Live or Die // 3 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Justin už několik dní v řadě makal v jídelně téměř do padnutí, teď když Debb po smrti Vica truchlila a potřebovala nějaký čas pro sebe, bylo na něm a Kiki, aby to nějak zvládli. Navíc se kvůli té prohrané sázce s Brianem musel vrátit zpátky do školy, takže v podstatě jen lítal z jídelny na hodinu, z hodiny do jídelny. A aby toho nebylo málo, musel se potýkat s dalším životním obdobím Briana Kinneyho. Nechápal, co se s ním děje a trápilo ho, že ho Brian tak odmítá. Bál se, že už třeba pro něj není tak atraktivní... že už je možná pro něj moc starý. V hlavě mu to znělo naprostou hloupě, ale musel zvážit všechny možnosti, proč se ho Brian už několik dní ani nedotknul a kdykoliv něco Justin inicioval, tak byl buď moc unavený, nebo rovnou utekl z loftu. To zkrátka nebyl on a Justin byl odhodlaný zjistit, co se děje.

Kdyby ho včera nenašel naprosto vyřízeného v Kinnetiku, nejspíš by ho přivázal k židli a mučil ho kvůli odpovědi, jenže jeho zdravotní stav mu to zkomplikoval. Trápilo ho, že se Brian cítí takhle, ale věděl, že to nijak neovlivní, protože jestli chce Brian makat od nevidím do nevidím, prostě makat bude a slova nějakého Justina Taylora mu půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven.

"Zlatíčko, můžu tě poprosit o ty lívance... už po třetí?" zachytil ho Emmett, když kolem něj Justin probíhal.

"Oh, shit. Promiň, Emme... běžím pro ně."

"V pořádku, máš toho hodně."

"Nad hlavu!" křičel na dálku, když vyzvedával v okýnku jeho lívance. "Tady je máš a ještě jednou promiň."

"Dobrý, děkuju. Jak dlouho myslíš, že bude Debb mimo?"

"Ty s ní bydlíš," podotkl.

"Jo, ale... moc se mnou nemluví. Je smutná, ale tváří se, že není. Znáš jí, je tvrdá jako skála."

"Někoho mi to připomíná," ušklíbl se Justin.

"Ou, pořád trable v ráji?"

"Ne... nebo... já nevím. Já ani nevím, co to má být... chová se zvláštně, tři dny se mě ani nedotknul... nemluvě o tom, že mě nenechá, abych na něj sahal já."

"Divné. Ani ten páreček nezabral?"

"Utekl hned, jak je viděl."

"Wow. Něco je rozhodně špatně."

"Jo, ale co?"

Co je špatně, proboha? Za tu odpověď by klidně zaplatil vším, co má, protože když přijde na Briana Kinneyho, nic není zkrátka snadné. Justin věděl, že ho smrt Vica jistě ovlivnila, ale nevěřil, že by zrovna on kvůli tomu přešel na celibát, protože ten mohl vždycky a za jakýchkoliv podmínek. Jeho roztržka s Debb za tím taky určitě není. Jenže, co by mohlo být důvodem toho, že se slavný Brian Kinney - ošukám vše, co se hýbe - vyhýbá sexu jako čert kříži?

"Na to budeš muset přijít ty, drahý."

Právě teď mu přišlo snazší odrazit se silně od země a doletět až na Měsíc a zase zpátky, než přijít na to, se do pekla děje s Brianem Kinneym. A vlastně si ani nebyl jistý, že to může udělat, protože moc dobře znal, jak se Brian chová, když Justin čmuchá tam, kde nemá.

"Velký zlý vlk ve dveřích," upozornil ho Emmett na zrovna příchozího Briana.

"Co? Jak to, že... ty nejsi v práci?" dokončil svou otázku, když k nim Brian přisedl.

"Nejsem. Naliješ mi vodu? Umírám žízní."

"Tady máš," položil před něj sklenici a už mu nalíval. "Pořád ti není dobře?"

"Je mi skvěle, Sunshine," pronesl s umělým úsměvem.

Nesnášel to. To, když se Brian chová jako prvotřídní idiot, který za žádnou cenu nepřizná, že není tak dokonalý, jak se snaží působit. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby Brian svou lidskou stránku pouštěl na povrch častěji.

"Jedl si?" potřeboval se ujistit.

"Ano, mami," ušklíbl se Brian.

Věděl, že mu Brian kecá, jen aby se ho zbavil, ale neměl sílu na to se s ním dohadovat, tak to prostě nechal být. Opravdu doufal, že tohle je jen období, které brzy skončí. Jen to snad nebude tím, že si Justin sbalí kufry a půjde si svou cestou.

"Hele! Dostanu konečně svoji objednávku?!" ozval se jeden rozhořčený strávník.

"Omlouvám se, už běžím!" ujistil ho Justin, jak běžel k okýnku pro pánovu objednávku.

Dalších deset minut se téměř nezastavil, jak se snažil všem donést jejich objednávky. Bylo to jenom deset minut, ale pro něj to bylo jako deset hodin. Tak hrozně se těšil na to, až se Debb vrátí a osvobodí ho z téhle mizérie.

"Starej se o sebe, Honeycutte!" rozčílil se Brian na celou jídelnu a Justin jen viděl, jak nabroušeně odchází za pohledu všech strávníků.

"Co se stalo?" běžel se hned zeptat Emmetta.

"Jen jsem se zeptal, co s ním je."

