BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Naprosto jsem zamrzl. To poslední, co jsem právě teď potřeboval, byl Michael. Za jiných okolností bych svého nejlepšího kamaráda samozřejmě moc rád viděl a dohnal s ním ztracený čas. Ale právě teď jsem věděl, že je jen chodící časovaná bomba s velkou proříznutou pusou, která může všechno podělat. Teda, to já jsem ten, co všechno podělal a jsem si toho vědom moc dobře. Ale pokud se Justin s Maikeym dají do řeči, rozhodně nemůžu očekávat, že Michael bude mlčet, stejně jako to bylo u Debbie. A pokud se Justin teď dozví pravdu, dost možná můžu očekávat, že se do New Yorku vrátím sám.
B: "Co si takhle dát drink?"
J: "Myslel jsem, že chceš tancovat."
B: "No a teď mám chuť na drink... pojď," vzal jsem ho za ruku a odvedl na co nejvzdálenější místo na baru.
J: "Víš, že se chováš divně."
B: "Nope."
J: "Nope, jako, že nevíš nebo nope jako, že nechováš?"
B: "Nechovám."
Pravda byla, že jsem se choval jako šílenec, ale to neznamenalo, že se mu k tomu přiznám. Ale radši budu v jeho očích na pár chvil za totálního cvoka, než do konce života za mizeru.
B: "Takže... co si dáš?"
J: "Myslím, že víš," samozřejmě, že vím.
Objednal jsem mu proto skleničku margarity a pro sebe klasiku - jima beama. Na chvíli jako bych zapomněl, před čím nebo spíš před kým jsem tady schoval a užíval jsem si chvíli připomínající staré časy.
Když jsem se rozhodl jít do New Yorku za Justinem, musel jsem toho party boye, co ve mně byl možná až příliš dlouho, z velké části zanechat v Pittsburghu. Vlastně mi to ani nevadilo, chtěl jsem být s ním a na ničem jiném nezáleželo. Když však jednou za čas přijedeme na návštěvu do Pitts a zavítáme do Babylonu, cítím tu jistou nostalgii.
J: "Podívej, támhle je Michael!"
Fucking shit. A teď mám jako dělat co? Dělat, že ho nevidím, nemůžu. Odtáhnout Justina odtud násilím taky nemůžu. Musím jenom doufat, že stejně jako se snažím Maikovi vyhnout já, on se stejně usilovně bude snažit vyhnout mně.
J: "A Ben! Pojďme je pozdravit..."
B: "Ne, díky."
J: "Ale no tak! Je to tvůj nejlepší kamarád... ať už se stalo cokoliv, určitě to mezi sebou dokážete vyřešit."
B: "Řekl jsem - ne, díky," můj hlas byl najednou hrubý, až jsem sám sebe zaskočil.
J: "Fajn, jestli nechceš jít, půjdu sám."
Než jsem se stačil vzpamatovat, Justin už byl na cestě rovnou za nimi. Chtěl jsem upřímně utéct a to doslova kamkoliv, ačkoliv je pravda, že nemám zrovna kam jít - loft už mi nepatří, u Debbie nejsem zrovna dvakrát vítaný a vetřít se k Emmettovi a té jeho drahé polovičce by byla sebevražda. Takže jsem do sebe prostě vyklopil Jima Beama na ex a šel v patách Justina...
Justin's POV
Chtěl jsem to z Briana původně dostat sám, ale když jsme si šli s Blakem do Tedovy kanceláře, slyšel jsem, jak mu Ted radí, aby mi to řekl dřív, než se to dozvím od někoho jiného. Snažil jsem se před ním dělat, že jsem nic neslyšel, ačkoliv mi v tu chvíli srdce bušilo jako blázen. Měl jsem totiž najednou pocit, že v tom bude víc, než jsem si do té chvíle myslel... že tady možná nejde jenom o Debb a Mika, ale i o mě... a to mě vyděsilo. Doufal jsem však, že si vezme Tedovu radu k srdci a řekne mi to konečně.
Pak ale dorazil Maikey, což jsem si všiml hned v momentě, jak Brian naprosto zamrzl a díval se jedním směrem jako by tam viděl ducha - stačilo se pak jen ohlídnout a bylo mi jasné, která bije a Brian si toho opět ani nevšiml. Místo toho mě jako nějaký blázen odtáhl na bar v naději, že Mika neuvidím. A já bych tu jeho hru klidně hrál dál, kdyby mi v tu chvíli nedošlo, že opravdu udělá vše pro to, abych se pravdu nedozvěděl. Proto jsem se situaci rozhodl vzít do vlastních rukou a zamířil jsem za Maikeym sám...
