BEZ VAROVÁNÍ
Brian mávl na Steva, aby mu donesl dalšího Jima Beama, protože toho posledního do sebe hodil hned, jak Justin zmizel ve dveřích, aby si vyřídil svůj hovor. Mezitím se snažil vymyslet jediný logický důvod, proč by byl Justin v kontaktu s tou krysou, která tenkrát skoro zničila jejich vztah. Ale žádný k němu nepřicházel. Po Hobbsovi byl Ethan dalším člověkem, který Justina připravil o jeho sladkou nevinnost, naivitu a optimismus, tak jak by s ním mohl chtít mít něco společného? Brian se proto opravdu hodně modlil, že ten tajemný Ethan, který Justinovi momentálně volá není tím samým Ethanem, který mu tenkrát tak ublížil... který ublížil jim oběma. Ale jestli to on je a jestli spolu s Justinem snad něco mají, tak... Fuck you, Sunshine!
"V pohodě?" objevil se před ním Steve zčistajasna.
"Uhm, co?" Brian musel hodně usilovat, aby se vrátil zpátky na zem.
"Ptám se, jestli jsi v pohodě? Nějak si zbledl."
"Jo, jsem v pohodě."
Steve přimhouřil oči a Brianovi to ani trochu nežral, za svůj život barmana už poznal mnoho lidí s různými životními příběhy a tak mohl s klidným srdcem říct, že měl čuch na lidská trápení.
"Ty a Justin... jste nebyli jen přáteli, co?"
"Jak si na to přišel?" neodpustil si dávku sarkasmu.
"No za prvé z toho, jak se na tebe dívá... a za druhé především z toho, jak se ty díváš na něj... tenkrát mi povídal o někom, koho nechal v Pitts a snil o tom, že se za ním vrátí... tos byl ty, že jo?"
Byl. Bohužel BYL.
"Myslím, že na tom už nezáleží, kdo jsem byl nebo nebyl."
"Proč na tom nezáleží?"
"Protože už je to podělaných 7 let."
"Myslím, že na čase nezáleží, pokud přijde na lásku..." Steve mu ještě nalil další skleničku a následně ho tam nechal dumat nad jeho prohlášením.
Neříkal jsem tehdy náhodou něco podobného? 'It's only time.' Tehdy jsem ale věřil, že Justina nakonec opravdu uvidím... netušil jsem, že to bude trvat tak dlouho a že on už bude očividně někde jinde.
Brian byl opravdu vděčný, že to množství alkoholu, co už vypil, začínal pociťovat, protože vážně neměl sílu na to být teď zcela při smyslech... při zjištění, že Justina opravdu ztratil nadobro, protože to se co nevidět určitě potvrdí.
Následně přibil oči ke vchodovým dveřím a čekal na to, až se Justin vrátí, ten jeho hovor trval nějak nebezpečně dlouho a Brianovi se začínal svírat žaludek, jen představa, že spolu právě teď mluví, mu stačila na to, aby se cítil naprosto mizerně... a pak se konečně objevil.
Brian se snažil najít v jeho tváři nějaký náznak čehokoliv, aby si mohl nějak tohle všechno odůvodnit. Ale pro změnu byl Justin naprosto nečitelný. Na to u něj Brian nebyl zvyklý. Vždycky tak nějak tušil, co se mu honí hlavou. Tentokrát ne.
"Promiň mi to. Netušil jsem, že to bude trvat tak dlouho," Justin se s úsměvem posadil zpátky na místo.
"Nevadí, Steve mi dělal společnost..."
"Jo?" Justin očima vyhledal Steva, aby mu úsměvem poděkoval.
"Ehm. Je milej."
"Jo, to on je. Stejně jako Kate, mi tu hodně pomohl."
"Udělal sis tu hodně kamarádů."
Škoda, že si zapomněl na ty v Pitts.
"7 let... člověk za tu dobu potká hodně lidí."
"To se vsadím," odpověděl s dávkou ironie v hlase. Třeba jako Iana.
Justin se zarazil, ale nijak to neokomentoval, bál se totiž toho, že narazili na bod, kdy to půjde jedině k horšímu a nechtěl, aby na sebe začali křičet uprostřed baru, proto se to snažil ještě oddalovat.
