, Kate."

"To ani neříkám. Ale možná kdybyste to zkusili..."

"Co? Vztah na dálku? Protože naposledy to fungovalo naprosto skvěle," Justin si neodpustil dávku sarkasmu. "Promiň. Já jen... přeju si, aby věci byly jinak. Ale mám tu život, kterého se nedokážu jen tak vzdát. A on má ten svůj zase doma."

"Kéž bych mohla nějak pomoct, Justine."

"Díky. Ale budu se muset jednoduše smířit s tím, že na sebe budeme muset ještě počkat. Jenom... Brian s tím asi bude mít větší problém. Nevím, jak mu říct, aby mi přestal volat... když vlastně ani nechci, aby přestal. Ale bylo by to o tolik snazší."

Kate by dala cokoliv za to, aby dokázala svému nejlepšímu kamarádovi nějak ulehčit jeho trápení, ale věděla moc dobře, že Justin se s tímhle musí nějak vypořádat sám. Mohla mu však pomoct přijít na jiné myšlenky...

"A jak jdou obrazy? Vyděláme na nich zase balík?" zaculila se.

"Um, jdou jakžtakž. Dva ještě musím dodělat a jeden úplně předělat."

"Máš dva dny..."

"Já vím, ale stihnu to, neboj. Stejně teď moc nespím, takže..."

"Vím, že stihneš. Jsi jako robot, když přijde na umění. Ale nevadí, když už poběžím... uh... mám rande."

"Jackson?"

"Yep," jen myšlenka na něj jí přiměla zčervenat. "Myslíš, že dělám chybu?"

"Vůbec ne. Zdá se jako skvělej chlap. Navíc si někoho úžasného zasloužíš. Takže utíkej."

"Díky, jsi nejlepší. Jen zaplatím."

"Nech to být, já to vezmu."

Kate ho líbla na tvář a už běžela pryč. Justin byl za ní rád, vždycky tu pro něj byla, že skoro zapomínala na svůj vlastní život. Opravdu doufal, že jí tohle vyjde.

Chtěl si v klidu dopít svoje Latte a vydat se zase domů pracovat, když zaslechl jemu dost dobře známý hlas. Fuck... pomyslel si a už se chystal zmizet.

"Justine?" FUCK!

"Ethane..."

"Odcházíš?"

"Ano," odpověděl důrazně.

"Mohli bychom si promluvit?"

"To si nemyslím."

"Prosím... jenom pět minut."

"Ne, Ethane, nemůžeme si promluvit. Už jsme mluvili a tys to podělal. Zase. Teď mě omluv."

Justin si natáhl svůj kabát a vydal se zaplatit. Doslova mohl cítit, jak ho Ethanův pohled propaluje. Když se na něj ještě podíval, než odešel, viděl v jeho tváři výraz ztraceného štěněte. V tu chvíli se cítil trochu špatně, ale nemohl se jednoduše přenést přes to, co mu Ethan udělal a šel pryč, doufajíc, že už ho neuvidí. Ach, jak jsem se mýlil...

####

Bylo zvykem, že Justin před každou svojí výstavou panikařil, člověk by řekl, že po tolika letech už na to bude zvyklý, ale něco v něm vždy způsobilo, že měl žaludek na vodě. No dneska ne... dneska byl klidnější, než kdy dřív. Nejspíš proto, že myslel na to, jak probíhala jeho poslední výstava, kdy se viděl s Brianem, kdy se mu změnil svět... a smutek střídala radost. Na nervozitu jednoduše nebylo místo.

"Jsi nějak podezřele klidný," podotkla Kate.

"Yeah. Já vím. Ale nějak mě to nenervuje jako obvykle."

"To jsem ráda, protože dneska to vypadá na velkou show," kývla hlavou ke vchodu, kde už se začali kupit lidi.

To Justina přimělo polknout nahlas a Kate se rozesmát, ale byl odhodlaný se tím nenechat vyvést z míry. Je umělec. Je profesionál. A měl by se podle toho chovat.

