BEZ VAROVÁNÍ
Justin se pro dnešek rozhodl zcela odvázat - z různých důvodů - a než se nadál, šlapal si na jazyk a byl rád, že ho něčí náruč zachytila těsně před tím, než se tu vyválel na zemi. Byl to Ben, jehož svaly momentálně přišly vhod.
"V pohodě, Justine?"
"Uh, Bene! Jsi krásný, už jsem ti to někdy řekl?" Justin se opilecky uchechtával. "Že ti narostly svaly?" Aby svou domněnku potvrdil, stiskl mu paže.
"Eh, nevzpomínám si," zasmál se Ben nervózně. "Ale děkuju... asi."
"Myslím, že si budeme muset promluvit, až se z toho vyspíš," vyjádřil se Michael se smíchem. "Kde je sakra Brian?"
"Před chvílí jsem ho viděl někam jít," pokrčil rameny Emmett.
"Nepotřebuju!" svoje prohlášení Justin zakončil škytnutím a dalším zavrávoráním.
"Jo, to je vidět," uchechtl se Ted.
Michael mezitím prohledával kouty Babylonu, než mu došlo, že je jenom jediné místo, kde by Brian mohl právě teď být... ve své kanceláří.
"Tady jsi."
"Vidím, že mě najdeš kdekoliv," ušklíbl se Brian. "Jen jsem potřeboval chvíli z toho rámusu, Justin se dobře baví, tak jsem ho nechal..."
"Jo, až moc dobře. Měl štěstí, že Ben stál tam, kam zrovna padal a tak ho zachytil. A Justin mu pak začal říkat, jak moc je krásný. Budu si s tvým přítelem muset zítra promluvit."
"Není to můj přítel. A Ben si tu lichotku rozhodně zaslouží," zasmál se Brian.
"Co?"
"Říkal jsem, že Ben..."
"Ne ne, ta první část... jak není to tvůj přítel?"
"Tím myslím, že není. Neřekli jsme, že jsme zase spolu."
"Myslel jsem, že když je tady... já vím, že toho musíte ještě hodně vyřešit, ale... Briane, co se děje? Takový jsi od chvíle, co Ben řekl, že vypadáte šťastně. Vlastně už od Woody's, kdy jsi mi řekl, že chceš, aby tu Justin zůstal. Mluv se mnou."
"Jesus. Jsi horší, než tvoje matka."
"Chci tu pro tebe být. Vím, že se to mezi námi za ty roky změnilo... každý jsme měli svůj život..."
"Ty jsi měl svůj život."
"Co tohle má znamenat?"
"Nic, Mikey. Víš, že jsem pro tebe vždycky chtěl jenom to nejlepší. A jsem za tebe šťastný... máš svoji rodinku, svůj domek na předměstí a svého prince... to všechno si zasloužíš."
"Ale..?"
"Já do tvého života přestal jednoduše patřit."
"To není pravda. Vždycky si do něj patřil. Jenom jsi... po odchodu Justina... nějak zmizel. Ztratili jsme kontakt. Ale chci, aby se to změnilo, poslední měsíce si zas rozumíme... nebo si to aspoň myslím."
"Rozumíme, Mikey," odpověděl Brian zcela upřímně.
Ale právě teď se necítil ani trochu dobře, všechno na něj začalo dopadat. Justin byl jeho všechno a chtěl s ním být víc, než cokoliv... jenže si začínal uvědomovat, že ho nejspíš bude muset zase nechat jít. A to na něj už bylo příliš.
"Tak se mnou mluv. Prosím. Chci ti pomoct."
"To ale nemůžeš."
Pro Michaela bylo těžké sledovat Briana v takovém stavu, neznal ho tak. Jasně, když tehdy Justin odešel, bylo to těžké a vedlo to k tomu, že se odcizili. Ale vidět Briana takhle - bez naděje - to bylo něco zcela jiného.
"Pojďme zpátky. Musím ho vzít domů."
