BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Ten obličej. Ten jeho obličej. To je přesně to, čeho jsem se bál ze všeho nejvíc. Že se na mě bude dívat přesně takhle. Byl to mix vzteku, nepochopení a zklamání. Vsadím se, že si právě teď v hlavě přemítá, jak je možný, že nic nepoznal. Jak to, že chlap, se kterým je 4 roky konečně šťastný, protože se změnil, dokázal udělat něco takového. Skoro ho podvést a odehnat tak hnusným způsobem dva lidi, bez kterých by teď byl, kdo ví kde. Nejspíš si teď dost možná přál, aby se mnou neměl nic společného a nedivil jsem se. Přesně proto jsem nechtěl, aby se to někdy dozvěděl, protože představa, že bych ho kvůli tomu ztratil, pro mě byla celých 6 měsíců přímo příšerná. Ale pravdu znát musel, protože i kdybych mu ji neřekl já, nakonec by to nějak zjistil a bylo by to ještě mnohem horší... ačkoliv - může to být vůbec ještě horší? Jsem si teď totiž dost jistý, že se mnou skončil.
B: "Řekneš něco?"
J: "Já... já nějak nevím co."
B: "Justine..."
J: "Potřebuju... potřebuju se projít."
B: "Justine..."
Stál jsem tam naprosto zničený a díval se na to, jak se ode mě vzdaluje netušíc, zda ho ještě vůbec uvidím. Teda věděl jsem, že ho uvidím, ale v tu chvíli jsem měl prostě pocit, jako by se mnou skončil. Do hajzlu!
Ted: "Briane?"
B: "Oh, Teddy... právě včas."
Ted: "Co se stalo?"
B: "Vzal jsem si k srdci tvoji radu."
Ted: "Shit."
B: "Jop... a on vzal nohy na ramena."
Ted: "Určitě se vrátí."
B: "Jo... pro svoje věci pravděpodobně."
Ted: "Je to Justin... ten se k tobě vždycky vrátí."
B: "Tentokrát možná ne... tentokrát možná konečně udělá to, co měl udělat už dávno... vykašle se na mě."
Ted nevěděl, co mi na to má říct, ale... já slyšet nic ani nechtěl. Nepotřeboval jsem, aby mě uklidňoval, jak všechno bude v pořádku... protože já na takovýhle hovna stejně nikdy nevěřil.
Ted: "S Blakem akorát jedeme domů, ale můžeme tě odvézt... jestli chceš?"
B: "Jsem tu autem, ale díky."
Ted: "A nepotřebuješ něco jinýho?"
B: "Nocleh, nejspíš?" zasmál jsem se se zoufalstvím v hlase.
Ted: "To by neměl být problém..."
B: "Dělal jsem si srandu, Theodore, ale díky..."
Rozloučil se se mnou, a ačkoliv jsem viděl, že mě nerad nechával o samotě, já za to byl rád. Nepotřeboval jsem, aby byl u toho, jak Brian Kinney zase jednou narazil na životní dno a na vrchol kreténství.
Chvíli jsem tam ještě zůstal, jako bych snad čekal, že se Justin vrátí... ne jakoby , ale určitě. Když jsem však pochopil, že to se nestane, nasedl jsem do auta a jel.. naprosto bez cíle. K Debb jsem nechtěl, k Maikeymu jsem nemohl, Emmett je jedinej, kdo nemá mým životem naprosto zničenej život svůj, takže to jsem nehodlal ohrozit a nikdo jiný tu nebyl... už ani ta proklatá Joan Kinney! Tohle je fakt zlej sen.
Justin's POV
Byl jsem v šoku... naprosto. Vlastně jsem si nebyl úplně jistý, zda to, že mi to řekl, se opravdu stalo... zda se mi to jen nezdálo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jako bych ho najednou ani nepoznával. A nejhorší na tom byl ten fakt, že se zdálo jako by to všechno byla moje vina. To já ho sem donutil jet, já ho přiměl jít na ten pohřeb a on mi to tak šíleně zazlíval, že udělal tohle... cítil jsem se naprosto příšerně.