A večer se podle toho taky odvíjel, prodal čtyři obrazy ze šesti, což pro něj byl opravdu úspěch, který stál za to oslavit...

"Půjdeme na naše obvyklé místo nebo chceš zkusit nějaký nový bar?" zeptala se Kate.

"Možná bychom mohli objevit něco nového."

"Mluvíš mi z duše," mrkla na něj Kate.

"Super. Jen si odskočím a můžeme vyrazit."

Justinovi chvíli trvalo, než se vrátil za Kate, převážně proto, že sám sebe musel přemlouvat, aby nevzal telefon a nezavolal Brianovi. Tak hrozně ho chtěl zrovna dneska slyšet. Říct mu, jak moc si přeje, aby tu s ním byl. Aby s ním oslavil jeho další úspěch. Aby mu vyšukal mozek z hlavy tak, jak to umí jenom on... bylo to přemlouvání dlouhé, ale nakonec úspěšné.

Pak se vydal za Kate, ale už v polovině cesty slyšel nějaké hlasy, zdálo se mu to zvláštní, teď už tady kromě nich dvou neměl nikdo být. Asi se někdo vrátil... Anebo taky ne, pomyslel si Justin, když měl konečně skvělý výhled na to, co se děje.

"Co tu sakra děláš?" zakřičel Justin v momentě, co k nim přišel. "Ethane!"

"Snažila jsem se ho odtud dostat, ale... je na šrot. A vůbec nevnímá. Prý s tebou chce mluvit," řekla rychle Kate.

"Jesus Christ, Ethane! Kolikrát ti ještě musím říct, abys... shit!" vykřikl Justin v momentě, co Ethan ztratil rovnováhu a padal rovnou na něj. "Tohle už nemůže být horší."

Justin měl co dělat, aby ho dokázal udržet a jen s pomocí Kate se jim ho podařilo dostat do Justinova auta. Byl totálně mimo a alkohol z něj táhl na míle daleko.

"Co s ním uděláš?" zeptala se Kate.

"Nevím. Neměl bych ho nechávat o samotě."

"Snad si ho nechceš vzít domů? Po tom, co udělal?"

"Podívej se na něj. Je úplně na dně."

"To je jeho chyba. Nejsi za něj zodpovědný."

"Co kdyby to bylo naopak? Chtěla bys, aby mě nechal ležet někde na lavičce?"

"Jesus, někdy mě fakt štveš, Justine. Vůbec se mi to nelíbí. Takže volej, kdyby něco."

"Zavolám. A promiň, že nepůjdeme slavit."

"Minule jsi měl alespoň dobrý důvod - Briana. Takže tohle mi vynahradíš."

"Samozřejmě, že jo."

"A kdyby něco dělal... vezmi ho klidně pánví."

Justin se rozesmál nad tím, jak Kate někdy dokáže být bláznivá, ale chápal, proč se o něj bojí. Sakra, i on se s ním bál být o samotě. Ale tipoval, že Ethan narazil na dno a že je snad ve svém stavu neškodný. Proto ho odvezl k sobě domů a nechal ho na gauči.

Bylo to pro něj tak zvláštní. Ethan i Brian byli oba pryč z jeho života a přes to si dokázali najít způsob, jak se mu do něj vrátit. Rozdíl byl v tom, že Ethan nechtěl odejít a Brian odejít musel. Kéž by to mohlo být naopak.

Ráno se skoro bál vylézt ze svojí ložnice, netušíc, co tam najde. Jestli na něj Ethan někde vybafne a bude vyžadovat, aby si promluvili. No spíš předpokládal, že bude ještě pořád v alkoholovém kóma. Nebo omotaný kolem záchodu. To, co však našel, ani zdaleka nečekal...

"Ethane..."

"Uh, dobré ráno. Snad nevadí, že se tu chovám, jak doma, ale myslel jsem, že si za tu záchranu zasloužíš snídani. Posaď se."

