The Happiest Day Ever

Na rovinu se přiznám, že spíš, než že bych neměla čas psát, jsem neměla chuť... a to přímo hrozně... nepamatuju si, že by mě někdy takhle přepadla až nechuť k tomu si sednout a začít ťukat do klávesnice další díl povídky, proto se omlouvám, ale další díl "Live or Die" bude až někdy příští týden (doufám!🙈), prozatím vám sem hodím alespoň jednorázovku.

K této jednorázovce mě inspirovala předchozí povídka "Home Sweet Home". Doufám, že se Vám bude líbit... mně se totiž ta představa, že by se tohle třeba stalo, dost zamlouvá!😍😁❤️

varování řekněme... 15+ ... sice je tam jen jedna věta toho hodna, ale... jen tak pro sichr😅

Každopádně teď už přeji, aby se Vám hezky četlo a hlavně, abyste si to užili!😊

####

Brian s Justinem si zoufale povzdechli nad tou urgentně vyzvánějící pevnou linkou, kterou se snažili posledních 5 minut ignorovat, co se jenom dalo. Za posledních několik týdnů byli tak zavaleni přípravami na to všechno, že jim na sebe navzájem nezbýval téměř žádný čas, a když se jedné takové chvíle rozhodli využít naplno a oddat se nějakému divokému sexu zahrnující jejich zmítající se zpocená těla, erekce třející se o sebe a výkřiky blaha orgasmem, někdo se jim to rozhodl překazit stůj, co stůj.

"Vezmu to nebo pokoj nedají," pronesl s dalším povzdechem Justin, který ladně pohupoval boky, když mířil k telefonu.

"Ať radši někdo umírá... nebo toho na druhé straně vlastnoručně zabiju," z Brianova tónu by až člověk věřil, že to myslí vážně.

Justin se pouze zasmál a následně co nejmilejším tónem odpověděl do telefonu. "Taylor, prosím?" Jeho poloúsměv však brzo vystřídal výraz zděšení, paniky a naprosté neschopnosti reagovat jinak, než: "Rozumím. Hned jedeme."

Zavěsil a snažil se tu zrovna získanou informaci nějak vstřebat, ale nebylo to ani trochu snadný. Bylo to tady a bylo to zatraceně děsivý.

"Neříkej mi, že fakt někdo umírá?" přistoupil k němu Brian.

"Je to tady."

"Cože? Právě teď?!"

"Ehm, právě teď."

"Jesus fucking Christ."

Justin věděl celou dobu, že až tahle chvíle nastane, on bude zastupovat roli toho klidnějšího, ale právě teď byl klidný asi jako schizofrenik na heroinu. A to znamenalo jenom jediné - Brian na tom musel být ještě hůř.

"Co budeme dělat?" tahle jeho hloupá otázka tomu rozhodně napovídala.

"Především se zhluboka nadechneme a uklidníme."

"Nemáš v plánu mě teď učit základy meditace?"

"Nevím! Pokud to zabere, tak možná jo!"

"No, nezabírá to..."

Oba se ještě chvíli dohadovali, snažíc se vymyslet, co sakra udělají, ačkoliv to už dávno měli vědět. Na tenhle den se připravovali několik dlouhých měsíců, měli být připraveni... ale přes to byli právě teď naprosto nepřipraveni.

Justin začal pociťovat, jak jeho panika začíná přebírat kontrolu, uvědomoval si, že jestli jsou na tom teď takhle, jak na tom asi budou za týden... za měsíc... možná... možná, že tohle opravdu nebylo to, co můžou zvládnout.

Brian potýkající se sám se svojí panikou, si najednou všiml toho zoufalého výrazu v Justinově tváři a uvědomil si, že je na čase, aby byl silný za ně oba, aby se pochlapil a pomohl mu, aby to mohli zvládnout spolu.

"Justine, poslouchej. Posloucháš mě?"

"Samozřejmě, sluch mám ještě v pořádku."

"A prořízlou pusu taky, koukám. Ale my dva tohle zvládneme, chceme to, pamatuješ? Chceme to tak moc, že jsme si kvůli tomu prošli doslova peklem, bojovali jsme přesně kvůli tomuhle okamžiku... tolik let, než nám konečně řekli ano. Takže teď uděláme to, že se prostě vzpamatujeme, zvedneme se a pojedeme tam, dobře?"

Justin byl zaskočen tou silou slov, která Brianovi vyšla z úst, ale v tu chvíli si uvědomil, že má jednoduše pravdu. Tohle opravdu chtěli a to tak šíleně dlouho a ne jednou museli zažít pocit zklamání a bezmoci, než konečně slyšeli to, co chtěli slyšet tak strašně moc.

