How Could He Say That? - by Lorie

How Could He Say That? by Lorie

Tato povídka volně navazuje na scénu, která se stala v díle 3x01 po rozchodu Briana s Justinem (kvůli Ethanovi😡), kdy si Michael jaksi nedával pozor na pusu (hubu) a za což jsem mu měla chuť vrazit pár facek (mám jeho postavu ráda, i když umí být někdy pěkně otravný, ale tady jsem nevěřila vlastním uším😑) - díky bohu za Briana, který to udělal za mě! A Lorie tuhle povídku napsala fakt skvěle, takže si užijte čtení jako my s Verčou - které opět můžeme být vděční za překlad😊

VAROVÁNÍ 18++🙈

Nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Udeřil jsem Michaela. Rozhodně si to zasloužil. Jak něco takového kurva mohl o Justinovi říct? Ať už jsem to řekl nahlas, nebo ne, Michael moc dobře věděl, co jsem cítil. Co cítím k Justinovi. Byl se mnou v nemocnici, když jsem tam seděl, prakticky katatonicky a čekal jsem, jestli můj Sunshine bude žít, nebo... Pořád to nemůžu vyslovit. A potom, jen proto, že jsme s Justinem měli pauzu - odmítám říct, že jsme se rozešli, protože to se nikdy nestane - Michael přijde a řekne něco tak hrozného, že... Nemůžu ani popsat, jak mi bylo, když ta slova vyslovil. Byla to ta nejhorší bolest v mém životě, horší než ten nejhorší výprask, co jsem kdy dostal od Jacka.

A teď tady sedím, a můžu si vybrečet duši. Ano, Brian Kinney brečí. Z části proto, že jsem dnes ztratil svého nejlepšího přítele. Věci mezi mnou a Michaelem už nikdy nebudou takové jako dřív. Ne po tom, co řekl. Druhý důvod, proč brečím, je že mi chybí Justin. Víc, než bych si kdy pomyslel, že to je možné. Samozřejmě, stále se potkáváme, ale když Michael řekl, co řekl, jediné, na co jsem mohl myslet, byla ta hrozná noc. Noc, kdy jsem doufal, že by to mohl být začátek něčeho speciálního s mužem, kterého...

BUCH BUCH BUCH

Přísahám, že jestli to je Michael, vrazím mu ještě jednu. Stále brečící, a teď už i příšerně nasraný, si otřu oči. Pevně chytím rukojeť a s trhnutím otevřu dveře. Několik vteřin na sebe jen hledíme, pak ke mně vykročí a já můžu vidět, že je nasraný taky.

"Fajn, řekni mi, co říkal. Neudělals to bezdůvodně, to jsem se jim snažil vysvětlit. Takže mi teď řekni, co ti řekl." Požadoval Justin, odhodlaný to zjistit.

"To není důležité. Ale věř mi, že si to zasloužil."

"Vím, že jo, ale chci vědět, co řekl. Nejsi násilník, Briane. Takže to muselo být něco opravdu vážného."

"Nechci ti to říct, Justine, je to prostě příliš..."

"Takže řekl něco o mně. Co řekl? Neodejdu, dokud mi to neřekneš."

Zadívám se mu do očí a vidím v nich odhodlání zjistit pravdu. Jen si nejsem jistý, jestli jsem schopen mu ji říct. Ale musím to zkusit.

---

"Řekl..." Začnu, ale potom se od něj musím odvrátit, protože nevím, jestli bych to zvládl říct, zatímco bych se na něj díval.

"Podívej se na mě, Briane a řekni mi, co řekl."

"Justine, já..." Pohled stále odvrácený. Uchopí mou bradu a otočí si mou tvář k té své. Slzy se znovu spustí z mých očí a nemůžu je nijak zastavit.

Vezme mé dlaně do těch svých, aniž by přerušil oční kontakt, "řekni to, Briane." Prosí potichu.

"Řekl, že jsem tě měl nechat ležet v garáži." Vzlyknu, když dokončím větu. Vidím tu zradu a bolest v jeho očích. Pochopení, že někdo, koho bere jako svého přítele, je schopen vyslovit něco takového.

Cítím, jak mě jeho paže objímají, když se mě snaží utěšit. "Ale tos neudělal, Briane. Jsem tady a jsem v pořádku," říká, zatímco já stále pláču.

"Ale to je to. Nejsi tady. Ne ve skutečnosti," řeknu skrz slzy.

"Vlastně jsem. Teda... pokud chceš, abych byl," plaše se usměje.

Zarazím se, a pohlédnu na něj. Nejsem připraven věřit tomu, co slyším. "Cos to řekl?"