Co... se... to... sakra... děje?

"Ethane..."

"Rychle, než to vystydne. Tvoje oblíbené lívance. Vím, že je k snídani miluješ."

"To je od tebe pozorné," Justin se nervózně posadil, snažíc se pochopit celou situaci. "Jak ti je?"

"Líp, než jsem čekal. Vzal jsem si nějaké prášky, udělal si vyprošťovák a očividně to pomohlo. Opravdu děkuju, že jsi mě k sobě vzal."

"No, neměl jsem moc na výběr," rozesmál se Justin, stále zmatený.

"Vím, že to ode mě nebylo hezké, takhle se tam objevit... na šrot, ale... měl jsem opravdu několik těžkých týdnů. A potřeboval jsem tě vidět. Omluvit se ti za všechno. Vím, že si tvoje přátelství nezasloužím, ne po tom, co jsem ti před těmi několika lety udělal... a rozhodně ne po tom, co jsem udělal před několika týdny. Ale přísahám, že už nikdy nic takového neudělám, Justine. Nikdy bych ti neublížil."

Justin byl neschopný jediného slova, měl pocit, že se mu tohle celé jenom zdá. Zíral na Ethana, jako kdyby odněkud spadl, neschopný pobrat, co se děje.

"Ethane, já... musíš odejít, dobře? Včera jsem ti pomohl, protože jsi to očividně potřeboval, ale jestli už se cítíš líp, tak... odejdi, prosím."

"Neslyšel jsi, co jsem říkal?"

"Slyšel, ale to nic nemění. To, co jsi udělal... nebylo správné. Musel jsem tě doslova praštit, abys mě nechal být."

"Já vím a ani netušíš, jak se za to nenávidím. Nechal jsem se unést, byl jsem šťastný z toho koncertu a tys tam byl a já jednoduše... nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem tě tak hrozně moc. Ale já vím, že ty mě tak nevidíš, vím, že u tebe nemám šanci a to je v pořádku, Justine. Ani si to nezasloužím. Jen bych byl rád, kdybychom byli zase přáteli. Byli jsme si blízcí... tak to nezahoďme kvůli tomu, že já jsem idiot. Prosím."

Justin nevěděl, co mu odpovědět. Ano byli si blízcí, jejich přátelství pro něj opravdu dost znamenalo. Nemyslel si, že by s Ethanem mohl někdy být kamarád, ale po tolika letech, kdy to, co se mezi nimi stalo, bylo už minulostí, se tomu jednoduše nebránil. A bolí ho, že jejich přátelství takhle skončilo... vlastně i on si přál, aby věci byly jako dřív, před tím vším, co se to mezi nimi podělalo. Ale mohl mu snad věřit? Mohl si být jistý, že se nic takového už nestane?

"Slibuješ, že už nikdy nic nezkusíš? Že to mezi námi bude opravdu čistě na přátelské úrovni? Že tě už nikdy nebudu muset praštit?" zasmál se Justin, teď už o něco víc uvolněn.

"Slibuju, Justine."

A tak se mu Justin rozhodl věřit. Věděl, že je to risk, věděl, že Ethan nikdy nebyl znám pro to, že by svoje sliby dodržoval, ale... Justin nevěděl, jak to vysvětlit. Jednoduše doufal, že jejich přátelství bude takové, jaké bylo ještě před dvěma měsíci. Kdy si tak rozuměli. Vzájemně se podporovali. Byli tu pro tebe, když nikdo jiný nerozuměl tomu, čím si prochází.

Jedna věc ho však trápila a tím byl Brian. Neměl radost, že mu to neřekne, ale horší by bylo, kdyby to věděl.

####

SOUČASNOST

Justin byl sotva v polovině příběhu, který doufal, že nikdy nebude muset Brianovi říkat, a už teď věděl, že to vztah mezi nimi nejspíš nenávratně změní. A nemohl se divit, sám nechápal, jak mohl být takový naivní hlupák a skočit Ethanovi zas a znovu na jeho řeči a sliby.

