Já fakt nevím, mám teď nějaké nic moc období a to psaní mě prostě nějak neláká, samotnou mě to štve, ale nechci se do něj nutit, jen abych honem rychle napsala další díl, protože na něj čekáte, to by prostě nebylo ono a akorát by to stálo za prd😐
Proto přebírám svůj archiv a našla jsem pár věcí, na které jsem úplně zapomněla, tak jsem si řekla, že to využiju, dokud se nějak nevzpamatuju (což bude doufám co nedjřív, protože se asi jinak zblázním!🙏😅) a sem tam vám tady něco hodím aspoň jako omluvu, že musíte na další díl Live or Die takhle čekat🙄😊
Doufám, že se bude líbit, i když je to jednorázovka depresivní asi jako já teď... 😂🙈😬
takže varování: deprese🙈
Justin's POV
Stiskl jsem Brianovi ruku a hluboce jsem se zadíval do jeho očí... očí, které se už pomalu, ale jistě ztrácely v té bolesti, jež pokrývala jeho tvář. Věděl jsem, že už nemáme moc času a potřeboval jsem to říct dřív, než bude příliš pozdě... potřeboval slyšet, jak moc jsem mu vděčný... za všechno.
"Děkuju, Briane..." roztřásl se mi hlas.
"Za co, Sunshine?" pohlédl na mě z posledních sil, které měl.
"Opravdu si to změnil..." pousmál jsem se.
"Co tím myslíš?"
"Když jsme se poprvé setkali... u toho sloupu... zeptal ses mě, kam mám namířeno... řekl jsem, že na žádné speciální místo... odpověděl si..."
"To můžu změnit," vydechl a široce se usmál.
"A to jsi udělal... opravdu si to změnil... díky tobě jsem poznal ten nejlepší život plný vzrušení... takže ti děkuju, Briane Kinney, za to, že jsem tě mohl poznat a milovat... a děkuju ti za to, že jsi ty miloval mě," přes slzy jsem už téměř neviděl, tak hrozně mě to bolelo.
"Potěšení je na mé straně," svým prstem přejel po hřbetu mé ruky.
Jeho ruce byly tak studené. Když si vzpomenu, jak dřív byly horké... celé jeho tělo, ke kterému jsem se vždy tak rád tiskl, ať už jen proto, že jsem věděl, že mě zahřeje nebo proto, že jsem se vždy cítil víc v bezpečí... ale ze všeho nejvíc, protože jsem chtěl cítit jeho náruč, chtěl jsem se do ní schovat a nikdy nepustit. Chtěl jsem to udělat i teď, ale bál jsem se, že mu ublížím, že mu způsobím ještě víc bolesti, než už cítí.
"Lehni si ke mně," Brian ale vždy věděl, co se mi honí hlavou, aniž bych musel cokoliv říct.
"Nechci ti ublížit."
"A já nechci strávit poslední chvíle pouhým díváním se na tebe..."
Slzy se mi začaly kutálet po tváři 'poslední chvíle' bylo to tak hrozně děsivé, stále jsem si to vlastně ani neuvědomoval, přišlo mi to jako sen... ale byla to bohužel realita, které jsme se nemohli nijak vyhnout.
Zvedl jsem se proto ze židle a opatrně si lehl vedle jeho těla, které bylo téměř ledové stejně jako jeho ruce. Sundal jsem si ze sebe triko a svojí horkou kůží jsem se natiskl na tu jeho, abych ho alespoň trochu zahřál... a abych ještě alespoň jednou mohl cítit.
"Vážně se mě tu v mých posledních chvílích snažíš svést?" zasmál se.
"Chtěl bys?" odvětil jsem s hříšným úsměvem.
Jeho oči se však náhle zalily slzami a jeho pusa se začala třást, v životě jsem v jeho tváři neviděl tolik utrpení... myslel jsem, že mě to zlomí.
"Buď šťastný, Justine... udělej všechno, co si vždycky chtěl... jsi génius, tak to nezahoď."
"Bez tebe to nezvládnu," zabořil jsem mu hlavu do hrudi a naprosto propadl pláči.
"Zvládneš všechno, co si zamaneš... to na tobě miluju ze všeho nejvíc... a i když možná nebudu s tebou, neznamená, že tu nebudu vůbec... víš, že já si najdu cestu..."
To mě donutilo k úsměvu, ale i tak jsem věděl, že nic nikdy nebude tak jako dřív... ne bez něho. Zvedl jsem k němu pohled a chtěl jsem mu vtisknout jemný polibek, jenže místo toho jsem uviděl něco, na co už nikdy nezapomenu - jeho úplně poslední úsměv věnovaný mně... který v dalším okamžiku naprosto vyhasl stejně jako jeho oči... byla to jako rána z čistého nebe... v jednu chvíli se mnou mluvil a v další už tu nebyl... ale i tak jsem se však natáhl a dal mu poslední polibek, cítit už ho však bohužel nemohl.
A já tak zůstal roztříštěný na milion kousíčků... odhodlaný však dát se nakonec zase dohromady a zvládnout všechno, co si zamanu... kvůli němu. Potkal jsem ho tehdy u toho sloupu z nějakého důvodu a nehodlám ho zklamat.
No comments:
Post a Comment