Tak dva týdny nám utekly docela rychle (nebo alespoň pro mě🙈) a já jsem tedy zpět! Ač jsem plánovala od psaní odpočinek, nakonec mi to přeci jen nedalo a pracovala jsem hned na dvou povídkách - samozřejmě na této a pak ještě na jiné, u které se nemůžu dočkat, až ji konečně zveřejním, protože rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější, co jsem kdy napsala (možná je úplně nejoblíbenější😍), tak doufám, že jsem Vás na ni trochu navnadila a budete se těšit, až spatří světlo světa... prozatím ale si užijte čtení tohoto dílu!😊❤
BEZ VAROVÁNÍ
Brian jako pravý gentleman Justinovi otevřel dveře a pustil ho prvního. Lhal by však, kdyby tvrdil, že to bylo pouhé gesto a ne tak trochu záminka k tomu, aby se mohl Justinovi podívat na zadek. A taky se následně usmál s myšlenkou 'Pořád stejně pěknej.' Justin jeho pohled zachytil a ohlédl se na něj s úsměvem a otazníkem ve tváři, Brian však předstíral jako by nic.
"Kam si chceš sednout?" zeptal se Brian, když vstoupili a uviděl několik volných míst.
"Na bar třeba?"
"Jasně, to klidně můžeme," odpověděl s úsměvem.
Justin se k němu vydal první a Brian mu byl hned v patách. Pořád mu úplně nedocházelo, že se tohle opravdu děje, že je právě teď s Justinem v baru a chystají se promluvit si. A byl z toho pekelně nervózní. Na druhou stranu však nebyl nervózní ani trochu, poněvadž měl pocit jako by žádných 7 let jejich odloučení neexistovalo... jako by se stále vídali a všechno bylo pořád stejné. Jenže nebylo.
"Hey, Steve," pozdravil Justin barmana.
Kriste, ty tady znáš opravdu každého, pomyslel si Brian. Co ho ovšem překvapilo, bylo, když se Justin natáhl přes bar a s tím Stevem si vyměnili pusy na tvář. Brian okamžitě sjel Steva pohledem.
"Posadíš se?" ohlédl se na něj Justin, který už seděl.
"Uh, jo, jasně," sundal si kabát, který si odložil na židli vedle a sedl si.
"Tak co si dáte, kluci?" usmál se na ně Steve.
"Já to, co obvykle, však mě znáš," odpověděl Justin. "A myslím, že Brian si dá Jima Beama," ohlédl se na něj, aby se ujistil.
"Znáš, mě dobře, Sunshine," uchechtl se.
"Sunshine?" zadivil se Steve. "To se mi líbí, jde to k tobě."
"Stará přezdívka," vysvětlil Justin. "Vlastně jsem ji dnes slyšel poprvé po několika letech," usmál se na Briana.
"Vy dva se znáte?" podíval se Steve po Brianovi.
"Jo, tohle je Brian, je to můj..." Justin se zarazil, když si uvědomil, že vlastně neví, jak Briana nazývat a tak zvolil zlatou střední cestu, které však věděl, že bude litovat: "Kamarád z Pittsburghu, kde jsem žil předtím..."
"Aha, těší mě, já jsem Steve," podal Brianovi ruku.
Trvalo chvíli, než se Brian dokázal vzpamatovat ze slova 'kamarád'. Vážně, Justine - kamarád? To je všechno, čím jsem byl? A pak teprve potřásl Stevovi rukou.
"Mě taky," usmál se Brian. "Jak se znáte vy dva?"
"Býval jsem Justinovým..." začal Steve. Ani to neříkej! "Spolubydlícím, když se sem přistěhoval..." Ach tak.
"Býval?" nadzdvihl obočí.
"Jo... než jsem se oženil," zvedl levou ruku a ukázal prsten.
"Ach," Brian se nemohl bránit úsměvu, kterého si Justin hned všiml.
"Každopádně jdu vám pro ty vaše drinky," usmál se Steve a vydal se na druhou stranu baru.
Brian mohl cítit Justinův pohled a tak se na něj ihned podíval s otazníkem v očích. Věděl moc dobře, co ten jeho pohled znamená a sám si chtěl nafackovat, ale na druhou stranu... Bylo by tak špatné chtít, aby Justin nikoho neměl?
"Co je, Justine?" odvážil se zeptat.
"Myslel sis, že s ním něco mám, že jo?"
"Huh?"
"Okey, předstírejme, že to je jenom v mé hlavě," zasmál se.
