Live or Die // 5 //

Je zde použita konkrétní scéna z dílu 4x07, tak raději varuji kvůli případným spoilerům🙈🙉. Jinak se snažím co nejmíň držet seriálu, takže je vše převážně z mé hlavy😁.

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Justin cítil šílenou úlevu po rozhovoru s Brianem. Vlastně mohl skoro slyšet ten obří kámen, jak dopadl na podlahu rovnou z jeho srdce. Vědět, že Brian ho pořád chce úplně stejně, pro něj hodně znamenalo. Představa, že by o něj přišel... ani na to nechtěl pomyslet.

Nemohl však setřást ten pocit, že je tu něco, co mu Brian neříká. Nevěděl, proč si to myslí, ale myslel a nemohl s tím nic dělat. Brian prostě něco tajil. Ale co?

Když ráno opět opouštěl loft, Briana dlouze políbil do vlasů na rozloučenou, když ještě spal. A s nelibostí, že ho zase několik hodin neuvidí, se vydal do školy. Zasraná sázka. Kdyby se s Brianem nevsadili o to, kdo dřív sbalí toho frajera, nemusel by teď sedět na hodině a poslouchat ty strááášně zajímavé informace. Vlastně skoro tu neseděl, skoro tu sázku vyhrál a skoro jel s Brianem na Ibizu... a pak Vic umřel.

Jakmile si tam odseděl ty 3 pekelné hodiny, bylo na čase zamířit zase otročit do jídelny. Ani si do teď neuvědomoval, jak díky Debb, tady všechno šlape jako hodinky. Měl k ní obrovský respekt, protože on tu měl věci na starost týden a myslel si, že se zblázní.

"Ahoj, Mel! Jak se máš? A co ten prcek?" uvítal ji, když dosedla na bar.

"Hladově. Máme se hladově. Můžeš nám připravit nějakou hostinu?" zasmála se.

"A co byste rádi?"

"Cokoliv. A ať je to sladký."

"Takže palačinky to jsou."

"Výborně."

Justin se na ni usmál a následně šel kuchaři naordinovat jedny přehnaně sladké palačinky pro těhotnou. Po tom ještě běžel odnést několik objednávek pro nedočkavé strávníky a pak konečně s tou sladkou bombou zamířil k Melanie.

"Jesus, ani nevíš, jak moc tohle potřebuju," sotva to dořekla, už si cpala soustu do úst.

"Myslím, že právě teď mám představu," uchechtl se.

"Promiň, jsem jak nenažranej slon."

"V pohodě. Chápu tě."

"A jak se vůbec věci mají u tebe?"

"Um... asi dobře."

"Asi? Ty nevíš?" zadivila se.

"S Brianem je to teď..." zarazil se, když nevěděl, jak vlastně pokračovat.

"Copak? Co je zase s panem dokonalým?"

"Těžko říct. Od smrti Vica se chová zvláštně. Jeho smrt zatřásla s námi všemi... ale přijde mi, že s Brianem jde o víc."

"Zkoušel ses ho zeptat? Jasně, blbá otázka. Musíš asi jen doufat, že ho to přejde, jako vždycky... znáš ho, špatná nálada mu nikdy dlouho nevydrží."

To je právě to. Justin si nebyl jistý, že tady jde pouze o špatnou náladu. Kdyby jo, tolik by se kvůli tomu nestresoval, protože by věděl, že to Briana zase přejde, přesně, jak Mel říkala... jenže tady jde o víc a to nevědomí Justina strašně užírá. Cítí se pak bezmocně, protože mu nemůže nijak pomoct. Ale jak zná Briana, on by jeho pomoc stejně odmítl.

Mezi obsluhováním, s Mel ještě chvíli klábosil, ale ta se pak vydala do práce a tak byl zanechán pouze svým myšlenkám. Když přišla na směnu Kiki, rozhodl se, že si dá pauzu a prostě za Brianem zajde. Nevěděl, co tím získá, ale potřeboval ho alespoň vidět.

Justin vstoupil do Kinnetiku, stále pyšný na to, co Brian dokázal a ještě to tu pojmenoval tak, jak to Justin vymyslel. Skoro se kousal do tváře, jak se mu chtělo usmívat, jenže následně z Brianovy kanceláře slyšel dva hádající se hlasy - Briana a Cynthii.

"Pracuju pro tebe už pět let a nikdy jsem neviděla, že bys jen tak odjel. Tak proč zrovna teď, když sis otevřel vlastní firmu, ses náhle rozhodl..?"

