BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Nevěděl jsem, co mám dělat. Absolutně nevěděl. Kdybych se sebral a šel pryč, byl bych nejen za totálního zbabělce, ale ještě k tomu bych dost možná podělal jakoukoliv šanci na to, že by se to mezi námi mohlo urovnat. Ale nebudu lhát, na tohle jsem teď nebyl vůbec připravený, byl jsem cokoliv, jen ne připravený. Pokud bych v sobě našel kousek odvahy, abych za ním šel a za všechno se mu omluvil, chtěl jsem, aby to bylo za mých podmínek... ne za Tedových. Bože, jak to ve mně právě teď pěnilo, to si ani neumíte představit...
B: "Zabiju tě," přecedil jsem k Tedovi.
Ted: "Anebo mi poděkuješ... záleží na tom, jak se k tomu teď postavíš."
Chtěl jsem mu odvětit nějakou peprnou na mě vhodnou poznámkou, ale neměl jsem šanci, Maikey k nám dorazil a myslím, že se rozhodoval, koho praští prvního.
Maikey: "Co má tohle znamenat? Myslel jsem, že budeme pít ve dvou, Tede."
Ted: "No tak teď jsme tři," výmluvně se usmál.
Maikey: "No tak to nejsme, nazdar."
Michael se otočil na patě a už mířil k východu. Čekal jsem, že něco takového udělá, ale přes to se mi z toho zhoupl žaludek. Musel ke mně právě teď cítit opravdu odpor, pokud se mnou nedokázal být ani v jednom baru.
B: "No myslím, že to šlo skvěle... co je?" štěkl jsem, když jsem zahlídl jeho výraz.
Ted: "No budeš tu jenom tak sedět anebo se pokusíš zachránit svoje přátelství?"
B: "A co má podle tebe dělat - kleknout a prosit ho o odpuštění?"
Ted: "Cokoliv, co bude třeba... pokud ho nechceš ztratit nadobro."
Abych pravdu řekl, myslel jsem si do téhle chvíle, že už jsem ho nadobro ztratil, ale možná... možná je tu vážně šance na to, že bych s ním mohl všechno napravit a neměl bych ji nechat jen tak utéct.
B: "S-shit."
Vyklopil jsem do sebe svoji skleničku na ex, natáhl jsem si bundu a vydal jsem se za Maikeym. Před Woody's jsem se rozhlédl na obě strany, byla dost velká pravděpodobnost, že už ho neuvidím, ale zdálo se, že se na mě usmálo štěstí a tak jsem ho uviděl, jak si to kráčí pryč... dalo by se říct, že jsem za ním doslova utíkal... takhle jsem se vždy zadýchal jenom při sexu, je zvláštní k tomu mít i jiný důvod...
B: "Jesus, ty si rychlej," doběhl jsem ho, ale byl jsem si jistý, že plíce jsem někde ztratil.
Maikey: "Briane, co to sakra..? Zbláznil ses?"
B: "Ne... možná... pravděpodobně."
Maikey: "Hmm... očividně."
B: "Já jen... můžeme si konečně promluvit?"
Maikey: "O čem chceš mluvit?"
B: "Myslím, že víš."
Maikey: "Uhm... asi mi budeš muset pomoct... chceš mluvit o tom, že ses zachoval jako totální hovado... nebo o tom, jak si mámě rozflákal její konferenční stolek... či o tom, že po tom všem, co pro tebe udělala, si dokázal..."
B: "Já to chápu, Maikey, jsem hovado," utnul jsem ho, nějak jsem nedokázal poslouchat ten výčet všeho, co jsem udělal, ačkoliv je jisté, že jsem si to zasloužil.
Maikey: "Já myslím, že nemá cenu o ničem z toho mluvit."
Michael se zase sebral a vydal se svojí cestou, nevěděl jsem, že může být někdo tvrdohlavější, než já... ale zase, co jiného jsem mohl čekat po tom všem? Nicméně se nehodlám tak snadno vzdát.
B: "Kriste, Michaele, můžeš se zastavit?!"
Maikey: "Proč, Briane, proč?"
