Tenhle týden jsem se nějak hodně rozepsala, ale stěžovat si na to asi určitě nebudete😅. Povídka se už téměř blíží ke konci, tak doufám, že si ty poslední díly užijete❤️😇
BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Po včerejší a zároveň poslední večeři, která nás s Brianem čekala, u mámy, mi dneska zbýval už jenom jeden člověk, za kterým jsem chtěl ještě před odjezdem zajít. Daphne Chanders, moje milovaná nejlepší kamarádka. Vzal jsem proto dárky určené jak pro ni, tak pro Matta, jejího přítele a za ty dva roky, co jsou spolu, mého celkem dobrého kamaráda a ještě cestou jsem se stavil v květinářství, abych jí koupil růži. Pak jsem zamířil na naše místo setkání, kterým byla naše oblíbená kavárna.
J: "Ahoj, Daph!" objal jsem ji. "Tak teď nevím, buď jsem tu pozdě, nebo ty moc brzo?"
Daphne: "Já moc brzo, nějak jsem to nevychytala," zasmála se.
J: "Tak doufám, že si nečekala dlouho."
Daphne: "Vůbec ne. Co to máš?"
J: "Ou, to je pro tebe," předal jsem jí růži.
Daphne: "Je krásná, děkuju."
J: "A tohle je pro tebe i pro Matta."
Daphne: "Justine, to jsi nemusel! Já mám pro tebe jen maličkost."
J: "Víš moc dobře, že vidět se s tebou, je pro mě nejdůležitější."
Daphne: "Awww, taky tě ráda vidím, Jus."
Šli jsme se posadit a oba si objednali karamelové latte a Daphne ještě kousek cheescaku. Co si pamatuju, tak vždycky milovala sladké, ale i tohle na mě byla vražedná kombinace.
J: "Koukám, že tvoje láska ke sladkému je stále stejně silná..."
Daphne: "Vlastně teď je ještě silnější," uculila se.
J: "Jak to? Co se změnilo?" zadivil jsem se.
Daphne: "Uhm... nooo... řekněme, že z tebe bude strejda," hodila na mě tu bombu.
J: "Co prosím?" div jsem nezakuckal.
Daphne: "Už to tak bude. Jsem ve čtvrtém měsíci."
J: "Bože můj, Daphne!" už jsem se zvedal a běžel ji obejmout. "To je tak skvělá zpráva."
Daphne: "Děkuju. Ani nevíš, jak jsem šťastná."
J: "Proč si mi to neřekla dřív?"
Daphne: "Nechtěla jsem ti to volat přes telefon, navíc jsme si to s Mattem chtěli nechat chvíli pro sebe... užít si to jenom ve dvou."
J: "To chápu. Vážně moc ti to přeju."
Přál jsem jí to, strašně moc jsem jí to přál, nemohl bych tvrdit nic jiného. Ale přes to malá část mě, byla smutná... protože Daphne se právě splnil můj sen. Sen, který je pro mě tak vzdálený, že se ho nikdy ani špičkami prstů nedotknu. Jsou věci, které s Brianem Kinneym zkrátka nejsou možné.
Strávili jsme spolu ještě asi dvě hodinky, kecáním naprosto o všem, ale především o tom zázraku, který v ní právě roste a vidět, jak je šťastná, pro mě znamenalo opravdu hodně. Pak jsme se už bohužel museli rozloučit se slibem, že až se ten prcek narodí, tak se rozhodně přijedu podívat.
J: "Ahoj," pozdravil jsem Briana, když jsem dorazil zpátky a našel ho sedícího u televize.
B: "Ahoj."
J: "Kde jsou Debb s Carlem?"
B: "Odešli odtud jako nějaká pubertální zamilovaná dvojice... čert ví, co ti dva teď dělají."
J: "Haha, ahaa."
B: "Jak bylo s Daphne? Pořád je tak sexy?"
J: "Jsem gay, pamatuješ?"
B: "I já dokážu poznat, jestli je ženská sexy. A řekneš mi, jak bylo teda?"
J: "Jo, bylo to fajn."
Posadil jsem se vedle něho rozhodnutý už o tom více nemluvit, protože bylo jasné, kam tahle konverzace povede, pokud mu řeknu, co za novinku jsem se dozvěděl a opravdu jsem nebyl připravený se s ním teď dohadovat.
B: "Pohádali jste se nebo tak něco?"
J: "Co? Ne!"
B: "Tak proč se tváříš takhle?"
J: "Netvářím se nijak."
B: "Justine?" upřeně se na mě podíval.
J: "Briane?" zopakoval jsem stejný pohled.
Po chvíli jsem to však vzdal a raději oči přibil k obrazovce, ale ať jsem se sebevíc snažil soustředit na to, co tam dávali, nešlo zkrátka nevnímat to, jak na mě stále Brian upřeně koukal, aniž by hnul brvou.
J: "Je těhotná, dobře?!" vypadlo ze mě, aniž bych věděl, jak se to stalo. Ale bylo to venku a už to nešlo vzít zpátky.
B: "Oh. A to je špatná věc nebo..?"
J: "Ne, není to vůbec špatná věc," jemu to fakt nedochází.
B: "Takže... co je za problém?"
J: "Vážně je tak těžký pochopit, co mě trápí?"
Nechtěl jsem to dělat, ale Brian mi nedal jinou možnost, když chce něco vědět, zvlášť pokud se to týká mě, jde si zkrátka za svým. A co víc, stejně nemůžu nic ztratit, když mu jednoduše řeknu, co cítím... co chci.