"Nevím, o čem mluvíš," ušklíbl se.
"Ehmm... tak mi radši pověz, jak se máš... jak se mají všichni v Pitts?"
"A co bys rád slyšel?" Že se ze mě stala troska potom, co si odešel a nikdy nevrátil?
"Všechno! Zajímá mě všechno!"
"Uhm, no tak... čím bych začal? Mike s Benem si pořídili další dítě..."
"Cooo?"
"Jop. Mají dceru - Deborah - ano, jako Debb..."
"Tak to je skvělé, to jim moc přeju. No a co ostatní?"
"Ted se oženil, samozřejmě s Blakem - přiměl je jít za svědka..." uchechtl se.
"Tebe? Za svědka? Kam ten svět spěje?" popíchl ho.
"To kdybych věděl," ušklíbl se. "Ale asi mi byl jen vděčný, že jsem z něj udělal partnera v Kinnetiku..."
"Páni."
"Hmm, nevím, co jsem si tehdy myslel - zrovna loosera Theodora," zasmál se.
"Oba víme, že ho máš rád," Justinova ruka zničehonic spočinula na té Brianově. Oba se na sebe podívali a Justin v tu chvíli ucukl, jako by snad dostal šok elektřinou, dřív to byla tak normální věc a teď ani jeden nevěděl, jak reagovat.
Naštěstí z té situace byli vysvobozeni Stevem, který jim konečně donesl jejich drinky - Margaritu pro Justina a Jima pro Briana.
"Promiňte, že to tak trvalo..."
"Nic se neděje," ujistil ho Justin. "A díky."
"Za málo. Když budete chtít další, zavolejte."
"Jasný."
Steve následně zase odešel a Brian s Justinem byli na pár vteřin opět vtaženi do toho okamžiku, ale Brian se naštěstí dokázal vzápětí vzpamatovat a tak pokračoval dál...
"Emmett se nedávno zasnoubil..."
"Co?" zakuckal se. "S kým?"
"Zkus hádat..."
"Uhmmm... já nějak... oh shit - Drew Boyde?"
"Přesně tak."
"Takže k sobě zase našli cestu?" Jo, Sunshine, oni dva jo.
"Překvapivě ano," uchechtl se. "No a Debbie se má pořád stejně, jídelnu stále neopustila a s Carlem jsou taktéž pořád spolu..."
"To rád slyším. Ačkoliv teda doufal jsem, že jídelnu už přenechala někomu jinému, ale dalo se to čekat."
"Je pořád stejně tvrdohlavá," ušklíbl se.
"Ano, naše Debbie," pousmál se. "A co Gus? Holky?"
"Ti se mají fajn. Stále v Kanadě, takže je moc nevídám, ale co vím, tak jsou šťastní," usmál se, ale smutek přistál v jeho očích. Gus mu chyběl každý den, to popírat nemohl.
"Takže všichni se mají skvěle, jak slyším."
"Ano - všichni."
"No a co ty, Briane?"
Co já, Sunshine? Jak myslíš, že se asi mám?
"Já se mám pořád stejně..."
"To je všechno, co mi povíš?"
"Nemám žádné velké novinky, jako ostatní..." při vyslovení té věty najednou mohl cítit hořkost v hrdle. "Radši mi pověz, jak se tady žije tobě?"
Justinovi se nelíbilo, jak se Brian vyhýbá odpovědi, ale na druhou stranu to, že ho 7 let neviděl, neznamenalo, že snad změnil svůj přístup k vážným rozhovorům, Navíc věděl, že moc není v pozici, kdy by si mohl cokoliv klást.
"Mně? Dobře... hádám."
"Hádáš?" nadzdvihl obočí.
"Žije se mi tu skvěle..."
"To rád slyším, Sunshine." A zároveň to nenávidím.
"Dokázal jsem to, co jsem chtěl, to, proč jsem sem přišel..."
"To je skvělé."
Brian vážně nevěděl, co mu na to říct, ano přál mu to, vždycky chtěl, aby to někam dotáhl, aby z něj byl úspěšný homosexuál, už jen proto ho tehdy nechal jít, ale předstírat, že ho neranilo, že se za ním nikdy nevrátil, zkrátka nemohl. Protože ho to kurva zničilo.
"A jsi šťastný?" zeptal se Brian po pár vteřinách ticha. Ač nesnášel, jak to mezi nimi dopadlo, opravdu doufal, že je Justin šťastný.
"Ano, jsem," usmál se.
