BEZ VAROVÁNÍ
Brian se nemohl rozhodnout, jestli je víc fascinován místem, které se kolem něj rozléhalo anebo tím, jak sebevědomě Justin působil, když ním procházel. Brian byl tak vzrušený, jako už dlouho ne. Skoro zapomněl na to, jak dobrý pocit to je, když se mu tělem rozlévala dobrá hudba a všechno v něm chce jít tancovat. A mít při tom pohled na Justina, který vypadal tak zatraceně skvěle mezi těmi polonahými a zmítajícími se těly v záři světel, bylo třešničkou na dortu.
"Co je tohle za místo?" rozhlížel se kolem sebe naprosto pohlcen.
"Je skvělé, že? Chtěl jsem, aby ses cítil jako doma... vím, že Babylon je tvoje srdcovka, ale snad se ti tu bude líbit."
"Kam se hrabe Babylon?"
Justin se usmál a následně ho se slovy "Pojď se mnou," odvedl k baru, kde jim objednal opět jejich předchozí drinky.
"Jak si to tady objevil?"
"Je to moje."
"Cože?" Brian se skoro zadusil nad tím lokem, co právě polykal.
"Chtěli to tady zavřít, tak jsem to koupil... pak jsem si našel někoho, kdo se o to tady stará a já mám doživotní vstup zdarma," zasmál se.
V Brianově obličeji se usídlil naprostý úžas, se kterým Justina naprosto propaloval. Nejdřív se bál, že to, kým se Justin stal, se mu nebude líbit... ale bylo tomu právě naopak.
"Kdy se z tebe stal takový chytrý ďábel?"
"Učil jsem se od nejlepšího," usmál se od ucha k uchu, s rukou položenou na Brianově hrudi.
"Nikdy mě nepřestaneš udivovat."
"Doufám, že ne," usmál se. "Chceš tancovat?"
"Uvědomuješ si, že můj outfit se sem zrovna nehodí?" uchechtl se.
"Když si sundáš tohle..." Justin šel k němu a pomalu z něj stáhl jeho kabát a následně sako. "Bude to hned lepší."
"Okey. Fajn," Brian s úsměvem vypil svého Jima Beama a poté následoval Justina na parket.
Nějak se jim podařilo vybojovat si přímo prostředek parketu, a jak stáli naproti sobě, oči spojené a úsměvy na rtech, oba začali tancovat, každý zvlášť, ale blízko sebe, netrvalo však dlouho a spojili se. Tělo na tělo, Brianovy ruce kolem Justinova krku a Justinovy naopak kolem Brianova pasu, čela přitisknutá k sobě.
"Je to jako věčnost, co jsme tohle dělali naposledy," usmál se Justin.
"Anebo jako včera," skousl si ret Brian. "Jediný rozdíl je, že už nám není 20."
"To ti nebylo ani předtím," rozesmál se.
"Chytrolíne."
"Chybělo mi to."
"Jo, Sunshine, mně taky."
Oba se naprosto oddali přítomnému okamžiku a užívali si společnost jeden druhého. Nechtěli na nic myslet a tak nemysleli. Pouze vnímali doteky a horkost kůže sebe navzájem, zatímco jejich těla byla sehraná s hudbou. Všechno bylo najednou jako dřív. Nic, co se stalo během těch let, neexistovalo.
Jediné, čím se nedotýkali, byly rty a ani už k tomu neměli daleko, vlastně chyběly jen milimetry k tomu, aby po dlouhých 7 letech ochutnali tu známou sladko slanou chuť, která jim tak chyběla, ale Justin se na poslední chvíli zarazil...
"Co se děje?" podíval se po něm Brian zaskočeně.
"Uhm, promiň, já... potřebuju si odskočit, hned jsem zpátky... počkej na baru, dobře?"
Brian tam zůstal stát jako přibitý, snažíc se pochopit, co se právě stalo. Jestli udělal něco špatně... jestli nebyl moc rychlý... na druhou stranu ale se Justin choval úplně stejně jako on, nezdálo se, že by mu cokoliv vadilo a pak najednou jako by ho něco vtáhlo zpátky do reality.
Brian se vydal pro další drink, který nutně potřeboval.