"Jen?" nadzvedl obočí nepřesvědčen Emmettovou odpovědí.

"A možná jsem poukázal na to, že jestli se nepřestane chovat jako idiot, tak o tebe přijde," zatvářil se provinile.

"Emme..." povzdychl si zoufale.

"Promiň, zlatíčko. Měl jsem držet jazyk za zuby."

"Jen se snažíš pomoct... to ti nemůžu zazlívat. Ale teď to s ním asi bude teprve k nevydržení."

"Promiň," špitl.

Justin se na něj usmál, aby ho ujistil, že se na něj nezlobí. Avšak uvědomoval si, že mu teď pořádně zkomplikoval situaci. Pokud Brian nesnáší něco víc, než že Justin strká nos do jeho věcí, je to to, když o jejich vztahu mluví s někým jiným a on je pak nucený od nich poslouchat, jak hrozně Justinovi ubližuje. Bylo proto jasné, že se večer vrátí k tříhlavému monstru a s trochou štěstí bude rád, když nenajde svoje věci stát před dveřmi.

Brian's POV

Brian se hnal přes celou Liberty Avenue jako nějaká neřízená střela, měl pocit, že ho ten vztek snad nadnáší. Měl přímo šílený vztek. Jenže ne na Emmetta... ne na Justina... nýbrž na sebe. Zlobil se na sebe za to, že onemocněl. Ne, že by tomu mohl nějak zabránit, ale to nic neměnilo. Byl vytočený k nepříčetnosti. Protože tohle všechno naprosto změnilo. Nebyl připravený na to tohle řešit. A rozhodně nebyl připravený na to umřít na rakovinu varlete. To by snad radši bral to HIV, protože by věděl, že je to z nějakého důvodu, ačkoliv co se týče sexu, je pro něj opatrnost vždy na prvním místě a snaží se to stejné Justinovi vtloukat do hlavy téměř od doby, co se poznali. Nikdy nenechej nikoho, aby tě šukal bez kondomu. Tak zněla slova, která mu řekl už mnohokrát. Chtěl, aby byl Justin v bezpečí, ať už bude s kýmkoliv.

Jenže rakovina to bylo něco úplně jiného. Jiný level. Tomu se člověk nemůže vyhnout ani, kdyby se sebevíc snažil. Jakmile jste tou sračkou označeni, máte štěstí, když se z toho dostanete. Jenže za jakou cenu? Brian si uvědomoval, jak směšný to vlastně je - bát se toho být o kouli chudší. Ale s jeho reputací to bylo i oprávněné. Děsila ho představa, že už nebude tím dokonalým mokrým snem všech. Představa, že si o něm lidi budou špitat jako o bývalém králi Liberty, protože je nefunkční. Ale pokud by měl dát stranou obavy z toho, co si o sobě bude myslet on sám a co si budou myslet ostatní, nejvíc se bál toho, co si bude myslet ON. Co když už ho nebude chtít? Co když ho Brian bude potřebovat, ale Justin tam nebude, protože si najde někoho mladšího, lepšího... celýho? Děsila ho představa, že by ho ztratil kvůli tomuhle.

"Briane?" otevřela mu překvapená Lindsay.

"Linds, můžu dovnitř?"

"Uhm... jasně, pojď."

Brian věděl, jak nemají rády, když se k nim vecpe bez pozvání... teda Mel to neměla ráda, Lindsay se jen stavila na její stranu, protože si to s ní nechtěla rozházet, ale to Brianovi bylo momentálně úplně jedno. Byl ve fázi, kdy myslel, že se buď zblázní, nebo si stoupne před jedoucí autobus a potřeboval, aby ho někdo rozptýlil.

"Akorát jdeme s Mel za chvíli na těhotenskou prohlídku, takže se nemůžeš zdržet dlouho."

Vážně, mohlo by tohle být ještě horší? Člověk tu má rakovinu a najednou nikdo není k mání. Jenže to by musel Brian pro jednou otevřít svojí pusu pro něco jiného, než k tomu, aby někomu vykouřil nebo pronesl sarkastickou poznámku. Musel by být upřímný a říct pravdu. Potom by se všichni starali, litovali ho a skákali kolem něj po špičkách. Jenže přesně to nechtěl. Tu lítost. Tu starost.

"Tak to můžu pohlídat Guse," došlo mu náhle.

"Vážně?" zadivila se.

"Říkáš to, jako by to byla historická událost," což vlastně byla.

Brian vždy radši preferoval být anti tátou, ale teď nastala situace, kdy chce být tátou, protože je dost možný, že už nikdy nebude mít šanci to Gusovi vynahradit.

"Tak dobře. Alespoň nebudu muset řešit, aby nezlobil v čekárně."

"Super."

Lindsay šla posbírat potřebné věci a následně mu je i Guse předala trochu s obavami, protože věděla, že Brian si pro Guse takhle chodí většinou, když je něco špatně, ale zároveň s radostí, protože chtěla, aby se přesně takhle Brian v jeho životě angažoval.

Brian naložil Guse do kočárku a následně s ním vyrazil rovnou do jejich parku. Strávil s ním na hřišti, převážně na houpačkách, asi dvě hodiny a stále nechápal, jak je možný, že už takhle vyrostl... a že on o většinu toho přišel. Budeš si mě vůbec pamatovat, Gusi? Nebo prostě zapomeneš... nejspíš jako všichni ostatní?