BEZ VAROVÁNÍ
Dostat Baileyho z auta si vyžádalo velkou dávku trpělivosti a zhruba 15 minutové přesvědčování a to především z Justinovy strany, poněvadž ten si na rozdíl od Briana dokázal udržet klidnou hlavu a s Baileym jednal šetrně. V Brianovi se spíš probouzela čím dál větší panika, že tohle nemůžou zvládnout, i kdyby sebevíc chtěli. Když ale Bailey nakonec opravdu vylezl, oba přemohla neskutečná úleva, ač toho tedy měli před sebou ještě spoustu...
"No tak, Bailey, pojď za mnou..." lákal ho Justin, pomalu couvajíc ke dveřím.
"Hlavně se nezabij."
"Dělám, co můžu," věnoval Brianovi úsměv. "Nečekal jsem, že to bude tak těžké..."
"Už tam skoro jsme."
Brian šel napřed otevřít dveře a následně čekal mezi nimi, sledujíc tu téměř komickou situaci, kdy se zdálo, že Justin každou chvíli spadne na zadek, zatímco Bailey dělal doslova šnečí kroky.
"Gratuluji," uchechtl se Brian, když Justin konečně dorazil.
"Můžeš to zkusit sám," ušklíbl se Justin.
"Jde ti to skvěle, takže ti to přenechám."
"To je mi jasný, když si právě měl pětiminutový výhled na můj zadek," mrkl na něj. "No tak, Bailey, už jenom kousek..."
Sotva to Justin dořekl, Bailey konečně překročil práh Britinu a Brian hned na to rychle zavřel dveře, aby zabránil jeho případnému útěku, kdyby se mu to tady nelíbilo.
"Tohle je teď tvůj domov, Bailey," Justin si k němu klekl a začal ho jemně hladit, aby ho nevyděsil.
Jenže ten byl dost vyděšený i bez toho, třásl se a pořád se rozhlížel kolem sebe, strach mu z očí přímo křičel. Justinovi se z toho svíralo srdce, ale věřil, že se to co nevidět zlepší, Bailey se jen potřeboval rozkoukat.
"Přinesu mu vodu," nabídl se Brian a zmizel do kuchyně.
Justin mezitím Baileyho zbavil jeho obojku, chtěl, aby se cítil co nejpohodlněji a aby pochopil, že tu zůstane. A následně vedle něho jenom seděl a dával mu najevo, že je v bezpečí.
"Tady je," Brian se vrátil s miskou a položil ji před Baileyho, jenže ten si ji ani nevšiml.
"Asi nemá žízeň... zkusíš mu přinést nějaké granule? Prosím."
Brian přikývl a s myšlenkou, že Justin ho očividně rád prohání, zmizel opět v kuchyni. Trvalo chvíli, než pochopil, jak se ten pytel granulí otevírá, ale kvůli poloze, jak si ho postavil, se mu převrhl v momentě, co ho pustil...
"Fuck!" rychle ho sebral a začal sbírat tu hromadu granulí, která mu zasypala nohy. "Já se snad poseru!"
"Je všechno v pohodě?" přihnal se Justin s hrůzou v očích. "Jej," reagoval na spoušť, kterou uviděl a ač se snažil sebevíc, nemohl odolat smíchu.
"Rád jsem tě pobavil, Sunshine," zamračil se Brian. "Kde jsi ho nechal?" Briana až píchlo u srdce, když Baileyho nikde neviděl.
"Na stejném místě... vyděsil jsi mě, tak jsem nepřemýšlel a hned jsem utíkal... jdu pro něj."
Brian se v duchu zasmál nad tím, jak si Justin věří, že se mu sem Baileyho podaří dostat, ale rozhodně se těšil na to, až se o to bude snažit. Jenže místo toho se ozval Justinův zděšený tón hlasu: "Briane, pojď sem!"
Ten v tu chvíli zapomněl na paseku, kterou způsobil a ihned běžel za Justinem, vyděšený, co tam najde... nebo spíš nenajde.
"Kde je?"
"Já nevím... musel se jít někam schovat."
"Výborný, je tu s námi deset minut a už jsme ho ztratili... zase."
"Minule jsi to byl ty."