"To je tak nějak pointa toho být si vlastním šéfem, ne snad?!" snažil se Brian překřičet Cynthii. "Pracovat, jak dlouho chceš. Jezdit, kam chceš. Nezpovídat se někomu..." Brian zahlídl příchozího Justina.

"Téměř nikomu," vložil se do toho Justin.

"Ah, koule na noze přišla," pronesl Brian sarkasticky. "Cynthio, omluvila bys nás?"

"Dávej bacha na čerstvý ovoce a nepij vodu z kohoutku," řekla rozhněvaná Cynthia těsně, než opustila Brianovu kancelář.

"Kam to jedeš?" spustil Justin.

"Ibiza. Odlítám dnes večer."

Justin nevěřil tomu, co právě slyšel. Vlastně si byl docela jistý, že si s ním jen hraje jeho hlava. Protože jestli Brian myslel to, co říkal vážně... právě teď se Justin cítil jako malé ublíženě štěně.

"Beze mě?"

"Ty chodíš zase do školy, pamatuješ? A bylo by ode mě strašně nezodpovědný vzít tě jen tak s sebou."

"Seru na školu. Seru na sázku. A seru na tebe... předpokládal jsem, že pojedeme spolu," Justina začal přepadat vztek.

"Nejsme kurva manželé!" zařval Brian takovým stylem, jakým ještě nikdy. Justin dokonce hrůzou nadskočil. Skoro Briana nepoznával. "A já nepotřebuju tvoje pitomý svolení, pokud chci někam jet."

Brian rozhodil ruce a následně odešel z kanceláře. Justin tam zůstal stát naprosto beze slov. V tu chvíli totiž věděl, že je všechno ještě horší, než si do teď myslel. A že jediný způsob, jak tohle zvládnout, je Briana nechat, ať si to vyřeší podle sebe, i když to pro něj bylo strašně těžké.

"Máš pravdu," začal, když se Brian vrátil zpátky. "Máš naprostou pravdu. Nemáme žádnou povinnost říkat tomu druhému všechno. Hele, jestli jsem něco udělal nebo řekl, co tě naštvalo, já to tak nemyslel," šel pomalu k němu a pohladil ho po paži.

"To není tebou," odpověděl Brian uklidňujícím tónem a přitáhl si Justina k sobě.

"Tak o co jde?"

Brian mu neodpověděl a šel si stoupnout zpátky za svůj stůl. Justin věděl, že víc z něho už zkrátka nedostane. Musel být právě teď silný, protože jinak by se přímo před ním asi složil jako domeček z karet.

"Dobře. Jeď a dělej, cokoliv chceš, z jakýhokoliv důvodu to dělat chceš. Já jen chci, abys věděl, že tě miluju. A budu tady až se vrátíš zpátky."

Neočekával od Briana žádnou odpověď, i když v ní možná tak trochu doufal. Nakonec se však sebral, vzal svoji bundu a odešel pryč. Cítil se naprosto hrozně, protože věděl, že Brian si prochází něčím těžkým a nechtěl ho pustit k sobě. Musel však věřit, že až se vrátí zpátky, bude všechno zase v pořádku.

Brian's POV

Brian věděl, že to bude těžké, ale ani za milion let nečekal, že by to mohlo být takhle těžké. Nechtěl na něj křičet, vlastně to bylo to poslední, co chtěl dělat. Věděl, jak hrozně se už takhle Justin musí cítit, natož pak teď. Ale neměl jinou možnost, byl to jediný způsob, jak Justina odehnat. V tom byl mistr odjakživa. Nesnášel to však pokaždé o něco víc.

Vlastně i tak trochu doufal, že se mu podaří odjet dřív, než to Justin zjistí. To, že za ním takhle přišel, mu jeho plán zkazilo. Věděl, že by byl Justin vytočený, až by to zjistil, ale bylo to lepší, než tohle. Protože tu byla i ta šance, že už se zpátky nevrátí. Že se něco prostě posere, doktor přestřihne něco jiného, než by měl a on vykrvácí přímo na tom stole. A on se do Pitts vrátí zpátky jedině v rakvi. A ta představa, že tohle byl poslední rozhovor s Justinem... že mu ani nedokázal říct, že ho taky miluje, i když mu to leželo přímo na jazyku, bylo něco nesnesitelného.

Brian v kanceláři následně začal pomalu zhasínat jednu lampu za druhou, skoro měl pocit, jako by každá lampa představovala jeho život, jako by s každým zhasnutím, zhasl i kus jeho. U té poslední ho vztek přemohl, vzal ji a třískl s ní o zem. Byl tak šíleně vyděšený. A vytočený zároveň. Byl jen kousek od toho se naprosto sesypat.

