Live or Die // 1 //

Tak jsem tak zkoušela psát jiným stylem😅... snad se bude líbit😊 A povídka taky😁

Ocitáme se ve čtvrté sérii po tom, co Brian zjistil, že má rakovinu a jak se s tím vším snaží vypořádat.🤐

BEZ VAROVÁNÍ

(možná trochu depresivní😬🙈)

Brian's POV

Byl pozdní večer a Brian se vracel z Kinnetiku domů. V hlavě mu neustále přehrávala čtyři slova, kterých se nemohl ani za boha zbavit. Hrály mu tam jako nějaká podělaná písnička - rakovina, koule, operace, smrt - bylo to pořád dokola a dokola. Myslel si, že se z toho zblázní. Byl to sotva týden, co pohřbili Vica a on se teď musel potýkat s podobným scénářem, pokud se rozhodne nejít na operaci a radši odejít ze světa jako chlap, než s jednou koulí, jako mrzák. Jenže i když si říkal tohle, tak přes všechny myšlenky, které kdy měl o tom, jak nechce zestárnout a radši odejít v nejlepších letech, si teď moc dobře uvědomoval, co všechno má a co všechno by opustil a bylo mu z toho příšerně. Nechtěl opustit Justina... Maikeyho... Guse... ale ani nechtěl na tu podělanou operaci. Byl to doslova začarovaný kruh a on nevěděl, jak z něho ven.

Překročil práh loftu, těšil se na Justina doslova jako malej kluk, ale netěšil se na to, že ho nemůže mít. Od včerejška měl bolesti, přišlo mu, jako by ho někdo nakopal rovnou do koulí, ale říct Justinovi pravdu nemohl, věděl, že by ho ztratil. Kterej blázen by s ním dobrovolně zůstal, když je dost pravděpodobné, že mu buď zbývají jen měsíce života anebo bude nadosmrti s jednou koulí. Brian Kinney, děvka Liberty Avenue s jednou koulí. Brian by se snad i začal smát, kdyby zrovna nevešel do ložnice a nevykoukl by tam na něj něčí zadek a následně i penis - dva penisy - měl je přímo před ksichtem. Dva sexy kluci, které by si jiný večer, za jiných okolností, rozhodně vzal. Justin teda ví, jak připravit překvapení.

"Vítej doma," vykoukl s tím svým sunshine úsměvem a dal Brianovi polibek na přivítanou.

Brian věděl, že se musí za každou cenu dostat pryč, na nic jiného v tu chvíli nemyslel. Představa, co by se stalo, kdyby zůstal, pro něj byla příšerná... nemohl zůstat.

"Uhm... já... vzpomněl jsem si, že jsem něco zapomněl v Kinnetiku," zamířil rovnou ke dveřím.

"Briane..."

Na jeho volání nereagoval, chtěl se odtamtud co nejrychleji dostat. To poslední, co právě teď potřeboval, bylo tohle. Věděl, že Justin chce sex a věděl, že ho trápí, proč ho Brian odmítá... ale nebyl připravený na to mu říct, nedej bože ukázat, proč toho není schopný. Radši se proto jako nějaký zbabělec sebral a utekl pryč.

Skončil u Woodyho. Jednu skleničku tam usrkával asi hodinu, už ani chlast mu nechutnal tak jako dřív. Všechno bylo najednou jiné a všechno bylo v hajzlu. Nevěděl, co má dělat, přál si, aby mu někdo poradil, aby mu někdo řekl, co má udělat, ale zároveň nechtěl, aby někdo věděl, v jaké situaci se právě teď nachází. Zabilo by ho to snad víc, než ta rakovina samotná. Vědět, že ho všichni litují, že s ním soucítí. Být u všech za hajzla pro něj bylo důležité, sám už ani nevěděl proč, ale bylo. A vytáhnout na ně kartu s rakovinou, to by mu to zkazilo. A hlavně by přišel o to nejcennější. Přišel by o něj. I když o něj asi stejně přijde... buď protože na operaci nepůjde a prostě z tohohle světa odejde, aniž by se cokoliv někdo dozvěděl, alespoň teda do té doby, než bude po všem... nebo proto, že půjde na operaci, bude o kouli chudší a následně bude podstupovat tu zatracenou chemoterapii a zvracet za pochodu... Justin se to prostě dozví. Otázkou nebylo jestli, ale kdy. A Brian doufal, že co nejpozději.

Domů dorazil těsně před třetí, ač se chtěl před Justinem schovávat, pořád tu byla dohoda, kterou porušit nechtěl ani za takových okolností. Doufal, že ty dva nenajde s Justinem v posteli. Měl štěstí, protože Justin už spal... a sám. Zase se rozvaloval přes celou postel. Brian se usmíval, zatímco si sundával oblečení a díval se na něj. Tak moc ho miloval.

Lehl si k němu a trochu jeho tělo odstrčil, aby se tam vešel, Justin si něco zamumlal, ale spal dál. Brian ho tak mohl sledovat nadále. Prsty přejížděl po holé kůži na jeho zádech. Neuměl si bez něj představit život, nechtěl si to představit. Ale věděl, že to co nevidět bude realitou. A s tou myšlenkou bohužel i usnul.

Ráno po probuzení jako by na vteřinu zapomněl. Zapomněl na to, že má rakovinu. Děje se mu to každý den od chvíle, co se dozvěděl tu krutou pravdu. Vždycky jen vteřinka sladkého nevědomí. A pak si vzpomene... a položí ho to ještě víc, než den předchozí. Proč kurva já?! ptá se sám sebe. Ačkoliv ví, že ironií je to, že právě on si to zaslouží nejvíc. Po tom všem, jakej byl, je tohle ta nejlepší odplata.

