Vím, že jste na tohle museli dlouho čekat, ale věřte mi, že mi taky nějakou chvíli trvalo, než se mi podařilo vymyslet, co mohl Brian udělat tak hrozného, že jsou na něj Debb s Maikeym naštvaní... a taky proč se to tak bál říct Justinovi... nakonec jsem přišla na tohle a je to možná trochu drama (však mě znáte😅), ale doufám, že se vám to bude líbit😊 Přeji tedy pěkné čtení.
Takže, co Brian udělal???😦
VAROVÁNÍ 15+
Brian's POV
o 6 měsíců dříve
Hned po pohřbu jsme zavítali k Debbie, kde na nás čekala ještě nějaká hostina, kterou připravili Jennifer s Emmettem. Na jídlo jsem však neměl ani pomyšlení, byl jsem jenom rád, že jsem se zbavil svojí sestry a těch dvou mizerných dětí, které má se Satanem a stejně tak matčiných pobožných přátel, kteří mě neustále propichovali pohledem, protože jsem přeci ten teplej syn.
Chtěl jsem se jenom zavřít v pokoji a mít od všeho a všech klid - dokonce i od Justina. Měl jsem na něj hroznej vztek. Milionkrát jsem mu řekl, že sem jet nechci. Že mě nezajímala ta ženská, když žila a nezajímá mě teď, když je mrtvá. Jemu to však bylo jedno a stál si za tím, že se s ní musím rozloučit, že je to přeci moje máma, ať už byla jakákoliv a akorát bych si jednou vyčítal, kdybych na její pohřeb nešel. Věděl jsem, že nevyčítal, ale potřeboval jsem, aby přestal, tak jsem prostě souhlasil.
A přesně proto teď ze všech stran musím poslouchat, jestli jsem v pohodě, jestli náhodou něco nepotřebuju a jak moc je jim to líto. Jsou ubozí. Vědí, jak mě ta ženská nenáviděla a opovrhovala mnou, stejně jako já jí, ale cpou mi tu jejich lítost. Bože, už se nemůžu dočkat, až odtud vypadnu a budu zase v New Yorku žít svůj život.
J: "Jsi v pořádku?"
B: "Jestli se mě ještě někdo zeptá, tak přísahám bohu, že odněkud skočím."
Byl jsem hlasitější, než jsem čekal a tak celá místnost utichla a podívala se na mě. Radši jsem se sebral a šel se zavřít nahoru do pokoje. Justin mě naštěstí nenásledoval. Díky bohu, už se naučil, že jsou chvíle, kdy o to opravdu nestojím.
Ještě asi hodinu jsem slyšel zezdola hlasy, pak se díky bohu všichni sebrali a šli pryč. Jenže to znamenalo, že...
J: "Můžu dál?"
B: "Už jsi tady ne?"
J: "Jo, ale můžu zase odejít."
Justin už byl skoro pryč, když v tom jsem se najednou cítil provinile. "Počkej!" zavolal jsem. Vrátil se proto zpátky a posadil se ke mně na postel.
J: "Všichni už jsou pryč."
B: "To mi došlo. Je tu najednou klid..."
J: "Zeptal bych se, jestli něco nepotřebuješ, ale tuším, že bych tě akorát naštval."
Připadal jsem si najednou jako nějaká tříhlavá bestie. Justin si však neuvědomuje, že bych se takhle vůbec chovat nemusel, kdyby mě sem nepřinutil jet.
B: "Nechceš jít na noc k Daphne? Abyste dohnali čas... dlouho jsme tu nebyli a jelikož se zítra vracíme..."
J: "Nechci tě tu nechat samotnýho... zrovna dneska."
B: "Budu v pohodě."
Bylo vidět, že se mu to ani trochu nelíbí, ale myslím, že pochopil, že dneska chci být naopak sám a tak nakonec souhlasil a do půl hodiny byl pryč.
Počkal jsem, až Debb s Carlem půjdou spát a vyplížil jsem se z domu, připadal jsem si jako nějaký puberťák, ale bylo mi jasný, že kdyby mě viděli, nenechali by mě odejít i přes ten fakt, že už jsem dospělej chlap.
Moje cesta vedla rovnou do Babylonu a během chvíle jsem měl v sobě několik skleniček, jenže ani to mi zdaleka nepomáhalo k tomu přijít na jiné myšlenky. Potřeboval jsem víc. A to víc jsem měl v pohledech, kterými mě tu svlíkali... pořád jsem to v sobě měl... pořád jsem byl chtěnej... možná tu už nebydlím, ale to neznamená, že už nejsem ta nejžhavější děvka Liberty Avenue.