Michael pouze přikývl, věděl, že teď není vhodná doba nutit Briana, aby s ním mluvil. Mohl jenom doufat, že za ním sám přijde, až to bude třeba.
Když dorazili zpátky k baru, Justin seděl na barové židličce s hlavou složenou na rukách a všichni kolem něj stáli.
"No konečně!" ozval se Emmett hned. "Opravdu mu není dobře."
"Pusť mě k němu," nakázal Brian ihned.
Sedl si na židli vedle něj a pohladil ho po vlasech. Vypadal opravdu úděsně. Brian si vyčítal, že ho nechal se dostat do takového stavu... ale tak nějak měl pocit, že to Justin potřeboval. Sám to potřeboval.
"Jak se cítíš?"
"Strašně. Jako bych se měl každou chvíli pozvracet."
"Tak se pokus mířit někam jinam, než na mě," zasmál se Brian. "Kdo z vás je dostatečně střízlivý na to, aby nás odvezl?" podíval se po ostatních.
"Já vás vezmu," nabídl se Ted ihned. "Měl jsem jen pár skleniček."
"Díky," Brian se usmál.
Vzápětí pomohl Justinovi vstát a jeho ruku si dal kolem ramen, Justin zcela spoléhal na to, že ho dostane do auta, nebyl schopný sám udělat jediný krok. Ted mu pomohl dostat ho na zadní sedadlo a Brian si tam sedl k němu. Justin mu automaticky položil hlavu do klína a Brian mu začal vískat vlasy.
"Jeď opatrně," řekl Brian hned, jak si Ted sedl za volant.
"Děláš, jako bys mě neznal."
"Pravda. A auto si pak klidně půjč, ať se máš jak dostat domů."
"To je v pořádku, Blake pojede za námi."
"Dobře."
Cesta byla tichá, Ted si uvědomoval, že bude lepší se na nic neptat, Justin během chvíle usnul a Brian se mohl soustředit pouze na to, aby ho dostal co nejdřív do postele. Takže když se konečně ocitli před domem, ulevilo se mu.
"Justine," promluvil k němu tiše. "Jsme tady. Musíš vstát."
"Uh-hmmm."
"No tak. Probuď se."
"Fuck... je mi hrozně."
"To se vsadím."
Chvíli trvalo, než se mu ho podařilo dostat z auta a s Tedovou pomocí následně až do postele. Justin znovu odpadl v podstatě během několika vteřin.
"Něco mi říká, že ho čeká zábavné ráno," uchechtl se Ted.
"Jo. To asi jo."
"A ty?"
"Co já?"
"Jsi v pořádku?"
"Upřímně? Ne."
"Co se děje? Jde o něj?" Ted kývl ke spícímu Justinovi.
"Vždycky jde o něj. Ale bude to dobrý. Díky za pomoc."
Pro Briana bylo zvláštní, že si za ty roky vybudoval k Tedovi takovou důvěru, že pro něj bylo snazší svěřit se mu, než předtím Mikovi, ale byl rád, že byl schopný alespoň něco málo říct a tolik to v sobě nedusit. Následně Teda vyprovodil a ještě jednou mu poděkoval.
Vzápětí si šel vzít z lednice láhev vody, kterou téměř celou vypil. Poté sbíral odvahu k tomu jít za Justinem do ložnice. Sám nechápal, co se s ním děje... v jednu chvíli s Justinem dováděl v zadní místnosti a v té další byl naprosto paralyzován svými myšlenkami.
Musel se několikrát nadechnout, než se za ním konečně vydal, po cestě ztrácejíc svoje oblečení. Hned na to dopadl vedle něj a jenom ho pozoroval. Vypadal příšerně, ale on se na něj jednoduše nemohl vynadívat. Pořád nemohl uvěřit tomu, že je opravdu tady... vedle něho... v jeho posteli.
