Live or Die // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Justin hned po příchodu domů přiměl Briana lehnout si do postele a přinesl mu dva aspiriny se sklenicí vody. Brian se v duchu ušklíbal, ale držel jazyk za zuby a Justina raději poslouchal, věděl, že už u něj má vroubek za ty poslední dva dny, kdy se mu vyhýbal jako čert kříži a pokud si chtěl zbylý čas Justina užít, nehodlal to nijak ohrožovat.

"Nemusíš se o mě starat," podotkl alespoň.

"Vím, že nemusím, ale chci... jsme partneři."

"Jak romantické."

"Co ty víš o romantice?" popíchl ho s úsměvem.

Brian toho věděl o romantice dost na to, aby poznal, co tu Justin dělá - stará se o něj, protože ho miluje. Přesně jako by se Brian staral o něj, kdyby to bylo naopak. Jenže tím nemohoucí je tady on a brzo z něj buď bude nemohoucí s jednou koulí, nebo bude pod drnem. Obě možnosti k nezaplacení.

"Kam jdeš?"

"Do sprchy, ty lež."

Fuck. Jak by šel do té sprchy s ním. Ale k čemu by mu tam byl, tentokrát by Justinovi maximálně umyl jen ty záda. Ale s tím, jak ho teď bolí jeho mužství, by pravděpodobně nebyl schopný stát dost dlouho na to, aby udělal i takovou maličkost. Chtělo se mu vzteky křičet, ale raději se zhluboka nadechl a čekal na toho blonďáka, až se vrátí zpátky za ním. Samozřejmě, že se musel vrátit jen s ručníkem kolem pasu, pomyslel si hořce.

"Je ti už líp?"

"Trochu," ale ne dost na to, abych tě teď mohl olízat jako zmrzlinu.

"To máš z toho, jak pořád pracuješ. Měl by sis vzít nějaké volno dřív, než se totálně odrovnáš."

Chtělo se mu smát, ale pro dobro obou to zadržel. Co by dal za to, aby se jen pracovně odrovnal. To je totiž něco, z čeho by se nakonec i dostal. Z tohohle se nedostane, rozhodně ne celej.

"Zvolním, jen co Kinnetik začne šlapat jako hodinky."

"Aby si do té doby..."

"Justine, jsem v pohodě. Jen to jen blbá bolest hlavy. Nestrachuj se."

Věděl, že se to snadněji řekne, než udělá, ale naštěstí to Justina umlčelo. Ten si následně vzal alespoň spodní prádlo a vlezl si k Brianovi pod deku, natiskl se na něj a ruku mu přehodil přes pás. Hlavu měl na jeho hrudníku a Brian čichal vůni jeho vlasů.

Po chvíli začal Justin klidně oddechovat a nebylo na to potřeba génia, aby Brian poznal, že usnul. Brian se usmál a pohladil ho po vlasech. Nikdy by ho nenapadlo, kolik cesty spolu ujdou, kolik toho zažijou... ale všechno pěkné musí asi jednou dojít ke konci.

Brian začal o všem přemítat, nechtěl to dělat, protože tyhle depresivní myšlenky mu to všechno akorát zhoršovaly, ale co jiného mu zbývalo? Neměl zas tolik času na to, aby se mohl rozhodnout, co teda udělá. A oddalovat to zkrátka nemohl.

Vyprostil se zespod Justinova těla a zamířil rovnou do kuchyně, nalil si skleničku Beama a šel si sednout k počítači. Naklikal tam očividné - rakovina varlete - potřeboval si o tom hororu něco přečíst, potřeboval vědět, co ho všechno čeká, jestli mu to za to, aby šel na operaci, vůbec stojí, protože jestli bude po ní nefunkční, může si rovnou vzít zbraň a střelit si jednu do hlavy. Doktor mu sice všechno objasnil a řekl mu, že má velké šance na to se zcela uzdravit, ale Brian pracoval v reklamách a věděl, že pokud chce něco prodat, nemůže říkat, jaká negativa to obnáší.

Zjistil přesně to, čeho se obával, spoustu chlapů tam psalo o tom, jak si prošli tím stejným a velká většina jich dneska žije šťastně a sexuálně jako předtím - většina. On klidně může patřit k té menšině.

Nechat se skoro vykastrovat rozhodně nebylo na jeho seznamu věcí, co by rád v životě udělal. Rozhodl se toho proto pro dnešek raději nechat a počítač vypnul, tolik informací mu zatím bohatě stačilo. Ale rozhodně mu to nepomohlo v tom, aby se rozhodnul. To bude obnášet asi mnohem víc.

Vrátil se zase zpátky do postele ke spícímu Justinovi. Hlavu si opřel o ruku a sledoval ho, teď to dělal nějak často. Ale chtěl ho prostě vidět. Jenom pohled na něj mu dokázal pomoct, aby se cítil lépe.

Nechtěl bez něj být, ale jako mrtvý by o tom aspoň nevěděl. Když přežije, bude ho pronásledovat nejen bolest fyzická, ale i psychická, protože jeho sluníčko vezme roha. Bylo to zkrátka k zbláznění a nemělo to řešení.