"Po té, co jsem dokončil křičení na všechny kolem, vysvětlování jim, žes musel mít nějaký důvod pro to, cos udělal Michaelovi, a dožadování se odpovědi od Michaela, co že to vlastně řekl, což samozřejmě neřekl, se mě Ethan snažil přesvědčit, abychom odešli. Řekl jsem mu, že tě nejdřív potřebuju najít a ujistit se, že jsi v pořádku. Řekl mi, že pokud to opravdu udělám, můžu si s sebou vzít všechny své věci, protože je jinak budu sbírat ze země pod oknem. Takže jsem šel do jeho bytu, zabalil jsem si své věci a ty teď mám s sebou."

"Kde je máš?"

"Na chodbě, já..."

Vyšel jsem na chodbu a přenesl jeho tašky přímo do ložnice. Následoval mě a sledoval, jak vybaluju jeho věci, ukládám šaty do skříně a jeho skicáky a tužky na prádelník.

"Znamená to, že mě tady chceš?" Zeptá se.

"Nikdy jsem nechtěl, abys odešel. Jen jsem chtěl, abys měl možnost volby," řeknu popravdě.

Přistoupí ke mně a chytne mou tvář do dlaní. "Já se omlou..." začne.

Přitisknu mu prst na rty a potřesu hlavou. "Není důvod. Jen se potřebujeme naučit komunikovat. Ale nejdřív..." Chytnu jej za ruku a vedu do koupelny, kde z něj chci smýt všechny známky našeho odloučení.

Jakmile jsme v koupelně, skloním se, abych mohl políbit ty rty, na které jsem myslel každou noc. Když se naše rty dotknou, vypadá to, že ani jeden z nás nemá dost toho druhého. Naše zuby se srážejí a my sténáme. Je to jako bychom se nemohli dostat dostatečně blízko k tomu druhému. Shodíme kalhoty ke kolenům a přitiskneme k sobě naše erekce. Brzy na to explodujeme.

"Teď potřebujeme sprchu doopravdy, a nejen abych ze sebe smyl svůj omyl," říká Justin.

Dívám se na něj a uvědomuju si, že on moc dobře ví, proč ho chci osprchovat před tím, než půjdeme do postele. Postel je pouze pro nás dva. Nepotřebuje v ní nikoho dalšího.

Vstoupíme do sprchy a já ho otočím k sobě zády, částečně kvůli tomu, abych mohl umýt jeho vlasy a taky proto, abych měl výhled na jeho kulatý zadek, který mi tolik chyběl. Rukama sjedu nejprve do jeho vlasů a potom je nechám rozeběhnout se po jeho těle, z čehož jsem tvrdý, až to bolí. Chci být zpátky uvnitř něj. Když je umytý, vezme šampón a umývá pro změnu vlasy on mně. Poté vezme mýdlo a pomalu mi s ním přejíždí po celém těle, což mi příliš nepomáhá. Vezmu mu mýdlo, abych se rychle mohl umýt, za což si od něj vysloužím úšklebek. Už ho musím mít v posteli, bylo to už příliš dlouho. Po rychlém usušení se, ho táhnu do postele.

Položím ho na postel a poté mé tělo překryje to jeho. Líbám ho na místech, o kterých vím, že ho přivádějí k šílenství a snažím se nemyslet na to, jestli i ten fidlal našel všechny erotogenní zóny mého Sunshine. S polibky sjíždím níž, líbám ho po celém těle, vyhnu se jeho pulzujícímu ptákovi, jak moc potřebuju ochutnat jeho zadek a otevřít ho svým jazykem. Popadnu jeho půlky do obou dlaní a pozvednu jeho boky do vzduchu, abych je od sebe mohl rozšířit. Pomalu jazykem přejedu po záhybech, než jím zatlačím dovnitř. Je tak těsný, jako té první noci, co jsem ho přivedl domů. Nemohl jsem se ubránit poznámce.

"Sakra Sunshine, jsi tak těsný."

"No, je to už pár měsíců." Řekne a přiměje mě přestat, abych se podíval do jeho jasně modrých očí.

"Nikdo kromě tebe, Briane." Odpoví na mou nevyslovenou otázku a usměje se.

Snažím se zůstat v klidu, ale mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Cítil jsem obrovský příval čehosi, co neumím popsat, když to řekl. Sáhnu po lubrikantu, chci se ujistit, že bude dobře připraven. Musím řádně pečovat o to, co patří jen mně. Když vím, že je připraven, jak jen to jde, natáhnu si kondom a omotám jeho nohy kolem svých zad. Narovnám se tak, abych mohl držet jeho obličej v dlaních, jak pomalu pronikám do jeho těla. Oba zasténáme, když jsme spojeni. Pomalu se začínáme pohybovat, jak si užíváme pocit, být zase jako jeden. Pokračujeme v pomalém tempu, oba chceme tuhle chvíli prodloužit, jak jen to bude možné. Příliš brzy se tlak zvyšuje a já začínám přirážet rychleji, Justin mi vychází vstříc. Tlačí se zpět, protahuje moje tempo, a jsme kompletně sehraní. Jediné místo, kde jsme nikdy neměli problém s komunikací, byla postel. Když už to nejsme schopni déle protahovat, chytnu jeho penis a začnu ho třít ve stejném rytmu, jako jsou mé přírazy. Podruhé během dnešního dne, se uděláme společně. Pomalu vyklouznu z jeho těla, sundám kondom, který zavážu a pak ho hodím směrem ke koši.