Justin mezitím zamířil na toalety, jeho srdce mu v hrudi bušilo tak rychle a silně, že měl pocit, že mu vyskočí. Přispěchal k umyvadlu a ihned si opláchl obličej ledovou vodou. Co to, sakra, děláš, Justine?
Snil o Brianovi celých 7 let, doufajíc, že ho ještě někdy uvidí, i když byl s jinými, vždycky věděl, že jeho srdce bude patřit Brianovi a právě teď si nepřál nic víc, než být s ním, dřív, než jejich čas opět vyprchá, ale nemohl... prostě nemohl. Nepřišlo mu to správné, předstírat, že se nic nestalo... že jsou v pohodě.
Chvíli tam ještě setrval, snažíc se posbírat odvahu vrátit se za ním a udělat vše pro to, aby se ovládl, aby z Briana nestrhal oblečení hned na parketu. Pak konečně šel.
"Tady jsi," usmál se na něj Brian.
"Promiň mi to..."
"V pohodě, nic se neděje. Objednal jsem ti další drink."
"Díky," Justin ho vzal a vypil na ex.
Následně se posadil na bar vedle Briana, který ho nespouštěl z očí. To Justinovi tohle moc neusnadňovalo, oba se chtěli a oba to věděli... ale Justin najednou vnitřně panikařil a dělal vše pro to, aby se uklidnil.
"V kolik ti to zítra letí?" vypadlo z něj, jak se snažil zaplnit ticho, které mezi nimi vzniklo.
"Už se mě chceš zbavit?" zasmál se.
"Ne... to ne, Briane. Jen mě zajímá, kolik času nám zbývá..." na konci věty uhnul pohledem, nedokázal se mu ani dívat do očí.
"Ještě nevím, v kolik přesně... ale plánuju letět odpoledne."
"Aha," Justin mohl cítit, jak se mu sevřelo srdce.
"Ledaže..."
Jeho modré oči hned spočinuly na Brianovi, čekajíc na to, co řekne. Malý plamínek naděje v něm zažehl, že by Brian mohl zůstat o něco déle, ale než mohl slyšet, co chtěl Brian říct, něčí ruce mu zakryly oči.
"Hádej kdo..."
Fuck! Teď ne sakra... zpanikařil Justin, který moc dobře věděl, kdo za ním stojí.
"Scotte..."
"Jak to, že mě vždycky poznáš, sakra?"
"Fakt to není tak těžký, používáš pořád stejnou kolínskou."
"Hm, měl bych ji změnit."
Justin byl následně propuštěn z jeho sevření a mohl si tak stoupnout, aby se s ním objal. Viděl ho rád, ale opravdu nestál o to nacházet se momentálně v této situaci. Už pohled Briana mu značil, že tohle nebude dobré...
"Kde si, sakra, byl tak dlouho? Myslel jsem, že už tě neuvidím..."
"Promiň, měl jsem toho hodně."
"No jo, slavnej Picasso, že?"
"Zas tak slavnej ne," ušklíbl se.
"Kolikrát jsem ti to říkal? Nikdy se podceňuj."
"Však víš, že jsem s tím měl vždycky problém."
"To je bohužel pravda," ušklíbl se. "Vypadáš dobře mimochodem."
"Díky," Justin mohl cítit, jak mu hoří tváře a ani se neodvážil podívat na Briana.
"Ale každopádně ač bych rád dohnal čas, budu muset běžet, doufám ale, že někdy zavoláš a sejdeme se..."
"Jasně, že jo."
"Super. Rád jsem tě viděl, Justine."
"Já tebe taky," natáhl se a ještě jednou ho objal.
Scott se následně vydal svou cestou a Justin se za ním ještě chvíli díval, ne snad proto, že ho chtěl vidět co nejdéle, ale protože se snažil v hlavě vymyslet, co sakra řekne Brianovi... a hlavně nebyl připravený se na něj podívat. Jenže to nešlo oddalovat věčně a tak nakonec sebral odvahu...
"Za to se omlouvám," posadil se zpátky.
"Kdo to byl?"
"Uh, to byl... ehm..."
"Myslím, že vím, jaká je odpověď."
"Říkal jsem ti, že jsem někoho měl..."
"Já vím, však se nic neděje. Vypadal sympaticky, divím se, že vám to nevyšlo."