Všechno ho děsilo, život i smrt. Byl znám tím, že raději umře v nejlepších letech, než se dožít toho, aby zešedivěl a chodil o berlích. Ale postupem času, co byl s Justinem, už mu ta představa nepřipadala tak děsivá. Co byl s Justinem... jenže, co když už nebude?

Nechal toho, protože kdyby měl nad tím všem uvažovat ještě chvíli, fakt by otevřel okno a vyskočil z něho. Raději se přilepil na Justina a šel spát... nebo se o alespoň snažil.

Ráno ho probudilo zaklapnutí dveří, Justin musel zrovna odejít do práce. Rozhlídl se kolem a na stolku uviděl sklenici džusu, aspirin a vzkaz "Nepřeháněj to. Miluju tě. J."

Brian se usmál a tentokrát se rozhodl Justina poslechnout, zavolal Tedovi a řekl mu, že si dnes bere osobní volno, ten ho naštěstí ohledně toho nezpovídal, asi zkrátka chápal, že mu není dobře. A to nebylo, jenže to nebylo důvodem, proč si volno vzal. Dneska si totiž dal za úkol najít důvod, proč bojovat... proč žít. Jasně bylo jich spousta, ale Brian si tak nějak vždycky myslel, že všem kolem bude bez něho mnohem líp a potřeboval vědět, že se mýlí.

"Briane!" zvedl se Michael zpoza svého pultu v krámku.

"Nazdar, Mikey."

"Ty nejsi v práci?"

"Ne, vzal jsem si osobní volno."

"Ou. Ty?"

"Ano. Já. Nějaký dobrý komiks na čtení?"

Michael úplně nechápal, co se děje, ale předal Brianovi do ruky nového Spidermana. Ten se s ním uvelebil v křesle a začal jím listovat. Přemýšlel nad tím, jak snadné by bylo být nějakým superhrdinou. Těm se nikdy nic nestane, a pokud jo, tak se zase zvednou a oklepou.

Kéž by byl tím Ragem, jenž denně zachraňuje Gaypolis, z jejich slavného komiksu, který je na něm postavený. O čem budou psát, až zjistí, že jejich velký hrdina je jenom chlap s jednou koulí?

"Tady máš," podal mu Michael hrnek kafe.

"Díky. Dneska tu máš nějak pusto."

"V tuhle dobu moc lidi nechodí, většinou až odpoledne."

"Tak proč tu teď jsi?"

"Říká se tomu pracovní doba."

"Myslel jsem, že když to tu vlastníš..."

"Vezmu si osobní volno jako někdo," trefa do černého. "Co je s tebou, Briane? Poslední dny jsi nějaký... divný."

"Jsem normální... jako vždy."

"Víš, jak to myslím. Co jsme pohřbili strejdu Vica..."

"Nejsem tvoje matka, zatraceně! Jestli se potřebuješ o někoho starat, starej se o ni."

Michael tam stál naprosto zaskočený tím, jak na něj jeho nejlepší přítel křičel. Už se to párkrát stalo, ale tentokrát věděl, že je to jiné. Nikdy takhle Briana neviděl.

"S tou si mluvil?"

"S mojí matkou?"

"S mojí."

"Proč?"

"No nemluvili jste spolu od chvíle, co..."

"Mi vrazila facku?"

"Ne, že by sis to nezasloužil. Oba víme, že to, co si řekl, byla pravda, ale... znáš ji. Přehnal si to."

Brian moc dobře věděl, že to přehnal a taky si uvědomoval, že to je jeden z důvodů, proč právě teď má rakovinu. Říct o Vicovi, že měl štěstí, že vůbec dostal ještě nějaký čas po tom, co byl posledně na smrtelné posteli, bylo zkrátka příliš. Ale tehdy si to nepřipouštěl, měl za to, že jen říká to, co se všichni ostatní říct bojí, jako tomu bylo vždycky. Ale jen o hodinu později, kdy mu ten sexy doktor řekl, že má bulku na kouli hned po tom, co mu vykouřil, se mu sesypal svět a věděl, že teď je to on, kdo bude mít štěstí, pokud dostane víc času.

"Neboj, karma mi to vrátila."

"Co tím myslíš?"

"Ale nic. Nemáš chuť večer někam zajít... jenom my dva?"

Už se moc nestávalo, že by Brian takhle vyžadoval Maikeyho společnost, teď už žili oba svoje životy se svými partnery a jen ve dvou chodili málokdy, většinou když se jeden z nich potřeboval uklidnit, protože se se svým partnerem zrovna nepohodl.

"Stalo se něco mezi tebou a Justinem?"

"Co? Ne. Jesus. Je tak těžké uvěřit, že chci strávit večer se svým nejlepším kamarádem?"

"Ne, jen... už něco mám. Ben nás chce vzít do té nové restaurace, co otevřeli na Liberty..."

"V pohodě. Nevadí. Třeba jindy," pokud tu ještě budu.

Brian odešel z krámku jako neřízená střela. Věděl, že nemá právo se na Maikeyho zlobit a o to tu ani nešlo, ale... doufal, že Maikey pochopí, že je důvod, proč ho dnes potřebuje, proč vysedával v jeho krámku několik hodin a žádal ho, aby s ním večer někam šel... ale nepochopil.