Dal by cokoliv za to, aby právě teď letěl na Ibizu, vzal by klidně Justina s sebou, kdyby jenom mohl. Místo toho musel jet do Baltimoru a nechat si odstranit kus svého těla.

Když v čekárně čekal na to, až se ho ujmou a odvedou ho na jeho pokoj, začalo mu být přímo zle. Jako by se měl každou chvíli pozvracet. Věděl, že ještě musí udělat pár hovorů, než se na to vrhne a tak vytočil první číslo...

"Briane?" odpověděl rozjančený Michael.

"Oh, promiň, ruším snad něco?" Něco s profesorem například.

"Ne v pohodě. Děje se něco?"

"Jen volám, že teď budu chvíli mimo město..."

"Oh, aha a kam jedeš?"

"Na Ibizu."

"Wow. Myslel jsem, že jste měli jet s Justinem."

"Měli... kdyby vyhrál tu sázku."

"Ah, jasně, už si vzpomínám. No tak doufám, že ošukáš co nejvíc krásnej chlapů, co jenom půjde."

"Pokusím se. Budeš mi chybět, Mikey."

"Ty mně taky, ale brzo se uvidíme."

"Určitě ano. Miluju tě. Vždycky jsem miloval, vždycky budu."

"Já tebe taky, Bri."

"A dej za mě pozor na... na všechny," Brian z toho chtěl udělat jedno konkrétní jméno 'Justin', ale prostě nemohl.

"Budu," odpověděl Maikey trošku znepokojen, protože věděl, že tohle není běžný telefonát, který by spolu mívali "Jsi v pořádku, Briane?"

"Jsem. Ale už budu muset jít. Měj se," zavěsil rychle.

Přišel si tak trochu pateticky, věděl, že se zítra probudí a bude všechno v pořádku, teda až na to, že bude mít o kouli míň, takže nebylo zkrátka třeba dělat kolem toho takové šaškárny, ale... věděl i to, že nechce riskovat tu možnost, že by umřel, aniž by tyhle důležité hovory uskutečnil. A tak vytočil ještě jedno číslo...

"Ahoj, Bri... copak se děje?" odpověděla Lindsay.

"Nic se neděje, Linds. Jen dneska letím na Ibizu, ano měl jsem jet s Justinem, kdyby vyhrál, ale nejedu..."

"Okeyy."

"Takže jsem jen chtěl říct, že mě teď pár dní nezastihneš."

"Dobře, jsem ráda, že si mi to zavolal. Ale budu muset běžet, Gus se rozhodl, že je lepší jídlem házet, než ho jíst..." zasmála se.

"To zní jako můj syn," zasmál se taky. "Dáš mu za mě pusu?"

"Samozřejmě, Briane. Zníš, jako bys umíral... děje se něco?" jaká ironie.

"Nic, Linds, neboj. Jen mu dej za mě pusu. Za týden na viděnou."

"Na viděnou, Briane."

Brian si byl jistý jednou věcí, právě teď dal svým dvěma nejlepším kamarádům důvod k přemýšlení a obavám. Ale musel to udělat, jinak by si pod tu kudlu nejspíš nelehl.

Těsně před tím, než uklidil telefon, si uvědomil, že tu byl ještě jeden člověk, se kterým chtěl mluvit... a říct mu, že ho to mrzí, jak na něj křičel, že ho to mrzí všechno... to, jak se k němu kolikrát choval... to, že ho opravdu a hluboce miluje a že doufá, že to ví. Ale ani skoro ve smrti Brian Kinney nebyl schopný dát pryč tu svoji masku a tak telefon uklidil.

Následně si ho konečně zavolali a oblékli ho do toho směšného nemocničního ohozu. Jestli umřu v tomhle, tak radši skočím z okna rovnou.

Jakmile přišla na řadu jeho operace, měl strašný knedlík v krku. Jasně, nejspíš za to mohl i ten fakt, že měl naprosto vyprahlo v ústech, téměř jako na Sahaře, protože kvůli operaci nemohl pít ani jíst, ale nebylo to jenom tím. Byl zkrátka naprosto vyděšený, tak vyděšený, že měl co dělat, aby zadržel slzy.

"Dobře, pane Kinney, uvolněte se a začněte počítat dolů od desíti."

"10... 9... 8..."

To poslední, co Brian viděl, těsně než zavřel oči, byla Justinova tvář. A opravdu doufal, že to nebylo naposledy. Doufal, že ještě bude mít možnost napravit s ním všechno, co kdy podělal. Na to s ním být.