Justin už byl pryč. Briana jindy štvalo, když se probudil a nemohl se přitisknout k jeho horkému tělu, protože v tuhle dobu už otročil v jídelně. Ale dneska byl rád, že už tu není, nechtěl se mu zpovídat ohledně včerejška. I když Brian Kinney se nikomu nezpovídá. Rozhodně se však chtěl vyhnout tomu všemu okolo.

Šel si dát sprchu a vzal si na sebe jeden ze svých nejlepších obleků, chtěl se alespoň trochu cítit sám sebou. Potom vyrazil do Kinnetiku. Do firmy, o které dlouho snil. Do firmy, která je jako jeho druhé dítě. Sotva ji otevřel a už je tu dost možné, že ji zase zavře... nebo předá do rukou někomu jinému. Cynthii? Tedovi? Sakra, na to řešit svoji závět se fakt ještě necítím! I když i to nakonec dost možná přijde...

"Jesus, ty dneska vypadáš, Bri," oznámil mu Ted, když kolem něho Brian procházel jako tělo bez duše.

"Ptal se tě někdo na názor, Theodore?" nechtěl být hnusný, ale byl to jediný způsob, jak na sobě nedat nic znát.

Zavřel za sebou dveře kanceláře v naději, že ho Ted nebude následovat. Sundal si kabát, který dal na věšák a následně místo ke svému stolu zamířil k pohovce, na kterou se natáhl. Poslední dny se cítil i dost unaveně. Nechápal to, rakovinu má podle všeho už nějakou chvíli, ale ví o ní jen pár dní, přes to až teď začíná cítit všechny ty příznaky. Jako by si je snad i vsugerovával. Těžko říct.

"Briane?" ozval se Ted nad ním.

"Kriste, neslyšel jsem tě."

"Je ti dobře?"

"Huh?"

"Já jen... nevypadáš nejlíp."

"To už si zdůraznil, když jsem přišel, není třeba to dělat znova."

"Nechceš jít domů?"

"A proč bych to sakra dělal?"

"Jestli se necítíš, tak... se Cynthií to tu zvládneme."

"Jak velkorysé. A teď kdyby si laskavě opustil moji kancelář, abych se mohl vrhnout do práce."

Ted se nechtěl tak snadno vzdát, ale věděl, že tohle je něco, co zkrátka nevyhraje, ať už se bude snažit sebevíc, Brian je zkrátka až moc tvrdohlavý.

Ten však toho, jak se k Tedovi zachoval, litoval hned, jak se za ním zase zavřely dveře. Vytáčí ho, že se musí k ostatním chovat takhle, jen aby nedal najevo, co se děje... ale byla to jediná možnost.

Celý den se v Kinnetiku potýkal jak s bolestí v rozkroku, tak s bolestí hlavy a únavou, byly to podmínky, za kterých se mu zkrátka nepracovalo nejlíp, ale je šéf a šéf musí makat, i kdyby umíral. Ha, jaká ironie.

"Se Cynthií už půjdeme, nepotřebuješ ještě něco náhodou?" objevil se Ted ve dveřích.

"Nope."

"Hlavně tu nebuď zase dlouho."

"Neboj," zvedl pohled k Tedovi, který měl dle jeho výrazu o Briana opravdu starost "Jsem v pohodě," dodal ve snaze ho uklidnit.

"Dobře. Tak teda dobrou. Vyřiď Justinovi pozdrav."

"Ehm."

Ted odešel a Brianovi zmizel ze rtů ten jeho poloúsměv, co se před ním snažil mít, aby působil v pohodě. Slíbil, že v Kinnetiku dlouho nezůstane, ale věděl, že to nedodrží, protože tam zůstal mnohem déle, než jindy. Nejdřív řešil jen pracovní věci, ale když nakonec začal pociťovat opět únavu, tak se zase natáhl na pohovku a tentokrát i vytuhl ani nevěděl, jak rychle.

"Briane?" začal s ním někdo cloumat. "Vstávej."

"Hmmm," zamručel stále neprobuzen.

"Halooo, Briane."

"Co?" začal se zmateně rozhlížet kolem sebe, dokud jeho oči nezachytily Justinův modrý pohled. "Justine?"

"Jop."

"Co tady děláš?"

"Nepřišel si domů a nezvedal si telefon, bál jsem se o tebe. Zavolal jsem Tedovi a ten mi řekl, že si tu byl, když odcházel a že ses necítil moc dobře..."

"Jasně, že ti to řekl."

"Na rozdíl od někoho... měl si mi zavolat, přijel bych pro tebe."

"Nepotřebuju pečovatelku a není mi zas tak hrozně," lhal, ale potřeboval Justina uklidnit.

"Podle toho, jak vypadáš, bych ani neřekl. Co ti je?"

"Nic, jen mě bolí hlava," a koule... a důstojnost... a život.

"Tak pojď, vezmu tě domů."

Brian chtěl protestovat, ale vzdal to dřív, než začal, vážně na to neměl sílu. Tak prostě nasedl do svého auta na místo spolujezdce a nechal se svým partnerem odvézt domů. Nesnášel to, že se o něj Justin musel starat a to ještě ani nebyl na operaci a neprocházel si samotným Černobylem v podobě chemoterapie, pak bude potřebovat mnohem víc péče a nesnese tu představu, že by to byl Justin, kdo by to dělal. I když toho se vlastně bát asi nemusí, Justin vezme nohy na ramena jen to zjistí... jestli to zjistí... jestli Brian vůbec půjde na tu operaci. Ale jestli se Brian rozhodne bojovat a být za mrzáka, Justin u toho už zkrátka nebude. Ty už mě chtít nebudeš, Sunshine.