Debbie: "Sunshine!" okřikla mě od televize, ani jsem si nevšiml, že tam sedí.
J: "Oh, Debb..."
Debbie: "Co se stalo?" zhrozila se nad mým zaslzeným obličejem.
J: "Eh... nic," otřel jsem si rukávem slzy.
Debbie: "Nelži mi... co je?"
J: "Uhm... Brian... on... řekl mi to."
Debbie: "Ou... konečně našel koule?"
J: "Spíš jsem to z něj vypáčil... neměl jsem ani ponětí..."
Debb si povzdychla a následně poklepala na sedačku, abych si šel sednout vedle ní. Styděl jsem se před ní... styděl jsem se za Briana... měl jsem pocit, jako by to byla moje zodpovědnost.
J: "Tak moc mě to mrzí."
Debbie: "Co?"
J: "To, co udělal... a řekl především..."
Debbie: "Proč se mi omlouváš ty?"
J: "Přiměl jsem ho na ten pohřeb jít, kdybych ho nechal... kdybych ho nenutil..."
Debbie: "Dost, Justine... kdy už konečně pochopíš, že Brian je dospělej chlap, co dělá svoje mizerný rozhodnutí sám za sebe? Přestaň na sebe brát vinu za věci, které udělal on..."
J: "Ale..."
Debbie: "Žádné ale, tohle je jenom a jenom na něm... ty ses jen snažil udělat správnou věc, když si chtěl, aby na ten pohřeb šel..."
Věděl jsem, někde hluboko, že má pravdu, ale právě teď jsem jednoduše cítil vinu. Neměl bych, ale cítím. Cítím právě teď tolik věcí a nevím, co s tím mám dělat.
J: "Nevím, co to do něj vjelo."
Debbie: "Ztratil mámu... ať už byla Joan jakákoliv, pořád to byla jeho máma a jeho to hádám zlomilo víc, než by byl komukoliv ochotný přiznat... to je prostě Brian."
J: "Ale to, co řekl tobě..."
Debbie: "Bolelo to, neříkám, že ne... v podstatě jsem toho zmetka vychovávala od jeho 14 let, dohlížela jsem na něj, jako by byl můj vlastní a i když mě kolikrát přiváděl k šílenství, dala bych za něj ruku do ohně... ale já vím, že to tak nemyslel a že si to od chvíle, co to vyslovil, určitě hrozně vyčítá..."
J: "Takže ty se na něj nezlobíš?"
Debbie: "Zlobím, strašně se zlobím... ale nebudu lhát a říkat, že mi nechybí, protože to není pravda, jen... už prostě nemám sílu snažit se všechno napravit... to musí on."
Vždycky jsem obdivoval Debb za to, jaká je. I přes to, co Brian udělal, stále dokázala najít způsob, jak ho omluvit a připustit, že si přeje, aby se to mezi nimi napravilo... jenže musí to být Brian, kdo udělá první krok a já se obávám, že toho on nebude schopný... je věc, která ho stále dokáže mnohokrát přemoct a tou je jeho hrdost.
Avšak já si nejsem jistý, že k tomu dokážu přistupovat stejně jako ona... nechci z toho dělat vědu, byly doby, kdy jsem byl přesně na takové jeho chování zvyklý a vlastně jsem ho v něm i podporoval a sám se ho účastnil, ale od té doby uběhlo mnoho času a představa, že se rozhodl být s někým jiným a to nejspíš jen proto, aby mi to vrátil, protože jsem ho sem přiměl jet, mě strašně bolela. Měl jsem najednou pocit, jako by byl Brian ten den zase tím starým známým Brianem... a bojím se, že někde hluboko uvnitř něj, jím byl celou dobu, jen se ho snažil držet pod pokličkou...
No comments:
Post a Comment