Vím, slibovala jsem, že díl bude už včera, ale blog.cz zase blbnul, takže jsem tu s ním až dneska... každopádně přeju, abyste si ho užili, když jste na něj museli čekat tak dlouho!❤❤🙈
BEZ VAROVÁNÍ
Oba celou cestu promlčeli, neschopni dát dohromady jedinou kloudnou větu, jelikož byli pekelně nervózní z toho, co je teď čeká, sice by to ani jeden neřekl nahlas, ale viděli to na sobě. A ten pocit je šíleně děsil, takhle se totiž neznali, vždy se spolu cítili naprosto pohodlně, příjemně a hlavně šťastně... ale s tím, kolik let uběhlo a kolik věcí mezi nimi a ve vzduchu viselo, se asi ani nebylo čemu divit.
Když Justin otevřel dveře svého moderně zařízeného, ale přes to zřetelně malířem používaného bytu a následně rozsvítil, oba v tu chvíli měli pocit, že jsou tomu druhému naprosto odhaleni - že jsou zranitelní. No rozhodně víc, než byli do teď.
"Shit, co to sakra bylo?!" Brian nadskočil, když se mu něco otřelo o nohu.
"To je Frankie," Justin šel k němu a zvedl ze země stvoření, které Briana tak vyděsilo - kočku.
"Ty máš kočku?"
"Starám se o ni pouze dočasně."
"Dočasně?" Brian nadzdvihl obočí.
"Patří paní o patro níž - je už stará a minulý týden musela do nemocnice, tak jsem se nabídl, že na ni dohlídnu..."
"Zachránce zvířat a starých lidí," pousmál se Brian.
Justin se pouze usmál a následně beze slov zmizel v ložnici i s Frankiem. Brian zůstal stát u dveří, neschopný se rozhodnout, jestli má čekat na Justina anebo začít prostě šmejdit po jeho bytě - nakonec zvolil možnost číslo dvě.
Bylo znát, že Justin je opravdu ponořen do své práce, všude se válely štětce, plátna, barvy, stejně jako rozdělané tak hotové obrazy. Několik jich tu měl i vystavených. Umělec srdcem i duší, pousmál se Brian.
Něco však jeho oko hned vzápětí zaujalo, byla to komoda vzadu v místnosti, ke které ihned zamířil - byly na nich vystavené, zarámované fotografie - několik tváří hnedka poznal, byla to banda z Pitts, měl tu fotku s každým z nich, kromě Briana, což ho ihned zabolelo. Ale vzpomněl si na to, co říkala Kate - že Justin nesnášel dívat se na Briana, když se ho nemohl dotknout.
Pak tam byli samozřejmě Kate, Steve a podle všeho i Justinův ex - Scott. Brian si však snažil udržet myšlenku, že mezi nimi zkrátka zůstal přátelský vztah, jak už viděl předtím.
Bylo tam ještě několik tváří, které Brian neznal a snad ani nechtěl vědět, kdo ti lidé jsou - no rozhodně ne ti mužského pohlaví...
"Briane?" ozval se Justin za ním.
"Promiň, že jsem sem tak vtrhnul, jenom jsem..."
"V pohodě. Našel jsem ti nějaké oblečení, kalhoty ti asi budou kratší, ale... delší nemám," uchechtl se Justin.
"S tím se spokojím, děkuju."
Sice ještě nevím, jak se do toho narvu, ale... lepší, než nic.
"Není za co. Chceš jít do sprchy první?"
Chci jít s tebou, ale tuším, že to v nabídce není.
"Běž ty, já počkám."
"Určitě?"
"Uhm, určitě."
Justin se usmál a poté zamířil do koupelny. Brian se chtěl vrátit zpátky ke zkoumání jeho bytu, ale v poslední okamžik se zarazil, když si všiml, že Justin nechal dveře trochu pootevřené a on tak mohl vidět, jak ze sebe svléká mokré oblečení. Jeho bělostná pokožka byla pokrytá kapkami a Brian v podstatě zíral, neschopný odtrhnout od něho pohled...