"Pořád žiješ v loftu?" pokusil se odvést téma jinam.
"Znáš mě, Sunshine, jsem věrný svému království," uchechtl se. O tom, že si Britin nechal taky, ale mluvit nechtěl.
"Že se ptám," zasmál se. "Chybí mi."
"Měl bys někdy přijet na návštěvu," ušklíbl se. "Samozřejmě, jestli budeš mít čas..."
Justin polkl tak hlasitě, že to museli slyšet všichni kolem. Dokonce mohl cítit, jak se mu orosilo čelo. Prosím, Briane, teď ne... teď ne.
"A co Babylon? Ještě pořád ho vlastníš?"
Brian se na něj podíval s nadzdvihnutým obočím. To bylo jako odpověď jednoznačné. Fakt, že tam ale už rozhodně netráví tolik času, vlastně skoro žádný jako návštěvník, si ale nechal pro sebe. Za zoufalce mě mít nemusíš, Sunshine.
"Samozřejmě, že jo," usmál se Justin. "Zdá se, že je u tebe pořád všechno stejné..."
To Briana zabolelo. Byl si toho vědom sám a už tak to bylo dost na nic, nepotřeboval to slyšet ještě od někoho, s kým plánoval zůstat zbytek svého života, ale to se jaksi nezdařilo, jelikož mu odešel a už se nikdy ani neozval.
"Co ty a nějaké novinky? Kromě toho, že se ti tady žije skvěle, jsi úspěšný v tom, co děláš a máš podle všeho skvělé přátele..."
"Není to zas tak dokonalý, Briane."
"Vážně? Zdá se to být perfektní... chybí tomu jen jediná věc..."
"Jaká?"
"Někdo, kdo zahřívá druhou stranu tvojí postele..."
Justin věděl, že tohle nakonec přijde, ale nečekal, že tak brzo, nečekal, že v Brianově hlasu uslyší tolik hněvu, stejně jako žárlivosti.
"Nikdo takový není, Briane."
"Takže chceš říct, že jsi sám?"
"Ano, je tak těžké tomu uvěřit?"
"Když se na tebe dívám... tak ano - je."
"Ty snad někoho máš? Vypadáš pořád stejně skvěle, takže by taky bylo divné, kdyby ne..."
"Já, Sunshine?" rozesmál se.
"Proč by ne? Mohl si někoho potkat... po mně."
"Nikoho."
"Chceš říct, že tu nebyl nikdo, s kým si chtěl být?"
"Byl..."
Justin se nemohl rozhodnout, jestli ho z toho víc bolí srdce nebo je rád, že Brian nestrávil celých 7 let čekáním na něho. Jenže pak pochopil, co tím Brian myslí.
"Briane..."
"Co? Je tak těžký uvěřit, že si byl jediný, kdo se mi dostal tolik pod kůži?"
"Jen se mi nechce věřit, že si celých 7 let s nikým nebyl."
"Ty jsi byl?" Brian odpověď už znal a ani ji od něj vlastně nechtěl slyšet, přesto se zeptat musel.
Justin věděl, že když to řekne nahlas, Briana to raní ještě víc, proto mu na jeho otázku pouze přikývl, ale necítil se o moc líp, protože mu nechtěl takhle ublížit.
"Vždycky si byl vztahovej typ, takže to vlastně asi ani není divný..."
"A tys zase nebyl..."
Oba se na sebe podívali a následně se rozesmáli. Během chvíle se ta příšerná situace, ze které měli pocit, že není úniku, změnila na něco, co je oba pobavilo a na chvíli zase zapomněli na to všechno, co se stalo a děje.
A za předpokladu, že mu Justin nelhal, aby ho naprosto neodrovnal, mohl si Brian oddychnout, protože se zdálo, že s Ethanem to není tak, jak si myslel. Ale přes to nemohl setřást ten příšernej pocit, proč by s ním byl vůbec v kontaktu. Nějak se však nemohl přimět k tomu se zeptat.
"Mimochodem, peníze za ty obrazy ti vrátím, Briane."
"Proč bys to sakra dělal?"
"Protože nechci, abys za ně platil... jsem rád, že je u sebe doma nebude mít žádný cizinec, ale ty... a ty za ně platit nemusíš."