Stál tam a zíral na mě s takovým chladným výrazem, že jsem pro jednou věděl, jaké to je být na druhé straně toho všeho a byl to fakt mizerný pocit.
B: "Abych ti mohl říct... že mě to všechno šíleně mrzí," vysoukal jsem ze sebe neschopný se na něj ani podívat.
Maikey: "Nedokážeš se mi ani podívat do očí, když to říkáš... jak můžu vědět, že to myslíš vážně? A proč si vůbec myslíš, že to nějaká tvoje chabá omluva může spravit?"
B: "Myslím to tak, Mikey, myslím. A řekněme, že v to doufám. Chybíš mi, dobře?"
Zdálo se, jako by ta jeho tvrdá skořápka trochu praskla a v jeho očích jsem tak mohl konečně vidět trochu vlídnosti. Bylo jisté, že to tak snadné nebude, ale doufal jsem, že jsem alespoň na dobré cestě.
Maikey: "Nevím, co ti na to říct, Briane."
B: "Nemusíš říkat nic. Jenom... o tom přemýšlej... o tom, že by si mi mohl dát ještě jednu šanci, i když všichni víme, že si ji nezasloužím, tak... doufám, že mi ji dáš... a já ti dokážu, že nejsem tak mizernej kamarád, za jakýho mě teď nejspíš máš."
Nic neříkal, jen se na mě díval s takovým podivným výrazem, bylo to fakt ubíjející. Nikdy jsem se nemusel nijak významně snažit, aby mi lidi odpustili, to se tak nějak vždycky stalo, protože si každý řekl Brian je prostě Brian a šlo se dál... jenže tentokrát to nebude tak snadné... ani s Maikeym... ani s Debbie... a ani s Justinem.
Maikey: "Když tu byl ještě strejda Vic, vždycky mi říkal, že odpuštění jsou nejdůležitější, protože pokud to neuděláme, ubližujeme vlastně jen sami sobě... a taky miloval Vánoce a stál si za tím, že rodina musí být spolu a slavit... neříkám, že hned skočíme zpátky tam, kde jsme byli, jako by se nic nestalo... ale taky mi chybíš, Briane... takže se pokusím..."
Nemůžu ani říct, jak se mi v tu chvíli ulevilo, z toho obrovského kamene na srdci toho zbývalo ještě dost, ale rozhodně jsem cítil, že velká jeho část se právě ulomila.
B: "Nic víc po tobě ani nechci, jen abys to aspoň zkusil... odpustit mi."
Maikey: "Můžeme začít třeba večeří..."
B: "Huh?"
Maikey: "Já, Ben... ty a Justin... dohnat ztracený čas, jak říkal..."
B: "Uhm... yeah... určitě."
Maikey: "A musíš to napravit s mámou."
B: "Věř mi... já chci."
Maikey: "Okey. Ale teď už vážně musím jít, Briane."
Rozloučil jsem se s ním a užíval si ten pocit, že se možná zázraky o vánocích vážně plní. Co jsem však úplně neměl domyšlené, byl ten fakt, že jsem netušil, jak dostat Justina na teď už naplánovanou večeři u Maikeyho a Bena doma, kde nejspíš bude mým úkolem dokázat, že jsem hoden další šance, když je dost pravděpodobné, že se jí od Justina nedočkám.
Nicméně se zdálo, že to se co nevidět dozvím, na zářivé obrazovce mého telefonu se totiž objevilo jeho jméno jako příchozího hovoru...
B: "Ano?"
J: "Briane... uhm... jsem připravený si promluvit, pokud i ty."
B: "Kam mám přijít?" neváhal jsem ani vteřinu.
J: "Jsem v parku."
Nemusel říkat víc, hned jsem moc dobře věděl, v jakém parku. V parku, kam jsme chodívali s Gusem a užívali si to okolí... teda Justin si ho užíval na venek, já jen vnitřně, ale i to se počítá. Dal jsem si telefon zpátky do kapsy a ihned se tam vydal... doufajíc, že mezi námi není konec...
No comments:
Post a Comment