Briana hned napadlo, že je možná nechal otevřené schválně, že mu chtěl dát najevo, aby šel za ním, ale když Justin následně zahlédl jeho pohled v zrcadle, tak dveře dovřel, spíš dokonce dobouchl a Brian tak hned pochopil, že to jeho úmysl opravdu nebyl.
Skvělý, Kinney, vážně skvělý, teď si k tomu všemu ještě za šmíráka.
Brian následně došel k závěru, že radši zůstane sedět a nehne se z místa nebo nadělá ještě víc škody a z tohohle se nikdy nevyhrabou. I když, jaká byla šance, že se jim to i tak podaří? Justin mu dal jasně najevo, proč se tenkrát nevrátil a i když to Briana štvalo stále stejně, měl pro něj najednou víc pochopení... chápal, proč se Justin bál vrátit zpátky, proč se bál, že se Brian možná vrátil zpátky do své ulity, kde se bránil citům. Být Justinem, cítil by to asi stejně... ale nemohl se zbavit toho pocitu, že kdyby se Justin alespoň pokusil zjistit, jak by to bylo, bez unáhlených závěrů, oba mohli být dneska na úplně jiném místě. Místo toho jsou teď tady, plní hněvu, bolesti a strachu...
Z myšlenek ho však následně vytrhlo to živé stvoření, které Justin hlídá a kterému se Brian očividně zalíbil, jelikož mu přistálo na klíně, začalo vrnět a svoje drápky zarývat Brianovi do stehen...
"Ouch, fuck!"
Brian byl připravený Frankieho vzít a hodit na zem, jenže než to stihl udělat, dveře koupelny se otevřely a Justin z nich vyšel pouze s ručníkem kolem pasu.
Nevím, jestli se mě snažíš zabít, Justine, ale jdeš na to dobře.
"Vidím, že se sbližujete," zasmál se Justin.
"Ani ne, ten malej zmetek mi zaryl drápy do stehen..."
"Je to kočka, tohle kočky dělají, Briane... pojď ke mně, Frankie," Justin se natáhl a z Briana ho sundal. Jenže jak se nad ním skláněl, Brian se nemohl ubránit a na Justina opět zíral. Na jeho vypracované bříško, pevnou hruď...
"Zapomněl jsem si věci na posteli, jak jsem je nesl tobě, neuvědomil jsem si, že moje tam zůstaly," reagoval Justin, jak si všiml Brianova pohledu, ale podle úsměvu na rtech, se nezdálo, že by mu Brianovy pohledy nějak vadily.
Brian se ale jen pousmál, netušíc, jak by na to měl reagovat a tak raději nereagoval vůbec.
"Každopádně sprcha je tvoje... můžeš použít, co jenom chceš."
"Díky, Justine."
Sprcha byla pro Briana v podstatě záchranné lano a tak se ihned zvedl a zamířil tam. Shodit ze sebe to mokré oblečení, byla neskutečná úleva a jakmile na sebe spustil provazce horké vody, cítil se milionkrát líp.
Když však následně hledal na poličce, co z těch všech lahviček, je sprchový gel, uviděl něco, co mu náladu hned zase snížilo - balíček kondomů. Blbej balíček kondomů zařídil, že Briana zase začínal přepadat vztek. On sám jich míval plný loft a byly doby, kdy by Justina přesně za tohle pochválil, ale ty doby odvál čas v momentě, co byl Brian připravený si Justina vzít a strávit s ním zbytek života a tak ta představa, že si tu Justin užíval, zatímco on doma čekal na to, až se vrátí, ho najednou přiváděla k šílenství...
Brian proto ihned zastavil vodu, vylezl ze sprchy, dal si kolem pasu jenom ručník a vyšel z koupelny připravený s Justinem navázat v rozhovoru, který začali u toho klubu... už odmítal nadále chodit po špičkách kolem té horké kaše, co vytvořili. Chtěl odpovědi a chtěl je hned teď, protože jinak byla dost velká šance, že se asi za chvíli zblázní... neustále si představovat, jak si tu Justin žil svůj život bez něho a s kdo ví kým... jak se ho dotýkal někdo jiný, hladil a líbal jeho tělo, jeho rty... jak s ním trávil čas, za který by Brian klidně zabíjel během těch 7 let... to všechno v něm vyvolalo momentální pocity, vztek a potřebu si to s ním jednou pro vždy vyříkat dřív, než bude pozdě a on se vrátí ke svému ubohému životu v Pittsburghu...