Vůbec jsem nepřemýšlel, jako by mi v tu chvíli bylo všechno naprosto ukradený - šel jsem rovnou do zadní místnosti. Dřív než jsem se nadál, byl jsem opřený o stěnu s kalhotami pod zadkem a nechával jsem si kouřit. Chybělo mi to. Přesně tenhle pocit. Pocit svobody, a že si můžu dělat, co se mi zachce.
Vytáhl jsem si tricka nahoru a obličejem jsem ho přitiskl ke stěně, zatímco jsem mu stahoval kalhoty dolů. Zničehonic se mě pokusil políbit a až teprve v ten moment to bylo, jako bych dostal studenou sprchu... ale asi ne dostatečně...
B: "Sorry kamaráde, ale tyhle rty patří někomu jinému."
Maikey: "Měl jsem za to, že celý patříš někomu jinému," ozval se náhle za mnou.
B: "Kriste, co tady děláš?"
Maikey: "Justin mi volal... požádal mě, zda bych ti nemohl jít dělat společnost, myslel si, že mě necháš spíš, než jeho... chtěl, abych na tebe dal zkrátka pozor. U mámy jsem tě nenašel, tak mi došlo, kde bys mohl být."
B: "Fuck... je skvělý vidět, jaký se z vás za ta léta stali kamarádi... když vezmu v potaz, jak si na něj vždycky žárlil..."
Maikey: "Okey, je vidět, že máš dost... jdeme."
B: "Nikam nejdu, kurva!"
Maikey: "Briane, já vím, že se musíš zrovna teď cítit mizerně vzhledem k tomu, co se stalo..."
B: "Kurva, dost! Všichni děláte, jak kdyby se stalo nějaký hrozný neštěstí, jak kdybych se měl každou chvíli psychicky naprosto sesypat... jsem v pohodě, jasný?!"
Maikey: "Jo, jasný. Ale právě teď tu děláš něco, čím si zajistíš, že v pohodě nebudeš, protože víš moc dobře, že Justin by ti tohle neodpustil..."
B: "Do prdele, Michaeli! Přestaň mi už konečně otravovat život!"
Byl jsem tak příšerně vytočený, že jsem se prostě radši sebral a šel si sednout zase zpátky na bar. Stihl jsem do sebe hodit další tři skleničky, než jsem se musel na Maikův obličej koukat znovu.
B: "Ty to nevzdáš, co?"
Maikey: "Jen na tebe dávám pozor... je to jaksi můj úkol."
B: "Ujišťuji tě, že není," chystal jsem se zvednout, ale ani jsem se nenadál a ležel jsem rovnou na zemi.
Maikey: "Jsi v pohodě?"
B: "Jsem!"
Maikey: "Očividně nejsi..."
B: "Tak proč se mě, kurva, ptáš?!"
Michael mi na to raději neodpověděl, ačkoliv mi bylo jasný, že mu toho na srdci momentálně leželo hodně. Nejhorší na tom však byl ten fakt, že jsem byl totálně zlitej a neschopnej udělat sám krok. Maikey toho využil a než jsem stihl jakkoliv protestovat, už jsem seděl v jeho autě. Za tu cestu jsem začal úplně odpadávat a tak bylo téměř na Maikeym, aby mě z auta dotáhl do baráku, snažil se to dělat tak, aby nikoho nevzbudil, ale byl jsem prostě moc těžkej a neschopnej mu nějak pomoct...
Debbie: "Kriste, co se tu děje?" přiletěla rozespalá.
Maikey: "Promiň, mami. Nechtěl jsem tě vzbudit, ale tenhle idiot je pekelně těžkej..."
Debbie: "Bože, ten vypadá."
B: "Copak, takhle se ti nelíbím?"
Debbie: "Ne, ani moc ne... nahoru ho asi nedotáhneš, nech ho tady na gauči."
B: "Dostanu se tam sám, díky pěkně."
Pustil jsem se Maikeyho a udělal jsem sotva dva kroky, než jsem znovu ležel na zemi. Připadal jsem si naprosto nemožně, ale vztek ve mně neskutečně bublal.
Debbie: "Jsi celej?"
B: "Vidíš, ne?!"
Debbie: "Briane, chápu, že to, co se stalo, je hrozný, ale ještě jednou si na mě otevřeš pusu a..."