B: "Myslím, že není," odvětil upřímně. "Chceš dítě," konstatoval.
J: "Ty to víš?"
B: "Justine, jak bych nevěděl?" zasmál se. "O dětech si mi začal básnit, než si odešel do New Yorku, byl to tenkrát jeden z důvodů, proč si mě opustil. A teď... vidím, jak ti jen dětský smích způsobí, že ti srdce trochu poskočí. Vím to už nějakou dobu, věř mi."
J: "A teď když vím, že Daph jedno bude mít, tak..."
B: "Tak to chceš víc než dřív."
J: "Jo, ale vím, že to nemůžu mít a to mě přivádí k šílenství..."
Brianův pohled tak podivně zamrzl. Vůbec jsem netušil, co si z toho mám odvodit. No nejspíš to, že mám pravdu... že mít dítě spolu nikdy nebudeme. Anebo možná...
J: "Nebo ty bys snad taky chtěl?"
B: "Hah, Justine. Kolikrát jsem ti říkal, že..."
J: "Být tátou jednomu dítěti ti stačí."
Víc jsem slyšet nepotřeboval, zvedl jsem se a chtěl jsem se jít radši projít. Nezlobil jsem se na něj, už dávno mi řekl, že žádné děti, kromě Guse, nechce, to já se to rozhodl respektovat. Teď se zkrátka jen musím poprat sám se sebou a nějak to překonat.
B: "Justine," zastavil mě těsně, než jsem vyšel.
J: "Co?" otočil jsem se k němu.
B: "Pojď sem zpátky."
J: "Proč?"
B: "Protože nebudeš utíkat pokaždé, co se ti něco nelíbí... a protože jsem neskončil... takže sem pojď," netušil jsem, co má znamenat, ale poslechl jsem ho.
J: "Takže?" podíval jsem se na něj s velkým otazníkem ve tváři.
B: "Věř mi, že jsem se hodně snažil ignorovat tvoji touhu po dětech..."
J: "Aha," jestli si mě takhle chce udobřit, tak skvělá práce.
B: "Nech mě dokončit," upozornil mě. "Ale za tenhle týden se stalo tolik věcí, to s Gusem, s Debb a Maikeym... s tebou... všechno mě to přimělo přemýšlet a uvědomil jsem si, že chci víc."
J: "Ahaaa," díval jsem se na něj naprosto zmateně.
B: "Neříkám, že chci hned teď jít a mít dítě, je mi líto, ale to nejsem já... neznamená to však, že říkám ne."
J: "A co přesně to znamená?"
B: "Že možná... jednou."
Možná jednou. Pro někoho by to bylo málo, možná dokonce nic, ale pro mě to momentálně bylo všechno. Protože pokud vám Brian Kinney neřekne ne, znamená to, že je tu ještě naděje. A já se rozhodně jen tak nevzdám. Něco mi totiž říká, že Brian se mi tak trošku snaží říct, že když budu hodně vytrvalý, nakonec zkrátka povolí.
J: "S možná jednou se spokojím."
B: "Super. Ale byl bych rád, kdybys pro mě nejdřív něco udělal."
J: "Co?" zadivil jsem se.
B: "Je tu něco, co se snažím vyřešit už nějakou dobu, ale do teď jsem měl pocit, že není správná chvíle..."
J: "Dobřeee?"
B: "Počkej tu chvíli."
Brian se zničehonic zvedl a vydal se nahoru. Seděl jsem tam naprosto zmatený a čekal na to, až se vrátí... s čímkoliv pro co šel. Celkem jsem toho bál, lhát nebudu.
J: "Pro co si šel?" ptal jsem se hned, jak jsem ho viděl jít dolů.
Neodpověděl mi však a šel se posadit vedle mě s rukou schovanou za zády. Že by pro mě měl ještě nějaký tajný vánoční dárek? Stěžovat si rozhodně nebudu!
J: "Briane..." vydechl jsem šokovaně, když mi najednou odhalil, co drží.
B: "Měl jsem plán, dobrej plán... dokud nám nezrušili ten podělanej let. Tohle mělo proběhnout úplně jinak... dokonce až směšně romanticky. Ale začínám mít pocit, že čím déle budu čekat, tím menší šanci mám se tě konečně zeptat..."
J: "Briane," zopakoval jsem znovu, teď už se slzami na krajíčku.
B: "Vezmi si mě konečně, Justine," otevřel tu červenou krabičku, ve které byly naše prsteny.
Otevřel jsem pusu na prázdno a rty se mi třásly následkem toho, jak moc se mi chtělo brečet. Štěstím brečet. Nikdy se nikomu nepovedlo mi takhle vyrazit dech.
B: "Jestli něco neřekneš, nejlíp ano, tak tu asi zešílím a propadnu se rovnou do země."
J: "ANO!" vykřikl jsem jako nějaký blázen a vrhl se mu kolem ramen.
Objímali a líbali jsme se jako nějací blázni, zatímco jsme se smáli radostí. Měl jsem najednou pocit, že už nemůžu být ani trochu šťastnější.
Debbie: "Co tu slavíte?" ozvala se náhle v pozadí.
Nemuseli jsme ani odpovídat, protože když následně uviděla tu krabičkou, kterou Brian držel v ruce, hned jí to došlo. S Carlem k nám okamžitě běželi a začali nás s gratulacemi objímat. Tohle byl ten nejlepší den mého života!
No comments:
Post a Comment