Zabořím tvář do jeho krku a spokojeně řeknu ta slova, kterých jsem se dřív tolik bál. "Vítej doma, Sunshine. Miluju tě."

Jakmile ta slova vyslovím, jeho tělo se roztřese a já cítím jeho slzy, které dopadají na mou tvář. Pozvednu hlavu, dívám se do vlhkých modrých očí a znovu zopakuju: "Miluju tě."

"Oh Briane, já tebe taky," odpoví, a přitáhne si můj obličej blíž. Oba zasténáme, jak se naše rty setkají. Jakmile se odpojíme, přesunu se na svou stranu. Pořád se držíme, když začnu mluvit.

"To co jsem řekl, jsem myslel vážně. Jsem rád, že jsi doma. Chyběls mi i se všemi svými krámy kolem. Vážně se potřebujeme naučit spolu komunikovat. Já víc, než ty. Ty se zase potřebuješ naučit neobávat se mé reakce, když mi budeš chtít něco říct. Chci, abys věděl, že tě tady chci. Tohle je i tvůj domov."

"Briane..." chce začít mluvit, ale tak nějak vím, co chce poznamenat. Přitisknu mu v odpovědi prst na rty.

"Ne, Justine, tohle není jen reakce na to, co Michael dneska řekl. Je to to, co chci a v co doufám, že chceš i ty."

Překryje mi dlaní ústa - pravděpodobně chce dokončit myšlenku: "Ano, chci. Ale taky chci konfrontovat Michaela kvůli tomu, co řekl. Uděláme to zítra večer, půjdeme k Debbie. Společně. Neudělal jsi nic špatného, nebudou tě vinit z toho, co jsi udělal, až uslyší, co řekl."

Zbytek noci a většinu dalšího dne jsme strávili obvyklými věcmi v posteli, i mimo ní. Mluvili jsme, jedli jsme, milovali se, a jen si znovu užívali jeden druhého. Osprchovali jsme se a zamířili jsme k Debbie na večeři. Všichni přestali mluvit a dívali se na nás, když si všimli, že jsme přišli společně.

"Co tady kurva děláš, Briane? Jak si vůbec dovoluješ sem přijít, po tom, cos udělal?" vykřikla Debbie.

"Je tady z toho samého důvodu, jako já. Chci, aby mi Michael do obličeje řekl to, co včera řekl Brianovi." Justin propletl naše prsty dohromady. "No tak, Michaele, řekni mi to do očí."

Emmett svraštil obočí a otočil se k Michaelovi, který se díval všude, jen ne na nás.

"Nepamatuju se, nebylo to důležité," zamumlal.

Justin neměl v plánu se vzdát. "Řekni jim to, nebo to udělám já. HNED."

V tom se všichni otočili na Michaela.

"Michaele?" Podívala se Debbie tázavě, nyní už o něco klidnější.

"Fajn. Řekl jsem, že tě měl nechat v té garáži," řekl Michael tiše.

Debbiina tvář nabrala červenější barvu, než byly její vlasy, když šla ke svému synovi. Natáhla ruku a udeřila ho tak silně, až upadnul na zem. "Vypadni odtud, Michaele, nikdy v životě jsem se za nikoho takhle nestyděla!" Křičela.

Debbie měla slzy v očích, když jsem k ní přistoupil a obejmul jí. "Tak moc se ti omlouvám, Briane. Měla jsem vědět, že bys něco takového neudělal bezdůvodně," vzlykne proti mému tělu. "Sunshine, omlouvám se ti za to, co řekl. Musíš vědět, že nikdo z nás to takhle necítí," řekla Justinovi, když pokračovala v pláči.

Všichni se mi omluvili, že si mysleli, že bych tohle udělal bez nějakého dobrého důvodu. Mel ke mně přistoupila, když všichni ostatní objímali Justina. "Tentokrát se o něj postarej, on je totiž speciální."

"Já vím, postarám," řeknu tiše.

Všichni jsme se poté posadili k jídlu. Gus byl obzvlášť šťastný, že měl zpátky svého kamaráda.

Po večeři jsme šli s Justinem domů společně. A tak to i zůstalo.

***************************

Odkaz na povídku: https://kinnetikdreams.com/Adminftp/eFiction355/viewstory.php?sid=859&chapter=1