Jenže jak se hnal místností vstříc Justinovi, uslyšel jeho hlas říkající: "Žádal jsem tě, abys mi už nevolal... čemu na tom, sakra, nerozumíš?"
A Brian se v tu chvíli okamžitě zarazil v pohybu, netušíc, co má udělat... Justinův hlas zněl skoro zoufale, ale rozčíleně zároveň a Brianův prvotní instinkt, byl ho ochránit před kýmkoliv, kdo mu volá, ale... kdo mu volal? Nebo spíš... koho Justin žádal, aby už mu nevolal? Jeho ex? Nějaký známý, se kterým se nepohodl? Někdo z práce?
Ač Brian chtěl na tuhle otázku znát odpověď, rozhodl se, že bude lepší nechat to na později, stejně jako svůj vztek a potřebu si s Justinem vše vyřešit a tak zase začal couvat v naději, že si ho Justin nevšimne, jenže hned v ten moment pod ním zavrzala podlaha a Justin se k němu otočil se zaskočeným pohledem...
"Promiň, musím jít," Justin zaklapl telefon, který si hned dal do kapsy kalhot. "Briane... děje se něco? To oblečení ti není?"
"Co? Ne... teda... ještě jsem ho nezkoušel."
"Aha... a co tady děláš?" Justin se uchechtl a nemohl si odpustit zmatený výraz.
"Jenom jsem... slyšel jsem tě mluvit, myslel jsem, že to bylo na mě..."
"Oh, aha... ne, to byl kamarád jenom."
Kamarád? Zajímavý způsob, jak mluvit s kamarádem, Sunshine. Nehledě na to, že jsem vždycky poznal, když lžeš.
"Ale každopádně když už jsi tady... docela mám hlad, přemýšlel jsem, že objednám pizzu, tak jestli mám objednat rovnou dvě?"
"Uhm, je pravda, že bych taky něco snědl, ale.. nechci tě otravovat."
"Takže dvě," usmál se Justin. "Ty mě nikdy neotravuješ, Briane."
Brian neodolal úsměvu, Justin zkrátka pořád věděl, jak ho dostat do kolen, jak ho přimět vzpomenout si na to, proč ho tak moc miloval... a stále miluje i přes to, že je rozdělilo dlouhých 7 let.
Hned na to se vrátil zpátky do koupelny, aby na sebe hodil oblečení, které mu Justin připravil, ale jak už tušil předtím, tak se mu to právě potvrdilo... ty kalhoty na něm vypadaly tak komicky, že si je zkrátka nemohl nechat a tak nakonec vyšel z koupelny jen v tričku a boxerkách.
"Tuším, že ti neseděly?" Justin se začal smát.
"Věř mi, ušetřil jsem tě nočních mur, protože kdybys mě v nich viděl, tak bys asi... bože, i já budu mít asi noční můry."
"Hele! Ty jsou moje nejoblíbenější!" Justin se na oko urazil.
"Jo a vsadím se, že na tobě vypadají sexy, ale na mně? Víc anti-sexy jsem si nikdy nepřipadal..."
"Ty a anti-sexy? Tomu se mi ani nechce věřit. Však i v těch brýlích vypadáš zatraceně sexy," Justin mohl cítit, jak zčervenal.
Briana Justinova poznámka zarazila, nemyslel si, že od něj ještě někdy něco takového uslyší, ale raději jen protočil oči a brýle si ihned sundal... druhou možností totiž bylo jít k němu a políbit ho a to věděl, že nemůže.
"Proč si je sundáváš?"
"Protože mě dělají starým. Hádal jsem se s doktorem pěkně dlouho, ale neuhádal to... měl jsem věčně migrény a jak se ukázalo, potřeboval jsem brýle... nosím je opravdu jen, když musím.."