B: "A co, ma? I když počkej, ty vlastně nejsi moje máma, tu jsem dneska pohřbil... a ty nejsi můj přítel, ačkoliv sis to dlouhou dobu přál, no bohužel... takže si můžete oba dva klidně trhnout nohou a nechat mě konečně být!"
Debbie: "Víš ty co? Máš pravdu, nejsem tvoje máma - díky bohu - protože jinak bych tě už asi zabila."
Přepadl mě v tu chvíli takový vztek, i když řekla přesně to, co jsem si zasloužil, že jsem se najednou rozmáchl nohou a kopl jsem rovnou do jejího konferenčního stolku, který se během chvíli změnil na hromadu skla.
Debbie: "Zbláznil ses!"
Maikey: "Briane!"
Nic jsem neřekl, místo toho jsem se jako nějaký zbabělec sebral a šel rovnou nahoru do pokoje, zabouchl jsem za sebou a doslova ze sebe ztrhal oblečení, měl jsem pocit, jako bych se měl každou chvíli uvařit.
Měl jsem tak příšernej vztek - ale na sebe! Protože jsem si moc dobře uvědomoval, že jsem právě teď ztratil dva nejdůležitější lidi svého života a pokud se to Justin někdy dozví, tak tři... a to jen proto, že moje máma umřela... a mě to zlomilo víc, než jsem čekal a chtěl, jen jsem to nemohl vyřknout nahlas, protože jsem ten pocit nenáviděl... přes to jsem však následně usnul v slzách zármutku a zahanbení.
Druhý den jsem se bál vůbec vyjít z pokoje, nevěděl jsem, jak mám Debb čelit nebo se jí vůbec podívat do očí. To, co jsem jí řekl a udělal... tak strašně jsem se styděl. A bylo mi úplně jasné, že Justin už tu musí být a že tím pádem musí všechno vědět... a já se s tím musel nějak vypořádat.
Zamířil jsem proto dolů, ale první, co mě zaskočilo, bylo zjištění, že si tu někdo dal práci a ten noční stolek nebo spíš kusy, co po něm zůstaly, uklidil...
J: "Tady jsi! Už jsem myslel, že nevstaneš, za chvíli budeme muset vyrazit."
B: "Eh... jo, já vím..." byl jsem naprosto zaskočený.
J: "Vypadáš hrozně, spal si vůbec?"
B: "Já... ne... ani moc ne..."
J: "To je vidět. Doufám, že už se cítíš líp."
B: "Jak se to vezme."
J: "Prý si včera zakopl o ten Debbiin konferenční stolek a rozbil ho... vůbec nechápu, jak se ti to povedlo," zasmál se.
B: "Sám... sám nevím."
J: "Haha. No nic, běžím nám zabalit, ty se rychle najez, ať to s tebou někde nepraští... jsi fakt bílej jako stěna."
Vlepil mi pusu a následně běžel vesele nahoru. Bral jsem to tak, že se měl u Daphne dobře. To však neměnilo nic na tom, že jsem to vůbec nechápal... nechápal jsem, jak to, že nic neví. Když jsem se však podíval na Debbie, věděl jsem moc dobře, která bije...
B: "Ty jsi mu nic neřekla?"
Debbie: "Ne."
B: "Děkuju," pronesl jsem zahanbeně.
Debbie: "Neděkuj mi, neudělala jsem to pro tebe... a navíc to není mým úkolem říct mu, jakej jsi mizera..."
B: "Debb..."
Debbie: "Najez se, za chvíli vás s Carlem zavezeme na letiště."
Nemohla se na mě ani podívat a já se jí ani trochu nedivil. Všechno ve mně se jí chtělo omluvit, říct jí, že mi nikdy nikdo nebyl víc mámou, než ona, i když jsem člověk, který vždy hlásal, že se za nic neomlouvá, ale věděl jsem zkrátka, že to, co jsem udělal, bylo to nejhorší, co jsem mohl... a že omluva to nespraví... tohle ne.
Proto jsme se následně nechali odvézt na letiště a jen díky tomu, jak se Debb snažila chovat normálně, Justin nic nepoznal. Dokonce mu ani nebylo divné, když se Maikey neukázal, aby se s námi rozloučil, stačilo mu pouze vysvětlení od Bena, že se necítí dobře... nejspíš mu bylo ze mě zle a ani tomu jsem se divit nemohl. Jen jsem si přál, abych odtud už mohl konečně odjet a vrátit se k žití našeho života s Justinem... věděl jsem však, že až se sem jednou vrátíme, nebudu ani trochu vítaný...
No comments:
Post a Comment