Jako kdyby potřeboval jistotu, že mu nikam nezmizí, chytil jeho ruku do té svojí a vzápětí se konečně oddal spánku v naději, že se probudí do mnohem lepšího dne. Jenže i o tenhle plamínek naděje přišel v momentě, co ho Justin vzbudil, když začal mluvit ze spaní... ze slov, která z jeho úst vyšla, Brianovi mrazilo.
####
"Fuck!"
To bylo vše, co měl Brian možnost slyšet, než se v podstatě ozvalo zemětřesení, které ho zcela vyrvalo ze spánku, jenž si v podstatě vybojoval, protože usnout po tom, co v noci slyšel, pro něj bylo nadlidské.
Ale hned, jak se zorientoval, mu bylo zcela jasné, o co se jedná. Proto se zvedl z postele, promnul si oči a následoval zvuky, které se ozývaly z koupelny. Justin objímal záchod a zdálo se, že u něj chvíli pobude.
"Jak ti je?"
"Oh, nekoukej se na mě... takhle mě vidět nemusíš..." jen to dořekl, další obsah žaludku putoval do záchodové mísy.
"Jesus. Kolik toho v sobě ještě máš?" Brian namočil ručník, který mu následně podal, aby si otřel pusu.
"Tolik, kolik jsem toho vypil. Takže se obávám, že tu strávím dopoledne," zasmál se, ale z toho se mu akorát udělalo špatně ještě víc.
"Měl jsem tě hlídat."
"Huh?"
"Chtěl jsem, aby sis užil večer, ale nenapadlo mě, že..."
"Briane... tohle není tvoje vina. Jsem dospělý a měl bych mít svůj vlastní rozum."
"Jo, ale... to je jedno. Dojdu udělat ten tvůj slavný vyprošťovák."
"Ugh."
Brian se uchechtl, moc dobře si vědomý toho, jak ta sračka chutná hrozně, ale Justin to potřeboval, pokud chtěl být dneska alespoň trochu použitelný. Část Briana mu však záviděla, taky by se radši momentálně víc zajímal o to, kde je záchod, než přemýšlel nad tím, co se v noci stalo.
"Zabij mě. Teď. Prosím," Justin se dobelhal do kuchyně zrovna v momentě, co Brian naléval ten zázračný elixír do skleničky.
"Tady. Vypij to."
"Shit. Hádám, že si to ale zasloužím."
"To rozhodně," zasmál se Brian. "Pij."
"Panovačný jako vždy," ušklíbl se Justin a následně začal pít, snažíc se nepozvracet.
Brian se zapřel o linku a s úsměvem - spíš se snahou se nerozesmát - ho pozoroval, jak se snaží vypít každou kapku. Připadal mu roztomilý. Jo vypadal strašně, měl zeleno bílou barvu, rudé oči, na hlavě doslova vrabčí hnízdo a zdálo se, že každou chvíli znovu poběží obejmout záchodovou mísu... ale přes to všechno ho Brian shledával roztomilým. Jestli to není důkaz toho, že ho miluje, tak už nevěděl co.
"Baví tě mě pozorovat?" zeptal se Justin zpoza skleničky.
"Uh-hm."
"Tak si to užij, dokud to trvá. Takhle mě zas dlouho neuvidíš," zasmál se.
Ne, že by to byla nevhodně zvolená slova, ale Brianův mozek pracoval momentálně na zcela jiné úrovni, při které si tak jednoduchou větu přeložil zcela jinak...
"Tak jsem to nemyslel..." uvědomil si Justin hned svoji chybu.
"Já vím, že ne. Jen mám nějak tendenci si poslední dobou věci vykládat jinak," ušklíbl se Brian. "Chceš i ten zbytek?" teď už se smíchem nadzvedl mixér, kde se nacházel ještě nějaký vyprošťovák.
"Bože, jen to ne."
"Je mi to jasný."
"Měl bych si dát sprchu. Páchnu."
"Myslím, že to je skvělý nápad."
"Jinými slovy souhlasíš, že ji opravdu potřebuju."
"Uh..."
