BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
'VÍTEJTE V PITTSBURGHU' nebudu lhát, ta cedule ve mně, stejně jako obvykle, když kolem ní projedeme, vyvolala spousty vzpomínek na to, jak jsem tu žil a nazýval to tu domovem. Za to Brianova otráveně vyřčená slova "Domov, sladký domov," mi dostatečně napověděla, že on moje nadšení rozhodně nesdílí. Umím si představit, že by to nejraději otočil a jel kamkoliv jinam, dost možná by nás autem dopravil až na Bora Bora, on by si zajisté nějaký způsob našel, jen aby se tomuhle vyhnul. Ale jedno vím jistě, pokud jsem měl pravdu s tím, že všechno dobře dopadne s Gusem, tohle zkrátka musí taky. Brian možná bude klasicky dělat drsňáka a tvářit se, že ho to tady nijak nedojímá a budu poslouchat řeči typu, že už chce jet domů a tak podobně, ale věřím, že nakonec bude rád, že jsme tu byli. Mezi ním a Maikeym se to určitě vyřeší, stejně tak s Debbie a já se konečně uvidím s mámou a snad to nějak napravím s ní... zkrátka všechno bude dobrý.
B: "Bože, pořád stejná díra... nemůžu se dočkat, až odtud vypadneme."
No, neříkal jsem? Je sice pravda, že jsem to čekal trochu později, ale čekal, takže to vyjde nastejno. Jen Briana nechápu, já vím, že odejít odtud byl jeho sen odjakživa, ale pořád tu žil dost dlouho na to, aby si toho tady vážil... zvlášť když tu bydlí velká část naší rodiny.
J: "Zavolám Debb, že tam za chvíli budeme."
B: "Jsem si jistý, že nás očekává."
J: "Jo, ale holky jsme celkem přepadli."
B: "Debb to přežije."
Nijak jsem nevzdoroval, nemělo to smysl, ale rozhodně jsem plánoval nechat Briana, aby si to když tak smlsnul on, když nám Debb bude vyčítat, že jsme se neozvali dopředu.
B: "Kriste pane, ten dům není pod těmi ozdobami skoro ani vidět."
J: "Podle mě to vypadá skvěle."
Brian pouze zakroutil očima a něco si zamumlal pod vousy, ale to jsem zkrátka ignoroval, měl jednoduše kousavou náladu a já s tím nic nezmohl, musel jsem jen doufat, že se brzo uklidní.
Oba jsme následně vystoupili z auta, posbírali věci, které jsme pobrali a vyrazili jsme ke dveřím. Jen tak tak jsem Briana zastavil od toho, aby vešel dovnitř bez ohlášení, jako tomu bylo dřív.
J: "Jsem si jistý, že by tě dost možná přetáhla něčím po hlavě... nech mě zazvonit," stiskl jsem dlouze zvonek.
B: "Moc to dramatizuješ."
J: "Myslím, že já nejsem ten, kdo zbytečně přehání..."
B: "Tím chceš říct..?" než stihl dokončit svou defenzivní otázku, otevřely se před námi dveře.
Debbie: "Ah, vy už jste tady! Nemohli jste zavolat, že už jste na cestě?"
Podíval jsem se po Brianovi, který radši dělal, že tam ani není a mezitím už jsem se nechal mačkat v Debbiině náruči, která div radostí nevřískala.
J: "Debb! Uškrtíš mě..."
Debbie: "Kušuj, půl roku jsem tě neviděla, nech mě si to užít..."
J: "Okey," povzdychl jsem si, ale hrozně rád jsem ji viděl, o tom není pochyb.
Hned, jak mě "domučila", šla obejmout i Briana, ale rozhodně ho v náruči nemačkala tak jako mě... bylo znát, že ho ráda vidí, ale zároveň jsem mohl říct, že to kvůli čemu je na něj naštvaná, za těch 6 měsíců rozhodně nezmizelo. Ať už je důvodem cokoliv, opravdu doufám, že nedá Brianovi další důvod k tomu, aby tuhle návštěvu zkrátil ještě víc.
Carl: "Briane, Justine..."
J: "Carle," běžel jsem ho hned obejmout, za ta léta jsme se hodně sblížili.
B: "Zdravím, detektive," ach jo, on a ta jeho potřeba každého nazývat jejich povoláním.