Ani jeden si nebyl jistý, kdo je víc zaskočen slovy, které z Briana vyšly. Justin byl přesvědčen, že to Brian řekl jen ze slušnosti a aby si zabránil v tom třísknout s něčím o stůl a Brian měl chuť si za to vrazit. Na tomhle nebylo nic v pohodě a Brianovi začínala docházet trpělivost na to hrát si na chlapa, který má pro Justina pochopení.
"Nevyšlo to, protože jsem nebyl připravený na to být s někým jiným... byl to můj první vztah po tobě, ale po čase mi došlo, že s ním jsem jenom proto, že se snažím zapomenout na tebe a to k němu nebylo fér."
"A ke mně bylo fér, že ses už nikdy ani neozval?" ohnal se Brian nečekaně.
"Ne," vydechl Justin.
"Tak proč si se, sakra, neozval?"
"Protože jsem idiot, který udělal největší chybu svého života..."
"Čekal jsem na tebe... celou dobu."
"Tak hrozně mě to mrzí, Briane."
"Jo, to mě taky, Sunshine."
Brian vypil zbytek svojí skleničky, následně popadl svoje věci a šel pryč. Byl tak strašně naštvaný, že nemohl být v jeho blízkosti. Protože ač ho sžíral neskutečný vztek, i tak ho miloval k zbláznění. A právě teď potřeboval prostě na vzduch.
Justin nevěděl, jestli ho má raději nechat být anebo běžet za ním, nakonec ale usoudil, že nehodlá riskovat, aby to mezi nimi takhle skončilo, tentokrát ne. Proto se zvedl a šel ho najít. Brian se naštěstí nedostal daleko.
"Briane!" přiběhl k němu.
"Teď ne, Justine..."
"Ano, teď... protože jestli se zítra sebereš a vrátíš se zpátky do Pittsburghu, nezbývá nám moc času... takže TEĎ!"
"Co ode mě chceš?"
"Aby si něco řekl, cokoliv... nechci, aby sis hrál, že je všechno v pohodě, aby si předstíral, že ke mně necítíš nenávist..."
"To necítím..."
"Vážně? Chceš říct, že ke mně necítíš kousek nenávisti za to, že jsem se nikdy nevrátil?"
"Nenávidím, že si se nikdy nevrátil... ale tebe nenávidět nedokážu... i když jsem se snažil."
"Ale já sám sebe nenávidím!" Justinovi vytryskly slzy do očí. "Nemáš ponětí, jak moc jsem se chtěl vrátit, jak moc jsem chtěl zvednout telefon a zavolat ti..."
"Tak proč si to neudělal?!"
"Protože jsem se bál..."
"Čeho?"
"Že si zapomněl..."
"Na co, Justine?"
"Na to mě milovat... že si se vrátil ke svému starému já a že budu muset zase bojovat o tvojí lásku... a to už jsem prostě nemohl," teď už Justin propadl naprostému pláči.
Brian zůstal stát naprosto zaskočený, snažíc se vstřebat Justinova slova, ale ať se snažil sebevíc, nemohl, protože právě teď nebyl schopný přemýšlet, jediné, co chtěl, bylo jít k němu a obejmout ho, zbavit ho té bolesti, co viděl v jeho očích a tak to udělal, šel k němu a chytil ho pevně, opravdu pevně a Justin se ničemu nebránil, naopak jejich objetí ještě víc zpevnil, když se k němu víc přitiskl a nasál tu známou Brianovu vůni. Po dlouhých 7 letech se konečně cítil zase v bezpečí a to jen díky Brianově náruči.
Stáli tak několik dlouhých minut, neschopni se pustit jeden druhého. Ale nakonec byli nuceni, když je zastihla neskutečná průtrž. Než se stačili někam schovat, byli naprosto promočení.
"Jsi v pořádku?" ujišťoval se Brian, jak tam stáli schovaní pod nějakou stříškou a čekali na to, až to přestane.
"Jo... jsem," usmál se Justin ve snaze ho přesvědčit. "Mám kousek odtud byt, měli bychom tam jít, ať nezmrzneme..."
"Jsi si jistý?"
"Uhm."
Brian přikývl a tak jakmile bylo alespoň trochu možné vydat se na cestu, zamířili do Justinova bytu. Ani jeden nevěděl, co je následně čeká, ale byli spolu a na tom jediném jim momentálně záleželo.
No comments:
Post a Comment