"Asshole," Justin se zasmál a následně se vydal do koupelny.
Brian se opravdu snažil ho tam nenásledovat, nebylo to tak, že by si od toho něco sliboval, pro jednou ani on neměl na sex pomyšlení, ale potřeboval chvíli na to být jen sám se sebou a nějak vstřebat svoje myšlenky a vymyslet, jak Justinovi říct, co slyšel, zeptat se ho, proč to říkal... ale jeho nutkání jít za ním bylo jednoduše silnější.
"Můžu?" zeptal se mezi dveřmi sprcháče.
"Vidím, že už jsi nahý, takže..."
"Myslel jsem si, že budeš souhlasit," s úsměvem vešel a zavřel za sebou.
"Tak mi můžeš umýt záda, když už jsi tady," automaticky mu podal houbu.
"No... když už jsem tady. Otoč se."
Justin udělal, jak mu bylo nakázáno a Brian měl ihned skvělý výhled na jeho dokonalý kulatý zadek. Ale raději se začal soustředit na mytí jeho zad.
"Uh, to je příjemný."
"To doufám," Brian se pousmál. "Dávám do toho všechno."
"Hmmm," olízl si rty. "Bože... nemůžu uvěřit, že jsem je všechny viděl. A hned jsem si udělal ostudu. Ani nevím, co jsem vyváděl."
"Slyšel jsem něco o tom, jak si skládal Benovi komplimenty."
"Co?"
"Jo. Prý jsi mu říkal, jak je krásný. Měl bych něco vědět?"
"Shit. Teď si přijdu jako idiot."
"Jo, Michael říkal, že si s tebou o tom promluví," popíchl ho Brian.
"Vůbec si nepamatuju, že bych to řekl. Teda... Ben je krásný, ale..."
"Víc slyšet nepotřebuju. Každopádně chápu, Sunshine."
"Říkal jsem ještě něco?"
To byl moment, kdy Brian zamrzl. Tohle byla jeho šance, mohl se zeptat a zjistit, o co jde... bože chraň, pokud šlo o to, co si myslel, ale když už ta slova skoro vyslovil, na poslední chvíli se zarazil.
"Nic moc. Jen si tak blábolil."
"Oh. Díky bohu. Jeden trapas mi bohatě stačí."
"To se vsadím."
####
O hodinu později se už nacházeli na cestě do jídelny, Justin nebyl ještě v nejlepším stavu, ale přes to všechno jeho tělo vyžadovalo nějaký přísun energie v podobě jídla.
"Shit..." Justin se zarazil mezi dveřmi, když u zadního stolu uviděl Michaela s Benem. "Můžeme někam jinam?" podíval se po Brianovi se zoufalým výrazem.
"Jen pojď," ten ho však chytil za loket a v podstatě jim ho donesl na stříbrném podnose.
"Hey!" ozval se Michael hned a skoro se zadusil soustem, co zrovna kousal.
"Můžeme?" zeptal se Brian a než získal odpověď, už se soukal vedle Bena. Čímž Justinovi zůstalo místo vedle Michaela.
"A-ahoj," Justin se nervózně pousmál a posadil se.
"Vypadáš mnohem líp, než jsem čekal," uchechtl se Michael.
"Jo, Brian mi udělal vyprošťovák. Poslyš... vy oba... omlouvám se, pokud jsem se včera choval nějak nevhodně. Upřímně si toho moc nepamatuju, ale slyšel jsem něco... no však víte."
"Že je Ben krásný?" podíval se po něm Michael přísně, dávajíc najevo, že se mu to vůbec nelíbilo.
"Uh... neměl jsem to říkat," nervózně si skousl ret. "Teda jsi krásný... Samozřejmě, že jsi krásný," svoje oči začal soustředit na profesora, který se snažil zadržet smích stejně jako Brian vedle něj. "Ale... choval jsem se prostě nemožně."
"Nemyslíš si snad, že jsme na tebe opravdu naštvaní?" zeptal se Michael. "Jenom si z tebe dělám srandu."