Carl: "Briane," vzájemně se podali ruce na uvítanou. Sakra, pokud si vzpomínám, vycházeli spolu taky dost dobře.
Začínám mít pocit, že v tomhle městě je na Briana každý naštvaný, jenom já jsem v naprosté tmě a nic nevím. Anebo jsem si to jen vsugerovávám, protože jsem si nebyl schopný všimnout Gusova chování k Brianovi a teď jen zkrátka předpokládám to nejhorší... těžko říct.
Carl: "Hodím vám věci nahoru."
J: "Oh, děkujeme... s Brianem dojdeme pro zbytek."
Carl: "Nesmysl, vy si sednete a já to zařídím."
Debbie: "Nebo ti může pomoct Brian a ty mi můžeš zatím povědět o tom, jak jste se měli u holek... vlastně celých 6 měsíců."
Ten Brianův výraz stačil k tomu, abych pochopil, že právě bylo zaděláno na tom, aby se Brianova nálada ještě zhoršila. Jasně není nic zvláštního, že chce, aby Carlovi pomohl, v jeho letech o to víc, ale Debb to podala tak, že zatímco já se dobře uvelebím, Brian bude tahat kufry... sakra, co se tu stalo před těmi 6 měsíci?
B: "Jasně, provedu..."
Po Brianovi se v podstatě zaprášilo, jak zmizel ze dveří, že bych se ani nedivil, kdyby se nimi už nevrátil zpátky a Carl ho hned následoval.
Debbie: "Tak se posaď, zlatíčko... bože, můžu ti ještě vůbec říkat zlatíčko... je z tebe kus chlapa."
J: "To říkáš pokaždé, co jsem přijedeme," zasmál jsem se.
Debbie: "Vždyť je to pravda... a navíc nejezdíte moc často, takže jsem oprávněna to říkat."
J: "Já vím a mrzí mě to," povzdychl jsem si.
Debbie: "No hlavně, že teď jsi tady... asi bych tomu počasí měla poděkovat, jinak byste další Vánoce strávili někde u moře..."
Jako chápal jsem, proč to říká, je jasné, že by nás radši měla o Vánocích poblíž, ale pokud si dobře vzpomínám, každý rok nám jasně říkala, že jí to nevadí, že máme dělat, co nás dělá šťastné, ale najednou se chová, jako bychom se na ně prostě vykašlali a nezajímal nás žádný názor. Ach jo, určitě o nic nejde, protože vážně nechci, aby tahle návštěva pokračovala v podobném duchu.
Carl: "Miláčku, mám pocit, že ti dva se sem stěhují," vpadl dovnitř ověšený taškami a hned za ním Brian.
Debbie: "Kriste, co to vezete?"
J: "Eh... je toho dost, my víme a to jsme nějaký náklad nechali u holek... ale jsou to zkrátka naše věci, ale převážně asi dárky, nezapomeňte, že je vás hodně..."
Debbie: "Vy jste se asi zbláznili."
B: "Nemohli jsme přeci přijet s prázdnou."
Debbie: "Myslím, že by si to zvládl."
Ach můj bože, co je tohle zase za jedovatou poznámku? Začínám mít vážně dost toho, že nevím, co se tu tenkrát stalo, protože to očividně nebylo nic, co by Debb snadno odpustila.
B: "Odnesu to nahoru."
Upřímně jsem se mu nedivil, že se radši sebral a šel rovnou nahoru... najednou totiž začínám chápat, proč se mu sem tak moc nechtělo, něco mi totiž říká, že nějaké takové přivítání čekal. Ale co se sakra mohlo mezi ním a Maikeym stát tak hrozného, že to mělo vliv i na Debbie? Vždyť ti dva se pohádali už tolikrát, ale vždy to vyřešili.
J: "Debbs?"
Debbie: "Copak, Sunshine?"
J: "Mohla bys mě zasvětit do toho, co se tu tenkrát stalo, protože se mi zdá, že Briana hodláš sežrat zaživa?"
Debbie: "On ti to neřekl?"
J: "Neřekl co?"
Debbie s Carlem se po sobě podívali s výrazy, ze kterých jsem nemohl naprosto nic vyčíst. O čem to do háje mluví... co mi Brian neřekl?!
Skvělý, zdá se, že odpověď na to právě teď ale nezískám, protože do domu právě vpadl ukřičený Emmett a skoro mě radostí porazil. Jop, rozhodně jsem doma.
No comments:
Post a Comment