Brian protočil oči a následně se s Justinem dohodl, že on prohledá dolní patro, zatímco Justin to horní. Nakonec to byl Brian, který vítězoslavně zavolal, že ho našel - vmáčknutého mezi konferenčním stolkem a gaučem.
"Tady jsi... vyděsil jsi nás," sedl si k němu a hladil ho, dokud nepřiběhl Justin.
"Je v pořádku?"
"Těžko říct, je duchem nepřítomný..."
"Přinesu mu ty granule."
"Hlavně pozor na ten pytel, je zrádný."
"Jasně," zasmál se.
Brian by to nikdy nahlas neřekl, ale vidět takhle Baileyho mu nedělalo ani trochu dobře. Uměl si představit, jak se právě teď asi musí cítit vyděšeně a chtěl udělat, co bude třeba, aby mu pomohl. Netušil ale jak. Mohl jenom čekat na to, až se Bailey uklidní a ta bezmoc ho ničila.
"Vzal jsem raději i tu vodu," Justin se vrátil se dvěma miskami a položil je k Baileymu, který se snad třásl ještě víc. "Ten nepořádek jsem tam nechal, nechtěl jsem se zdržovat..."
"To neřeš, pak to udělám."
Justin se na něj usmál a následně se posadil na zem z druhé strany Baileyho, takže ten byl hezky uprostřed mezi nimi. Oba ho hladili, Brian na hlavě a Justin po zádech, což se zdálo, že ho konečně uklidňuje.
Ani se nenadáli a seděli tam s ním takhle asi hodinu, oba naprosto rozlámaní a ztuhlí, zatímco Bailey konečně usnul. I jim dvěma padaly oči, ale ani jeden neměl odvahu je opravdu zavřít, zvlášť ne v poloze, v jaké se nacházeli, protože věděli, že by se ráno už nezvedli.
"Musím si stoupnout nebo mi za chvíli upadne zadek," jen to Brian dořekl, už byl na nohách a protahoval se, dokonce bylo slyšet několik křupnutí. "Asi si půjdu dát sprchu..."
"Dobře," odpověděl Justin, nespouštějíc oči z Baileyho.
"Přidáš se?"
"Uhm, promiň, dneska ne... zůstanu u něj."
"Jasně," Brian se sklonil a políbil Justina do vlasů.
Poté se vydal nahoru, nespokojen s Justinovou odpovědí, přes to chápajíc, proč chtěl zůstat s Baileym. Sprcha bez Justina nikdy nebyla tak příjemná a proto byla i rychlá, stejně jako teď.
"Byl jsi rychlý," reagoval Justin na příchod Briana v trenkách a s kapičkami vody na jeho hrudi. "Vypadáš sexy," Justin se kousl do rtu.
"Jo, ale tenhle malý ničitel nám brání s tím cokoliv udělat," ušklíbl se Brian.
"Brzo si to vynahradíme," Justin se natáhl a Briana políbil.
"Beru tě za slovo, Sunshine."
"To klidně můžeš," usmál se. "Zůstaneš s ním? Taky bych si dal sprchu."
"Myslel jsem, že dneska ne..." zatvářil se Brian dotčeně.
"Spíš jsem myslel s tebou... nechtěl jsem ho spouštět z očí."
"Ještě pořád ho můžeme vrátit do útulku," zavtipkoval Brian. "Bailey, radím ti nekazit mi můj sexuální život," zašeptal k jeho uchu.
Justin se zasmál a následně se smíchem i odešel do koupelny. Brian se mezitím zase uvelebil vedle Baileyho, který na něj hned reagoval otevřením očí.
"Už jsme se vyspinkali?" uchechtl se Brian.
Co ho však vzápětí překvapilo, bylo to, že Bailey se zvedl, ale jen proto, aby se k Brianovi víc namáčkl a následně mu položil hlavu na klín, opět zavírajíc oči.
Brian na něj koukal s úžasem ve tváři, stále se snažíc pochopit, že tu Bailey opravdu je s nimi a že by to ve výsledku opravdu mohlo být naprosto skvělý.
Když Justin zachytil při scházení schodů pohled na ně dva, skoro nevěřil vlastním očím. Do teď si myslel, že vidět Briana v celé jeho kráse, je ten nejlepší pohled, ale právě teď ho trumfl tento...
"Co se tak culíš?" reagoval Brian, když ho uviděl.