Pohled, který měl Brian vepsaný ve tváři, mu jasně říkal, že poslouchat to, ho zcela ubíjí.

"Briane..." pokusil se upoutat jeho pozornost, když se Brian vydal do kuchyně pro vodu. "Řekneš něco?"

"Upřímně? Ani nevím, co bych ti na to měl říct. Možná jen... to myslíš kurva vážně?"

"Ještě to není celý příběh."

"To vím, že není a o to je to horší... protože si neumím představit, že budu muset poslouchat dál... řekni, Justine, šukal jsi ho?"

Justin doslova zatrnul. Brian byl vždy přímý a nechodil kolem horké kaše, ale tohle byl naprosto jiný level... byl rozzuřený a Justin se nemohl vůbec divit. Lhal by však, kdyby řekl, že ho netrápilo, jak s ním mluvil.

"Můžeš mě to nechat prostě doříct a pak se rozhodnout, co s tím uděláš? Rozumím, že jsi na mě naštvaný... ale věř mi, nikdo na mě není víc naštvaný, než já sám."

"Protože jsi znovu skočil na jeho řeči? Protože jsi mu věřil?"

"Ano věřil jsem mu. A vím, že to byla veliká chyba."

"Jako tenkrát? Když ti nasliboval hory doly a tys mě kvůli němu přede všemi opustil? Poučíš se někdy?"

"Prostě mě poslouchej, dobře?"

Brian nechtěl poslouchat, ale věděl, že pokud chce Justinovi porozumět, nemá na vybranou. Každá buňka v jeho těle byla však připravená explodovat.

####

Justin's POV

Za poslední měsíc se věci mezi Justinem a Ethanem zdály být skoro jako dřív, Ethan se choval velice přátelsky a nedal Justinovi jediný důvod pochybovat o tom, že byla chyba dát mu další šanci. A doufal, že to se nezmění. Kdo však s jeho rozhodnutím nesouhlasil, byla Kate. A měl ji poslechnout.

"Shhh, Kate... nemluv tak nahlas."

"Co? Bojíš se, že mě uslyší? Že bude vědět, co si o něm opravdu myslím? Děláš jako by tohle bylo normální. Myslela jsem, že dneska spolu budeme jenom my dva, že zajdeme do kina a strávíme spolu pár hodin kecáním o všem... a pak ses objevil s ním," kývla směrem k Ethanovi, který akorát kupoval popcorn.

"Potřeboval mě. Volal mu jeho ex a sešli se. Prý se pohádali, protože si chtěl s Ethanem jenom užít... a když si užil prostě se sebral k odchodu. Ranilo ho to."

"To nemá jiné kamarády?"

"Má, ale... asi se mu se mnou o tomhle mluví nejlíp."

"Proč asi."

"Co má tohle znamenat?"

"Je do tebe udělanej! Chce tě dostat do postele od chvíle, co se sem přistěhoval... jenom ty to nevidíš!"

"Myslím, že já to vidím ze všech nejlíp po tom, co udělal, ale... věci jsou jinak. Vím, že ke mně něco cítí, ale už se tím nenechává ovlivňovat. Jenom musí poznat někoho jiného."

"Pokud ti tohle pomůže v noci spát..."

Justin neměl možnost se k situaci víc vyjádřit, protože Ethan za nimi dorazil s obří krabicí popcornu a třemi kelímky Pepsi. Společně se následně vydali najít svoje místa a Kate dělala vše pro to, aby seděla mezi nimi a nedala Ethanovi jedinou šanci 'omylem chytit Justinovu ruku během filmu' a Ethan z toho nebyl dvakrát nadšený, jenom Justin byl moc slepý na to, aby to viděl.

"Odskočím si, za chvíli jsem zpátky," zašeptal k nim Ethan a odešel.

"Nemusel by se vracet," utrousila Kate.