"To je škoda, protože... ti fakt sluší," Justin si skousl ret.
"Upřímně jsem celou dobu čekal, že si ze mě kvůli nim uděláš legraci, jak už je ze mě starý páprda..."
"Proč bych to dělal?"
"No vzpomínám si, že si na to měl celkem talent..."
"Jen jsem si z tebe utahoval... to, že si starší mě naopak vždycky vzrušovalo."
"Starší, hm?"
"Starší, než já! Bože, nejsi starý, Briane... a ty brýle si zase vezmi, hezky se na tebe kouká," Justin se zaculil.
Fuck, Sunshine. Jak se na tebe má člověk zlobit, když mluvíš takhle?
Ač se Brian pral sám se sebou, brýle si zase nandal zpátky a na Justinova slova "Vidíš - sexy," nemohl reagovat jinak, než úsměvem.
"Ach, to bude ta pizza," zareagoval Justin na zvonek. "Hned jsem zpátky," usmál se a už běžel pro klíče.
"Jasně."
Brian se usmíval jako pitomec, nechápajíc, jak je možné, že v jednu chvíli ho Justin přiměje k tomu cítit šílený vztek a v další k potřebě ho zlíbat od hlavy až k patě. Takže ani zdaleka netušil, jak tohle celé dopadne... jestli tohle pro ně bude úplný konec, až se Brian zítra vrátí domů... anebo snad nový začátek.
Z uvažování ho však následně vytrhl jeho zvonící telefon... Fuck, Theodore.
"Doufám, že je to hodně důležité, protože momentálně na tebe nemám čas."
"Taky tě rád slyším, Bri," zasmál se. "Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě... předtím si mi to zavěsil."
"Kvůli tomu mi voláš uprostřed noci?"
"Záleží mi na tobě, Briane a vím, že být v New Yorku asi není nic snadného, když tam žije... ty víš kdo. A s tím, jak to dopadlo s Moorem... jen se chci ujistit, že jsi opravdu v pořádku."
"Věříš, že mi docela chybí doby, kdy si mě nesnášel?" Brian se uchechtl. "Jsem v pohodě, Theodore..."
Sotva tu větu Brian dořekl, otevřely se vchodové dveře a v nich se objevil Justin se dvěma krabicemi: "Voní to naprosto skvěle, počkej, až je ochutnáš... nejlepší pizza v New Yorku," Justin se zarazil, když uviděl, že Brian telefonuje. "Oh, promiň," zašeptal.
"Kdo to byl?" zeptal se ihned Ted. "Skoro bych přísahal, že to znělo jako... Briane, neříkej mi, že jsi s..."
"Promiň, Tede, musím jít," Brian rychlostí světla zavěsil.
"To byl Ted?" Justinovi se rozzářily oči.
"Uhm, jo... a myslím, že jeho nevymáchaná huba zařídí, že mi brzo bude nepřetržitě zvonit telefon..."
"Jak to?"
"Řekněme, že neví, že jsem s tebou a myslím, že tě teď slyšel, takže..."
"To vykecá všem."
"Jop."
"A bude to tak špatná věc?"
"Já nevím, Justine... upřímně totiž ani nevím, co tady právě teď děláme..."
"Jdeme jíst pizzu," zasmál se. "Ale něco mi říká, že to nemáš na mysli..."
"To nemám," pousmál se. "Nemůžu už předstírat, že je všechno v pořádku," přiznal narovinu.
Justin si povzdychl: "Ani já ne, Briane, ale... nemůžeme předstírat ještě malou chvíli?"
"A co se tím změní, Justine?"
"Nejspíš nic, ale v momentě, co si promluvíme, se změní naprosto všechno... a my oba to víme."
Justin víc neřekl a raději zamířil do kuchyně.
"Řekl si, že ses bál, že jsem zapomněl na to tě milovat," Brian ho dohnal v kuchyni odhodlaný se nevzdat. "Ale ani ses nepokusil zjistit, jestli to tak opravdu je..."
"Briane, prosím..."
"Ne, Justine, sám si předtím řekl, že pokud se zítra vrátím, musíme to dnes vyřešit a promluvit si..."