J: "Maiky!"
Maikey: "Shit... vy už jste dorazili?"
J: "Jop. Dneska ráno. Debb ti to neřekla?"
Maikey: "Asi zapomněla."
J: "Ou. Kde je Ben, viděl jsem ho s tebou..."
Maikey: "Šel nám pro drinky... kde je..?"
B: "Přímo tady," objevil se náhle vedle nás.
Upřímně mě překvapilo, že se k nám přidal. Docela jsem čekal, že v tuhle chvíli už bude v letadle na cestě do New Yorku, jen aby se tomuhle vyhnul. Očividně se rozhodl pochlapit...
Maikey: "Briane..."
B: "Maikey..."
Ben: "Tady jsou ty drin... ou, vy už jste tady," doslova zamrzl na místě.
Abych pravdu řekl, ten okamžik, kdy jsme tam všichni čtyři jen stáli, neschopni si cokoliv říct, zatímco jsme se dívali jeden na druhého a přáli si být asi kdekoliv jinde, jen ne tady, byl doslova nekonečný.
J: "Nechcete se k nám přidat? Dohnat čas, pokecat a tak... jako za starých časů?"
Maikey: "Díky, ale jsem si jistý, že Brian si to ušetří stejně rád jako já. Každopádně rád jsem tě viděl, Justine. Pojď, Bene..."
Ben: "Pro-promiňte."
S Brianem jsme tam stáli jako opaření, zatímco jsme se za nimi dívali, jak od nás odcházejí, co nejrychleji můžou. Brian se pouze ironicky uchechtl a šel se posadit zase zpátky na bar. Tak to teda ne...
J: "Briane?"
B: "Sunshine?"
J: "Nesunshinuj mě! Můžeš mi konečně říct, co se tu před půl rokem stalo?"
B: "Co?"
J: "Nedělej, že nevíš, o čem mluvíš..."
B: "Nevím, o čem mluvíš."
J: "Okey... fajn..."
Otočil jsem se na patě a šel jsem rovnou k východu. Vřelo to ve mně takovým způsobem, jako by se ve mně snad vařila krev. Ta jeho zabedněnost mě asi jednou přivede do blázince.
Snažil jsem se venku nabrat čerstvý vzduch do plic a taky do mozku, abych se trochu uklidnil a mohl se zase vrátit dovnitř v naději, že když budu uvažovat víc racionálně, třeba se Brianem někam hneme, jenže on mě očividně předběhnul
B: "Tady jsi..."
J: "Tady jsem."
Upřímně to, že mě hledal, byl dobrý začátek. Vzpomínám si na doby, kdy mě mohl naštvat sebevíc a bylo mu jedno, když jsem se kvůli tomu sebral a utekl pryč... nebo možná ne jedno, ale rozhodně se nesnažil s tím něco dělat, teď se však zdálo, že to nechce nechat být jen tak... ale to neměnilo nic na tom, že jsem chtěl znát konečně pravdu.
J: "Co je to, Briane?"
B: "Co je co?"
J: "Co si těm dvěma mohl udělat tak hrozného, že se mi to bojíš říct?"
Brian se zamlčel a jen se na mě díval s tak zvláštním výrazem ve tváři, který mě děsil... který jsem snad u něj ještě nikdy neviděl... ale o to odhodlanější jsem byl zjistit pravdu...
J: "Tak?"
B: "Bojím se... protože... protože tu nejde jenom o ně... ale i o tebe..."
J: "Věř nebo ne, ale to už mi došlo, Briane."
Brianovi se ve tváři usídlilo jisté překvapení, nejspíš se domníval, že tápu v naprosté tmě. Ale to, jak moc se snaží zabránit tomu, abych se dozvěděl pravdu, mi jasně napovědělo, že se mě to týká dost.
B: "Hádám, že teď už asi nemám na výběr a prostě ti to budu muset říct..."
J: "Byl bych rád."
B: "Fajn... pamatuješ, jak jsem tě po pohřbu poslal na noc k Daphne, abyste dohnali ztracený čas?"
J: "Jo. Došlo mi, že si chtěl být sám."
B: "Chtěl, ale ne pro to, proč sis myslel..."
Cítil jsem, jak mi ve tváři zamrzly všechny svaly, a v mých očích se soudě Brianova výrazu objevilo zděšení. V tu chvíli jsem měl žaludek jako na vodě a věděl jsem, že to, co se mi chystá říct, se mi nebude ani trochu líbit... a měl jsem pravdu.
*******
Slibuji, že v dalším díle se konečně dozvíte, co se přesně ten den stalo...😉😮
No comments:
Post a Comment