"Jo, pokud jde o mě, tvůj kompliment mě potěšil. Je pravda, že do posilky chodím poslední dobou víc," zasmál se Ben.
"Hey!" ozval se Michael. "Tvoje svaly jsou jenom pro mě."
"Samozřejmě, že jsou," utvrdil ho Ben a natáhl se přes stůl, aby ho políbil.
"Kriste. Chcete, abych se pozvracel?" zakřenil se Brian.
Ignorujíc Brianovu poznámku, si věnovali jeden pořádný vášnivý polibek, zatímco pohled Briana a Justina se střetl. Dívali se na sebe a uvědomovali si, že k sobě cítí úplně stejně velkou lásku, jako ti dva, možná ještě větší, ale přes to měli najednou pocit, že něco je jednoduše jinak.
####
"Oh, co kdybyste dnes dorazili na tu večeři?" zeptal se Michael náhle a oba tím odtrhl od jejich jídla.
"Yeah!" podpořil jeho návrh Ben. "Bylo by skvělé, kdybyste přišli..."
Brian se s Justinem se na sebe podívali, jako kdyby čekali, že ze svých tváří vyčtou nějakou reakci. Pravdou bylo, že ani jeden se na to moc necítil, Brian spíš potřeboval dnešní večer s Justinem o samotě... a Justin po předchozím večeru nechtěl riskovat, že se zase předvede ne v moc lichotivém světle, ale... nemohl si pomoct, měl pocit, že mezi ním a Brianem se něco děje, jasně dělo se toho spoustu, ale na Brianovi bylo znát, že je něco špatně - víc než včera - a Justin najednou viděl tuhle večeři jako záchranné lano.
"Uhm, to... zní skvěle. Co myslíš, Briane?"
"Jasně. Přijdeme," usmál se, jak nejpřesvědčivěji mohl, ale nebyl ani trochu nadšený.
"Super. Tak řekněme, že v 7?"
"Dobře, Mikey," souhlasil Brian.
"Okey. Každopádně my už budeme muset běžet zase makat. Což mi připomíná... nezapomněl jsi na Kinnetik?" uchechtl se Michael.
"Dneska se tam stavím, abych se ujistil, že Ted to tam ještě nezboural."
"Oh, vážně?" zeptal se Justin zmateně.
"Můžeš jít se mnou. Říkal jsi, že chceš vidět ty obrazy."
"Yeah? Moc rád."
"Tak pozdravujte Teda. A uvidíme se v 7."
Po odchodu těch dvou, jejich stůl utichl. Oba se věnovali svému jídlu a sem tam o sebe letmo zavadili pohledy. Bylo to zvláštní. Zdálo se, jako by se atmosféra mezi nimi měnila každou minutu, rozdíl byl v tom, že Justin tentokrát nerozuměl tomu, proč se tak děje. Myslel si, že si to vyříkali ohledně jeho vrácení se do Pitts, jasně nedošli ještě k žádnému řešení, ale slíbili si, že si to promyslí a uvidí se. Ne, tohle se muselo týkat něčeho jiného a Justin se bál vědět, čeho.
"Briane?" Justin se odvážil začít.
"Jo?"
"Je všechno v pořádku? Já jen... od dnešního rána se chováš zvláštně."
"Oh? Nevšiml jsem si."
"Jo. Je to, jako by ses na mě i bál podívat. Udělal jsem včera nebo dneska něco, čím jsem tě naštval?"
"Ničím jsi mě nenaštval, Justine. Všechno je v pohodě."
Pravdou je, že nic není v pohodě... ale jak mám vůbec začít, Sunshine? Jak se tě mám zeptat na to, že jsem tě v noci slyšel říkat jméno toho podělaného houslisty - Ethana Golda? Kdyby jenom říkat... ale skoro křičet. Skoro jsi křičel hrůzou, aby tě nechal být, a já nevím proč.
No comments:
Post a Comment