O tom se byl Brian připravený klidně hádat, protože ty peníze nemá v plánu přijmout zpátky za žádnou cenu, avšak momentálně ho zajímalo něco mnohem víc...
"Proč si je vůbec dal k prodeji?"
"Co?"
"Myslím, že si mi rozuměl."
"Uh... já... já vlastně ani nevím. Nechtěl jsem, ale zároveň jsem měl pocit, že je na čase... teď zpětně si myslím, že to byl spíš osud."
"Osud?" uchechtl se Brian.
"Jo. Přivedl mi tebe... nebýt těch obrazů, možná bys ani nevěděl, že tam jsem a prostě bys odešel... a my bychom se nikdy neviděli."
Oba se zahleděli do očí s úsměvy na rtech a na chvíli měli pocit, jako by tam byli jenom oni dva. Těch pár slov přimělo Briana k tomu, aby možná ještě tak úplně neztrácel naději. Osud... že by, Sunshine?
"A jsi rád, že mě vidíš?" zeptal se Brian po chvíli.
"Samozřejmě, Briane. Ani nevíš, jak moc..."
Brian v tu chvíli musel opravdu hodně bojovat s nutkáním ho políbit a skoro by to i udělal, protože způsob, jakým se na něj Justin díval, ho tomu ještě víc lákal... pak je Steve vrátil zpátky do reality.
"Nerad vás ruším, ale za chvíli budeme zavírat, takže..."
"Jasně, nevadí, my dopijeme a půjdeme..." podíval se Justin po Brianovi v naději, že půjdeme zahrnovalo to, že oba půjdou spolu stejným směrem.
"Jo a rovnou tedy zaplatíme."
"Dohromady nebo zvlášť?"
"Dohromady," odpověděl Brian dřív, než měl Justin možnost cokoliv říct.
"Díky," věnoval mu svůj sunshine úsměv.
"Za málo," usmál se nazpátek.
Brian vyřídil se Stevem placení a hned jak vypili zbytek svých drinků, se Justin rozloučil se Stevem a společně se vydali do víru velkoměsta.
"Kam teď?" zeptal se Brian, když stáli na ulici.
"Věříš mi?"
"Proč se ptáš?"
"Jen mi odpověz."
Je to 7 let, Sunshine, ale věřit jsem ti nikdy nepřestal.
"Ano."
"Tak pojď se mnou."
Justin Briana zničehonic chytil za ruku a poté s ním rychlým krokem směřoval ulicemi New Yorku, který byl tak neskutečně živý, až to Brian nechápal a byl tím fascinován.
"Kam mě to táhneš, Justine?"
"Nech se překvapit. Říkal si, že mi věříš, takže..."
"Koukám, že jsi pořád stejně na zabití," ušklíbl se.
"Ano, pořád," mrkl na něj Justin.
Brian nemohl odolat úsměvu a všechno v něm chtělo Justina popadnout do náruče a vášnivě ho políbit, jenže ten ho odhodlaně táhl na nějaké tajemné místo, že Brian neměl jakoukoliv možnost to uskutečnit.
"Plánuješ mě tu někde zavraždit?" uchechtl se Brian, když stáli před nějakou podivnou budovou, která se zdála naprosto opuštěná.
"Chceš zažít tu nejlepší noc v New Yorku?"
"Tady? Vypadá to, jak když se tu provádí sado-maso... víš, že do toho jsem nikdy nebyl."
"Koukám, že i ty si pořád stejně na zabití," zasmál se a následně zaklepal na velké kovové dveře.
"To bylo nějaké tajné zaklepání?"
Justin se na něj pouze zakřenil, ale následně se před nimi otevřely dveře, za kterými stál nějaký nabušený svalovec, a z pozadí byla slyšet hudba.
"Zdravím, pane Taylore..."
"Pane Taylore?" zadivil se Brian.
Justin se pousmál a následně Briana opět chytil za ruku, poté se s ním vydal dovnitř, a když sešli schody vedoucí dolů, pochopil to, co Justin myslel tím - zažít nejlepší noc v New Yorku. Tohle bylo nebe pro homosexuály.
No comments:
Post a Comment