Those Three Words

Strašně se těším na to, až sednu k počítači a budu moct v klidu napsat další díl Game Night, ale zatím mi to není přáno a pokud se k tomu nedostanu v sobotu, tak dřív jak příští týden - pondělí/úterý - to bohužel nebude, takže jsem si řekla, že Vám zkrátím čekání alespoň jednorázovkou, co jsem napsala celkem nedávno a Verča mi k ní už dokonce vytvořila tenhle skvělý banner, takže moc doufám, že Vás čtení bude bavit!❤😊

Je to taková moje malá představa toho, jak to asi mohlo probíhat po tom osudovém I love you vyřčeném Brianem v díle 5x10... snad se bude líbit😇

BEZ VAROVÁNÍ

"Miluju tě," zopakoval Brian už po druhé, když se díval do Justinových očí. Jejich svět byl kolem v troskách, doslova, ale v tu chvíli vnímali jen jeden druhého a Brian nebyl nikdy připravenější, než teď k tomu, aby ta slova konečně vyslovil. Ta tři malá slova, co se snažil tolik let potlačit, protože... protože se bál. Zklamání, bolesti, zlomeného srdce. Ale už nikdy víc, byl připravený. Byl připravený se mu oddat a to naprosto celý. Už po druhé ho téměř ztratil a nehodlal pokoušet osud a čekat na třetí znamení, že je konečně čas mu říct, jak se ohledně něj cítí. Už ne. A tak to řekl a Justin byl těmi slovy naprosto zaskočen. Nemyslel si, že je někdy uslyší, vlastně se už smířil s tím, že Brian bude navždy Brian, bude ho milovat, ale nikdy ve skutečnosti nepůjde stejným směrem jako on, že nakonec budou oba jenom trpět, proto od něj odešel... ale právě teď, když slyšel to, co chtěl slyšet tolik dlouhých let, přestal myslet na budoucnost, myslel jen na to, jak moc chce Briana políbit a tak když se mu oči zalily slzami, svoje rty ihned přitiskl na ty Brianovy. V tu chvíli tam byli jenom oni dva, zachyceni v polibkách, v objetí, v lásce, která nezná hranice.

"Potřebujete do nemocnice?" zeptal se jich zrovna procházející záchranář a vtrhl je zpátky do reality.

"Ne, to je v pořádku," odpověděl Justin. Záchranář se usmál a pokračoval ve své chůzi.

"Měl by ses nechat zkontrolovat, jen pro jistotu," řekl Brian.

"Už jsem ti říkal - jsou to jen škrábance. Myslím, že v nemocnici mají lidi, co opravdu potřebují pomoc."

"Justine, prosím... kvůli mně?"

"Um... dobře, tak pro jistotu," souhlasil Justin.

Brian zavolal taxi a celou cestu držel Justina blízko u sebe jako klíště, pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo, a potřeboval si být jistý, že je Justin v pořádku.

Zatímco čekali, až se konečně dostanou na řadu, Brian sem tam odběhl na druhou stranu nemocnice za Debb a Benem zjistit, zda nejsou nějaké novinky ohledně Maikeyho, ale nebyly. Kvůli Justinovi se snažil být silný, ale uvnitř panikařil, nemohl ztratit svého nejlepšího kamaráda, ne takhle, ne když jsou rozhádaní... ne za žádných okolností.

"Bude určitě v pořádku, uvidíš," chytil ho Justin za ruku.

"Yeah. Je to bojovník a pokud je tu někdo, kdo mu nedovolí... však víš... je to Debbie, nakope ho do zadku, pokud bude třeba," Brian se usmál a Justin taky neodolal, alespoň na chvíli si dovolili trochu ulevit svému srdci.

"Pan Taylor?" ozvala se sestra.

"Tady... tady jsem," Justin se postavil a vyrazil jejím směrem.

"Tak pojďte, doktor se na vás podívá. Vy musíte počkat tady," obrátila se na Briana.

"Budu v pořádku," ujistil ho Justin, když viděl, jak se to Brianovi nelíbí.

"Dobře, počkám tady."

"Můžeš jít za Debb a..."

"Počkám tady," zopakoval.

"Okey. Za chvíli jsem zpátky."

Jejich prsty se ještě dotkly a následně Justin zmizel za zavřenými dveřmi. Brianovi se stáhl žaludek, věděl, že Justin co nevidět přijde, ale právě teď byl ve stavu, kdy ho chtěl mít na očích. Nechtěl ani myslet na to, co by dělal, kdyby ho ztratil. Kdyby ztratil kohokoliv. Musíš to zvládnout, Mikey.

