Live or Die // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Brian navrátil Guse jeho matkám. Cítil se líp, Gus na něj měl odjakživa nějaký vliv, který mu vždy zaručil lepší náladu. Jenže zároveň se cítil i o něco hůř, protože si uvědomoval, kolik toho s ním propásl... a podělal. A ta představa, že to už nikdy nenapraví a umře s vědomím, že byl stejnej jako Jack Kinney, ho pálila na hrudi.

Tenhle den šel zkrátka skvěle. Polovina ho byla pryč a Brian měl akorát pocit, že všechny jen otravuje a že jako otec selhal ve všech směrech, jakých jenom mohl. To nebyl zrovna důvod k žití, jaký očekával, že najde.

Uvědomoval si i to, že dívat se na to z tohohle pohledu je trochu stupidní. Nemůže očekávat, že kdykoliv potřebuje, všichni tam pro něho budou. Vlastně to nikdy ani nechtěl. Každý si může říkat, jak je Brian Kinney sobecký, ale ve skutečnosti je všechno jenom ne to. Nikdy nechtěl, aby někdo dal přednost jemu před svými potřebami... plány... životy. Ale dneska v to částečně doufal, protože věděl, že samota ho akorát přivede k šílenství. Být jenom se svými myšlenky je nebezpečné, zvlášť když víte, že ve vás roste doslova tikající bomba, která může každou chvíli vybouchnout.

Částečně bylo Brianovi i do smíchu. Když si vzpomněl na svoje 30 narozeniny, kdy se skoro zabil na té bílé později krvavě rudé šále. Tehdy mu smrt přišla přijatelná. Jistě v tu chvíli nad tím tolik nepřemýšlel, chtěl si prostě jen dobře vyhonit a nic lepšího ho nenapadlo. Ale když tam tak visel, užíval si sebe samého, ta myšlenka, že by takhle mohl odejít ze světa, mu myslí proběhla. Dokud Mikey všechno nezničil. I když později mu Brian byl vlastně vděčný za záchranu života, ačkoliv mu to nikdy nepřiznal. Ale i on sám si uvědomoval, že je na to ještě celkem mladý.

Teď je o 3 roky později a Brian se stále necítí na to umírat. Rozhodně ne takovýmhle stylem. To ať ho radši srazí autobus, aspoň by to byla nějaká tragédie, i když dost ujetá. Ale pořád lepší, než to. Zemřel na rakovinu varlete. Text náhrobního kamene jak vyšitej, pomyslel si.

Ale ať se mu zatím nechce umírat sebevíc, bojí se toho, jak bude pak žít. Je to jenom jedna koule. Malá, i když ne zas tak malá, koule. Tak proč pro něj tak moc znamená? Nejspíš proto, že cítit se jako stoprocentní chlap je pro něj nesmírně důležité v mnoha ohledech.

Ale je to opravdu o tolik důležitější, než tu zůstat kvůli svému synovi? Kvůli Maikeymu, který ho potřebuje. Kvůli Emmettovi a Tedovi, kteří jsou zkrátka součástí jeho života, ať se mu to líbí nebo ne. Kvůli Debbie, jenž by si to šla pravděpodobně hodit, kdyby přišla o někoho dalšího. Kvůli Linds, která by přišla o otce svého dítěte a nejlepšího přítele. Mel, jenž by už neměla s kým vyvolávat ty láskonenávistné hádky.

Chtěl by do toho všeho zahrnout i Justina. Toho jeho génia. Ale může si to dovolit? Vždyť on ze všech ví nejlíp, jaké to cítit se naprosto zlomeně, jako by vám někdo vyrval srdce z těla. A tak se přesně bude cítit, pokud si dovolí věřit, že by s ním Justin možná přeci jen zůstal... a on se pak sebere přesně, jak Brian předpokládal.

"Zatraceně!" vykřikl ve svém autě, jak bouchl do volantu.

Měl pocit, že se mu všechno sype pod rukama. Nikdy se v takovéhle situaci neviděl. Rozhodovat o tom, zda žít či zemřít, Jak poetické. Nebo možná patetické.

Mohl bych bez tebe vůbec žít, Sunshine?

Myšlenky na to všechno ho začaly naprosto pohlcovat, byl jenom kousek od toho, aby začal brečet jako nějaký malý teplouš ve svém vlastním autě a to nemohl dovolit. Cokoliv jenom to ne. Nebyl připravený se zlomit, ještě ne. Pokud má něco Briana Kinneyho zlomit, rozhodně to nebude rakovina.

Chvíli jenom jezdil po Liberty a rozhlížel se kolem sebe po všech těch gayích, jež postupně začali zaplňovat ulice, jak mířili do víru klubů, sexu, drog a alkoholu.

Záviděl jim jejich smích, jejich nadšení a touhu po tom dnes zabodovat a odvést si domů tu nejlepší kořist. Chtěl být nimi. Zase se jenom smát a nad ničím nepřemýšlet. Nelitovat. Nic si nevyčítat. Prostě jenom žít.