"Kate!"

"Co? Stejně ho štve, že nemůže sedět vedle tebe, takže tu nemusí vůbec být."

Justin pouze protočil oči, chápal, že Kate na něm záleží a chce pro něj to nejlepší, ale opravdu si myslel, že zbytečně přehání. Jenže pak Ethan najednou seděl na volném místě vedle něj...

"Ethane."

"Uh, sorry, ale vždycky radši sedím napravo. Snad nevadí?" usmál se, jak nejvřeleji mohl.

"Um, ne, vůbec ne."

Justin by lhal, kdyby tvrdil, že ho to nezaskočilo a v hlavě mu začalo trochu blikat červené světýlko. A když se podíval na Kate, tak mu věnovala pouze všeříkající pohled 'Já ti to říkala.' Justin však doufal, že o nic nejde, že Ethan jednoduše radši seděl na téhle straně... ať už to znělo sebevíc divně.

*********

Další týden byl Justin zase na pozoru, čekajíc na to, kdy Ethan udělá opět něco, co už tentokrát Justin nepřekousne a navždy to s ním skončí. Jenže Ethan se choval pořád stejně jako před tím kinem, čímž Justin soudil, že šlo opravdu jen o nedorozumění z jeho strany...

"Už jdu!" křikl Justin, když někdo už po několikáté zazvonil. Co zas chcete, pane Perkinsone? "Oh, Ethane!"

"Doufám, že neruším. Já... zase jsem se viděl s Dannym."

"Fuck..." Justin si povzdychl. "Tak pojď dovnitř."

Ethan mu úsměvem poděkoval a vešel. Justin mu vzal bundu a poté ho následoval na gauč, kde se Ethan mezitím posadil. Justin hned věděl, že na tom není dobře.

"Tak povídej," pobídl jej.

"Jsem idiot. Proč mu na to vždycky skočím? Zavolal mi, že mě potřebuje vidět, že mu chybím, tak jsem šel... dopadlo to jako minule. Rozdíl je v tom, že tentokrát počkal, až usnu, než zmizel. Když jsem mu pak volal, spadlo to do hlasovky."

"Nejsi idiot. Jenom jsi věřil, že by to mohlo být jiné. Chápu to. Jen potřebuješ potkat někoho jiného," Justin se na něj usmál v naději, že mu tím trochu pomůže.

Ethan mu následně věnoval pohled, který ho trochu zaskočil. Sebe tím nemyslím, pomyslel si hned, doufajíc, že si Ethan jeho slova nevyložil špatně.

Z té trapné chvíle byl však následně zachráněn zvonícím telefon. Fuck. Briane.

"Tohle musím vzít," řekl Justin a odešel raději do vedlejší místnosti.

Nechtěl ten telefon brát, zrovna když měl Ethana doslova ve svém bytě, ale několik posledních hovorů Brianovi už odmítl a neměl to srdce udělat to znovu... zvlášť když v tuhle chvíli ho potřeboval slyšet víc, než kdy dřív.

"Ahoj!" vykřikl jako nějaký nadšený puberťák.

"Konečně," Justin mohl vidět, jak se Brian musí usmívat, že se mu s ním podařilo spojit. "Už jsem se bál, že mi to nikdy nezvedneš. Ačkoliv asi bych se neměl divit, když naše úmluva bylo si nevolat a to se mi podařilo porušit už několikrát. Ale znáš mě, Sunshine, nemůžu si pomoct. A teď už přestanu mluvit," zasmál se. "Jak se máš?"

"Um, no... víš jak," odpověděl rozpačitě, soustředíc se na dveře, jestli náhodou nevejde Ethan.

"Vlastně nevím," uchechtl se. "Proto se ptám."

"Mám hodně práce. Pořád maluju."

"Můj malý Picasso."

"A co ty?"

"S Tedem se snažíme najít nějakého nového klienta po tom fiasku, ale... nejde to moc dobře. Asi to bude chvíli trvat."

