BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Chápal jsem Justina, proč chtěl být momentálně s Jennifer a ne mluvit se mnou. Nebudu však lhát a říkat, že jsem z toho měl radost, protože představa, že dalších několik hodin, teda snad jen hodin, nebudu vědět, na čem jsem, se mi fakt nezamlouvala. Vím ale jak moc Justina mrzí, že to má s mámou teď celkem na bodu mrazu a myslím, že po tom, jak jsem se já zachoval k Debbie, si ze mě vzal dobrý příklad a rozhodl se to s Jennifer napravit, aby nakonec neskončil jako já. I když ten rozdíl mezi námi dvěma je ten, že on by to nikdy nenechal zajít tak daleko.
Každopádně teď zkrátka budu muset doufat, že si co nevidět promluvíme a že snad nade mnou nestačil zlomit hůl... tak, jak to nejspíš udělala Debbie... bože, jak bych to s ní chtěl napravit, ale i když bych tohle nikdy dřív neřekl, bojím se... bojím se toho, že se o to pokusím, ale ukáže se, že už je na to pozdě a nejsem si jistý, že ten pocit, co bude následovat, ustojím.
B: "Pracuje tady vůbec někdo?!"
Ted: "Oh, Bri, co ty tady?" vylezl zpoza svého - oprava mého bývalého stolu.
B: "Co si tam dělal?"
Ted: "Spadlo mi pero."
B: "A ono ti někdy stálo?"
Ted: "Dalo se čekat, že to dokážeš nějak překroutit."
B: "Však mě znáš," zasmál jsem se.
Ted: "No a co tady děláš?"
B: "Snad si nemyslíš, že bych nezkontroloval, jak se o můj Kinnetic staráš?"
Ted: "No já jen... že si tu dlouho nebyl... většinou ti stačilo moje slovní ujištění."
B: "No, tak dneska jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči."
Ted: "Ahaaa..."
Mohl jsem mu nakecat, co jsem jenom chtěl, ale on mi to stejně nevěřil. A nebylo se čemu divit, vážně jsem se tu nebyl během návštěv v Pitts za poslední dva možná tři roky podívat, zkrátka jsem věřil, že je Kinnetik v dobrých rukou... a možná... jenom možná... jsem se úplně necítil na to zažít ten pocit, kdy vím, že už jsem zde pouze hostem a ne pánem. Udělal jsem však dobře, když jsem ho přenechal Tedovi a Cynthii, starají se o něj vážně dobře.
Nicméně Tedovi je naprosto jasné, že jsem tu momentálně jen proto, že jinou možnost nemám... teda mám, ale na tu se ještě necítím.
B: "Si všechny vyhodil nebo tak? Nikdo tu není."
Ted: "Dneska mají ještě volno, jsem tu jen já a za chvíli by měla dorazit Cynthia."
B: "Dobře jsem tě vyškolil... šéf tu zkrátka musí být, i když všichni ostatní si válejí zadky doma..."
Ted: "Joo... no."
B: "Co?"
Ted: "Řekněme, že Blake z toho nemá úplně radost... starám se o Kinnetik i o Babylon a na náš soukromý život moc času nezbývá."
Abych pravdu řekl, nikdy dřív jsem nepřemýšlel nad tím, kolik zodpovědnosti jsem mu vlastně přenechal. Tehdy mi záleželo jen na tom být s Justinem a byl jsem ochotný pro to udělat cokoliv. Vím, že Ted byl rád za to, že mu s tímhle věřím, ale... pokud to má dopad na jeho osobní život, tak nevím, jestli mu obojí přenechat, byl dobrý nápad.
Ted: "Nemusíš se cítit provinile."
B: "Co?"
Ted: "Vidím ten tvůj výraz... jo, je toho hodně a s Blakem nás trápí, že pro sebe nemáme moc času, ale... miluju to, konečně mám pocit, že mě něco naplňuje a on to naprosto podporuje."
B: "To jsem rád. A nechceš o všem třeba pokecat večer nad skleničkou... u Woodyho? Teda pokud nemáte s Blakem jiné plány."
Ted: "Myslím, že na dvě nebo tři skleničky bych mohl zajít."
B: "Super," odložil jsem si kabát a posadil se naproti němu.
Ted: "Co to děláš?"
B: "Pomůžu ti, ať to máš co nejdřív."
Ted se zasmál, ale když pochopil, že to myslím vážně, předal mi část svých papírů. Následně dorazila i Cynthia, která mě jako vždy moc ráda viděla stejně jako já ji. Bylo fajn být takhle ve třech jako za starých časů.
B: "A vážně se k nám nechceš připojit? Na jednu skleničku?"
Cynthia: "Ráda bych, ale musím domů. Jake na mě čeká s večeří."
B: "No dobrá teda, ale doufám, že se ještě sejdeme, než... odjedeme," zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, že odjedeme, není tak jisté.
Cynthia: "To je jasný. Pozdravuj Justina."
B: "Budu."
Cynthia: "Mějte se, kluci."
B: "I ty."
Ted: "Dobrou, uvidíme se zítra."
S Tedem jsme nasedli do svých aut a zamířili rovnou k Woodymu. Chvilková nostalgie opět následovala - tolik věcí, co jsem zde zažil. Někdy mi ten chlap, kterým jsem dřív byl, vážně chybí.
Sedli jsme si na bar a objednali si. Jako obvykle jsem mohl cítit ty pohledy...
Ted: "Ty tu asi budeš hvězdou už napořád."
B: "Co?"
Ted: "Nedělej, že nevíš.
B: "Asi jsem pořád sexy."
Ted: "Tak hlavně žádné hlouposti."
B: "Ehm... koukám, že Mike se svěřil se všemi detaily z toho večera."
Ted: "Možná něco zmínil."
B: "Bezva."
Ted: "Měl na tebe vztek... a nemůžeš se mu divit. Navíc buď rád, že tě zastavil, dost možná zachránil váš vztah s Justinem..."
B: "Nejsem si jistý, že to, že mě zastavil, bude mít nějaký vliv na Justinovo rozhodnutí, jestli mě odkopne... to, že jsem se vůbec pokusil, mu asi bude stačit..."
Jen jsem to dořekl, tak jsem automaticky zkontroloval telefon v naději, že mi třeba napsal nebo zavolal, abychom se konečně sešli... ale bohužel.
Ted: "Pamatuješ si na všechny svoje mizerný činy, který ti kdy odpustil? Jsem si jistý, že tohle nebude jiný."
B: "Jo, jenže rozdíl byl v tom, že tenkrát jsem mu nic neslíbil..."
Ted jaksi nevěděl, co mi na to má říct, a myslím, že to mluvilo samo za sebe. Jenže já teď takhle nemůžu přemýšlet, protože jestli jsem ztratil Maikeyho a Debbie nenávratně, nemůžu zkrátka ztratit i Justina... to by mě prostě zabilo.
Ted: "No možná budeš mít možnost teď napravit něco jiného."
B: "Huh?"
Ted mi pouze kývl přes rameno a já uviděl zrovna přicházejícího Maikeyho. A ten jeho výraz byl k nezaplacení, nicméně víc, než mě, probodával vražedně Theodora, který si to jistě zasloužil. Tuhle boudu totiž ušil on - zdá se totiž, že Maika pozval na skleničku, ale o mojí přítomnosti se mu však očividně "zapomněl" zmínit.
No comments:
Post a Comment