"Dobře, jedeme," pronesl Justin konečně pevným hlasem.

Brian ho políbil a hned na to se běželi obléknout, nazí by asi moc dobrý dojem neudělali. Hned potom nasedli do auta a vyrazili, byli oba tak strašně nervózní, ale natěšení zároveň.

Rozrazili dveře nemocnice, jako nějaká velká voda a běželi rovnou na recepci. Oznámili jméno toho, koho hledají, ale jak čekali, dostalo se jim pár nepříjemných pohledů po tom, co odpověděli na otázku, zda jsou rodina nebo něco jiného... odpověď byla totiž trochu komplikovanější... byli totiž rodina a zároveň i něco jiného. Jenže ty pohledy, byly to poslední, co je právě teď zajímalo. Chtěli vědět informace, ale ty nebyly takové, v jaké doufali.

"Komplikace... jaké komplikace?" vyhrkl zděšeně Justin.

Sestra se je snažila uklidit s tím, že se na všem pracuje a že je bude informovat hned, jak bude vědět něco nového. Ale neuklidnilo je to ani zdaleka, Brian se však snažil Justina uklidňovat svým objetím.

Následně šli zavolat ostatním, aby je informovali, že se to konečně děje. Přesně, jak čekali, tak netrvalo dlouhou a všichni se začali sjíždět. Debbie pronesla pár klasických poznámek o tom, že někomu utrhne koule, pokud jim brzo nedají nějaké novinky, alespoň to Justina přimělo k úsměvu. Ostatní se taktéž snažili o nějakou podporu a i když si toho oba vážili, právě teď potřebovali jediné - vědět, že všechno bude v pořádku.

Bylo to doslova nekonečné a nejen v Brianovi a v Justinovi, ale i v ostatních se obavy začínaly stupňovat, ale jako na zavolanou konečně uviděli doktora, který byl snad s trochou štěstí ten, na kterého čekali.

Doktor se zmateně rozhlížel kolem, radíc se se sestrou, protože nejspíš nevěděli, koho vlastně mají hledat a pak konečně řekli to jméno, na které tak čekali. Ani chvíli neváhali a běželi doktorovi naproti a všichni jim byli v patách, doktor se v tu chvíli dost možná bál o život, ale to jim bylo jedno.

"Tak, jak jsou na tom?" naléhal Justin.

"Jsou oba v pořádku?" zeptal se s roztřeseným hlasem Brian.

"Jste rodina?"

"Kriste, zase ty formality," rozčílil se Brian.

"Ano, jsme... teda my jsme... uhm..." Justin se najednou nemohl vůbec vymáčknout.

"Jsou rodiče toho prcka, co jste právě přivedli na svět... ano možná se vám to může zdát jako naprosto nemožné, možná dokonce nepřijatelné, ale ta slečna je náhradní matka, která jim pomohla k tomu, aby získali to, po čem oba moc toužili... takže pokud jim neřeknete, jak na tom oba jsou, přísahám, že vás přímo tady..."

"Oba jsou v pořádku," přerušil ten rozhořčený proslov z Debbiiny strany pro svoje vlastní dobro, "Matka i dítě, museli jsme provést císařský řez a došlo k menším komplikacím, ale všechno jsme zachytili včas... oba právě teď odpočívají."

Všem spadl ze srdce obrovský kámen a na rtech se jim začaly tvořit široké úsměvy. Justin s Brianem však potřebovali ještě trochu víc, aby se mohli zcela uklidnit a tak se na něj podívali s nadějí v očích, že jim dovolí, aby se šli na dítě podívat. Ani jeden nevěděli, co si vlastně přinesou domů, chtěli se nechat překvapit a právě teď chtěli především vidět svého syna/svoji dceru na vlastní oči a ujistit se, že je v pořádku.

"Jenom na chvíli," svolil, protože si uvědomoval, že by ho ta červenovlasá bláznivá ženská mohla zadupat do země, kdyby řekl jinak.

Oba se na sebe podívali vystrašení, ale šťastni zároveň. Netušili absolutně, co budou dělat, ale i tak věděli, že tohle všechno nějak zvládnou, že i když to nebude snadné, tak to zkrátka dokážou, protože mají sebe navzájem.

Chytili se proto za ruce a vydali se do místnosti, kde na ně čekalo to nejlepší, co je mohlo potkat - vlastně tohle pro ně byl ten nejšťastnější den v jejich životě, protože právě konečně poznali svoji dceru...