"Věřím, že ho najdete."

"A co děláš?"

"Uh, já?"

"Ano, ty!" zasmál se Brian. "Děláš něco nevhodného?" zeptal se svádivým tónem hlasu.

Jenže Justin na to neodpověděl, poněvadž zatrnul v momentě, co z vedlejší místnosti zaslechl nějaký rámus. V tu chvíli mu srdce bušilo až v krku.

"Jsi tam ještě?"

"Briane, já... já budu muset jít, dobře? Promiň."

"Jus..." dřív, než měl Brian možnost cokoliv říct, tak Justin zavěsil.

####

SOUČASNOST

"Proto ses choval tak divně," promluvil Brian. "Kvůli němu si ten hovor přerušil."

"Nebylo to kvůli němu. Bylo to kvůli tobě. Nechtěl jsem, abys to věděl..."

"Jak přesně mě má tohle uklidnit?"

"Nechtěl jsem ti ublížit. Kdybys věděl, že jsem mu dal zase šanci... že je v mém bytě... co by sis asi tak myslel?"

"Přesně to, co si myslím právě teď! Nic jiného si ani myslet nemůžu. A i kdyby mezi vámi šlo čistě o přátelství... Jesus Christ, Justine? Opravdu jsi byl tak naivní a myslel sis, že po tom všem, co ti udělal, se zázračně změnil?"

"Nemůžeš tomu porozumět, Briane... pravda je, že ani já to nechápu. Ale přátelství s ním pro mě hodně znamenalo. Takže ano - byl jsem tak naivní."

"Fuck..." Brian šel do kuchyně a nalil si sklenku whisky, kterou hned vypil.

"Můžu pokračovat?" zeptal se Justin po chvíli.

"Nevím, jestli chci ještě něco slyšet."

"Ten příběh pokračuje až do noci, kdy jsem se objevil tady u tvých dveří..."

"Počkat," Brian se na něj zadíval. "Chceš mi říct, že důvod, proč jsi sem přijel, byl ON?"

"Ne tak docela..."

"Jak ne tak docela?"

"Já... prostě nech mě to doříct."

Brian si už rovnou naléval další skleničku, vědomý si toho, že ji bude opravdu potřebovat. A ještě několik potom. Jenže než měl Justin možnost pustit do pokračování, Brianovi začal vyzvánět telefon.

"Shit!" vykřikl. "To je Michael."

Oba se v tu chvíli podívali na hodiny se zjištěním, že je půl 7, takže večeři nezmeškali, ačkoliv pravdou bylo, že teď už na ni neměl ani jeden pomyšlení. Jenomže proč by Michael právě teď volal, když pozdě očividně nejdou?

"Měl bys to zvednout," promluvil Justin.

"Fuck..." Brian si povzdychl a napil se whisky. "Copak, Mikey?"

"Ahoj! Jak stíháte?"

"Um, no, vlastně..."

"Nemůžete se po cestě stavit pro víno? Omylem jsem rozbil láhev a teď tu není nic k pití. Zachránili byste nás!"

"Michaele, my..."

"Díky! Jste nejlepší! Těšíme se na vás," Michael v tu chvíli zavěsil a Brian jen tupě zíral do prázdna. "Tak tomu se očividně nevyhneme," povzdychl si.

"Měli bychom jít," řekl Justin.

"Nevím, jak ty, ale já se na to fakt necítím."

"To ani já ne, ale... slíbili jsme jim to."

"Výborný," Brian se ironicky usmál a zbytek whisky do sebe hodil na ex. Tenhle večer bude ještě zajímavý, pomyslel si hořce.

--xxxx--

Díl by byl na blog.cz zase až moc dlouhý, tudíž nezveřejnitelný🙈, proto se zbytek Justinova příběhu dozvíte v díle dalším, nebojte! Doufám, že ještě tento týden!

Každopádně moc doufám, že se Vám tento díl líbil❤