"To, co se stalo, je příšerné," ozvala se žena sedící vedle něj.

"Prosím?" Brian se probudil ze svých myšlenek.

"Ten výbuch v klubu, je ve všech zprávách... ačkoliv, když vás tak vidím, vy jste k tomu zprávy asi nepotřeboval... jste v pořádku?"

"Ehm, já jsem... nebyl jsem tam, teda byl, ale až po výbuchu, hledal jsem tam... svoje přátele..."

"A toho mladíka?" domyslela si.

"Jo, jeho taky," Brianovi se sevřelo srdce při vzpomínce, jak křičel jeho jméno, zatímco všude viděl těla a krev.

"Bude v pořádku?"

"Myslím, že jo, má jen nějaké škrábance, ale vzal jsem ho sem jenom pro jistotu... můj nejlepší kamarád na druhou stranu... nevypadá to moc dobře," Brianovi se začaly tlačit slzy do očí a tak začal rychleji mrkat, aby se jich zbavil.

"Určitě bude v pořádku, musíte tomu věřit," žena mu stiskla ruku a on i když ji vůbec neznal, jí z nějakého důvodu věřil. "Támhle ho máte," ozvala se následně.

Brian nejdřív nechápal, ale když zvedl pohled, uviděl Justin, jak tam stojí a dívá se na ně dva. Brian se hned zvedl a chtěl jít za ním, ale nejprve se otočil zpátky k té ženě: "Děkuju," věnoval jí vřelý úsměv.

Žena se pouze usmála a Brian hned vyrazil vstříc Justinovi, byl tak strašně rád, že ho vidí, že neodolal a pevně ho obejmul.

"Briane," zasmál se. "Byl jsem pryč sotva 15 minut."

"Promiň, já jenom... ale nic. Jsi v pořádku?"

"Jo, říkal jsem ti to. Bylo to jen pár škrábanců, vyčistili mi to, což bych zvládnul perfektně sám doma."

"Chytrolíne. A jinak?"

"Jinak nic nebo teda..." Justin se zarazil.

"Co?" naléhal Brian.

"Možná jsem se trochu nadýchal kouře, ale prý to není nic vážného, jen kvůli mému astma a alergiím si mám radši dávat pozor a moc se nenamáhat... a kdyby něco, tak se mám vrátit, ale prý se není čeho bát."

Brian v podstatě přestal poslouchat u "nadýchal kouře" jediné, na co dokázal myslet, bylo, že po tomhle ho už rozhodně nehodlá spustit z očí.

"Bojím se zeptat, co se ti právě honí hlavou," uchechtl se Justin.

"To, zda pojedeme k tobě nebo k nám... nebo teda ke mně," Brian si nebyl úplně jistý, jak to zformulovat, Justin z loftu odešel a našel si svoje bydlení, tudíž loft už nebyl jejich, ale Brian to tak pořád bral.

"Nemusíš mě hlídat, zvládnu to sám."

"To je bez debaty, dneska se mě nezbavíš... jen řekni, kam pojedeme."

"Hádám, že názor nezměníš?"

"Hádáš správně."

"No tak asi do loftu... stejně je blíž."

Brian se ovládnul, aby se neusmál, ale byl rád, že Justin udělal tuhle volbu... loft byl bez jeho Sluníčka temný a osamělý a on rozhodně potřeboval, zvlášť v těchto chvílích, aby tam bylo zase nějaké světlo.

Nasedli zase do taxi, které Brian zaplatil, aby na ně počkalo, protože věděl, že dneska bude nemožné jen tak nějaké sehnat, už s tímhle měli problémy a následně vyrazili směr loft.

Byli tu spolu už tolikrát, ale přes to to mezi nimi bylo teď takové zvláštní. Ještě ráno se zdálo, že je mezi nimi nadobro konec, protože Brian byl moc zabedněný na to, aby o něj bojoval a nemyslel si, že mu někdy dokáže říct, jak moc ho miluje... a teď jsou tam, kde jsou. Jsou spolu, ale jsou spolu doopravdy? Změnila ta slova něco?

"Jsi hladový nebo něco?" zeptal se Brian, aby zaplnil to ticho.

"Ani ne."

"Jo, já taky ne. Mám žaludek jak na vodě."

"Já taky. Pořád nemůžu uvěřit, že se to stalo. Ale aspoň, že jsou všichni v pořádku... nebo teda..."

"Maikey bude v pohodě, musíme tomu jenom věřit."