Brian si nemohl pomoct, měl pocit, jako by tam bylo nějaké 'ale', Justin však nepokračoval a tak jeho odpověď bral takovou, jaká byla - Justin byl šťastný a na tom jediném záleželo.
"Ty jsi šťastný, Briane?"
"Definuj šťastný," uchechtl se.
"Myslím, že oba víme, jaká je definice," zasmál se.
"Nejsem tak šťastný, jak bych chtěl být, ale... mám se dobře, Justine," odpověděl zcela upřímně, což jeho samotného zaskočilo.
Justin moc dobře rozuměl tomu, co mu právě Brian řekl a jeho srdce se na malý moment sevřelo. Představa, že Brian celých 7 let trpěl, protože on se nevrátil, ho ničila.
Trvalo několik minut, než jeden z nich dokázal cokoliv říct a Steve jim mezitím přinesl nové drinky, které oba opravdu potřebovali. Pomalu se totiž začínali blížit ke konverzaci, na kterou ani jeden z nich nebyl připravený a dělali, co mohli, aby ji oddálili.
U čtvrtého drinku se začali konečně oba trochu uvolňovat a napětí mezi nimi mizelo, což oba oceňovali, cítit se totiž jak na jehlách, nebylo nic příjemného.
"Ta tvoje kamarádka vypadá mimochodem moc sympaticky."
"Kate? Jo no, je skvělá, občas umí být pořádně otravná, ale nevyměnil bych ji... opravdu mi tu pomohla."
"Nehledě na to, jak si je podobná s Daphne."
"Nejdřív mě to pěkně vyděsilo, že někdo může být stejný jako moje Daphne, ale nakonec jsem byl fakt rád, že tu někoho takového mám... zvlášť když jsem s Daph už několik let nemluvil."
"Slyšel jsem..." Oh, ty idiote!
To poslední, co Brian právě teď potřeboval, bylo přiznávat Justinovi, že se jednou zlil tak do němoty, že zavolal Daphne, protože nevěděl, komu jinému... měl pocit totiž, že by ho všichni odsoudili, protože po tolika letech na něj Justin měl stále takový vliv a že jediná Daphne mu bude rozumět...
"Jak to myslíš? Mluvil si s ní?"
"Uhm... jo, potkali jsme se asi před dvěma roky... a zašli na skleničku."
Zas taková lež to není, ne? "Několik" skleniček tam opravdu padlo - jen byly na mojí straně a s Daphne jsme se opravdu potkali, protože pro mě přijela a odvezla mě domů. Dokonce zůstala do rána, aby se ujistila, že dejchám a pak mi udělala vyprošťovák. To poslední, na co jsem se jí zeptal, než odešla, bylo, jestli s tebou mluvila, jestli ví, jak se máš... ale odpověď byla neuspokojivá.
"Opravdu?"
"Jo."
"A má se dobře?"
"Nevím, od té doby jsem ji neviděl..." Řekněme, že jsem se jí vyhýbal. "Ale věřím, že ano."
"To doufám. Chybí mi."
"Tak proč ses jí neozval?" Proč ses neozval nikomu z nás?
Justina Brianova otázka vyvedla z míry a nevěděl, co mu na to odpovědět. Ozvat se jí chtěl mnohokrát, ale prostě to nedokázal. Nedokázal to u nikoho. Oddaloval to tak dlouho, až nakonec nevěděl, co by těm na druhé straně hovoru řekl, že prostě radši nezavolal.
"Prostě jsem... nemohl. Nevěděl jsem, co bych jí řekl."
"Myslím, že cokoliv by bylo lepší, než nic..."
Pro Justina bylo děsivé, jak Brian skrze ostatní referuje nenápadně o sobě. A omluva mu už několikrát ležela na jazyku, avšak věděl, že ta nic z toho, co udělal, nemůže spravit.
"Potřebujete dolít?" z nevýchodné situace je zachránil Steve.
"Rozhodně," odpověděli oba najednou.
Další věc, která jim však následně zabránila v pokračování jejich rozhovoru, byl Justinův telefon, který najednou začal vyzvánět na celý bar.
"Promiň, tohle musím vzít," oznámil Justin po tom, co se podíval na displej.
"Jasný, jen to zvedni, já tu počkám," usmál se na něj Brian.
Justin následně běžel ven vyřídit si hovor, Brian však nemohl setřást ten nepříjemný pocit, který mu náhle projel tělem, protože na displeji Justinova telefonu uviděl jméno, které ho naprosto vyděsilo a které myslel, že už nikdy neuslyší - Ethan.
No comments:
Post a Comment