"Vím, co jsem řekl... jenom nevím, jestli to ještě chci..."
"Proč, Justine?"
"Protože pokud si promluvíme, už nebude cesty zpět a pak bude konec... a já nejsem připravený na to tě ztratit znovu... ne teď... chci dnešek, alespoň dnešek, než se zase vrátíme zpátky do reality..."
"Nemusel si mě ztratit vůbec, Justine, stačilo zavolat, přijet... napsat blbou zprávu! Jenže nic z toho si neudělal a radši pokračoval ve svém životě tady a mě nechal tam... nestál jsem ti ani za to mi říct, že je konec..."
Přesně jako Brian šokovaně koukal na Justina před tím klubem, když mu přiznal, proč se nevrátil, tak přesně tak teď koukal Justin na Briana... neschopný cokoliv říct.
"Kdybych ti řekl, že je konec... bylo by to najednou reálné, takhle jsem nějakou dobu mohl žít s pocitem, že tě třeba ještě někdy uvidím... že budeme nakonec spolu."
"No tak zatímco ty si žil s pocitem, já opravdu věřil, že tě ještě uvidím... jen jsem nečekal, že to bude za 7 let... a že to bude vypadat takhle."
"Co chceš, abych ti řekl, Briane? Chceš, abych se omluvil? Dobře, omlouvám se! Chceš, abych řekl, že jsem udělal blbost... ano udělal! Chceš, abych řekl, že si přeju to vzít zpátky... že si přeju, abych se za tebou tehdy vrátil? Přeju si to víc, než cokoliv! Chtěl bych udělat tolik věcí jinak, jenže nemůžu... nemůžu změnit, co se stalo... a ať řeknu cokoliv, nezmění to nic na tom, že jsem si ublížil... a že jsem zničil to, co jsme měli..."
Brian otevřel pusu v úmyslu něco říct, ale v tu chvíli nebyl schopný vyprodukovat jedinou větu... věděl, že má Justin pravdu, že ať už řekne cokoliv, minulost se tím nezmění... ale budoucnost třeba ano.
"Jen chci vědět, co tohle všechno pro nás znamená, Justine..."
"Co tím myslíš?"
"Řekl bych, že víš."
"Zítra se vracíš domů, Briane... a můj domov je tady... oba už žijeme svoje vlastní životy... a ještě před několika hodinami jsme si nemysleli, že se ještě uvidíme, takže... já nevím, co tohle pro nás znamená. Vím ale, že nechci, aby si odešel a já o tobě už nikdy neslyšel..."
"Jestli si myslíš, že se po tomhle zítra prostě vrátím domů a ty už o mně nikdy neuslyšíš... šeredně se pleteš, Sunshine," Brian se pousmál teď už o něco klidnější.
Justinovi se viditelně ulevilo, že ani Brian nechce přijít o něho a tak i on věnoval úsměv jemu. Oba však věděli, že toho před sebou mají ještě hodně, ale byli odhodlaní se nevzdat...
"Tak co kdybychom prostě "zapomněli" na to, co se stalo a soustředili se na to, co se stane, Briane? Nemůžeme prostě začít s čistým štítem?"
"To bych rád, Justine."
"Fajn. Tak si běž sednout ke stolu, já nám ohřeju tu pizzu."
Brian se usmál a udělal, jak Justin řekl. Věděl, že bude těžké zapomenout na to, co se stalo, ale stejně tak i to, že jejich jediná šance právě teď je opravdu začít s čistým štítem.
"Čekáš někoho?" zeptal se Brian, když se ozvalo klepání na dveře.
"Uhm, ne... shit," Justin zrovna bojoval s horkou pizzou a nemohl tak jít otevřít.
"Dojdu tam," nabídl se Brian.
Justin za to byl rád, ale to jen do chvíle, než mu došlo, že je jen jediný člověk, který by mu v tuhle hodinu klepal na dveře a ač chtěl udělat cokoliv pro to, aby Brianovi zabránil v otevření těch dveří, bylo pozdě...
No comments:
Post a Comment