"Jenom... tohle je to poslední, co jsem si myslel, že bych někdy mohl vidět..."
Brian zakroutil očima, ale následně neodolal menšímu úsměvu, který zakončil kousnutím do rtu. Jejich malá tří členná rodinka se mu opravdu začínala zamlouvat.
Seděli tam s ním ještě další hodinu, snažíc se všemožně zabránit tomu, aby usnuli, ač si oba skoro roztrhli pusu z toho neustálého zívání. Nakonec ale usoudili, že takhle to dál opravdu nejde...
"Nechci ho tu nechávat..."
Brian celkem dobře tušil, co tohle znamená - že ho Justin bude chtít vzít s nimi do ložnice a ač to bylo jediné pravidlo, které chtěl, aby se opravdu neporušovalo, měl takové tušení, že dneska nebude mít na výběr, ať se mu to líbí nebo ne, jenže to, co následně vyšlo z Justinových úst, se mu nelíbilo ani trochu...
"Zůstanu tu s ním."
"Justine..."
"Nechci, aby tu byl sám... může se probudit a když uvidí, že tu nejsme..."
"Vezmeme ho nahoru."
"Co?"
"Nenuť mě to opakovat, vím, že jsem tě přiměl to slíbit několikrát, ale... bude to jednorázová záležitost, tak to snad přežiju..."
Justin se usmál a následně šel k Brianovi blíž, ruce ovinul kolem jeho krku a hned na to ho něžně políbil. "Tak moc tě miluju, Briane."
Brian se otřel špičkou nosu o ten jeho a prohrábl se mu prsty ve vlasech: "Taky tě miluju, Sunshine," jemně ho políbil na krk. "Mám však tušení, že od tebe uslyším nějaké 'ale'."
"Znáš mě dobře," pousmál se. "Nechci ho odtud brát, konečně se uklidnil a kdybychom se přemístili, mohl by zase začít vyvádět..."
"Obávám se, že máš pravdu," povzdychl si.
"Proto s ním zůstanu, budu spát na gauči. Ty jdi do postele, ráno vstáváš do práce, potřebuješ se pořádně vyspat."
Jako bych se měl vyspat bez tebe v posteli, Sunshine.
"Hádám, že přemlouvání mi nepomůže?"
"Bohužel ne. Jednu noc zvládneš," pousmál se.
"Pochybuju, ale... jako bych měl na výběr," Brian probodl pohledem Baileyho. "To si ještě vyřídíme, potvoro."
"Pro jednou ti odpustím, že mu tak říkáš, protože jsem až moc unavený na to se rozčilovat," uchechtl se.
"To se mi ulevilo."
Brian Justinovi následně přinesl jeho polštář a peřinu a pomohl mu připravit gauč. Hned na to se dlouhým polibkem rozloučili a on se vydal do postele. Už jen pohled na ni mu nedělal dobře, když viděl, že Justinova polovina je zcela prázdná.
Ještě horší to bylo, když si lehl a zhasnul, protože ač se mu chtělo spát sebevíc, prostě nemohl. Kdykoliv byl Justin z města na výstavách, zažíval v podstatě bezesné noci, jak už byl na jeho přítomnost v noci zvyklý a nemožnost se k němu přitulit ho udržovala vzhůru. Proto když zhruba 20 minut pouze zíral do stropu se slovy "Kašlat na to," vstal a vydal se za Justinem dolů...
"Briane?"
"Posuň se."
"Hádám, že taky nemůžeš usnout," pousmál se Justin a udělal Brianovi místo.
"Jsem na tobě až moc závislý... patetické," ušklíbl se a vmáčkl se za Justina, ruku přehodil přes jeho pás a přitiskl si ho blíž k tělu.
"Spíš romantické," Justin pootočil hlavu, hledajíc Brianovy rty, které ho ihned políbily.
"Copak to nevíš? Já nedělám romantiku."
"Jo stejně jako nehraješ na kluky, lásku, vztahy ani žárlivost - protože to je přeci pro lesbičky a heterosexuály," zasmál se Justin.
"Přesně tak," Brian zabořil nos do jeho krku a nasál vůni. "Co si to se mnou udělal, Sunshine?"
"Já nic, to všechno ty... já ti jen ukázal, že se lásky nemusíš bát."