Justin se usmál a stejně jako Brian doufal, že tomu tak bude. Za těch několik let se strašně sblížili a nechtěl ho ztratit, neuměl si proto ani představit, jak se musel momentálně cítit Brian.

"Zůstanu na pohovce, jestli to nevadí," ozval se Justin náhle a Briana tím naprosto zaskočil.

"Justine... nebudeš spát na pohovce... jestli nechceš spát vedle mě, tak v pohodě, ale vezmi si postel... já zůstanu na pohovce," Brian se cítil raněný, sice řekl ta slova, ale najednou měl pocit, že už je pozdě, že Justin je stejně rozhodnutý být bez něho.

"Není to tak, že nechci spát vedle tebe, já jen..."

"Co, Justine?"

"Nevím, jestli to chceš ty..." Justin se po něm podíval nejistě.

"O čem to mluvíš, ty blázne? Slyšel si, co jsem ti předtím řekl?"

"Řekl si, že mě miluješ," Justin se kousl do tváře.

"Tak jak tě napadlo, že vedle tebe nechci spát? Sunshine, po dnešku nechci nic víc, než tě navždy hlídat a ujišťovat se, že jsi v bezpečí... držet tě u sebe," z Briana se ta slova sypala, že ani on nechápal, jak je to možné, ale zkrátka už nikdy nechtěl nic před Justinem tajit, chtěl, aby věděl, jak moc ho miluje a potřebuje.

"Dobře, budeme spát v posteli oba," Justin se zaculil a stále se snažil zpracovat to, že před ním najednou stojí úplně jiný, ale přes to stejný Brian. "Ale nejdřív potřebuju sprchu."

"Jo, myslím si, že my oba... a za předpokladu, že když budeme sdílet stejnou postele, tak asi zvládneme i společnou sprchu, co ty na to, Sunshine?"

"Uhm..."

"Neboj se, možná zvládnu vždy a všude, ale tentokrát se chci opravdu jen vysprchovat... s tebou. Takže slibuju, že se budu chovat slušně."

"Na to jsem ani nemyslel," zasmál se Justin.

"Takže?"

"Nevidím v tom problém."

Brian se na něj usmál a následně se spolu vydali do koupelny, vzájemně se začali svlékat, Brian byl neskutečně něžný a dával pozor na všechny ranky, které pokrývaly Justinovo tělo. Hned na to zapnul vodu a počkal, až bude ideální teplota, poté si vlezli dovnitř.

Brian se toho zhostil první a začal Justina mýt, krouživými pohyby mýdla kroužil po jeho tělo a smýval z něj střípky dnešní noci. Po chvíli si však všiml, že se Justin chvěje.

"Justine? Podívej se na mě..."

Justin zaváhal, ale nakonec to udělal a Brian tak mohl uvidět slzy v jeho očích.

"Co se děje, Sunshine?"

"Já nevím, prostě... to, co se stalo... myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím..."

"Jsem tady," Brian se usmál a prohrábl se mu ve vlasech.

"Lituju, že jsem od tebe odešel, Briane..."

"Co tím myslíš?"

"Víš moc dobře, co tím myslím... neměl jsem odejít."

"Ale ano měl..." odpověděl Brian a Justina tím naprosto šokoval.

"Co?" vydechl.

"Zasloužil jsem si to, choval jsem se jako idiot... radši jsem tě nechal odejít, než aby ti řekl, co k tobě cítím... udělal si správně, Justine. Myslel si pro jednou na sebe a udělal rozhodnutí, které bylo správné pro tebe... nenáviděl jsem to, nenáviděl jsem, že tě Mike vzal k sobě a nenáviděl jsem sebe za to, že nejsem schopný dát ti to, co chceš..."

"Co se mi snažíš říct, Briane?"

"Že chci, aby to fungovalo... nějak. Chci přijít na způsob, jak spolu fungovat. Už tě nechci ztratit. Jakákoliv překážka bude stát mezi námi, vždycky to spolu nějak vyřešíme, dobře? Nebudeme utíkat ani se tomu vyhýbat, vyřešíme to... spolu."

"Já tě tak miluju, Briane."

"A já miluju tebe, Sunshine."

"Nějak to vyřešíme... společně."

"Dobře," Brian se usmál a Justina za boky přitáhl blíž k sobě.

Justin mu dal ruce kolem krku a po chvilce vzájemného hledění si do očí, konečně spojily svoje rty v jedny. Jejich svět se dnes kolem nich možná sesypal jako domeček z karet, ale oni z toho vyšli silnější než kdy dřív a odhodlaní vše, co přijde, zvládnout společně... ta tři slova pro ně změnila naprosto všechno.