Když to na něj všechno začínalo být moc, sešlápl plyn až k podlaze a jel pryč. Zavřel se v loftu s Jimem Beamem, krabičkou cigaret a zatím se dvěma koulemi, které byly stále perfektně přidělány k jeho tělu.

Loft byl tak strašně tichý. Nebýt všech věcí, které patřily Justinovi a válely se naprosto všude, myslel by si, že snad bydlí sám. Jenže nebydlí, ne tak úplně. I přes to, že si stál dlouho za tím, že je jeho loft dost velký jen pro jednoho. Bullshit. Pro Justina by místo vždycky udělal. Vlastně už dlouho chtěl Justinovi říct, že chce, aby se k němu nastěhoval oficiálně a nelítal mezi ním a Daphne. Ale tohle teď už bylo asi pryč ze stolu.

Jak zaslechl zvuk starého továrního výtahu, věděl, že se Justin vrací domů. Prostě to věděl. Justin se častokrát zdržel, než vyrazil po šichtě rovnou domů, ale Brian věděl, že dneska ho může zkrátka čekat na čas.

"Briane?" ozval se rovnou ode dveří.

"Jsem v ložnici!"

Slyšel, jak si Justin sundává boty a věší bundu. Mezitím se duševně připravoval a odpočítával vteřiny, než konečně dorazí. Věděl, že to, co bude následovat, asi nebude pěkný.

"Ahoj," objevil se ve vstupu do ložnice.

"Ahoj," odvětil, jak potáhl z cigarety.

"Nevěděl jsem, jestli tě tu najdu."

"Jsem tady."

Brian se nedivil, že mu to přijde divné. V tuhle dobu byl už dávno u Woody's nebo v Babylonu a pokud byl opravdu rychlej, tak rovnou v zadní místnosti s kalhoty u kolen.

Justin se začal svlékat a Brian začal panikařit. Skok z okna mu momentálně připadal jako dobrá volba. Ale snažil se chovat jako chlap... dokud je ještě chlap. A Justin naštěstí skončil u trenek a po kolenou se začal sunout k Brianovi. I když pro něj to momentálně bylo spíš neštěstí, než naštěstí. Tohle bylo vlastně mučení.

"Omlouvám se," začal Justin.

"Huh?" nadzdvihl Brian obočí.

"Za Emmetta... nebo spíš za sebe. Nechtěl jsem, aby to na tebe takhle vytáhnul, jen jsem si o tom potřeboval s někým promluvit."

"V pořádku," odvětil Brian v naději, že tímhle to skončí. Jenže Justin je Justin.

"Trápí mě to... nevím, jestli to je mnou."

"Co?" otočil se Brian na bok, aby na něj líp viděl.

"Jestli se ti už nelíbím... nebo jsem pro tebe už moc starý..."

Jesus Christ. Brian měl pocit, jako kdyby snědl prášky na šílenství. Je ale pravda, že z Justinovy strany to do teď neviděl. Být to naopak cítil by se stejně. A nesnášel, že k tomu donutil Justina. Jenže netušil, co má dělat. Kdyby mohl, tak si Justina vezme hned a tady, aby mu dokázal, že je to naprostá kravina, protože Justin by pro něj nemohl být atraktivnější... ale nešlo to. Nepostavil by se mu ani, kdyby zatnul zuby a modlil se. A to by Justinovi v jeho myšlenkách moc nepomohlo.

"Není to tebou, Justine. Jen jsem toho teď měl s Kinnetikem moc," doufal, že tuhle lež mu prostě sežere a nechá to být. Nemohl mu teď říct, jak se věci mají... ještě prostě ne.

"Jsi si jistý?"

"Ano, jsem. Jsi pořád stejně sexy, nemusíš se bát."

Justin se začal usmívat od ucha k uchu přesně jako to sluníčko, do kterého se Brian zamiloval. Hned na to se přisunul k Brianovi blíž a začal ho líbat. Briana teď sice nic nebolelo, ale zkrátka nemohl, necítil se na to, to vědomí, že tam dole je něco, co tam být nemá a Justin by to viděl... to prostě nešlo.

"Justine..."

"Promiň. Jsi unavený?"

Tohle byla pekelná otázka. Brian dneska nebyl v Kinnetiku a Justin to věděl, vymluvit se proto na přepracovanost vážně nemohl. Ale mohl použít ten včerejšek...

"Pořád mi není nejlíp. Vlastně je mi špatně od žaludku..."

"Jej. Tak přestaň pít ten chlast," vytrhl mu skleničku z ruky.

Hned na to mu dal ještě jeden cudný polibek a společně se zavrtali pod deku. Brian měl po těch několika dnech zase pocit, že je něco dobře, i když ne úplně, ale i trochu mu to stačilo. Stačilo mu to, aby se zase cítil naživu. A chtěl, aby to tak i zůstalo. Byl rozhodnutý. Půjde na tu operaci a se zbytkem se vypořádá později.