Brian mu na to neodpověděl, místo toho ho objal ještě pevněji a políbil ho do vlasů. Netrvalo to dlouho, než oba konečně usnuli, nabírajíc energii na další den.
Jenže Bailey se jim rozhodl způsobit infarkt o pár hodin později, když začal žalostně výt na celý dům, pravděpodobně až na měsíc, následkem bouřky, která se venku rozpoutala.
"Dělá si ten pes ze mě srandu?" promluvil Brian rozespale.
"Myslím, že nemá rád bouřku..." Justin na konci věty zívl. "Bailey, shhh, buď ticho... prosím... chci spát..."
"MY chceme spát... Bailey!"
Ale ač se snažili sebevíc, Bailey nepřestal výt, dokud nepřestala bouřka, což bylo někdy kolem páté hodiny ráno, kdy jim oběma bylo konečně dovoleno vrátit se ke spánku. Než se však nadáli, Brianův budík začal vyzvánět...
"Jesus... zabijte mě někdo," Brian zabořil hlavu zpátky do polštáře.
"Jsem úplně vyřízený."
"To říkej jemu," Brian vrhl pohled po Baileym, který si ale spokojeně spal.
"Ew, co to sakra je?" Justin se vyhoupl do sedu, chytajíc se za nos. "Briane, ty jsi..?"
"Budu předstírat, že si nic neřekl, protože bych tě musel uškrtit," Brian si promnul oči. "Spíš bych řekl, že tvůj kamarád támhle bude potřebovat ven..."
"Fuck, Bailey, ty čuně!" Justin se rozesmál, ale když následoval další zápach, doslova utekl z gauče a tentokrát i Brian reagoval stejným způsobem.
"Nevím, jestli sežral nějakou mrtvolu, ale Justine, prosím tě, vezmi ho ven... já se jdu připravit."
Justin po něm střihl pohledem, ale následně usoudil, že opravdu bude muset vzít Baileyho ven. A že ta procházka bude muset být delší, než jen před barák a zpátky, proto se ještě rychle běžel rozloučit s Brianem, který zrovna přebíral šatník, s vědomím, že až se s Baileym vrátí, bude Brian už pryč.
"Rozhodně ten černý oblek," oznámil mu Justin přes rameno.
"Díky, Sunshine," Brian se otočil a políbil ho. "Ty si s ním ještě nešel?"
"Akorát jdu, jen jsem se chtěl rozloučit, tuším, že to s ním bude na dýl..."
"To asi jo," zasmál se. "Hlavně ať ti neuteče."
"Hned jsem klidnější, díky, Briane," šťouchl ho do ramene.
"Jen si tě dobírám. Určitě to zvládnete skvěle. Zatímco já se pravděpodobně vybourám, až usnu za volantem..."
"Praštil bych tě, ale nebudu se namáhat... víš, že tenhle tvůj humor nemám rád."
"Promiň," omluvně ho políbil. "Zalomím to až v Kinnetiku, slibuju," uchechtl se.
"Dobře," usmál se. "Napiš, až tam dorazíš."
"Napíšu," Brian ho políbil a Justin se následně vydal splnit svojí povinnost majitele psa.
Jakmile se Brian připravil, nasedl do auta a zamířil směr Kinnetik, přemítajíc nad první nocí, kdy byli spolu všichni tři a ač byl pekelně unavený, rozlámaný a hladový, nemohl se jednoduše zbavit toho přihlouplého úsměvu na jeho rtech.
"Jesus, Briane... vypadáš... strašně," Ted ho sjel od hlavy až k patě se zděšeným výrazem.
"A cítím se ještě hůř. Uděláš mi kafe a přineseš něco k jídlu? Jakože cokoliv..."
"Mám tam nějaký kuřecí sendvič..."
"Díky, Tede. Já jdu v tichosti umřít."
"Hádám, že první noc s Baileym šla skvěle."
"Ani se neptej."
Brian hned vzápětí vyrazil do kanceláře, kde ze sebe shodil kabát a dokonce i boty a hned na to se uvelebil na pohovce, snažíc se udržet oči otevřené alespoň, než napíše Justinovi, že je živý a zdravý a ne s autem někde ve stromě, ale bylo to bezúspěšně - do několika minut byl naprosto pohlcen spánkem.
No comments:
Post a Comment